O velkém dobrodružství, které však probíhalo poněkud jinak

Není pravda, že jsem pašování literatury dojednal s Petrem Pithartem v Londýně. S Petrem Pithartem jsem se sešel v roce 1969 v Oxfordu na St. Antony‘s College, kde jsem v té době studoval. Petr se rozhodl, že se vrátí domů, a projevil zájem dostávat zahraniční odbornou literaturu, k níž už nyní nebude mít v Praze přístup. Slíbil jsem mu, že se to pokusím zařídit.

V té době jsem byl již v kontaktu s Jiřím Müllerem, bývalým studentským vůdcem a přítelem, kterému jsem zcela důvěřoval. V srpnu 1970 mi končila platnost tehdejší výjezdní doložky a měl jsem problém se smířit s představou, že se stanu emigrantem. Chtěl jsem se o tom poradit s přáteli, a tak jsem v létě 1970 přijel do Prahy na svůj řádnýbritský pas, v němž jsem si ale legálně změnil jméno. Jirka Müller mi z Brna prostřednictvím kamarádky Drahuše Proboštové vzkázal, že bych mohl být vznikající opozici velmi užitečný, pokud budu z Anglie „vycházet vstříc potřebám opozice tak, jak je budeme definovat“. S tím jsem disciplinovaně souhlasil a Jirka mi poté vzkázal, že potřebují rozmnožovací elektrický stroj Gestetner. Po čase se mi podařilo najít skupinu britských mírových aktivistů, kteří byli schopni zakoupit karavan a vybudovat v něm speciální skrýš, do níž se vešel člověk, natož tento stroj.

S prvním karavanem jel domů v lednu 1971 britský mírový aktivista Michael Randle. Ve skrýši byla ukryta literatura, především Listy Jirky Pelikána a Svědectví Pavla Tigrida. Po úspěchu této zkušební cesty jsme již poslali do Brna Jirkovi Müllerovi stroj Gestetner, na němž byly později vytištěny letáky vyzývající občany, aby ve volbách v listopadu 1971 nevolili kandidáty Národní fronty. Tak začalo pašování, které později Jiřina Šiklová nazvala „životním kanálem“.

Na zpátečních cestách vyvážel karavan první samizdaty, rukopisy, letáky apod. Mým hlavním kontaktem byl Jiří Müller, který byl zatčen v listopadu 1971 a to v souvislosti s volební letákovou kampaní, ne však kvůli organizování těchto zásilek. Krátce po jeho uvěznění musela z republiky utéci má matka Rosemary, která mu pomáhala spolu s Drahuší Proboštovou a dalšími přáteli, včetně mého bývalého spolužáka Aleše Macháčka.

Do zásilek literatury jsem přidával i katalogy z odborných nakladatelství. Největší počet knih si v nich zaškrtával Petr Pithart, kterému jsem je posílal pod jeho kódovým jménem George.

Jirka Müller při výsleších o pašování nic neprozradil, a tak jsme jen potřebovali nového hlavního organizátora. Po jistém váhání se toho ujal Petr Pithart, který nedaleko japonské ambasády přebíral dopisy a vzkazy. Knihy, naskládané do připravených tašek, se však předávaly na různých místech na okraji Prahy, do aut Petrových kontaktů. Mlčky a rychle.

Na podzim roku 1976 mi Pithart po mém kurýrovi poslal text Charty 77 s prosbou, abych jej později zveřejnil, a dodal, že je jedním ze signatářů, a proto již nebude moci pokračovat v ilegální práci. Našel však za sebe náhradu, a tou byla právě Jiřina Šiklová. Jiřina pak velmi statečně plnila roli hlavní organizátorky až do svého zatčení v květnu 1981. Chartu 77 podepsala až začátkem roku 1989, kdy už byla sama léta pronásledována Státní bezpečností.

Současně jsem udržoval kontakty i s několika menšími skupinami, například přes Drahuši Proboštovou s Alešem Macháčkem a Vladimírem Laštůvkou, kteří distribuovali českou exilovou literaturu na severu Čech až do svého zadržení v lednu 1977, kdy tam policie objevila ukrytý náš rozmnožovací stroj Gestetner. Po Müllerově propuštění z pětiletého věznění v prosinci 1976 jsme obnovili vzájemnou spolupráci.

Od ledna 1971 do listopadu 1989 jsme dopravili domů téměř 20 tun literatury, několik rozmnožovacích strojů, videokamery, desky zakázaných zpěváků, které ve Švédsku vydával Jiří Pallas apod. Ven jsme vyvezli stovky samizdatových časopisů i knih, rukopisy zakázaných autorů, natočené rozhovory s mluvčími Charty 77 či estébácké sledování Františka Kriegela a Jiřího Hájka, záznamy vysočanského sjezdu KSČ nebo představení tzv. bytového divadla, různá vystoupení undergroundových kapel či třeba dokumentaci k návrhu Jaroslava Seiferta na Nobelovu cenu.

Za důležitou považuji opravu slov Jiřiny Šiklové, že jsem neměnil naše karavany. Naopak. Auta jsme měnili každé dva až tři roky, barvu jsme přestříkali po roce, SPZ a řidiče jsme měnili pokaždé (kromě mírových aktivistů a levicových liberálů řídili karavany nejčastěji mladí trockisté). Od konce sedmdesátých let jsme mezi britské karavany občas zařadili i upravený francouzský peugeot, který byl zadržen v dubnu 1981 v Dolním Dvořišti.

Mezi adresáty mých balíčků nebyli například Petr Příhoda (Příbram) nebo Ludvík Vaculík (Vousáč). Jiřina si to asi spletla s balíčky od Viléma Prečana. Balíčky pro Petra Uhla jsem neoznačoval číslovkou 4, ale kódem Delta, který po jeho druhém uvěznění zdědil Jan Ruml. Největší balíčky jsem zasílal Petru Pithartovi (George) nebo Jaroslavu Šabatovi (Zajíc) či Jirkovi Müllerovi (David), Jiřině Šiklové (KAT), Janu Rumlovi (Delta), Jirkovi Dienstbierovi st. či třeba Miroslavu Tylovi (Roman).

Jiřina uznává, že v mém jediném zadrženém karavanu z dubna 1981 byli adresáti knih označení jen kódovými jmény, ale dodává, že „tam byly jména a adresy lidí, kteří dostávali časopisy a podobné věci“. Je nutné upřesnit, že tento seznam sestavil Pavel Tigrid, a to ze jmen známých disidentů, dále ze jmen oficiálních institucí a i ze jmen náhodně vybraných z telefonního seznamu. Mezi ně pak ukryl jména lidí, o nichž jsem nevěděl, kteří mu pak potvrzovali, že poštou dostali jeho Svědectví. O toto rozesílání se starala Jiřina Šiklová.

Není pravda, že jsem po zadržení několika disidentů v čele s Jiřinou na jaře 1981 upustil od organizování těchto zásilek. Jen jsem na prosbu opozičních představitelů jak z Prahy, tak z Brna vyřadil z přímých adresátů Jiřinu Šiklovou, a to z bezpečnostních důvodů. Po svém propuštění v roce 1982 se Jiřina soustředila na západní diplomaty a my jsme pokračovali v pašování knih, ale v menších autech s jinými skrýšemi. Hlavní spojkou se stal Daniel Kumermann, poněkud excentrický sběratel komiksů, jehož občas navštěvovali západní sběratelé. Děti Daniela Kumermanna chodily do stejného skautu jako děti Anny Šabatové, která mi ho doporučila.

Komunikaci s domácí opozicí jsem dolaďoval i v letech 1987 a 1988, kdy jsem domů přijel po 17 letech třikrát znovu na řádný britský pas a opět se změněným jménem a nově i zevnějškem. V Brně jsem se sešel s Jirkou Müllerem a Jaroslavem Šabatou, v Praze s Drahuší Proboštovou a především s Petrem Uhlem a jeho manželkou Annou Šabatovou. V Londýně jsme zakoupili nový karavan a vybudovali v něm nový systém skrýší, kde se dal ukrýt stejný objem knih jako v době před rokem 1981. Nový karavan dorazil poprvé do Prahy na začátku listopadu 1989. O několik dní později ukončila sametová revoluce mou práci a já jsem se 25. listopadu vrátil jako takzvaný reemigrant domů do Prahy. 

J. Kavan byl významnou postavou
londýnského exilu, po roce 1989 působil
jako ministr zahraničí a senátor.

Budu se domáhat objasnění

Petr Uhl

Jsem rád, že rozhovor s Jiřinou Šiklovou v Respektu otevřel pozapomenuté téma převozů knih a písemností mezi čs. nezávislým hnutím a londýnskou agenturou Palach Press Jana Kavana. Téma není zatím odborně zpracované, Janu Kavanovi se totiž historici stále vyhýbají.

Kromě doby, kdy jsem byl vězněn, mohu potvrdit pravdivost jeho slov o omylech Jiřiny Šiklové. Zásadním omylem jsou její slova, že posledních deset let od převozů pomocí karavanů upustil, protože „exil s ním už nechtěl spolupracovat“. Po květnu 1981, kdy StB karavan odhalila, přepravoval Jan Kavan knihy a časopisy i nadále, už bez spolupráce s Jiřinou Šiklovou. A Charta 77, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, Informace o Chartě 77, Polsko-československá solidarita a Východoevropská informační agentura poskytovaly své materiály jemu – i po telefonu. O tom Jiřina Šiklová nevěděla.

StB Jiřinu Šiklovou koncem října 1988 při mohutném zásahu proti aktivistům na dva dny uvěznila a vyptávala se jí i na její zásilky Vilému Prečanovi do dokumentačního střediska v bavorském Scheinfeldu prostřednictvím německých diplomatů. Hovořil jsem s ní pak spolu s Janem Rumlem v Krčském lese za nemocnicí, kde pracovala. Popsala nám průběh výslechu. Poté jsme ji oba důrazně vyzvali, aby ve stycích s diplomaty už nepokračovala a neohrožovala tím jiné osoby. Myslím však, že je přece jen obnovila.

Písemnosti pro Palach Press pak s pomocí německého diplomata zajišťovala Anna Šabatová. Protože však byl Prečan na Kavana alergický a Kavan zase nedůvěřoval diplomatům, kteří mohli být využíváni i svými tajnými službami, požádali jsme toho diplomata, aby nezasílal část zásilky z Prahy určenou pro Palach Press Prečanovi do Scheinfeldu, ale odděleně německou spolkovou poštou našim německým přátelům do Kolína nad Rýnem. Ti ji pak poslali Palach Pressu, což diplomat a Prečan nevěděli. To trvalo pouze rok, do listopadu 1989.

V roce 1990 odhalil Petr Pithart Pavla Muraška jako spolupracovníka KGB, ale to, že Muraško prozradil onen karavan zadržený v roce 1981, se neprokázalo a nevím o tom, že by se to nějak vyšetřovalo. Až mnohem později k tomu vedl bádání historik Ján Mlynárik. Ten před smrtí v roce 2012 tvrdil, že Pithart Muraška vinil nespravedlivě. Nadále se budu domáhat objasnění oněch událostí i proto, aby se už neodhalovali „agenti“ StB, jako se to stalo Milanu Kunderovi, Jiřímu Dienstbierovi st. nebo i Janu Kavanovi. Proti tomu není jiná zbraň než zveřejnění faktů a odborná analýza událostí.
P. Uhl je bývalý disident a politický vězeň.