Oskar Gröning před posledním soudem

Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se předplatitelem Respektu.

„Odrovnat nácka“ nebyl záměr, se kterým Eva Korová k Oskaru Gröningovi přistoupila. Scéna se odehrála v soudní síni v malebném německém městečku Lüneburg a paní Eva přišla panu Oskarovi nabídnout smíření. Napoprvé to nevyšlo, bývalý nacista Gröning setkání neustál. Teprve když za ním jednaosmdesátiletá dáma zašla na konci procesu podruhé, vznikla téměř neuvěřitelná fotografie. Ona v modrém kostýmku, on v pečlivě vyžehlené bílé košili a vestě. Ona bývalá vězeňkyně koncentračního tábora v Osvětimi, on čtyřiadevadesátiletý bývalý esesák s působností tamtéž. Na zmíněném obrázku se k sobě sklánějí, drží se za ruce a Gröning paní Korovou dokonce jemně líbá na tvář. „Vím, že mě za tuhle fotku budou mnozí kritizovat,“ komentovala setkání paní Korová, „ale aťsi.“

O 70 let později. (Oskar Gröning s Evou Korovou u soudu letos na jaře), Autor: [object Object]

Letošní soud s Oskarem Gröningem je dost možná poslední proces s nacistickým zločincem vůbec. Není už v podstatě koho soudit, i Gröning se blíží konci života, a když byl před dvěma týdny odsouzen ke čtyřem letům vězení, blíží se to v jeho případě doživotnímu trestu. Bývalý příslušník SS se podle německého soudu podílel na vraždě 300 tisíc Židů. Jeho příběh je přitom nečekaně typický.

Naštvaný filatelista

Oskar Gröning vyrůstal v rodině zapáleného německého vlastence poníženého přístupem, jakým mocnosti potrestaly Německo po první světové válce. Otec se stal členem radikální organizace Stahlhelm a malý Oskar ve třicátých letech jaksi přirozeně vstoupil do její mládežnické odnože. Když přišli k moci nacisté, přestoupil do Hitlerjugend, později si podal žádost o vstup do SS, což mu k překvapení otce navzdory jeho chabé tělesné konstituci vyšlo. Protože pracoval v bance, skončil nakonec v roce 1942 jako účetní právě ve vyhlazovacím táboře Osvětim – měl tam za úkol přepočítávat hotovost zabavenou na rampě Židům vyselektovaným do plynových komor a vést účetní záznamy.

Obyčejný mladík. (Oskar Gröning v Osvětimi), Autor: [object Object]

Gröningovi se v Osvětimi celkem líbilo, žil tam relativně pohodlný život se zvláštními příděly, spoustou zabaveného alkoholu, kinem a dalším nočním životem, a přitom současně stranou od vraždění a plynových komor. Hned zpočátku byl na rampě svědkem toho, jak se brutální dozorci vyrovnali s pláčem opuštěného dítěte tak, že jím mrštili na korbu, a když plakat nepřestalo, rozmlátili mu hlavu o postranici. Gröning si šel stěžovat nadřízeným, řekl jim, že „pokud mají být Židé vyhlazeni, je to potřeba dělat v jistém rámci“, byl ale ujištěn, že se jednalo o výjimečný exces. Kromě toho složil přísahu, takže jeho žádosti o přeložení, vznesené ve zděšení z toho, čeho byl svědkem, nemůže být vyhověno.

Gröning tedy zůstal a podle vlastních vzpomínek si nedělal a nemohl dělat iluze o tom, co se v lágru děje. Jednou byl vyrušen z alkoholického večírku poplachem způsobeným útěkem skupiny vězňů. Vězni byli pochytáni, účetní se ale místo do postele vydal směrem k plynovým komorám a byl svědkem, když dozorci do plynové komory vpustili otravné látky. Z domku se prý ozýval hluk, který z tlumeného nářku přešel v zoufalý řev a pak zase přestal. Netrvalo to příliš dlouho.

Důležité je, že tohle všechno víme od samotného Gröninga. Na konci války z lágru na vlastní žádost odešel na frontu, byl zajat a ocitl se v zajateckém táboře v Británii. V roce 1946 jako napravený nepřítel putoval po Skotsku s pěveckým sborem a udivoval Skoty citlivým přednesem německých i anglických písní. O rok později se vrátil do Německa k rodině, a protože nemohl jako bývalý člen SS pracovat v bance, nastoupil do skláren, kde se nakonec, krok za krokem, propracoval do funkce vedoucího personálního oddělení. Opět si připomeňme, že nikde nevidíme žádný pokus vytvořit si falešnou identitu nebo se skrývat. Je pravda, že Gröning o své minulosti nemluvil rád ani v rodinném kruhu, a když jednou při jídle padla zmínka o Osvětimi, ztropil prý značnou scénu. Tchán ani manželka tedy o jeho minulosti dál nemluvili a tím všechno skončilo.

Zvrat nastal ve filatelistickém kroužku zhruba 40 let po válce. Gröning se dal na jedné schůzi náhodou do řeči s popíračem holocaustu, který mu později poslal svůj pamflet. Gröning si jej přečetl, něco se v něm hnulo a poslal ho opoznámkovaný zpátky – jeho vzkaz by se dal shrnout do věty: Všechno o holocaustu je pravda, viděl jsem to na vlastní oči. Nedlouho nato mu začaly do schránky chodit nenávistné dopisy, jeho poznámky byly totiž otištěny v neonacistickém plátku. Gröning reagoval sepsáním pamětí pro svou rodinu a časem i rozhovory pro BBC a Der Spiegel. Zjevně ho nikdy ani nenapadlo, že by mohl ještě stanout před soudem. Bylo dávno po válce, nebyl už nejmladší a hlavně, nikdy nikoho nezabil ani nikomu nijak osobně fyzicky neublížil.

Pomalá civilizace

Proč se tedy vlastně čtyřiadevadesátiletý Oskar Gröning v roce 2015 ocitl před německým soudem? Historie hledání spravedlivého trestu za nacistická zvěrstva je o to spletitější, oč je jeho osobní příběh jednodušší a průzračnější.

S vyřizováním účtů s nacisty se začalo doslova v prvních hodinách po osvobození a často to byla celkem pochopitelná divočina. Právě nedávno přišla například americká média se zveřejněnými dopisy jednoho z amerických lékařů, který se ocitl v německých koncentračních táborech krátce po jejich osvobození. Kapitán David Wilsey v nich své manželce v Americe popisuje americké vojáky, kteří při pohledu na hromady mrtvol a zástupy živoucích koster ztratili nervy a „utrhli se ze řetězu“. Přítomné dozorce exemplárně popravovali před zraky vězňů, mučili je a nechávali jejich mrtvá těla trhat psy. Kdyby se Gröning ocitl v téhle várce potrestaných, vzal by jeho osud rychlý konec.

Spojenci se ovšem přesně tomu snažili zabránit a již několik let před skončením války se dohodli na postupu, jak válečné zločince soudit. Výsledkem byl především známý norimberský proces, který přitáhl nejvíce pozornosti, byl ale jenom špičkou ledovce. Souzení zločinců od počátku provázely spory a tápání. Nacistické zločiny, především pokus o plošné vyhlazení Židů a dalších skupin obyvatel, přesahovaly jakoukoli zkušenost a představivost, o znění paragrafů nemluvě.

Když se například roznesly zprávy o hromadách mrtvol, které britští vojáci našli v Bergen-Belsenu, jeli se tam američtí generálové raději osobně podívat, protože hlášením svých podřízených prostě odmítali uvěřit. Když pak soud začal, pochybovali o možnostech lidské spravedlnosti i jeho nejvyšší představitelé. Americký hlavní žalobce norimberského procesu Robert H. Jackson například prohlásil, že „tribunál (…) si je vědom své neschopnosti pokrýt běžným dokazováním miliony činů, jež se odehrály během desetiletí a na rozloze kontinentu a dokončit tento proces v průběhu lidského života“.

Spravedlnost tak musela mít od počátku selektivní rozměr. Samotný Norimberk měl ostatně kromě vynesení trestu nad úzkou skupinou nacistických pohlavárů především pedagogické ambice, které dobře ukazuje ve své knize The Memory of Judgment (Vzpomínky na spravedlnost) americký historik Lawrence Douglas. Proces měl díky stohům zabavených dokumentů ukázat celému světu, co se ve třetí říši vlastně dělo. Měl s hrůzami seznámit i samotné poražené Němce a měl zároveň vymezit jasnou dělicí čáru mezi barbarstvím třetí říše a civilizovaností vítězů války. Bezprostředně po válce totiž ještě převládal názor, že nacismus není strašlivým výhonkem moderní civilizace (za což je všeobecně považován dnes), nýbrž že stojí výrazně proti ní. Civilizovanost vítězů se tak měla projevit nezúčastněným, chladným a puntičkářsky vedeným procesem, který všem názorně ukáže rozdíl mezi oběma světy.

Lekce z civilizace. (Němečtí pohlaváři během přelíčení v Norimberku), Autor: [object Object]

Postupovat šlo samozřejmě i jinak. Historik Tomaz Jardim v knize Mauthausenský proces upozorňuje, že v době konání Norimberku paralelně Američané v Německu konali vlastní vojenské soudy a v nich během dvou let odsoudili 1676 osob. Nejednalo se přitom jen o pohlaváry, Američané zavedli institut „společného úmyslu“, který umožňoval soudit kohokoli na jakémkoli stupni hierarchie pouze na základě toho, že se účastnil chodu vražedné instituce a věděl o tom.

Krvežíznivost

Jak se ovšem koalice vítězných mocností po skončení války rychle propadala do vlastního nepřátelství a studené války, zájem o spravedlnost vůči nacistům se kvůli politice ocitl na vedlejší koleji. Sověty ovládaná Německá demokratická republika se prohlásila rovnou za antifašistický stát, který netíží žádná kontinuita s hitlerovskou říší, zatímco západní Německo sice dál vedlo nějaké vyšetřování a procesy, nicméně jen velmi neochotně a liknavě, protože lidé zapletení v nacistických zločinech dál tvořili významnou část jeho politických, bezpečnostních a justičních elit.

Trvalo celou jednu generaci, než se v šedesátých letech – skoro čtvrtstoletí po válce – mladí Němci vzbouřili proti svým rodičům namočeným v nacistické minulosti a rozjeli druhé kolo hledání spravedlnosti, jehož nejkřiklavějším příkladem jsou soudy s dozorci z Osvětimi. I tak je ale německé vyrovnávání se s minulostí často popisováno jako fiasko – například 85 procent příslušníků SS sloužících v Osvětimi nebylo nikdy potrestáno.

Nádraží v Osvětimi, Autor: [object Object]

Příčiny neschopnosti zjednat spravedlnost jsou přitom vedle obyčejné neochoty někdy paradoxní. V Německu například není možné bývalé nacisty soudit za genocidu a další zločiny, jejichž definice byla „vynalezena“ teprve soudem v Norimberku, a musela by tedy být k jejich činům vztažena se zpětnou platností. To Němci v rámci legalistické čistoty odmítli, a soudí tudíž zločince podle běžných zákonů, ušitých ovšem na míru „normálním“ zločinům, a nikoli masové likvidaci celých skupin obyvatel. Esesák z vyhlazovacího tábora tak musí být odsouzen za vraždu a tu je potřeba patřičně dokázat. Jenže vrah je v německém trestním zákoníku definován jako „osoba, jež zákeřným a brutálním způsobem zabije jinou osobu z krvežíznivosti (Mordlust), aby uspokojila své sexuální touhy, z lakoty nebo jiných nízkých motivů“ (definice pochází z 19. století). Naroubovat na takto definovaný zločin „průmyslové“ vyvražďování v plynových komorách není úplně jednoduché, a to navzdory tomu, že německý parlament v roce 1971 těsnou většinou zabránil hrozícímu skandálu a usnesl se, že se na vraždy nebude vztahovat promlčecí lhůta. Nebýt toho, mohli dnes zbylí pachatelé nacistických zločinů v klidu spát.

Zavinil to Ivan Hrozný

I tak ovšem Německo prokázalo při souzení nacistických zločinců velkou benevolenci – i když během poválečných dekád vyšetřovalo zhruba 120 tisíc nacistů, odsoudilo jich celkem 560. Oskar Gröning přitom teď před dvěma týdny dostal své čtyři roky za napomáhání vraždě, což je paragraf, který proti němu mohl být použit i kdykoli předtím. Také tady je vidět, jak je hledání spravedlnosti obtížné a jak se mění v kontextu doby.

Zmíněný paragraf využil teprve v roce 2008 německý právník Thomas Walther, který, jak vysvětlil v rozhovoru pro britský The Independent, „chtěl ještě před důchodem udělat něco užitečného“. Přestože sám sebe označuje za dítě vzpurné generace roku 1968, dodává, že i jemu bylo zametání holocaustu pod koberec dlouho celkem lhostejné: zuřila studená válka, jako sociální demokrat měl jiné priority a ještě v roce 2006, když mohl žalovat nechvalně proslulou sadistickou dozorkyni Elfriede Linu Rinkelovou z Ravensbrücku, se smířil s tím, že nemá dostatek důkazů – oběti roztrhali psi a svědků se nedostávalo.

Průlom přišel teprve v okamžiku, kdy byl do Německa vydán z USA americký občan ukrajinského původu John Demjanjuk. Jeho případ měl dlouho rozměry politováníhodné frašky. Demjanjuk byl totiž považován za obávaného dozorce „Ivana Hrozného“ z vyhlazovacího tábora Treblinka a Američané ho ze strachu před německou shovívavostí nejdříve raději vydali do Izraele. Židovský stát ho postavil před soud, nicméně během procesu vyšlo díky přístupu do sovětských archivů najevo, že Demjanjuk treblinským zločincem není, že došlo k záměně identity.

Američané však později stejně Demjanjuka zbavili občanství, protože ani jeho pravá identita nebyla záviděníhodná: ukázalo se, že je právoplatným majitelem průkazky dozorce v jiném vyhlazovacím táboře, Sobibóru.

Když tedy Spojené státy Demjanjuka vydaly napodruhé Němcům, argumentoval Walther, že je ho možné soudit právě na základě této jedné průkazky – a ovšem v kombinaci s faktem, že Sobibór byl výslovně vyhlazovacím táborem, v němž byl každý vězeň automaticky předurčen k zavraždění a každý  dozorce se tak automaticky na jeho likvidaci musel podílet. Soud argument uznal a Demjanjuk byl průlomově odsouzen za napomáhání vraždě. Soud nemusel řešit jeho motivy ani provedení, a i když jmenovaný čin není tak závažným zločinem jako vražda, je to alespoň nějaký rozsudek a odsouzení (Demjanjuk se odvolal a zemřel dříve, než řízení proběhlo – technicky vzato tedy zůstal nevinen).

„Podobných soudů mělo proběhnout mnohem více. Německá justice desítky let nebyla schopná aplikovat zákon, který měla celou dobu k dispozici,“ říká dnes Thomas Walther, jemuž se tedy efektní odchod do důchodu nakonec vydařil. Cesta k Oskaru Gröningovi byla otevřená.

Jeden z nás

Jak se vlastně bývalý osvětimský účetní na své odsouzení dívá? Nesouhlasí s ním a podobně jako Demjanjuk se proti němu odvolal. „Když mám jít za mříže já, proč ne strojvůdce, který řídil vlak do Osvětimi? Nebo výhybkář, který vlak do stanice navedl?“ ptal se před zahájením procesu. Jak jsme viděli, tahle otázka je složitá a zůstane do značné míry nerozřešená.

Zároveň ale Gröning naprosto chápe, co udělal. „Není vůbec žádných pochyb o tom, že za zločiny nesu morální odpovědnost,“ prohlásil u soudu a požádal o odpuštění. To je také jedním z důvodů, proč za ním paní Eva Korová vůbec přišla a nabídla mu ho. „Oceňuji vaši ochotu sem přijít a postavit se nám tváří v tvář,“ řekla mu prý, když se setkání napodruhé uskutečnilo.

A jak tedy Gröning své jednání vysvětluje? Neschovává se za klasický slogan „plnil jsem rozkazy“, nepředstírá, že konal pouze pod hrozbami vlastní likvidace. Spíše své chování popisuje v kontextu toho, jak tehdy, před 70 lety, rozuměl světu – jak byl vychován, jak svět vnímal. Tvrdí například, že by nebyl ochoten pracovat v jakémkoli vyhlazovacím táboře, že ale Židy chápal jako vnitřního nepřítele, se kterým je potřeba bojovat – od dětství prý nikdy nic jiného neslyšel. Teprve později, když bylo po válce, poznal Gröning jiné názory a nahlédl na svět z druhé strany.

Příběh nemá jednoduchý závěr a katarzi. Pokud má spravedlnost platit pro všechny stejně, může Oskar Gröning přes všechno, na čem se podílel, cítit jistý paradoxní pocit křivdy. Ze 6500 esesáků v Osvětimi, kteří přežili válku, bylo nějakým způsobem potrestáno necelých osm stovek. Jestliže se Gröning dožije výsledku přezkoumání a rozsudek bude potvrzen, bude to právě on, kdo nakonec dost možná zemře ve vězení, na rozdíl od svých kolegů z Osvětimi i jiných táborů, kteří stačili zemřít včas a na svobodě.

Rozhřešení, které dostal od paní Korové, má jistě svou váhu, je ale rozhřešením pouze jedné osoby. Některé zločiny nelze srozumitelně uchopit a potrestat prostě proto, že jsou příliš velké. Soud s Oskarem Gröningem tak má svůj smysl, i když jím možná není čistá spravedlnost: připomíná, že nic nesmí být zapomenuto, že temné síly mají různé podoby a nejsou zdaleka výsadou několika zrůdných osobností. Jak poznamenal Laurence Rees, který s osvětimským účetním vedl rozsáhlé rozhovory pro BBC: „Na Gröningovi je nejstrašnější, že je to úplně obyčejný člověk.“