Jak Gottwald přebíral moc

V prvních poválečných volbách, koncem května 1946, zvítězili komunisté i proto, že řady jejich možných soupeřů značně prořídly. V porovnání s politickým spektrem první republiky chyběly například dvě nejsilnější strany, které dominovaly posledním předválečným volbám: Sudetoněmecká strana a agrárníci. Zatímco ta první byla v roce 1938 včleněna do NSDAP a po porážce nacismu logicky přestala existovat, agrárníci se stali obětí nejen přepjatého zúčtování s minulostí, ale i snah o vyřazení politické konkurence.

Komunisté díky poválečné prosovětské euforii, všeobjímajícím slibům a profesionálnímu politickému marketingu vyhráli ve volbách poměrně jednoznačně, v celostátním měřítku získali 38 procent hlasů. Druhého července 1946, před 70 lety, byla pak jmenována nová vláda v čele s předsedou KSČ Klementem Gottwaldem. Ten o několik dní později přednesl návrh Budovatelského programu, jehož cílem bylo vypracovat novou ústavu a připravit dvouletý hospodářský plán pro roky 1947 a 1948.

Až potud se mohlo zdát, že se vše děje podle demokratických pravidel. Nefungoval ale klasický systém, v němž vítěz přebírá nejen otěže vlády, ale také plnou odpovědnost, zatímco poražení odcházejí do opozice a celou svoji energii mohou napřít ke svobodné kritice vlády. Všechny povolené strany měly totiž garantovaná místa ve vládě i v parlamentu, volby měnily jen poměr sil. Nové strany přitom vznikat nesměly.

Tento princip Národních nebo také Vlasteneckých front komunisté aplikovali ve většině zemí východní Evropy. Vzhledem k jejich počáteční slabosti i nepopularitě jim měl zaručit, že prohrají-li volby, nebudou odstaveni od moci. V Československu to vzhledem k silné a stále populárnější komunistické straně byla zbytečná obava, i tady ale systém pomohl omezit politickou soutěž.

Komunisté tu navíc měli k dobru ještě jeden bonus. Právo na obsazení některých klíčových vládních postů – vnitra (což umožňovalo kontrolovat policii i státní správu a získávat citlivé informace), zemědělství (s aparátem ministerstva mohli rozdělovat konfiskovanou půdu v pohraničí) či informací (dohled nad tiskem, rozhlasem a kinematografií) – si za lehkovážného souhlasu ostatních přivlastnili již při moskevských jednáních před koncem války.

Dostáváme se tak k prvnímu důležitému postřehu: I kdyby českoslovenští komunisté volby v roce 1946 prohráli, následoval by pravděpodobně „maďarský scénář“. V Maďarsku, které na rozdíl od Československa bylo poraženým a v podstatě okupovaným státem, si po drtivé volební porážce v roce 1945 komunisté – s přímou podporou sovětských vojenských činitelů – vyvzdorovali ministerstvo vnitra. Dá se předpokládat, že by to udělali i u nás a odvolali by se při tom na možné ohrožení československo-sovětského spojenectví. A právě ministerstvo vnitra bylo později klíčem k převratu.

Skrze něj totiž po volbách komunisté rozehráli několik politických her, jejichž cílem mělo být diskreditovat a oslabit politické protivníky a krok za krokem si připravit pozici ke konečnému uchopení moci.

Jednou z nich byla hra o Slovensko. Jestliže první republika byla spíše „český“ projekt, pak ta třetí měla původně být již projektem rovnocenně česko-slovenským. Tak si to alespoň slovenská, „povstalecká“ reprezentace vydobyla v Košickém vládním programu.

Jenže komunisté neměli na Slovensku zdaleka tak silnou pozici jako v českých zemích a volby v roce 1946 výrazně vyhrála občanská, neboli v komunistickém žargonu „buržoazní“ Demokratická strana, která tu získala přes 60 procent hlasů, dvakrát víc než Komunistická strana Slovenska (KSS). Sebevědomý předseda slovenských komunistů Gustáv Husák narazil nejen na poměrně schopné protivníky, jako byli demokratičtí politici Ján Kempný či Jozef Lettrich, ale i na „tichou“ slovenskou většinu, opírající se o církev a tradiční vesnický konzervatismus.

Před bouří. Jozef Lettrich (vlevo) v září 1947 s Edvardem Benešem. Vpravo v pozadí Gustáv Husák., Autor: [object Object]

S volební prohrou se komunisté nechtěli smířit. Jak uvádí historik Jan Rychlík, již několik dní po volbách, na zasedání Ústředního výboru KSČ 30. května, Gottwald prohlásil, že do Demokratické strany se „nahrnula stará hlinkovská reakce“, a jasně deklaroval, že tato strana musí splnit určité specifické podmínky, aby mohla být vůbec ve vládě. O den později ho podpořila celá vláda – souhlasila například s tím, že na Slovensko byly pro výstrahu převeleny dvě divize z českých zemí.

Ani ne měsíc po volbách pak připravilo vedení Národní fronty takzvanou třetí pražskou dohodu, podle níž zákonodárnou činnost Slovenské národní rady i výkonnou moc sboru pověřenců – jakési vlastní slovenské vlády – měla napříště kontrolovat vláda v Praze. Z velkého snu o řešení slovenských záležitostí na Slovensku zbyl opět jen čechoslovakistický centralismus. Komunisté, tiše podporovaní ostatními českými stranami, jimž nebyla myšlenka silnějšího pražského centra proti mysli, tak dosáhli toho, že vítězná Demokratická strana si svého vítězství příliš neužila.

Rozděl a panuj

Mohlo by se tedy zdát, že demokracie již v Československu skutečně neměla šanci. Ani ne tak kvůli výsledku voleb, ale kvůli politickému systému, který jakýkoli jejich výsledek dokázal neutralizovat, či dokonce anulovat.

Tak jednoduché to ale přece jen není. Čistě aritmeticky tvořili komunisté i po vítězných volbách ve vládě menšinu. Zatímco KSČ a KSS měly dohromady devět křesel, národní socialisté, sociální demokraté, lidovci a zástupci Demokratické strany získali dohromady 15 ministrů. Ani další dva členové vlády, slabý a lehce ovlivnitelný ministr zahraničí Jan Masaryk a „tichý komunista“, ministr obrany Ludvík Svoboda, teoreticky nemohli zabránit tomu, aby nekomunistické strany své soupeře ve vládě přehlasovaly.

Potvrdil to například spor o tzv. milionářskou dávku, který se rozhořel v září 1947. Komunisté navrhovali, aby se zavedla speciální daň, která by kryla zemědělcům mimořádné náklady spojené s velkým suchem a slabou úrodou. První jejich návrh byl zamítnut, ostatní strany se jim dokázaly postavit. Nakonec se ale komunistům podařilo tábor svých soupeřů „rozbít“ a pro svůj obměněný návrh získat rozpolcené a váhavé sociální demokraty.

Zdeněk Fierlinger – komunista, nebo sociální demokrat?, Autor: [object Object]

Nejednota nekomunistického tábora byla klíčovým faktorem, a zasluhuje proto podrobnější rozbor. Sociální demokraté se po volbách, v nichž v českých zemích skončili až čtvrtí s přibližně 15 procenty hlasů, probudili do reality. Ačkoli právě oni prosadili již během roku 1945 masivní znárodnění průmyslu, ve volbách jim to nepomohlo, hlasy posbírali komunisté. Pro voliče bylo totiž často těžké sociálnědemokratický program od toho komunistického odlišit. Strana si pak položila otázku, co vlastně získala pod vedením „levého“ Zdeňka Fierlingera, předsedy československé vlády od dubna 1945 do nástupu Gottwalda; a v listopadu 1947, po sporu kolem milionářských dávek, si zvolila do čela Bohumila Laušmana, který sliboval přece jen jasnější vymezení vůči komunistickým soupeřům. „Levé“ Fierlingerovo křídlo si však stále zachovalo značný vliv a hrálo ve straně roli trojského koně, což se pak neblaze projevilo během únorové krize v roce 1948.

Čelit komunistické rozpínavosti se snažili národní socialisté. Ministerstvo spravedlnosti, vedené čelným představitelem této strany Prokopem Drtinou, představovalo určitou pojistku poslední záchrany proti komunistickým provokacím (sám Drtina byl jedním ze tří ministrů, jimž byly v roce 1947 doručeny krabičky s výbušninou – pátrání po pachatelích vedlo státní zástupce do olomouckého sekretariátu KSČ). Jenže komunisté dokázali „hrát“ na nacionalistickou strunu a přiživovat latentní nedůvěru národních socialistů ke Slovensku, čímž demokratický tábor dovedně štěpili.

Klement Gottwald, červen 1947, Autor: [object Object]

Možná nejdůležitější roli „mostu“ mezi českými a slovenskými nekomunistickými silami mohla sehrát Československá strana lidová, která ve volbách skončila v českých zemích třetí (za komunisty a národními socialisty). Novou krev v ní ztělesňovala talentovaná a energická vystudovaná právnička a odbojářka Helena Koželuhová, jež sice do lidové strany vstoupila až po válce, ale během několika málo měsíců v ní málem způsobila revoluci. Požadovala, aby se lidovci mnohem více vyhranili vůči KSČ a navázali větší spolupráci se slovenskou Demokratickou stranou. Jenže lidovečtí funkcionáři ji přes nesouhlas značné části voličské základny ze strany v červnu 1946 v obavě z rozkolu vyloučili (po únoru 1948 se jí podařilo odejít do exilu).

Milion a půl komunistů

Kromě chytré kabinetní politiky, rozdělování soupeřů a podpory ze strany organizací, jako byly odbory ROH, bývalí partyzáni nebo rolnické rady, které o sobě daly vždy hlasitě vědět, když se vládní proces „zadrhl“, měla KSČ ještě jeden triumf – stále efektivnější bezpečnostní a represivní aparát. Ve své nedávné práci Protistátní bezpečnost 1945–1948 historik Karel Kaplan přináší celou řadu příkladů, jak si KSČ jako politická strana bezpečnostní složky v podstatě „zprivatizovala“, cílevědomě dosazovala na všech stupních své straníky, odstraňovala jim nepohodlné důstojníky, nezákonně shromažďovala kompromitující materiály na politické protivníky a i s pomocí vlastní stranické konfidentské sítě systematicky podvracela ústavní systém a politický řád.

Provokací a diskreditačních akcí přibývalo. Cílem byl i významný odbojář a tajemník národních socialistů Vladimír Krajina, proti němuž se komunisty vedené politické zpravodajství snažilo zneužít výpovědi válečného zločince Karla Hermanna Franka a vykreslit ho jako kolaboranta. Krajina se ocitl i v centru další „vnitrácké“ provokace, podle níž měl být zapleten do špionážní protistátní sítě spolu s národněsocialistickými ministry Prokopem Drtinou či Petrem Zenklem. Tito ministři ještě spolu s Janem Masarykem se pak stali terčem již zmiňovaného neúspěšného pumového atentátu.

K největší akci došlo v září 1947, kdy komunisté svoji represivní mašinerii nasadili proti stále odolávající a víceméně jednotné slovenské Demokratické straně. Ministerstvo vnitra, kontrolované komunistou Václavem Noskem, na Slovensku teatrálně odhalilo údajnou (a ve skutečnosti neexistující) protistátní síť a nechalo zatknout téměř čtyři sta lidí včetně klíčových tajemníků strany. Výsledkem byla další nelegitimní rekonstrukce slovenských výkonných orgánů a oslabení demokracie.

Teprve tehdy, během podzimu 1947, si nekomunisté začínali uvědomovat, že nezáleželo na tom, byl-li někdo socialista či přívrženec občanského principu, Čech či Slovák, katolík nebo ateista – v sázce již bylo mnohem víc a komunisté se nehodlali zastavit před ničím.

Je ovšem otázka, bylo-li pozdní procitnutí něco platné – ke konci roku 1947 už do KSČ vstoupilo více než milion a půl Čechů a Slováků.

Autor je historik.