Ani východ, ani západ

Příliš velký klid

Legenda vypráví, že volby v roce 1946 byly svobodné a Čechoslováci dobrovolně svěřili svou budoucnost do rukou zdejších komunistů a Stalina. Je to pravda jen zčásti. Budoucnost naší země byla do značné míry narýsována už během války, kdy se prezident Edvard Beneš rozhodl, že chce sice mít dobré vztahy se Západem, ale jak řekl například v březnu 1944, „opíráme se především o Rusko. Mnichov se už nebude opakovat.“

Tím dramaticky vzrostl význam komunistů, kteří měli pochopitelně s Moskvou nejlepší vztah. Díky silnému hráči tyčícímu se za jejich zády si začali diktovat podmínky a určovat podobu poválečného vývoje. Nasadili své lidi do bezpečnostních složek, obsadili budoucí ministerstvo informací, rozuměli si s Benešem ve snaze omezit sílu předválečných stran. Ačkoli se tvářili, že jejich cílem je odpolitizování českého života, pracovali na opaku.

Český prezident žil svůj sen jakési omezené demokracie, ale jak píše historik Zbyněk Zeman v knize Edvard Beneš – politický životopis, ocitl se mimo hru: „Beneš, mnohými dlouho považovaný za mistra diplomacie, skončil svou státnickou dráhu v novém, poválečném světě. Nevyznal se v něm.“

Zároveň je ale pravda, že prezidentův názor se příliš nelišil od pocitů, jež sdílela velká část společnosti. Toužila po sociálně citlivějším státě, než na který byla zvyklá. Nešlo jen o vzpomínku na těžký život za hospodářské krize či během druhé světové války. I když boje skončily, lidé stále neměli dostatek potravin či uhlí. Ve většině regionů byl vypleněn velký počet dobytka, někde dokonce 80 procent. V tisku najdeme zprávy, že třeba ryby byly naprosto nedostatkové zboží, protože byly vybity výbušninami. A zásobování také vázlo, protože z 90 tisíc železničních vagonů jich zůstalo funkčních jen 15 tisíc.

Lidé chtěli mít utrpení za sebou, věřili, že nastává nová éra, v níž už nebude nedostatek. Proto byli ochotnější naslouchat vábivým heslům a nevnímat varovné signály, že jde pouze o populistické sliby. Těch signálů však bylo méně, než mělo být, protože komunisté kontrolovali jak filmové týdeníky, tak většinu tiskovin. Měli tudíž pod dohledem informovanost obyvatelstva.

V již zmiňovaném časopise Obzory vyšel zajímavý článek upozorňující na text z britského The Manchester Guardian. Autorka v něm připomíná riziko faktu, že v Československu je příliš velký „klid“, který se vykazuje absencí oponentních názorů. Lidé si podle ní za nacismu „zvykli podléhati strachu a rozkazům shora“. Jedni z mála, kdo se odvažují pozvednout hlas, jsou prý novináři navrátivší se z koncentračních táborů či exilu. Tito žurnalisté „jsou ovšem komunisty a také ministerstvem informací označováni za reakcionáře a často za ,buržoy‘. Koho chleba jíš…“

Zbytky nezávislého tisku byly oslabovány nedodáváním papíru (zatímco komunistické listy nestrádaly) a záplavou kritických dopisů od údajně obyčejných lidí, které jej vinily ze zrady poválečných ideálů a útoků na bratrský Sovětský svaz. Tato taktika se mimochodem loni po vypuknutí rusko-ukrajinského konfliktu vrátila. Je vidět, že stará propaganda nerezaví.

Bratrstva neznámých mužů

Ale vraťme se do druhé poloviny čtyřicátých let. Jako zásadní se později ukázalo i to, že se po osvobození jen málokdo staral o návrat vlády práva. Toho znovu využívali komunisté, kteří pod záminkou likvidace kolaborantů získávali klíčové pozice ve státní správě. Mnohdy se ale příležitosti chopili i ti, kdo viděli šanci na lepší místo či rovnou zbohatnutí.

„Včerejší panská čeleď se chovala všude stejně a hůř, český zemědělský podruh se v květnu nadobro opil revoluční mocí, ,znárodňoval‘, vyvlastňoval, okupoval, rozkrádal, vyhazoval, řádil,“ píše ve svých pamětech filozof a literát Václav Černý. Obdobné události se odehrávaly i v řadě klíčových institucí. „Přes noc se utvořila solidární bratrstva dosud neznámých mužů, vyhnala z vedoucích míst dosavadní činitele, pravidelně obviněním ze spolupráce s Němci… Rozpoutal se hon na lidi a o místa,“ popisuje Černý.

Tento hon za pozicemi ještě více brzdil obnovu země. Například v Baťových závodech ve Zlíně několik zaměstnanců odvolalo kompletní vedení a nastoupilo na jeho místo. Ředitelem se jmenoval dosavadní brusič, který ale pochopitelně nevěděl, co má dělat. Výroba se zastavila a na závodní schůzi přišlo až 20 tisíc zaměstnanců, kteří vyzvali vládu, ať učiní samovládě přítrž.

Do tohoto zmatku ještě probíhal odsun českých Němců, který na mnoha místech provázelo brutální násilí a opět rozkrádání majetku. Což posilovalo dojem, že je dovoleno vše. Komunisté toho uměli využít, demokraté stále spoléhali na formální postupy, které znali z dob první republiky.

Pokud čteme tehdejší demokratický tisk, můžeme sledovat, jak se jeho tón pomalu mění. Na konci roku 1945 pomalu přibývá kritických textů, před květnovými volbami 1946 už Pavel Tigrid a Ivo Ducháček rovnou píší: „My však říkáme jasně a otevřeně, že republika Masarykova a Benešova nebude se brzo smět hlásit k těmto jménům, dovolí-li, aby se gestapismus šířil v zemi dokonce z moci úřední! Máme u nás politickou stranu, Komunistickou stranu Československa, která používá bezohledně každého prostředku, aby dosáhla svého cíle. Dejme tedy těmto lidem moc ve státě a octneme se vmžiku v přímém rozporu s naší tradicí etickou, politickou i kulturní.“

Volby vyhráli komunisté a předsedou vlády se stal Klement Gottwald. Již v té době měla jeho partaj své lidi ve všech demokratických stranách, takže disponovala informacemi o jejich plánech a mohla je blokovat. Vše směřuje ke kritickému roku 1948.

S chybami obou

Edvard Beneš dlouho doufal, že jeho vlast bude skutečně mostem mezi Východem a Západem. Že dokáže vybudovat novou formu státu, kde jsou sice omezené politické strany, regulována média i kulturní život, nicméně pořád tu vládne svoboda (podobná utopie se později vrátila v šedesátých letech). Nechtěl být součástí Východu, avšak ani Západu. Jak už to ale bývá, silnější je ten, kdo ví, kam chce patřit, ne ten, kdo chce stát jaksi mezi. Demokraté poslechli Beneše a tím uvolnili cestu komunistům, kteří svírali kompas stále v ruce. Měli spíše poslechnout slova spisovatele Svatopluka Machara, který kdysi napsal: „A balancujem se svou sympatií z Východu v Západ, ze Západu na Východ. S chybami obou, ne však jejich silou…“