, Autor: [object Object]
Lenka Slívová (39) už si přesně nepamatuje, kdy poprvé narazila na to jméno: Charlotta Garrigue Masaryková. Možná to bylo během školních let, kdy – stejně jako my všichni – jen zaslechla stručnou informaci o americké manželce prvního československého prezidenta, jejíž jméno Masaryk proti zvykům své i dnešní doby přijal za své. O vážné, nemocné ženě, která ani pořádně nestihla být první dámou a v ústraní zemřela pár let po vzniku republiky. Zato si velmi přesně pamatuje ohromení a bezmála objevitelské vzrušení, které pocítila, když o mnoho let později v rukou držela Charlottiny nesmírně upřímné deníkové záznamy či dopisy psané úhledně hravou češtinou. Hlas jejich autorky promluvil k Lence Slívové, překladatelce na volné noze a matce devítileté dcery, nesmírně silně přes propast času. „Ohromně s ní souzním, s tím, co jako inteligentní žena a zároveň matka čtyř dětí řešila, jak přemýšlela nad svojí rolí, jak byla moderní a rebelka, ale zároveň velmi konzervativní, co se týče mravních nároků, “ říká. „A přišlo mi líto, že její bohatý vnitřní svět zůstává skrytý a že ji vlastně neznáme.“
A Charlotta k ní promluvila natolik silně, že studiem stovek deníkových záznamů, korespondence i dalších materiálů strávila doma po večerech a v archivu Masarykova ústavu tři roky a dnes o ní připravuje s režisérem Josefem Císařovským dokument. Díky zápalu této historičky amatérky si tak i my můžeme v detailu připomenout, že bez „drahé Charlie“ by Masaryk „nebyl tím, čím byl“, jak on sám často opakoval, a zcela jistě by jinak vypadal tuzemský boj za ženská či sociální práva, a nejspíš i české dějiny.
Ať už Tomáš přijede
Velký příběh začíná velkou láskou. Dívka z bohaté americké rodiny snící o dráze pianistky se během studií v německém Lipsku seznámí s českým studentem filozofie. A jemu je už po pár dnech jasné, že tuhle „vážnou dívku“, s níž probírá Platona i Shakespeara, by si mohl vzít za ženu. Po seznámení s Masarykem se v jejích denících na každých pár stránkách opakuje jedna nedočkavá věta: „Ať už Tomáš přijede.“ A pak hodně přemýšlí nad tím, čím by mu mohla udělat radost. Píše třeba – co kdybych mu k narozeninám napsala esej o manželství?
Jinak ale paradoxně příliš korespondence mezi Charlottou a Tomášem k dispozici nemáme. Jednak až na pár výjimek strávili desítky let bok po boku a jednak některé jejich intimnější dopisy rodina v pozdějších letech archivu neposkytla. Ale z těch, co se dochovaly, vystupuje něha a hloubka jejich vztahu: on ji oslovuje „Charlie“ nebo „meine liebe Kind“ (psali si nejprve německy, pak anglicky). Se svými nejniternějšími pochybami se obrací právě na ni. „Moje drahá Charlie, cítím se tak osamělý,“ píše z exilu v únoru 1916. „Jsou hodiny, dny a týdny, kdy jsem velmi nešťastný.“
Charlotta odvážně po svatbě opustila svoji demokratickou vlast i liberální rodinu (její babička v brooklynském domě přijímala a vyučovala černochy propuštěné z otroctví) a následovala Masaryka do monarchistické, kastovně rozdělené a přísně katolické Vídně. A coby dcera ředitele úspěšné pojišťovny odešla do materiálně nejisté situace s manželem, který si k neplacenému místu na univerzitě vydělával doučováním. A přestože od počátku byla Masarykovi rovnocennou intelektuální partnerkou, po porodu prvních dvou dětí a vyčerpaná péčí o ně Charlotta trpí tím, že za manželem zaostává. „Srovnávala jsem se s Tomášem a cítím se deprimována svojí méněcenností,“ píše ve Vídni do deníku.
Nejrozhodnější a nejlepší
Charlotta Masaryková ovšem ve vztahu ke svému muži nebyla nikdy méněcenná, naopak existuje nesčetně důkazů o tom, že pro něj byla naprosto zásadní. Žádný z Masarykových textů nebyl hotový, dokud si jej Charlotta nepřečetla a obsáhle o něm nemluvili. Do češtiny přeložila knihu, která formovala její i Masarykovy názory na postavení žen ve společnosti – Poddanství žen anglického filozofa Johna Stuarta Milla. Zásadně ovlivnila Masarykovy názory na některé sociální otázky či na postavení katolické církve. „Moje žena měla na vývoj a uzrání všech mých názorů a charakteru vliv nejrozhodnější a nejlepší,“ napsal později TGM.
Skrze vliv na Masaryka i samostatným působením pak ovlivnila celou českou společnost: prosadila do první československé ústavy věty o rovnosti mužů a žen. Prosazovala volební právo žen, angažovala se v ženských spolcích. Dějiny ovlivnila také tím, že manžela hned dvakrát přesvědčila, aby neodcházel z rodné země. Uvažoval o tom vážně, když jej česká společnost dvakrát zahrnula všeobecnou nenávistí: nejprve kvůli jeho odhalení, že národní chlouby – tzv. rukopisy Královédvorský a Zelenohorský – jsou padělky, a potom za obhajobu židovského mladíka Hilsnera neprávem obviněného z vraždy katolické dívky. „Možná je přehnané tvrdit, že bez Charlotty by republika nevznikla, ale kdyby Masaryk do emigrace tehdy skutečně odešel, mohly dějiny vypadat jinak,“ upozorňuje Lenka Slívová. „Ona ho přesvědčovala: Musíš zůstat. Tvoje místo je tady.“
Za války se Charlotta Masaryková z veřejného života stáhla a věnovala se výhradně rodině. „Celý můj život byl jen v rodině a pro rodinu,“ píše v dopise dceři Alici v prosinci 1915. Do lidového povědomí se pak po vzniku republiky vryl obraz vyčerpané, depresemi a nemocným srdcem zkrušené ženy skryté za zdmi sanatoria, kam ji prezident chodil věrně navštěvovat. Bezmála stovku let po její smrti – zemřela na zámku v Lánech v roce 1923 – se tak možná konečně dočkáme věrnějšího obrazu toho, kým „Charlie“ skutečně byla.
