Léto roku 1947 bylo v Československu horké. Ačkoli od konce války uběhly již dva roky, opět se tu střílelo. Zemí se probíjeli na Západ ozbrojení muži, které tehdejší, hlavně komunistická propaganda líčila jako krvežíznivá monstra. Pro mnohé jsou symbolem zla dodnes, jejich osudy však byly komplikovanější. Mnohokrát bojovali proti všem v marné snaze zvrátit události, které diktovaly podstatně mocnější síly.
Kvůli ukrajinským nacionalistům, přezdívaným podle jednoho ze svých vůdců banderovci, po válce každopádně umírali i českoslovenští vojáci a policisté. Vláda nasadila do boje obrovskou přesilu a slavila úspěch – cíle v Bavorsku dosáhl jen zlomek banderovců.
Proti všem
Původní záměry ukrajinských nacionalistů vyvěraly ze zoufalé situace, v níž se jejich země dlouhodobě nacházela. Zatímco všude kolem vznikaly po první světové válce samostatné státy, ukrajinské území znovu připadlo jiným. Dříve si je mezi sebe dělily Rakousko-Uhersko a carské Rusko, nyní je v této roli vystřídaly Polsko a Sovětský svaz. Ukrajinci trpěli z obou stran: ze sovětské kvůli hladomoru, kterým Stalin Ukrajinu úmyslně rozvracel; Poláci s nimi sice zacházeli lépe, ale i oni kupříkladu zavírali ukrajinské školy. Kvůli připojení Podkarpatské Rusi vnímali ukrajinští nacionalisté jako okupanty také Čechoslováky.
Koncem dvacátých let proto vznikla Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Šlo o značně nesourodou skupinu, která vnitřní spory řešila i násilím, měla nicméně společný cíl: samostatnou Ukrajinu bez národnostních menšin, tedy bez Poláků či Židů. Logickým spojencem nacionalistů se tak stali němečtí nacisté.
Vůdčí pozici v OUN rychle získal Stepan Bandera, syn haličského řeckokatolického kněze. Právě on prosadil vznik vojenské odnože organizace: Ukrajinské povstalecké armády. „Bandera a další ukrajinští nacionalisté viděli nacisty jako jedinou sílu, která může porazit oba jejich utlačovatele – Polsko a Sovětský svaz,“ shrnuje tehdejší situaci americký historik Timothy Snyder.
Jak před válkou, tak v prvních letech války po boku nacistů páchali ukrajinští nacionalisté zločiny nejrůznějšího druhu: kromě politických atentátů a sabotáží olupovali a často i vraždili civilní obyvatelstvo, mezi jinými také Židy. Za oběť jim podle odhadů padlo rovněž zhruba 300 volyňských Čechů.
Spojenectví s nacisty se však brzy začalo drolit. V létě 1941 vyhlásil ve Lvově Bandera spolu s dalšími představiteli OUN samostatnou Ukrajinu. Nacisté krok odmítli a potrestali tím, že vůdce hnutí internovali v koncentračních táborech. (Banderu ze Sachsenhausenu propustili až v roce 1944 a po válce zůstal v Německu.) Jak riskantní a nerovnou hru radikální nacionalisté hráli, nakonec symbolicky ukazuje osud Banderovy rodiny: jeho otce popravila sovětská NKVD, bratři zase zahynuli v Osvětimi.
V polovině války se tak část ukrajinských nacionalistů obrátila proti nacistům a bojovala v podstatě proti všem. Jako partyzáni povraždili členové OUN v letech 1943–1944 na západoukrajinských územích tisíce Poláků, Židů i Ukrajinců, které tak trestali například za to, že jim neposkytli potraviny či přístřeší. Když pak konec války nepřinesl vysněnou samostatnost, pokračovali v boji proti hlavním protivníkům: Polsku a Sovětskému svazu. Ještě před koncem války Sověti nasadili jak na vlastní, tak polské území svoje vojáky, doplněné o zvláštní divizi NKVD přezdívanou „Rudé koště“. Rozkaz zněl zarputilé ukrajinské nacionalisty zlikvidovat. Když se to začalo dařit, prchali Ukrajinci na československé území.
Na Západ
První krátké vpády do Československa proto banderovci podnikali už během let 1945–1946. Obvykle se ale zdrželi jen krátce, byť i tyto rychlé návštěvy měly zlé následky: zvlášť tragické jsou příběhy několika slovenských Židů, kteří přežili válku a zemřeli až rukou Ukrajinců.
V létě 1947 se pak z jednorázových výpadů stal mohutnější proud. V OUN převládl názor, že nevyhnutelně musí vypuknout další válka, tentokrát mezi SSSR a západními spojenci, a že je tedy nutné přesunout bojeschopné jednotky na Západ. Podle odhadů se Československem pokusilo projít mezi čtyřmi a pěti stovkami bojovníků. Některé jednotky, tzv. sotně, se chtěly zemí jen tiše a nenápadně proplížit, jiné – asi nejznámější je sotňa Burlak pojmenovaná po vůdci, který později padl do zajetí a byl popraven v Polsku – se naopak bojům nevyhýbaly. Snad i proto se zprávy o chování nacionalistů k civilnímu obyvatelstvu různí: některé hovoří o loupení a v několika případech také vraždách, jiné vyprávějí o přátelském přístupu a mírném vystupování některých „sotní“.
Ze zásahu proti několika stovkám Ukrajinců se nakonec stala masivní, několikaměsíční akce, do níž bylo zapojeno dohromady přes 13 tisíc vojáků a příslušníků Sboru národní bezpečnosti. V sérii přestřelek a potyček, z nichž drtivá většina se odehrála v létě a na podzim 1947 ve slovenských horách, nakonec zemřelo zhruba 30 lidí na každé straně, do zajetí pak padlo asi 220 banderovců. (Do Německa nakonec došla pouze jednotka velitele Chromenka čítající asi 120 mužů, a to zřejmě proto, že se cíleně vyhýbala boji.)
Na československé straně se do akce zapojilo tolik lidí částečně proto, že likvidovat malé, rychle se pohybující skupinky zkušených bojovníků v nepřístupném terénu bylo mimořádně obtížné. Roli však sehrála také propaganda komunistů, jejichž vliv v létě před únorovým pučem rychle sílil. Banderovce líčil komunistický tisk i politici jako ohrožení samotné existence země, což bylo – při všem násilí a nevypočitatelnosti nacionalistů – značně přehnané. Vojáky, kteří se tomuto nebezpečí v terénu postavili, komunisté odměnili po svém: řada velících důstojníků, jež se vyznamenala právě v bojích proti Ukrajincům, byla z armády vyhozena a pronásledována. A hořký konec čekal i zbylé banderovce: nová válka – jak známo – nezačala a Stepana Banderu pak koncem padesátých let zavraždil v Mnichově sovětský agent.
