Zavřené hranice

V západních zemích od šedesátých let minulého století probíhala intenzivní veřejná debata o tom, proč předválečné liberální demokracie odmítaly uprchlíky před nacismem. Historici popisovali překážky, které Spojené státy, Británie, Švýcarsko a další státy ve třicátých letech těmto lidem kladly: například USA kvůli administrativním předpisům ani nenaplňovaly kvótu pro přistěhovalce z Německa. Velkou pozornost vzbudil příběh lodi St. Louis, která na jaře 1939 doplula s 937 uprchlíky na palubě k americkým břehům, Kuba ani Spojené státy však jejím pasažérům nedovolily vylodit se a po návratu do Evropy jich část zahynula během holocaustu.

Telegram, který Richard Bermann poslal z Břeclavi prezidentu Benešovia v němž ve jménu uprchlíků apeloval na „lidskost československé demokracie“,skončil bez odpovědi v aktech ministerstva vnitra. sám Bermann však po vrácení do Rakouska za pomoci Beneše vycestoval do USA., Autor: [object Object]

V Československu žádná taková diskuse nikdy neproběhla. Její absence se dnes vrací v podobě emocionálních a často fakty nepodložených rozepří provázejících současnou uprchlickou krizi, k níž lze najít zajímavé paralely i rozdíly právě v událostech roku 1938.

Běžte jinam

Ještě na konci roku 1937 mohli lidé překračovat hranice v Evropě poměrně snadno. Uprchlíci včetně židovských se spíše potýkali s problémem, jak získat povolení k pobytu a práci, aby se mohli usadit trvale. I Československo se stalo útočištěm, byť nejistým, pro tisíce lidí prchajících z Německa a z Rakouska. Šířící se vliv nacistického Německa to však měl rychle změnit.

Poprvé se československé hranice zavřely po nepotvrzené informaci o masovém příchodu Židů a komunistů z Rumunska, kde se na přelomu let 1937 a 1938 krátce dostala k moci profašistická vláda. Byl to planý poplach, ovšem již o několik týdnů později, v době anšlusu Rakouska, se Československo skutečně stalo cílem tisíců brutálně vyháněných Židů. Vysocí úředníci ministerstva vnitra tehdy opět nechali – bez veřejné diskuse a jen s dodatečným souhlasem vlády – okamžitě zablokovat hranice.

V následujících měsících českoslovenští pohraničníci „lovili“ skupiny uprchlíků. Z hlášení četnictva ve Znojmě se například dozvídáme o skupině vyhnanců, kteří byli 18. července 1938 nejprve na rakouské straně hranice ponižujícím způsobem přinuceni pracovat na opravě silnice; následující den je gestapo a rakouská finanční stráž po skupinkách vyháněly do Československa a vyhrožovaly jim, že pokud se vrátí, čeká je kulka nebo koncentrační tábor v Dachau. Přesto je českoslovenští pohraničníci po zadržení poslali zpět. Podle odhadů, byť nepřesných, vrátily takto úřady v období od anšlusu do mnichovské dohody do Rakouska uprchlíky ve zhruba deseti tisíci případech. Další, jak ještě uvidíme, dopravovali do Polska.

Na diplomatické úrovni se většina evropských států snažila řešit situaci pomocí víz. Československo je však zavést nechtělo, nikoli z humanitárních důvodů, ale proto, že Německo by se bezpochyby uchýlilo k recipročnímu kroku, což by zkomplikovalo vzájemné diplomatické vztahy a obchodní výměnu. Československý konzulát ve Vídni proto začal vydávat pro cestu přes hranici zvláštní „doporučení“ – de facto vízum, které Židé nemohli získat a bez nějž neměl být nikdo do Československa vpuštěn.

V létě 1938 se mezinárodní společenství pokusilo na konferenci v Évianu ve Švýcarsku dohodnout na rozdělení uprchlíků mezi jednotlivé země. Místo toho však účastnické státy (kromě nedůležitých výjimek) jen potvrdily politiku zavřených hranic – argumentovaly přelidněním či ekonomickou krizí, která jim znemožňovala běžence přijmout. Žádná země nebyla ochotna udělat vstřícný krok z obavy, že by se stala cílem velkého množství prchajících lidí.

Uprchlíci ve vlastní zemi

Odmítavé reakce vycházely rovněž z předsudků proti „východním“ Židům, údajně neasimilovatelným, špinavým a kriminálním. Média i politici je již před první světovou válkou označovali za protiklad spořádaných občanů a příslušníků národa. Během války a vzniku národních států pak příliv židovských uprchlíků zesílil a s ním gradovala také nenávistná propaganda. Není tedy překvapující, že vypovídání polských Židů z Rakouska po anšlusu oživilo tyto předsudky a vyvolalo řetězovou reakci.

Na „cizí“ Židy se totiž nacisté v Rakousku (stejně jako dříve v Německu) zaměřili nejdřív. Příslušníci SA je vyváželi na československé hranice, které museli ilegálně přejít. Českoslovenští policisté brzy objevili, že je praktičtější tyto nechtěné uprchlíky nevracet (přišli by znovu). Židé s polským občanstvím tak byli každý den hromadně odváženi na polskou hranici, kde četníci dohlédli na to, aby opravdu nezůstali v Československu. Tak bylo podle odhadů ze země vyvezeno zhruba pět tisíc lidí.

Československo tak přispělo i k tomu, že Polsko – jež v této době usilovalo o emigraci Židů, kamkoli, do Palestiny, nebo na vzdálený ostrov Madagaskar - již nechtělo své vlastní židovské občany žijící v zahraničí přijímat. V reakci na to Německo na konci října násilím vyvezlo téměř 20 tisíc lidí na polskou hranici. Tam museli přežívat v narychlo zřízených táborech na polské straně, v nejistotě, stísněných podmínkách a za podpory židovských pomocných organizací. Teprve po několika měsících se části z nich podařilo emigrovat nebo získat povolení pro vstup do Polska.

Československo se mezitím muselo vypořádat s uprchlíky z pohraničí odstoupeného po mnichovské dohodě nacistickému Německu. Podle oficiální statistiky jenom z tohoto území do českého (československého) vnitrozemí uprchlo celkem asi 170 tisíc běženců, většinou české národnosti, částečně ale též Němců a Židů. Zatímco uprchlíci považovaní za etnické Čechy měli být integrováni do společnosti, Němci a Židé neměli mít ve zmenšeném pomnichovském státu místo.

V Československu přitom osudy „cizích“ běženců nevyvolávaly žádné velké spory. Zatímco dříve média a veřejnost reagovaly na osudy uprchlíků z nacistického Německa citlivě (levicoví politici například mnohokrát interpelovali vládu kvůli vypovídání těchto lidí ze země), v roce 1938 zavládla jistá lhostejnost. Antisemitskému tisku uprchlíci sloužili jako zástupný cíl pro útoky na židovskou komunitu jako celek; ale i seriózní debaty vycházely na sklonku třicátých let z představ o nutnosti obrany národa, národního státu, a stejnou logikou se řídilo také rozhodování úředníků. V době, kdy se rozpadala meziválečná ochrana menšin, přispívalo vymezování se vůči uprchlíkům k etnickému chápání občanství. Postupně se i místní Židé stávali nechtěnými, vylučovanými „východními“ Židy, uprchlíky ve vlastní zemi.

Přesvědčení, že přijmout lidi na útěku nelze, sdíleli často také lidé, kteří nepatřili mezi antisemity a upřímně sympatizovali s oběťmi nacismu. Liberální novinář Ferdinand Peroutka již počátkem roku 1938 v Přítomnosti příchod židovských uprchlíků ostře odmítl. Po mnichovské dohodě pak za každým běžencem viděl nezaměstnaného Čecha nebo Slováka. Navíc své výhrady nesoustředil pouze na uprchlíky z Německa, Rakouska či z pohraničí, ale také na další příslušníky menšin: „Žádná humanita na světě nemůže předpisovat, že spíše má ve vlastní zemi hladovět Čech než právě přistěhovalý Němec nebo takový Žid, který byl do této chvíle odhodlán sdílet osud německého národa.“ A náladu druhé republiky vyjadřoval i další Peroutkův komentář, byť formulovaný s lítostí a empatií: „Mají-li na obtížené lodi někteří býti vysazeni přes palubu, nechť jsou to ovšem spíše cizí než naši vlastní lidé.“

Zahnáni na Dunaj

„Vysazování přes palubu“ se nutně netýkalo jen uprchlíků. Počátkem listopadu 1938 vyvezlo autonomní Slovensko, v čele s Jozefem Tisem, ale stále ještě součást pomnichovského Česko-Slovenska, několik tisíc svých židovských obyvatel (a také menší počet Romů) na jižní Slovensko, které muselo odstoupit Maďarsku. Marie Schmolková, vůdčí osobnost židovských pomocných organizací, našla v Miloslavově – jihovýchodně od Bratislavy – více než 300 lidí, kteří živořili na otevřeném poli, v teplotách kolem nuly, bez tekoucí vody a bez obydlí. Vyhnanci si z kukuřičných stonků postavili provizorní přístřešky a pro děti, mezi nimi i novorozence, vykopali díry do země, jakési provizorní zemljanky.

Již o několik měsíců dříve Schmolková navštívila skupinu zhruba 60 Židů, kteří byli po anšlusu vyvezeni nacistickými bojůvkami přes Dunaj na československou stranu hranice. Československo je ovšem obratem vrátilo a stejně se zachovali též maďarští pohraničníci. Lidem přežívajícím v bažinaté krajině u Dunaje nakonec bratislavská židovská obec zařídila nákladní loď zakotvenou na řece. Dunaj totiž platil za mezinárodní vody, kde směli tito lidé živořit bez neustálého vyhánění pohraničníky tří okolních zemí. Teprve po několika měsících se jim za pomoci židovských organizací podařilo vycestovat do zámoří.

Uprchlíci ze Sudet, Praha, září 1938., Autor: [object Object]

Zatímco Schmolková psala svou zprávu o Miloslavově, odehrávaly se podobné tragédie, jak jsme již naznačili, také podél pomnichovské demarkační čáry. Během a po „křišťálové noci“ nacisté z obsazených Sudet hromadně vyháněli židovské obyvatele – ti pak často museli „kempovat“ mezi strážemi obou zemí. I když většina židovských uprchlíků ze Sudet se nakonec přes málo střeženou hranici do vnitrozemí dostala, zmenšené Československo neuznávalo jejich občanství (k tomu sloužil zákon o revizi občanství z ledna 1939) a snažilo se je co nejrychleji donutit k vystěhování. Podařilo se to jen u části z nich; ostatní byli, stejně jako další protektorátní Židé, deportováni do ghetta či koncentračních táborů a většina z nich zahynula.

Autor je historik, spolu s K. Čapkovou je autorem knihy Nejisté útočiště.
Československo a uprchlíci před nacismem 1933–1938. V současnosti je na studijním pobytu v Mandel Center při Muzeu holokaustu ve Washingtonu.