Jsme připraveni na nebezpečí?

Odfajfkovat? Ne, díky

Letošní česká debata o výročí konce druhé světové války začala v předstihu a od podlahy. Novinami proběhl spor, jestli tehdy v květnu 1945vůbec šlo vzhledem k poválečným událostem o osvobození. Zda si nás Stalin nepřijel jen převzít od Hitlera, a jestli tedy máme co slavit. Spor se ale od začátku snažil dopídit nemožného. Oslavy jsou velmi privátní záležitostí a těžko hledat konsenzus, co vlastně slavit a co nikoli. Lze pouze namítnout, že události jara 1945 nesou mnohem víc rysy osvobození než naopak. Příjezd Rudé armády z jedné strany a odchod Němců na stranu druhou doprovázela nepominutelná radost českého obyvatelstva. Do konce roku pak sovětská armáda odešla a Češi si bez ohledu na přetrvávající přítomnost sovětských politických „poradců“rozhodovali o svém osudu sami.

19 kom1, Autor: [object Object]

Druhá světová válka jako historická událost už zřejmě nepřinese žádná zásadní překvapení, zdaleka to ale neznamená, že bychom ji mohli po sedmdesáti letech odfajfkovat jako konsenzuální, uzavřenou kapitolu našich dějin. Spory budí česká role už na samotném prahu války. Například legendu o mnichovské zradě západních spojenců velmi pádně zpochybnil historik Jan Tesař svými argumenty, jak málo sami Čechoslováci udělali v letech předtím pro vlastní obranu a spojenecké vazby. Značně sporná je i role zdejších úřadů a institucí během války. Konkrétně třeba dobrovolná a velmi agilní snaha české advokátní a lékařské komory vyhnat ze svých řad členy židovského původu nebo účast českého četnictva v romském holocaustu a lhostejnost veřejnosti vůči němu. 

Naopak projasnění se dočkaly události spojené s atentátem na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Komunistický režim jej interpretoval jako nesmyslný akt vzhledem k teroru, který vyvolal. Dnes panuje mezi historiky víceméně shoda, že poprava prominentního nacisty a jednoho z hlavních strůjců holocaustu posunula Československo mezi vítězné protinacistické státy, což předtím vzhledem ke své pasivitě nemělo jisté. Zásluhou atentátu byla spojenci anulována mnichovská dohoda a poválečné Československo mohlo být obnoveno v původních hranicích. 

Hlavní kontroverzí však zůstává chování Československa po válce. Vyznávání svobody a touhu po ní notně pošramotila lhostejnost československé vlády k tomu, jak odtud Stalinovi lidé odváželi ruské antibolševické emigranty. Ještě vážnější (protože stále živý) je smutný příběh sudetských Němců. Podstatná část české společnosti včetně většiny její politické reprezentace pořád trvá na tom, že „odsun“ českých Němců byl správnou věcí. Prakticky ale nelze vyvrátit, že vyhnáním milionů nevinných lidí se Československo samo vzdalo své západní orientace a obrátilo se směrem na východ. Ironií osudu je, že mentální proměnu brzy stvrdila i ta mocenská, protože hlasy německé menšiny mohly velmi reálně zabránit vítězství komunistů ve volbách v roce 1946. 

Vyhnání Němců na bázi kolektivní viny a následné vítězství krutého bolševismu není tak silná clona, abychom přes ni neviděli hrdinství, které mnozí Češi během války prokázali. Individuální příkladnost však stojí ve stínu výrazných celospolečenských aktů, které se s výročím války v Česku pojí, ať už se nám to líbí nebo ne. To vše mělo za následek čtyřicetileté přežívání v zóně rozkladného východního režimu, jehož civilizační dopady zvrátil až jiný celospolečenský akt – listopadová revoluce a následný vstup do Evropské unie. A právě v opsání téhle historické křivky je nutné vidět i smysl připomínek konce války.  

Pár otázek

Před deseti lety se zdálo normální, že k výročí konce války přistupujeme jako ke vzpomínkám na dávno minulé časy. Zažívali jsme luxus debaty o posílení vlastní suverenity, nebo dokonce o jejím zpětném plném nabytí jen kvůli tomu, že nám možná úplně nevyhovují všechna pravidla, kterými se evropské partnerství řídí. 

V roce 2015 vypadají kulisy, v nichž se kulaté válečné výročí odehrává, podstatně jinak. Někdejší osvoboditel a pak dlouholetý okupant se po čtvrtstoletí relativního klidu už zcela nezakrytě změnil ve zdroj nové agrese.

Realistický náhled na chyby, které vedly ke druhé světové válce, vypadá najednou jako zásadní potřeba jakékoli debaty o výročí. Tedy debaty nikoli o minulosti, ale o budoucnosti. 

V souvislosti s tím se nelze vyhnout rámcovým otázkám: Je Česko připraveno na možná nebezpečí, nebo dokonce na konflikt? Má dostatečně pevné spojenecké vazby? Umí rizika a nebezpečí vůbec poznat? Jaký vlastně česká společnost udělala pokrok od dob, kdy naši předci nic ze zmíněných úkolů nezvládli? Je ovšem oproti nám omlouval nedostatek času a fakt, že věci, které měly přijít, si bez zkušenosti nešlo ani představit.