Válka skončila v roce 1946

Nástup komunismu v Československu si spojujeme s pučem v roce 1948, vlastně ale začal o dva roky dříve. V květnu 1946 vyhráli komunisté volby, které byly více méně demokratické. Proč se to stalo? 

Komunistické strany však úplně nezvítězí.

Nezvítězí. Ale například ve Francii se další parlamentní volby konají ještě téhož roku v listopadu a tam už komunisté zvítězí. Situace je nicméně odlišná v jedné věci – většina ostatních politických stran dokáže spolupracovat proti komunistům. Další volby už potom skončí jinak. A tady musíme hledat kořen problému. U nás nekomunistické strany nedokázaly vymyslet jednotnou taktiku proti komunistům. Neuměly koordinovat postup, což se projevilo už na jaře 1945.

Na jaře 1945 se připravoval Košický vládní program, jímž se pak poválečná politika řídila. Podílely se na něm různé exilové strany, směr ale určovali komunisté?

Měli velmi jasně připravenou strategii a byli o krok napřed. Takhle to zůstalo až do února 1948. Pokud bychom politickou situaci přirovnali k šachové partii, můžeme říct, že nekomunisté jsou vždycky o několik tahů pozadu. Bohužel. 

Benešův distanc

Košickým vládním programem se v podstatě změnil politický systém v zemi. Pluralitu mnoha politických stran nahradil systém Národní fronty, v níž zůstaly jen čtyři povolené strany. Zakázána byla například nejsilnější prvorepubliková pravicová strana – agrárníci. Proč to vlastně nekomunisté dopustili?

To je důležitá otázka. Dovolili to proto, že se tím zbavovali velké politické konkurence. Během války se vedla jednání o tom, že by mohla existovat nějaká agrární partaj. V londýnské vládě působil Ladislav Feierabend, významný politik, který byl spojen s předválečnou agrární stranou a usiloval o to, aby byla v nějaké podobě připuštěna do politického kolbiště. Ale převážil názor, že má být zakázána. A to i u nekomunistických stran, protože v agrární straně viděly dlouholetého konkurenta z dob meziválečného státu. Třeba takoví lidovci byli velice rádi, že jim odpadl politický protivník. Lidová strana vedla velké spory s agrárníky už za první republiky.

Usilovali o podobné voliče?

Ano, o vesnického voliče soupeřili už ve třicátých letech. Takový předseda lidovců Jan Šrámek vůbec neměl chuť obhajovat existenci agrární strany. Samozřejmě se to schovalo za vysvětlení, že se v roce 1938 agrárníci chovali k národu neloajálně. V zásadě však šlo o to, aby se eliminoval politický protivník.

Takže tato krátkozrakost vedla k tomu, že demokratické strany nedohlédly dlouhodobější riziko.

Ano, ale musíme si uvědomit ještě jednu důležitou věc, která přispěla k vítězství komunistů. Totiž snaha o radikální rozchod s předmnichovskou republikou. To je asi nejdůležitější důvod, proč na jaře 1945 strany souhlasí se změnou politického systému. Jsou povoleny jen čtyři politické strany, protože společnost chce skončit s partokracií, která fungovala za první republiky, kde existovalo několik desítek politických stran. Převažuje názor, že právě množství stran se stalo překážkou pro uzavírání politických dohod, musely vznikat široké vládní koalice, které těžko hledaly shodu a nebyly akceschopné. Už ve třicátých letech byly strany vnímány veřejností jako příživnické subjekty, nikoli jako reprezentanti zájmů občanů.

Takzvaných moskevských jednání, na nichž exiloví politici na jaře 1945 domlouvali tento systém, se účastnil i Stalin. Nakolik ovlivnil výsledek?

Stalin se jednání přímo neúčastnil, byť potom jejich účastníci byli Stalinem přijati. Ale velmi rozhodně do jednání vstupoval významný muž sovětské hierarchie, ministr zahraničí Molotov, jenž tehdy jednal s Benešem o otázce hranic a zejména o osudu Podkarpatské Rusi, která se, jak známo, stala součástí SSSR. Po příjezdu československé delegace do Košic se stal hlavním mužem, dávajícím sovětské instrukce, nově jmenovaný velvyslanec Zorin. S ním se dokonce radili i nekomunisté. Žádný západní stát v Košicích při zasedáních nové vlády svého zástupce neměl.

Proč se vlastně moskevských jednání neúčastnil prezident Beneš?

Ten jednal jen se sovětskými představiteli, ale snažil se mít od československých politiků určitý distanc a nechával rozhodování na nich. Přitom nekomunisté spoléhali hlavně na něj. To je vidět při všech důležitých událostech až do roku 1948.

A on byl přitom velmi pasivní.

Snažil se hledat spíše konsenzus, protože si byl vědom toho, že se nelze vrátit k první republice. Dobře věděl, že válečná zkušenost všechno rozbourala. Myslel si ale, že Československo bude ta třetí cesta mezi Východem a Západem, mezi kapitalismem a socialismem. V konečné fázi to však znamenalo, že rozhodování měli nakonec stejně pod kontrolou komunisté. Ti jasně věděli, co chtějí, měli připravený plán. Jejich strategie se projevila už na jaře 1945, protože do ujednání se promítlo všechno, co komunisté potřebovali. Například politizace armády a bezpečnostních sborů, kde se jim otevřela možnost jejich infiltrace.

To byl důvod, proč během roku 1945 ovládli policii a tajnou službu?

Přesně tak. Potom samozřejmě směřovali k politickému vlivu, takže získali velmi důležité ministerstvo informací. Tím mohli uplatňovat propagandu. Využili toho právě před volbami v roce 1946. Ministerstvo informací, vedené Václavem Kopeckým, například rozhodovalo o přídělech papíru pro jednotlivé noviny, což byl velmi důležitý nástroj k ovládání veřejného mínění.

Uvědomovali si politici nekomunistických stran vůbec míru rizika, které přicházelo?

Myslím, že ne. Připomněl bych třeba osobu Jana Šrámka, což je člověk, který se také úplně neúčastnil moskevských jednání, byť byl předsedou exilové vlády. Zůstává stranou a vstupuje do hry, až když se hraje o počet ministerských křesel. Jako praktik meziválečné doby si asi myslel, že bude potom možné všechny ty věci nějakým způsobem revidovat. Počítal s politikou, jaká se dělala za první republiky, tedy že se vše dohodne v kuloárech. Nekomunisté si zkrátka mysleli, že se komunisty podaří eliminovat a vrátit vše do starých kolejí. A spoléhali v tom právě na volby v roce 1946. Jenže těmi se situace ještě zhoršila.   

Komunisté je s přehledem vyhráli v českých zemích, na Slovensku však zvítězila Demokratická strana…

A nekomunisté pak udělali obrovskou chybu, místo aby sjednotili síly, soustředili se na boj mezi sebou. Ve Francii a nakonec i v Itálii to dopadlo jinak právě proto, že nekomunisté dokázali spolupracovat.

Proč měli komunisté u voličů takový úspěch?

V Čechách i na Moravě komunistická strana výrazně uspěla ve všech regionech. Samozřejmě někde víc a někde méně, třeba na Zlínsku vyhráli lidovci, ale to na celkovém obrázku nic nemění. Samozřejmě nejvíc komunisté dominovali třeba v pohraničí, což bylo dáno tím, že se jim podařilo ukázat spojitost mezi komunistickou stranou a odsunem Němců, který byl stále ještě v běhu. Do pohraničí přicházeli první dosídlenci z vnitrozemí, kteří předtím neměli žádné majetky, a teď najednou získali půdu a poměrně slušné živobytí. A měli pocit, že za všechno tohle jejich štěstí mohou komunisté. Ale byla to taková iluze, protože v podstatě všechny politické strany se shodly na tom, že je potřeba provést odsun. Komunisté to jen uměli prodat. Dokázali se také distancovat od předmnichovské republiky, která byla vnímána jako asociální. Prezentovali se jako úplně nová státotvorná síla. Kvůli úspěšné propagandě je volili nejen dělníci, ale též úředníci a částečně střední vrstvy. Volili je dokonce i rolníci, protože jim slíbili provedení pozemkové reformy.

Proč z levicového naladění společnosti nedokázala profitovat sociální demokracie?

V sociální demokracii byli lidé, kteří se později ukázali jako spojenci komunistů. Mám na mysli třeba prvního předsedu vlády Zdeňka Fierlingera, který byl v podstatě tehdy loajálnější k Sovětskému svazu než ke své vlasti. Na Slovensku se sociální demokracie sloučila s Komunistickou stranou Slovenska dokonce ještě během povstání v roce 1944. A tak se i v Čechách tak trochu očekávalo, že se možná strany sloučí. Samozřejmě tím vůbec nechci shazovat pravé křídlo sociálních demokratů, kteří se snažili nějak manévrovat proti komunistům. Ovšem za této konstelace to bylo velice obtížné. Řekl bych ale, že daleko větším zklamáním byly volby pro dvě zbývající strany Národní fronty, tedy pro národní socialisty a pro lidovce. Lidovci si jako jediná nesocialistická strana mysleli, že získají většinu elektorátu agrární strany. A to se nestalo, vůbec neuspěli tak, jak si představovali.

Cesta k moci

Intelektuálové jako Ferdinand Peroutka nebo Pavel Tigrid na riziko nástupu komunistů prozíravě upozorňovali. Proč měli tak malý vliv?

Ti intelektuálové byli docela hodně soustředěni kolem lidové strany, hlavně kolem některých periodik, jako byly Obzory. Tam psal Tigrid a objevovala se řada varování před destrukcí celého demokratického systému. Jenže tehdy došlo k tomu, že pravicové křídlo v lidové straně bylo velmi tvrdě upozaděno. Reprezentovala ho Helena Koželuhová a ta se dostala do ostrého střetu s předsedou Janem Šrámkem, který nechtěl mít zbytečné problémy s komunisty. On ji pak odsunul na okraj, a tudíž se ztratila jako jediná reálná síla v rámci nekomunistických stran, jež byla schopna komunistům oponovat, pokud před únorem pomineme skupiny uvnitř národně socialistické strany.

Do jaké míry tehdy společnost věděla, jak to v Sovětském svazu vypadá? Tedy jakého porušování lidských práv je komunismus schopen?

Vědělo se o tom. Samozřejmě ne v rozsahu, jaký známe dnes, ale třeba o velkých stalinských procesech, které probíhaly zejména v letech 1936–1938, se tu mluvilo. Za první republiky se vědělo, že Stalin je diktátor, ale pod vlivem válečného zážitku se úplně změnil pohled na Sovětský svaz. Najednou byl prezentován jako jediná země, jež nám chtěla pomoci v době mnichovské krize. Byl prezentován jako náš spojenec, který nás podporoval celou dobu, což samozřejmě nebyla pravda. Stalin uzavřel s Hitlerem v roce 1939 pakt, který samozřejmě měl i vliv na to, jak se díval Sovětský svaz na československé uprchlíky, kteří byli mnohdy zatýkáni a posíláni do gulagů. V tisku po roce 1945 občas zaznívaly hlasy, jež upozorňovaly na to, že Sovětský svaz zdaleka není tak ideální, ale byly utlumeny. Zážitek osvobození překryl všechny ostatní vrstvy vztahu se Sovětským svazem.

Byly volby v roce 1946 momentem, který rozhodl o nástupu komunismu? Předurčily nás k totalitě?

Já bych nepoužil slovo „rozhodl“, jednoznačně se rozhodlo až v únoru 1948. Ale v květnu 1946 si komunisté maximálně ulehčili cestu k definitivnímu uchopení moci.