Rozum to odmítl akceptovat

Lili Jacobová v Osvětimi jako „práceschopná“ přežila téměř rok. Pak ji deportovali do pracovního tábora Mittelbau-Dora, aby tu pomáhala montovat rakety V2. Když sem v dubnu 1945 dorazili Američané, zesláblá devatenáctiletá dívka se při jejich vítání zhroutila a byla přenesena do bývalého baráku příslušníků SS. V něm při hledání teplého oblečení našla naprosto výjimečný dokument, který jí mrazivě připomněl Osvětim: album s téměř dvěma sty fotografiemi, jež v tomto vyhlazovacím lágru pořídil některý z německých vojáků.

Jedinými fotografiemi. Žádné jiné snímky dokumentující provoz továrny na smrt se totiž nedochovaly. Svědectví Lili Jacobové bylo o to cennější, že záběry shodou okolností zaznamenaly příjezd právě jejího transportu. A tedy i její rodinu a přátele, které mohla identifikovat.

Osvětimské album, Autor: [object Object]

Promítací sál Galerie hl. města Prahy je setmělý, nahrávku provázejí jen titulky překládající její angličtinu do češtiny. A po procházce sály zaplněnými fotografiemi zvětšenými z Osvětimského alba je to pro oči a mysl návštěvníka vítaný oddych.

K jakému účelu?

Nikdy se nepodařilo zjistit, k jakému účelu Osvětimské album sloužilo. Pravděpodobně jako památka dozorců na jejich šílenou práci. Na to je ovšem až příliš neosobní: s výjimkou několika vojáků v pozadí snímků žádné dozorce nevidíme, sledujeme jen tváře Židů, kteří vystupují z vlaku a procházejí selekcí. Pro obdobné dokumenty pořízené jednotkami SS především při tažení do Ruska je naopak typická právě přítomnost těch, kteří se na masakrech přímo podíleli – a před objektivy svých kamarádů se jimi chtěli pochlubit.

Neví se ani, kdo Osvětimské album vytvořil. Vzhledem k profesionalitě záběrů patrně buď Ernst Hoffmann nebo Bernhard Walter, kteří v Osvětimi snímali otisky prstů a do kartotéky fotili obličeje těch, kdo byli v selekci prohlášeni za práceschopné, čili z vlaku nezamířili rovnou do plynových komor. Hoffmann se po válce k autorství třetiny snímků přiznal. Walterovi se podařilo kamsi uniknout a nemohl výpověď potvrdit ani vyvrátit. S jistotou se tak ví jen jedno. Šestapadesátistránkové album s maličkými fotografiemi (formát 8×11 cm) svázané do kožených desek zachycuje příjezd nejspíš dvou takzvaných maďarských transportů do tábora Auschwitz-Birkenau v květnu či červnu 1944.

Vypraveny byly z podkarpatského Mukačeva a Užhorodu, které po okupaci Československa zabralo Maďarsko jako spojenec třetí říše. Také Lili Jacobová se narodila v Podkarpatí. Do Osvětimi byla poslána s celou židovskou komunitou z rodných Bilek. Na snímcích vidíme rabíny, jež znala od dětství, její kamarády, bratry, bratrance, babičku s dědečkem i Lili samu, když uprostřed první řady shromážděných žen vyděšeně poslouchá první rozkazy na „apelplatzu“.

Povinný zážitek

Výstava věrně kopíruje koncepci Osvětimského alba. Návštěvníka tak chronologicky provádí mašinerií vyhlazovacího tábora: od příjezdu transportu přes selekci, odvšivení, nástup na práci až po roztřídění majetku. Je to expozice jen pro silnější nátury.

Sledovat proces násilné proměny individuálního člověka v anonymní pracovní nástroj je samo o sobě bolestné. Zvlášť při vědomí, že album nezachycuje to, pro co Osvětim vznikla. Že totiž po onom pikniku v lesíku mezi krematorii, který si tu na snímcích dopřávají matky a babičky se svými dětmi a vnoučaty, na všechny čekala jen cesta do plynových komor. Nacisté jim pouze po selekci zvráceně dopřáli čas na poslední občerstvení.

Osvětimské album, Autor: [object Object]

Právě fotografie z lesíka, na nichž se děti ještě naposledy culí do objektivů, jsou srdceryvnou metaforou pro nepochopitelnost celého holocaustu. I když se už při příjezdu šířily zvěsti o tom, kam dorazili, málokdo si připustil, že by to mohla být pravda. Lidský rozum takovou hrůzu odmítal akceptovat. Svědčí o tom i detail na jiném snímku. Dvě ženy tu v rámci takzvaného komanda Kanada roztřiďují hromady věcí zbylých po transportu z vyklizeného vlaku. Na jednu stranu házejí kufry, na jinou lavory, na další demižony. Ačkoli jsou jejich majitelé v tu chvíli už mrtví, obě dívky se rozverně smějí tomu, co všechno tu po sobě nechali.

„My jsme nevěděli, kdo, kde, kam, to jsme vůbec nevěděli. Já jsem se dostala, nevím proč, jestli to bylo to, co mi předvídaly ty staré ženy, jestli to bylo štěstí, že jsem také byla vytažena,“ cituje výstava na jednom z mnoha popisků poválečnou výpověď jedné z přeživších žen z maďarského transportu. Lili Jacobová měla stejné štěstí. Při selekci na osvětimské rampě neskončila mezi práceneschopnými či mezi matkami s dětmi, kteří odtud rovnou zamířili na smrt.

Válku přežila. Přes Prahu se vrátila do rodného města, kde zjistila, že z celé rodiny zůstala sama. S pár dalšími přeživšími Židy okamžitě po připojení Podkarpatí k Sovětskému svazu utekla do Československa a usadila se u Děčína. K Evropě ale po přestálém utrpení ztratila důvěru. Odjezd do vysněné Ameriky se jí podařil ve chvíli, kdy se rozhodla svěřit s existencí Osvětimského alba pražské židovské obci. Ta jí za ofocení unikátních snímků vyplatila odměnu, díky níž Lili Jacobová i s mužem a dcerou krátce po komunistickém puči emigrovala přes Polsko a Švédsko do Spojených států.

Osvětimské album, Autor: [object Object]

Fotografie z alba od té doby – a zvláště po zmíněném Osvětimském procesu – tvoří nedílnou součást knih a dokumentů o šoa. Takhle vcelku pohromadě jsou ale k vidění výjimečně; pokud tedy člověk nezamíří do Jeruzaléma, kde je album díky daru Lili Jacobové součástí sbírek památníku obětí Jad Vašem (muzeum ho také celé ofocené zpřístupňuje na svých internetových stránkách).

Jak už bylo řečeno, není to zážitek pro každého. Ale Galerii hl. města Prahy se spolupořádajícím Židovským muzeem patří dík za to, že ho v době znovu rozjitřených vášní vůči jedné náboženské skupině nabízí k testování prahu naší citlivosti, či spíše otrlosti.