Jak se chytá kometa

Skupina Psí vojáci tou dobou slavila třicet let existence a její frontman ono trefné přirovnání používal v souvislosti se svou hektickou hudební dráhou dost často. Aktuálně posloužilo i coby název tvůrcům celovečerního dokumentu, který se ohlíží za životem tohoto originálního umělce, jenž neměl na české scéně obdoby. Takovej barevnej vocas letící komety do kin přichází dva roky po Topolově smrti.

Jeho iniciátoři producent Romek Hanzlík (který dělal Psím vojákům šestnáct let manažera) a režisér Václav Kučera v něm shromáždili rozhovory s blízkými a také úctyhodný archivní materiál. Přes to všechno snímek, jejž vytvářeli především lidé, kteří byli Topolovi blízcí, ukazuje, jak nesnadné je takovou kometu chytit za ocas a dobře ji přiblížit někomu jinému, než jsou fanoušci. K celkové škodě filmu chybí chuť bojovat silou Topolovy hudby i životního osudu o nezasvěcené, či dokonce lhostejné diváky.

Jaký to byl hrdina?

„Zatímco jiní čtrnáctiletí kluci si kreslí rytíře nebo rakety, on si neustále kreslil výslechy,“ líčí na jednom ze silných míst dokumentu svého bratra spisovatel Jáchym Topol. Na mladičkého zpěváka a pianistu si StB zasedla hned od začátku a těžko domýšlet, co s psychikou čerstvého teenagera výslechy na policii udělají. Právě v tomto útlém věku se rodí i jeho dechberoucí tvůrčí energie, která ho nutí skládat hudbu, psát povídky a později i texty. Jsou to mladická léta, jež vymrštila onu kometu na oběžnou dráhu. S postupujícím věkem ovšem jako by vyhasínala a tvořit bylo čím dál těžší.

Jáchymovy vzpomínky z dětství i pozdějších let umožňují divákovi představit si Filipa jako člověka. Zmiňuje naráz jeho citlivost i egoismus, který je pro každého umělce asi nutnou vlastností. Spisovatel před kamerou poctivým, ale také tvrdým způsobem promýšlí, kdo že to vlastně jeho bratr byl. Bohužel zůstává v tomto úsilí mezi ostatními víceméně osamocen.

Z toho vyplývá výrazná slabina dokumentu, která se vyjeví hned v úvodu. A sice že film se prostřednictvím vyprávění pamětníků nepokouší odpovědět na základní a podstatné otázky: Kdo byl Filip Topol? O jakého hrdinu se jedná? Heroického, či tragického? Čeho byl příkladem jeho život, během něhož takřka vše obětoval své hudbě?

Nejspíš je zde paradoxně na vině ona blízkost filmařů k Topolovi. Znali jej tak dobře, tudíž nemuseli cítit potřebu jej přibližovat, natož přetavit jeho osud v obecnější příběh. Samozřejmost, s níž se předpokládá, že divák přece všechno „ví“, se projevuje už v tom, že žádný z účinkujících není představený titulkem, který by uváděl jméno, popřípadě vztah k Filipu Topolovi. Pokud někomu nejsou známé tváře malíře a grafika Viktora Karlíka nebo kytaristy Garáže a novináře Jana Macháčka, může lehce tápat, co je to za lidi a proč tu mluví.

S postupující stopáží, kdy se film přiblíží k roku 2000 a dále, navíc přestávají být vzpomínky konkrétní. Vznik kapely a zážitky z undergroundu jsou už vzdálené a historicky zpracované, ale pokud jde o nedávné roky, zúčastnění si začnou držet ostýchavý odstup. Příliš se nemluví o operaci slinivky, o letech později porušené abstinence či smrti samé. Slovo nepadne o vlekoucí se tvůrčí krizi, kterou nejlépe dokumentuje, že poslední album Psích vojáků s novým repertoárem vyšlo v roce 2003. Nehledě na to, že tu je zcela upozaděn baskytarista Luděk Horký, který s kapelou hrál sedmnáct let.

Vrchol i dno

Vždycky když film naťukne cokoli nepříjemného, zastaví se a nechá vše nedořečené. A tato přehnaná diskrétnost má ve výsledku efekt, že se celkový obraz zkresluje. Ze snahy neříct nepříjemná slova se z filmu vytrácí drama a přestává být i srozumitelný. Není to adekvátní srovnání, ale když si člověk uvědomí, do jakých detailů byli schopni rozmluvit pamětníky tvůrci letošního hitového dokumentu o Amy Winehouse, pak Takovej barevnej vocas letící komety sice v dobových záběrech ukazuje rozervaného romantika na pódiu, ale před tím, co se dělo v zákulisí, přivírá oči.

Pokud se dokumentu něco přece jenom podařilo vystihnout, pak je to Topolův osudový vztah k Praze. Není snad velkou nadsázkou tvrdit, že hudba Psích vojáků vystihla Prahu přelomu osmdesátých a devadesátých let podobně, jako to dokázal ve své době Hašek nebo Kafka. V Topolových písních – a v tom tkví jejich genialita – se dokonale potkává tisíciletá tradice vznešené architektury, barokní velkolepost a všudypřítomný stín Mozarta s poetikou zaplivaných putyk a lidí na periferii, kteří došli k závěru, že v určitých situacích alkohol je východisko. Přítomen je tu vrchol i dno.

Takovej barevnej vocas letící komety poněkud nešťastně předpokládá diváka, který to zažil a je už s legendou Filipa Topola obeznámen. Nehledá generaci, která už na koncerty Psích vojáků nemůže zajít a již by měla strhnout vrstevnatým vyprávěním o unikátním romantickém tvůrci. Zasáhnout ji příběhem, který přesahuje dobu svého vzniku. Chápou Topolovu výjimečnost jako danost, již netřeba vysvětlovat či nově vyprávět a obhajovat.

V nevelké ochotě uchopit od základu vlastní minulost a zkusit dobře vystihnout, co vlastně na ní bylo vzrušující a co vyšinuté, se Takovej barevnej vocas letící komety trochu blíží nedávno odvysílané televizní sérii Fenomén Underground. V obou případech jde o díla iniciovaná a vyrobená aktéry událostí, kteří tvoří obraz sebe samých.

Logicky tak nemohou mít čerstvý a zvědavý pohled, to by se ještě dalo omluvit. Shodně ovšem očekávají, že publikum k tématu přistupuje s patřičnou úctou k jejich zásluhám. Kořeny v undergroundu tyto tvůrce naučily nedůvěře, ale také tomu, že o přízeň okolí není nutné se snažit. Přitom právě to je vlastnost, která může vést k tomu, že pro svůj bezesporu fascinující příběh nakonec nenajdou nové posluchače.