Čeští vojáci nacvičují útok, Polonnoje, září 1917.
Česká stopa
V evropském chaosu a krvavém konfliktu jsme dokázali uspět
„Došlo k nějakému nedorozumění,“ tak začíná telegram, který král Anglie Jiří V. zaslal německému císaři Vilémovi II. prvního srpna 1914. Těžko bychom hledali lepší ilustraci k popisu situace, která právě před sto letybezprostředně předcházela vypuknutí první světové války. Sarajevský atentát spustil tak komplikovaný řetězec událostí, že se všichni přestali orientovat, co kdo vlastně chystá. Když Rakousko-Uhersko zasáhne proti Srbsku, vstoupí do války Rusko? Co pak udělá Německo a Francie? A jak se zachová Anglie? Právě jednání mocného Londýna zajímalo téměř všechny zúčastněné a telegramy zasílané během jednoho dne přinášely naprosto odlišné informace. Jakmile ale začalo Rusko zbrojit, nedalo se krvavým událostem zabránit – svět vstoupil do války, jejíž krvavost všechny šokovala.
Historik Christopher Clark ve své knize Náměsíčníci (vyšla už i česky) brilantně popisuje, co všechno konfliktu předcházelo. A přesto, že přináší nebývalé detaily z korespondence, deníků, rozhovorů či pamětí, sám dodává, že vypuknutí války je stále tak trochu nepochopitelné. Jedno je však jasné: „Mocné nadnárodní instituce, které dnes vytvářejí rámec pro určování úkolů, zprostředkování při řešení konfliktů a zjednávání náprav, v roce 1914 citelně chyběly.“
Do první světové války výrazně zasáhli i Češi. Díky stému výročí konečně začínáme více mluvit o statečnosti a schopnosti našich vojáků. Je s podivem, že když se má zmínit nějaká „hrdinská“ etapa našich dějin, stále většina zdejší elity zmíní husity. Přitom husity našeho věku jsou legionáři, kteří navíc nejsou spojení s ničením, ale naopak osvobozováním. Mnozí Češi statečně bojovali na konci třicátých let ve Španělsku, ještě víc se jich pak vyznamenalo ve druhé světové válce, ale „českou“ válkou byla nepochybně ta první.
I díky našim vojákům mohlo Československo vůbec vzniknout a navíc celý svět hleděl na dálnou Rus, jak ovlivní budoucnost nejen starého kontinentu. Ferdinand Peroutka v Budování státu zmiňuje citát Lva Trockého: „Měli jsme vyhráno, jakmile bylo rozhodnuto, že Čechoslováci odtáhnou z ruského území a že jich nebude používáno proti nám.“
Když si čteme z deníků či dopisů našich mužů v poli, jsou plné patosu. Byli hrdí, že bojují za nezávislost své země. Alois Žipek v pětidílné knize Domov za války (vyšla v roce 1929) píše, že je nutné zaznamenat, co Češi ve válce a v domácím odboji podnikali. „Tyto připomínky budou vždy vzpruhou všech českých a slovenských lidí, aby si získané svobody vážili, aby ji správně cenili, aby z ní ani za píď neslevovali a aby ji vždy a proti každému uhájili.“
Ony „připomínky“ jsme zapomněli, protože po roce 1948 se o legiích nesmělo mluvit. Ustálil se obraz, který vytvořil filmový Švejk. Při přípravě následujících stran jsme pročetli desítky příběhů a viděli stovky snímků českých vojáků, kteří statečně snášeli utrpení, jež si dnes ani neumíme představit. Je evidentní, že je načase, abychom – řečeno se slavným sloganem – „přepsali dějiny“. Pak se totiž bude jen těžko opakovat ono tradiční, že jsme národ zbabělců.
Odvaha a výdrž českých vojáků během první světové války pomohly vzniku samostatného Československa. Věděl to také Tomáš G. Masaryk, který své vojáky navštívil i na místě. (Kyjev, 1917)
