7 kom bilak, Autor: [object Object]
Když v osmdesátém devátém padl komunismus, nezavládla v Československu zrovna touha po pomstě a potrestání viníků. Od začátku nicméně panovala shoda, že dvě skupiny komunistických zločinců by stát potrestat měl: jednak viníky bití demonstrantů na Národní třídě 17. listopadu a zadruhé vlastizrádce, kteří v roce 1968 pozvali do země okupační vojska Varšavské smlouvy.
Zatímco ti první potrestáni byli (kromě šéfa StB Lorence), potrestání vlastizrádců zůstalo u happeningu slovenského poslance Alojze Hliny, který před rokem a půl nechal v Bratislavě dovézt před okna posledního živého z nich – Vasila Biľaka – tank a chvíli mu na protest mířil do oken stejně, jako v roce 1968 mířily tytéž zbraně do oken tisíců běžných rodin. Teď Biľak (96) zemřel v pohodlí své bratislavské vily a jeho únik pozemské spravedlnosti představuje největší selhání české a slovenské porevoluční justice.
Až bude někdo v delší budoucnosti hodnotit, proč Čechoslováci selhali v potrestání komunistických bossů, nebude mít k dispozici lepší materii než právě Biľaka. Desetiletí se mluvilo o tom, že on byl hlavním iniciátorem pozvánky pro sovětská okupační vojska. (Ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Oldřich Tůma říká, že Biľak dlouho před srpnem přesvědčoval Rusy o invazi.) Biľak svůj podpis vytrvale odmítal a jasno se udělalo až v roce 1992, kdy ruský prezident Boris Jelcin přivezl do Prahy kopii zvacího dopisu a předal ji Václavu Havlovi. Na papíře byla jména Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka a Vasil Biľak. V roce 1992 žil z celé pětky už jen on jediný a policejní expertiza potvrdila, že jeho podpis je pravý.
Ani nejbujnější fantazie si zřejmě nevymodeluje příklad větší státní zrady, než je pozvání cizí mnohonásobně silnější armády, aby obsadila stát, zvrátila politické poměry – a pak se od okupantů nechat dosadit do vedení zotročeného státu. O tom ve veřejné debatě nebylo sporu. Justice rozjela trestní stíhání dokonce už před Jelcinovým darem – v březnu 1991.
Po rozdělení Československa se případ přesunul na Slovensko. Vypovídala spousta svědků, takže v roce 2000 měl spis podle tvrzení policie dvacet tři tisíc stran.
Krajský soud v Bratislavě pak ale případ vrátil k došetření. Chtěl vidět originál zvacího dopisu, to už však v Kremlu seděl Vladimir Putin a jeho úřady žádost odmítly. Tím případ Biľak usnul a neprobudil jej ani Hlinův tank.
Alespoň strach
Pro české úřady byl nezájem jejich slovenských kolegů pohodlnou výmluvou: Biľak byl Slovák a na Slovensku žil. Česká justice ovšem selhala stejně jako slovenská. Měla vyvinout víc energie, aby dotáhla případ před soud, a měla soudit Biľaka v nepřítomnosti. Měla projevit snahu, ukázat, že zdejší justice není a nemůže být závislá na názoru a ochotě slovenského soudu. Biľak by se sem samozřejmě bál přijet, Češi měli trvat na jeho vydání. I Biľakův strach, aby se náhodou nedostal do rukou české justice, by za tu námahu stál. Stejně jako možnost vědět o něco líp, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme. Být Biľakem nebo někým podobným se tu možná za pár let nebude zdát tak strašný osud.
