Pod sukní normalizace

Centrum neřestí. (Silvestry v hotelu Jalta)

Je Silvestr 1984 a Jan Jindra je v polovině prvního ročníku fotografického ateliéru na pražské FAMU. Ve škole dostal zadání přispět do kolektivního cyklu o Václavském náměstí. Zaujaly ho vývěsky s vybledlými fotkami artistů zvoucími do podzemí hotelu s pověstí centra zakázaných neřestí. Jindra během toho večera (a znovu následující rok) v Jaltě s povolením personálu pořizuje strhující černobílé snímky plné tesilového luxusu a veksláckého fanfarónství. Jeho dílo je unikátním pandánem k normalizační vizualitě, již si dnes veřejnost spojuje spíš s barevnou retro náladou seriálů a filmových komedií. Fotografický styl teď třiapadesátiletého autora je přesným opakem k uhlazeným krémovým tónům. Je až krutý, orgie husákovského hnusu snímá pomocí blesku, který nesmlouvavě vše ostří do poslední vrásky a poslední zátky od špatného vína.

Tesilový luxus. (Silvestry v hotelu Jalta)

„V osmdesátých letech jsem fotografoval lidi a situace, se kterými jsem nesouhlasil a třeba je i nechápal. Většinou jsem je spíše odsuzoval nebo přinejmenším ironizoval,“ říká Jindra v rozhovoru s teoretikem Tomášem Pospěchem. S ním sestavil publikaci Osmdesátky, již nyní vydal kolektiv BiggBoss.

Vochomůrka v depresi

Na FAMU se Jindra dostal díky závěrečné práci ze střední grafické školy. Dlouho hledal téma, nepatřil k fotografům, kteří prostě chodí po ulici a náměty se jim zjevují před objektivem. Povahou plachý autor z uličních výletů přinášel málokdy něco podařeného, jako třeba když zachytil zelináře snažícího se prodat dva zbývající květáky. Symbolicky má sehnutou hlavu: Jindrovi dělalo problém někoho vytrhávat z jeho reality a narušovat svou přítomností atmosféru situace. Tak jak to před ním uměl třeba Josef Koudelka nebo v jeho době jen o tři roky starší Karel Cudlín. Nezbývalo než fotit lidi, kteří nevěděli, že je někdo fotí.

Za prací. (Noční vlaky)

Tápání ukončil až nápad nasednout na expres R620 Vihorlat. Svého času zlopověstný noční rychlík Košice–Praha–Děčín rozvážel ze Slovenska dělníky do celých Čech. Během pár jízd v ohraničeném prostoru Jindra nasnímá přeplněné chodbičky, kupé plné cigaretového kouře, všudypřítomné lahváče, propocené sedačky s muži v rozhalených košilích, z nichž trčí chlupaté pupky. Spí se všude, na záchodcích, na policích na kufry. A nikomu nevadí, že ho někdo fotí, naopak to bere jako zpestření cesty.

Řízek za dvojí ceny. (Noční vlaky)

Autor s tímto cyklem ukončí školu, pár snímků mu otiskne časopis Československá fotografie a, jak už bylo naznačeno, dostane se díky němu na FAMU. Když mu zde pedagog Pavel Štecha zadá tvořit na Václavském náměstí, zamíří automaticky znovu do míst, která prostoru dávají jasný rámec. V hotelu Jalta na Silvestra vznikne i Jindrův ikonický snímek, který nyní zdobí přebal publikace. Portrét mužů maskovaných za značně depresivního Křemílka s Vochomůrkou, které zezadu objímá Smrtka.

Co se skrývá pod maskami? (Silvestry v hotelu Jalta)

Fotograf v té době netuší, že hotel je koncipován jako hra na Západ, kam jsou směrováni zahraniční podnikatelé a novináři, z jejichž odposlouchávaných pokojů vedou dráty rovnou na StB. A že tu mezi šlapkami sedí i ženy, které si kromě valutového honoráře chodí druhý den pro výplatu na policii do Bartolomějské. Přesto se mu podaří zachytit právě tuhle přízračnou náladu: čas je na jeho flešovaných záběrech zastavený v okamžiku, kdy je pod každou z masek cítit, že se pod ní skrývá pěkná obludnost.

Na křižovatce

Také opilci ho berou jako svého. I ti opatrnější vědí, že kdyby snad chtěl, stejně nebude moct tyhle snímky dostávající se normalizaci pod sukni dostat na veřejnost. Jenže uvolňování poměrů na kulturní scéně na konci osmdesátých let už dělá divy. Silvestry Jindrovi v roce 1987 vystaví v Junior Klubu na Chmelnici.

A sebevědomější autor objevuje další sevřené téma. O konceptualismu nemá ponětí, přesto si v duchu nejsoučasnějších výtvarných tendencí stoupne se stativem na křižovatku ulic Mezibranská a Žitná. Každý pátek se tudy hrnou Pražáci směřující do azylů svých chalup. Jindra fotí trabanty a embéčka narvaná lidmi i předměty, střechy aut prohýbající se pod sudy, stavebními kolečky a matracemi. V neděli se na stejné místo vrací a dokumentuje jejich noční návraty.

Vysokou školu ukončí návratem do vlaku. Přivydělává si brigádou v kuchyni jídelních a nočních vozů a aparátem v nich zaznamenává dovolenkáře mířící do zemí „tábora míru“. Vychutnávají si řízky usmažené tajně za vyšší ceny z lepšího masa, peníze si kuchaři strkají rovnou do kapsy. Následuje vojna. Jindra fotí v přijímači chlapce s vytahanými trenkami poníženě stáhnutými před zdravotní komisí, přísahu před obchoďákem se salutujícími pionýrkami a zlověstnými matkami v zimních kabátech.

Splněné sny

Vojna Jindrovi končí krátce před 17. listopadem 1989. Právě od něj pocházejí známé snímky z okna domu na Národní třídě, pod kterým bílé helmy nahánějí obklíčený dav do podloubí s „bicí uličkou“. Před vojáky už nikdo nesalutuje. Fotograf po revoluci vstoupí do studentské agentury Radost, pro parlamentní komisi dokumentuje odchod sovětských okupantů. Chvíli to zkouší v – brzy zkrachovalém – noblesním deníku Prostor, který chce být obdobou západních obrazových novin. Pak přestoupí k reklamě a už v ní zůstane.

Nikdo už nesalutuje. (Sametová)

Dnes vede čtrnáctým rokem ateliér reklamní fotografie na zlínské Univerzitě Tomáše Bati. Svého času tu pracoval i spoluautor koncepce knihy Tomáš Pospěch. Při sestavování Osmdesátek se rozhodli normalizaci symbolicky ukončit odsunem Rusů z republiky. Dává to logiku. Právě tehdy si lidé začali plnit tajné sny, které na Jindrových fotografiích skrývají pod límci šedivých pršiplášťů.

Jindrovým snem se ukázala být komerce. Kvůli ní by se na jeho originální dílo z osmdesátých let málem zapomnělo. Je dobře, že díky BiggBossu (původně domluvený nakladatel z projektu vycouval) se tahle výjimečná kapitola české fotografie znovu otevírá.