Vstříc šťastným zítřkům

První z obou mezníků, rok 1945, se zapsal do dějin mimo jiné tím, že se během něho dovršila hluboká proměna české společnosti. Padl prvorepublikový stranický model, kvůli nacistickým represím, holocaustu a odsunu Němců zmizela po staletí utvářená pestrá etnická struktura. Ve stínu těchto známých změn stojí obrovské přesuny vlastnictví ve vzájemně propojených procesech konfiskace německého majetku a následného znárodnění.

Všichni jsou pro

Odpoledne 24. října 1945 panovala na Pražském hradě slavnostní atmosféra. Prezident republiky Edvard Beneš přesně ve čtvrt na čtyři podepsal sérii znárodňovacích norem a dekretů, jimiž se od základů měnil charakter československé ekonomiky i společnosti. Sám Beneš sice preferoval etapové a postupné znárodnění, vůli politických stran se, podobně jako u jiných vnitropolitických otázek, ale nevzepřel. „Všechny politické strany mi doporučily, abych dekrety podepsal. (…) Prozatímní Národní shromáždění by ostatně nejednalo jinak,“ prohlásil později.

Znárodňovací vlna se po válce přehnala celým kontinentem, západoevropské země ale hlavně chtěly zachránit válkou postižené podniky před krachem. Stát jim obvykle hodlal pomoci s tím, že je možná časem postupně zprivatizuje. Dokonce i v baště volného trhu Británii došlo k rozsáhlému přesunu klíčových průmyslových odvětví do rukou státu, aby válkou rozvrácená státní pokladna získala peníze na výplatu sociálního pojištění nebo penzí.

Československo mělo dalekosáhlejší cíle: záměrnou transformaci společnosti a proměnu v direktivně řízenou ekonomiku. Rozhodlo se pro hluboké a plošné znárodnění nejen energetiky a těžkého průmyslu, ale i třeba tkalcoven, výroben gramofonových desek či filmových ateliérů. Do rukou státu přecházely podniky od 500 zaměstnanců výše, někde však znárodňovací vlna spláchla i firmy s pouhými 150 pracovníky.

Rozdíl byl také v tom, že zatímco ve Velké Británii získala ke znárodnění mandát ve svobodných volbách vítězná Labouristická strana, jejíž vůdce Clement Attlee porazil válečného hrdinu Churchilla, v Československu se na svobodnou vůli lidí nespoléhali a chtěli voliče postavit před hotovou věc již před volbami v květnu 1946.

Proč tedy takový spěch a hloubka záběru? Hospodářská krize třicátých let se zdála dát za pravdu těm, kdo tvrdili, že model liberálního volného trhu se v podobě, v níž se prosadil během 19. století, již vyčerpal. Ekonom John Maynard Keynes inspiroval politiky i odborníky napříč Evropou k úvahám o státních zásazích do ekonomiky a kultivaci kapitalismu pomocí solidarity a přerozdělování. V českých zemích a na Slovensku se k tomu přidala jednak zkušenost se zdánlivě efektivním německým válečným hospodářstvím, v němž plánování hrálo důležitou roli, jednak osvobození Rudou armádou a vliv SSSR – země, již řada lidí obdivovala, ačkoli o tamních poměrech mnoho nevěděla.

Československé poválečné znárodnění zároveň ukázalo, jak může původně skromná myšlenka začít bobtnat a žít vlastním životem. O znárodňování se uvažovalo už za války v odboji, v londýnském i v moskevském exilu, mluvilo se ovšem o zestátnění jen několika klíčových odvětví. Tehdejších plánů se však po válce zmocnily stranické sekretariáty a využily je k posilování vlastní politické moci. Jako mimořádně důležitá se ukázala také role expertů a technokratů – odborné komise postupně s posvěcením politiků podstatně rozšířily okruh podniků, jichž se mělo zestátnění týkat. Národohospodáři se ze strážců ekonomické racionality měnili ve vizionáře šťastných zítřků.

Na politickém kolbišti se iniciativy chopili především sociální demokraté, kteří před sebou viděli unikátní příležitost uskutečnit socialistickou revoluci, o níž snili už od 19. století. Tehdejší sociálnědemokratický ministr průmyslu Bohumil Laušman, který zmíněné dekrety spolu s komunisty a národními socialisty připravoval, vycházel z premisy (jež zaznívá i dnes), že politická demokracie není možná bez spravedlivé redistribuce zdrojů i zisků. Chtěl také zabránit tomu, aby se po válce dostala k moci prvorepubliková „bankovní oligarchie“, spojující ředitele bank a průmyslových podniků s politickými sekretariáty, v níž viděl kořen ekonomického i společenského zla.

Komunisté paradoxně nejprve nepospíchali, aby si neznepřátelili střední třídu. Mazaný Gottwald měl údajně začátkem roku 1945 prohlásit, že „všeobecné znárodňování je dnes šílenstvím“. Ani v dubnu 1945 podepsaný Košický vládní program, připravený KSČ a odsouhlasený ostatními stranami nově vzniklé Národní fronty, znárodnění ještě přímo nezmiňoval. Jen o pár měsíců později – v říjnu 1945 – však již na mnohasettisícové demonstraci oslavující zmíněné dekrety Gottwald hovoří o tom, že se „dobré dílo podařilo“ a že v hospodářské oblasti byl „odčiněn Mnichov“.

Výhrady proti novému kurzu se ozývaly ze slovenské Demokratické strany, která nesouhlasila hlavně s překotným tempem, jímž zestátnění probíhalo. Proti byla i část sociální demokracie a k opatrnosti nabádali také různí jednotlivci, například Ladislav Feierabend, bývalý agrárník a po roce 1945 poradce národních socialistů v oblasti zemědělství, který znárodnění přirovnal ke krádeži a žádal, aby se s tak zásadní věcí počkalo až po svobodných volbách.

Sociální demokraté jako strana na něj nedali a doplatili na to. Místo aby využili toho, že znárodňování tehdy většina lidí skutečně podporovala, udělali si z něj výstavní bod svého programu a jeho uskutečnění podmínili případným úspěchem v řádných volbách, „vystříleli“ si veškerou munici předčasně. Uskutečnění plánů na socializaci země pak inkasovali v podobě drtivého volebního vítězství v roce 1946 komunisté.

Odchod živnostníků

Ještě předtím, než se po válce rozjelo soukolí znárodňování, spadl státu do klína obrovský majetek Němců a nepřátel státu, konfiskovaný bez náhrady. Docházelo při tom k různým nespravedlnostem. Židovské rodině Waldesů zabavili slavnou továrnu Koh-i-noor na galanteriinejprve nacisté, ale po roce 1945 se již původním majitelům nevrátila, spadla pod státní správu a následně byla znárodněna. Na zákonnou kompenzaci už nedošlo. Zabavený německý majetek přitom například národní socialisté či lidovci původně pokládali za hranici, na níž se měla první znárodňovací vlna zastavit.

Nezastavila se, přesto ještě v roce 1947 vytvářel soukromý sektor 24 procent národního důchodu a zaměstnával asi čtvrtinu pracovních sil. Živnostníkům a podnikatelům však chyběla politická podpora, byli vystaveni legislativní a politické svévoli a pod náporem všudypřítomné ekonomické šikany (například přiškrcování přístupu k surovinám a úvěrům) postupně mizeli jako svébytný, legitimní a státotvorný stav.

Po únoru 1948 se k obětem znárodňování přiřadili i jeho strůjci. Sociální demokrat Laušman emigroval do Jugoslávie a pak do Rakouska, odkud ho v roce 1953 unesla StB. Byl odsouzen k 17 letům vězení a v roce 1963 zemřel v Ruzyni. Komunistu Ludvíka Frejku, hlavního ekonomického poradce Klementa Gottwalda a později významného funkcionáře, rodná strana odsoudila v roce 1952 v procesu s Rudolfem Slánským a nechala jej popravit. Národní socialista Jiří Hejda, jenž zastával umírněný postoj, když v debatách o znárodnění navrhoval, aby stát ve velkých podnicích převzal pouze kontrolní, 51procentní balík akcií a zbytek nabídl soukromým investorům, byl v procesu s Miladou Horákovou v roce 1950 odsouzen na doživotí.

Společné dílo

Zhodnotit, jak se poválečné znárodňování projevilo na stavu československého hospodářství, není jednoduché. Tehdy šlo především o to přestavět válečnou ekonomiku na mírovou a zajistit základní potřeby obyvatel. To se v roce 1946 podařilo překvapivě dobře. Spíše než znárodnění, jehož efekty se mohly projevit až za delší dobu, to ovšem pomohly zajistit mechanismy direktivního řízení, zděděné z dob protektorátu. Objektivnějšímu zhodnocení makroekonomických efektů znárodnění z roku 1945 brání to, že v horizontu ani ne tří let přichází další vlna zestátňování a hlavně sovětizace celého československého ekonomického i politického systému podle vzoru SSSR.

Zůstává tak hypotetickou otázkou, co by se se znárodněným průmyslem stalo, pokud by se v únoru 1948 nechopili moci komunisté. Nastaly by korekce, došlo by k privatizaci či zvýšení podílu soukromých vlastníků? Vývoj v západní Evropě nebo třeba v Rakousku ukazuje, že nejspíš ano.

Únorové převzetí moci bylo logickým, ale nikoli nezbytně nutným důsledkem hlubokých proměn českého národa v pomnichovském desetiletí. Byli to sice komunisté, kdo se uchyloval ke konfrontačním a otevřeně totalitním praktikám politického boje, nicméně podoba socializující demokracie s řízenou ekonomikou a omezenou parlamentní soutěží vznikla jako společné dílo celého levicového spektra, jehož nekomunistické reprezentanty dnes nazýváme milostivým termínem „demokraté“.

Autor je historik.