Promluv na mě česky

Pan Plechač i po osmdesátce vyjíždí do běžecké stopy a v obci Tisá, položené půl hodiny jízdy od Ústí nad Labem, si užívá stáří – přitom moc nechybělo a žil by kdesi v Bavorsku. „Museli jsme si během pár minut sbalit věci, vypadnout z našeho domu v Trmicích a jít do transportu Němců,“ vzpomíná na první léto po druhé světové válce. „Naštěstí to sousedi hned řekli babičce z matčiny strany, která neuměla slovo německy. Přiběhla na shromaždiště, objala nás a řekla strážníkovi, že její vnoučata jsou přece Češi.“

„Promluvte na mě česky,“ zeptal se pak dětí odpovědný důstojník, a když od jedenáctiletého Karla i jeho starší sestry Anny dostal plynulou odpověď, povolil rodině návrat domů. Vrátili se do bytu, kde ještě potkali rabující národní gardisty.

Manželé patří k sobě

S koncem války, jak známo, přišel také odsun tří milionů českých Němců, kteří byli dekretem prezidenta Beneše zbaveni občanství. Stali se náhle ve své vlasti cizinci, jejich majetek propadl státu. V prvních měsících bylo vyhánění divoké, s minimálně dvaceti tisíci mrtvých, později sudetští Němci své domovy opouštěli v pečlivě organizovaných transportech.

Byla to doba, kdy politici i veřejnost chtěli zemi rozdělit do dvou jasných táborů – Čechů a Němců – a v těchto kategoriích o této době pořád uvažujeme. „Identita je přitom málokdy jednoznačná, zvlášť ve střední Evropě. Ale někdy v dějinách přicházejí chvíle, kdy jsou lidé rozškatulkováni,“ říká historik Matěj Spurný, který o poválečném vztahu české společnosti k menšinám napsal knihu Nejsou jako my.

Desítky tisíc rodin, mezi něž patřil i Karel Plechač a jeho předkové, nebylo snadné takhle rozškatulkovat. Jeho matka se ve sčítáních lidu za první Československé republiky hlásila k české národnosti, otec k německé. Přesné číslo nikdo nezná, ale v takových smíšených manželstvích žilo mezi stem a dvěma sty tisíc lidí.

Jasně zařadit nešlo ani další skupiny obyvatelstva, třeba zhruba tisícovku vídeňských Čechů, kteří se po několika generacích prožitých v Rakousku za první republiky vrátili na české území. Měli česká jména, ale mluvili a cítili spíše německy – měli být odsunuti, nebo ne? Podle zákonů nikoli, ale často se kvůli šikaně místních úřadů nebo nových sousedů sami vrátili do Rakouska.

A co dělat se zhruba pěti tisíci německy mluvícími Židy? Vrátili se z koncentračních táborů nebo z emigrace, ale v předválečných sčítáních lidu se často hlásili k německé národnosti. V prvních měsících po válce měli stejné právní postavení jako ostatní Němci. Pak byli sice až na výjimky z odsunu vyňati, ve vypjaté nacionalistické atmosféře, kdy jim například úřady jako Němcům odmítaly vrátit za války zabavený majetek, ale i oni mnohdy sami odcházeli za hranice.

Smíšené rodiny většinou v Československu zůstaly. „Heslem doby sice bylo zbavit se co největšího počtu Němců, zároveň se ale argumentovalo tím, že nesmíme ztrácet naše lidi. Protože se do odsunu chodilo po rodinách, nezbývalo tak než z něj smíšené rodiny vyjmout,“ vysvětluje Matěj Spurný. V praxi však vládl zmatek a ve sporných případech často rozhodovaly známosti na úřadech nebo takové náhody, jakou byl včasný zákrok české babičky pana Plechače. Jiná část jeho rodiny například vyhnána byla a dnes žije v Bavorsku.

Karel a Karl

„Doma jsme mluvili oběma jazyky, někdy jsme v té samé větě přecházeli z němčiny do češtiny a zase zpátky,“ vzpomíná Karel Plechač na své dětství. Jeho otec si ve dvacátých letech v severočeských Trmicích založil obchod s konfekcí a postavil nájemní dům.

Na dnešním předměstí Ústí nad Labem se v té době dvě třetiny obyvatel hlásily k německé a třetina k české národnosti. Začínající obchodník si na svůj obchod dal ceduli se svým jménem v obou jazycích: nahoře stálo „Karl“, hned pod tím „Karel“. V Trmicích byla česká i německá škola a Plechačovi prvorozenou dceru Annu poslali do té české. Pak přišlo obsazení Sudet nacisty a rodinný život se rozpadl.

Otec musel povinně sloužit Říši. Nejprve byl naverbován do pomocné policie, později například pracoval v administrativě okupovaného Lotyšska. Na konci války se vrátil do Trmic a hned v květnu 1945 do jeho (později znárodněného) domu přišli mladí gardisté a po mnoha fackách ho odvedli. Následujících sedmnáct měsíců strávil v internačním táboře. Na svobodu se vrátil díky svědectví mnoha českých známých, kteří potvrdili jeho vstřícné chování za války – během věznění zhubl o dvacet kilogramů.

„Přišel jsem pak do české školy. Uměl jsem mluvit, ale dělal jsem hodně chyb v pravopise,“ vzpomíná pan Plechač na první poválečné roky. „Často jsem se rval s dětmi nově příchozích Čechů. Vždycky po vyučování na mě a na další děti ze smíšených rodin čekali. Během dvou let ale nenávist zmizela a život šel dál.“

Karel Plechač nesměl studovat – důvodem ovšem nebyly německé kořeny, ale podnikatelská minulost jeho otce. Začal boxovat, jezdit závodně na kole, lézt po horách a později vášnivě fotit. Stěny jeho domu v Tisé jsou plné fotografií z Pamíru a Himálaje. I znalost němčiny mu nakonec pomohla: šéfové z ústecké strojírenské firmy ho v komunistických časech vysílali na veletrhy do východního Německa a dalších zemí. Po sametové revoluci si s manželkou otevřeli jazykovou a tlumočnickou firmu. První výuka probíhala v restituovaném domě, který jeho otec ve šťastných meziválečných letech postavil v Trmicích.