Příběhy, které bolí

Jsme na konci sedmdesátých let v Praze a máme dvě manželské dvojice. Známého disidenta a jeho manželku, vedle nich pak mladého vědce-asistenta Karlovy univerzity a také manželku. Graduje známá akce Asanace a disident se svojí ženou jsou pod těžkým tlakem. Režim se je snaží očernit a vytlačit ze země. On nesmí dělat hudbu, kterou má rád, chodí na únavné výslechy, v bytě mají odposlouchávací zařízení, StB se snaží vyvolat u jeho známých dojem, že s ní spolupracuje. Například tím, že ho po jednom ze zátahů na disidenty pustí z cely nápadně dřív než ostatní. Pak vstupuje na scénu zmíněný mladý vědec. StB ze špehování zjišťuje, že má poměr s manželkou disidenta, a rozjíždí složitý manévr. Sepisuje falešně podepsaný dopis pro manželku vědce, kde jsou zálety jejího manžela popsané.

„Stalo se, co jsme předpokládali,“ bilancují pak důstojníci StB ve zprávě pro své nadřízené. Manželka vědce jede za disidentem a za tepla mu nevěru jeho manželky oznamuje. Ve všeobecné manželské krizi pak StB tlačí dál na pilu: neváhá a poxté naléhá na disidenta, kdy už se konečně vystěhuje. Dává si přitom záležet, aby mu vykreslila další život v Československu bez perspektivy: nemá práci, kamarády a teď ani spolehlivou manželku. Stranou nenechává ani vědce. Tlačí na nadřízené, aby přišel o místo nebo minimálně kariérní postup. „Provinilce“ si pak zve na výslech, kde se dozvídá to, co chtěla slyšet: ponižující slib, že vztahy s disidentovou rodinou přeruší, protože „nemůže být přínosem pro jeho další život“, zaznamenává si StB a pokračuje: „Chce nadále pracovat pro naši společnost a má zájem na spořádaném životě.“ Disident sice tlaku na vystěhování odolal, až do listopadu 1989 však čelil mezi svými známými podezíravosti, kterou estébácké manipulace vyvolaly.

030 B Kundera archiv STB Scan5591, Autor: [object Object]

Se stříbrem k Američanům

Liberální české archivní zákony umožňují každému, aby přišel do čítárny, v jednoduchém formuláři napsal jméno a adresu, vysvětlil, jaké jsou důvody zájmu, podepsal formální závazek, že bere na sebe odpovědnost za publikování získaných informací, a pak už může číst a kopírovat podobných historek podle libosti. Pro lidi popsané v našem příběhu, jež lze také v jednom ze svazků vedených StB najít, jde o citlivou věc. Hluboký vhled do soukromí v jeho slabých chvílích, protože StB neměla v popisu práce pátrat po charakterových kladech, právě naopak. Přesto české zákony takové průniky do soukromí umožňují. Vycházejí totiž z logiky, že v této oblasti je vhled do osobních dat vyvážen veřejným zájmem poznat českou minulost a vyrovnat se s ní. K tomu je zmíněný případ velmi vhodný: na osudech konkrétních lidí vidíme, jak tajná policie využívala slabých míst svých obětí (zde manželská nevěra) a rozehrávala špinavé hry, jež měly lidi dál poškodit, ponížit, poštvat proti sobě.

Teď ale česká liberální praxe poznávání komunistické minulosti narazila na první vážný odpor. Ústavní soud bude totiž na žádost Nejvyššího soudu rozhodovat, jestli široce pojatému právu nahlížet do archivů nepřistřihnout křídla a neupřednostnit ochranu soukromí lidí, jejichž životy se v komunistických archivních dokumentech objevují.

landovsky, Autor: [object Object]

Téměř neomezená možnost pátrat v archivech StB, komunistických soudů, prokuratury nebo protektorátních úřadů tu vznikla bez velké diskuse za vlády sociální demokracie v roce 2004 a nese své plody. Od té doby vychází v Česku nebývalé množství historických knih, rozkvět zažívají projekty jako Post Bellum, Proti ztrátě paměti (Člověk v tísni) či různé studentské výzkumy. Jen Post Bellum má dnes dvě stě spolupracovníků, kteří podle ředitele Mikuláše Kroupy ročně zpracovávají tři až čtyři sta příběhů lidí postižených komunismem nebo nacismem. Také Česká televize mapuje ságy spojené s totalitami, například Příběhy železné opony, kde podle svých producentů také pročítali a zpracovávají stovky soudních či policejních spisů.

030 D Jan Trefulka Drak s Milanem Uhdem 2, Autor: [object Object]

Mezi nimi byl i spis muže, který si publicitu nepřál. Dnes téměř sedmdesátiletý Vladimír H. z Liberce se dostal do diářů hledačů bezpráví kvůli tomu, že byl v roce 1983 odsouzen na deset let za vyzvědačství. Tak si jej všiml i historik Prokop Tomek, který právě o „vyzvědačství“ psal práci a Vladimírův spis četl. Totéž učinil také tým České televize pracující na seriálu Příběhy želené opony. Podle producentky Radky Kvasnicové se však rozhodli, že Vladimírův příběh pro jeho rozporuplnost do vysílání nezařadí.

Pan Vladimír totiž nejlépe ukazuje, že aktéři zájmu komunistické bezpečnosti nejsou černobílí. Jeho vyzvědačství spočívalo v tom, že v roce 1982 nakoupil se svým společníkem od ruských vojáků stříbro z baterií vojenských vozidel. To pak chtěl z nejasného důvodu prodat lidem z americké ambasády. Zkusil je i kontaktovat a kromě stříbra slíbil dodávat informace. Vladimír byl ale sám v té době po kriminále za drobné krádeže v ochranném dohledu. Policie od něj chtěla vysvětlení, proč bez dovolení odjel do Prahy, a Vladimír se za nejasných okolností sám ke kontaktům s americkými diplomaty přiznal.

Zamotaný, málo srozumitelný případ „dobrodruha“ se těžko vměstnává do schémat, podle nichž se dnes komunistická minulost v médiích popisuje. Nedočkal by se tedy zřejmě širší publicity. Jenže Vladimír se rozhodl, že do české historie vstoupí aspoň dodatečně: když se dozvěděl, že se televizní novináři zajímali o jeho spis, rozhodl se zakročit. Podal žalobu na Archiv bezpečnostních složek za to, že jeho privátní údaje poskytl cizím lidem. Jako odškodné chce tři sta tisíc korun.

Soud žalobu zamítl. Vladimír se odvolal, pražský vrchní soud rozhodl stejně jako prvoinstanční. Uspělo až profesionálně velmi dobře napsané dovolání u Nejvyššího soudu. Tam žalobce žádal zrušení prvních rozsudků plus celého paragrafu, který neomezený přístup ke spisům a dalším dokumentům komunistických a protektorátních úřadů, policie a soudů umožňuje. Nejvyšší soud pak skutečně ve svém nedávném rozsudku konstatuje, že široce pojatý přístup do archivů odporuje evropskému pojetí ochrany soukromí, a navrhuje Ústavnímu soudu, aby sporný paragraf zrušil.

Jasná čára

To by pro další historické bádání v Českubyla obrovská změna. Zpřístupnění dokumentů komunistických a protektorátních úřadů, soudů a policie by se vrátilo před zmíněný rok 2004, kde badatelé nečekali na dokumenty z archivů týdny jako dnes, ale také roky. Ke zpřístupnění osobních (jméno, adresa, narození) nebo tzv. citlivých údajů (politické postoje, tedy i členství v KSČ, sexuální orientace, zdravotní stav) by musel dotyčný člověk dát souhlas. Pracovníci archivu by tedy museli vyžádané dokumenty pročíst, najít osobní a citlivé údaje, kontaktovat osoby s nimi spojené a požádat je o svolení se zveřejněním. Pokud by jej nedostali, museli by sporné pasáže začernit.

Něco podobného zažil historik Tomáš Vilímek v Německu, kde zkoumal spolupráci východoněmecké tajné policie Stasi a StB při sledování disidentů. Když například žádal dokumenty o přeshraniční spolupráci disidentů, dostal bezcenný papír se začerněnými jmény. Jindy narazil na přísná německá pravidla, když si chtěl přečíst dopisy posílané z Česka na Západ, které Stasi zadržela (někteří Češi je totiž v obavě před StB odesílali z východního Německa). Takzvaný Gauckův úřad, jenž dokumenty Stasi spravuje, to Vilímkovi coby známému historikovi umožnil, nesměl si nicméně udělat kopie. V Česku by si podobné dopisy směl přečíst každý a každý by si je mohl sám v archivu ofotit.

Právě Německo je mezi historiky považované za protipól liberálního či benevolentního Česka. Němci přísně rozdělují osoby procházející spisy na oběti, pachatele a třetí osoby. Údaje o pachatelích zpřístupnit lze, oběti a třetí osoby (do hledáčku policie se dostaly náhodou, jako mladý vědec v našem úvodu) musí dát ke zveřejnění svých spisů souhlas. Badatel navíc musí svůj zájem dobře vysvětlit, několik měsíců čekat a poměrně draze platit pořízení písemných kopií (fotografování v Německu nepřichází v úvahu). Pokud jsou ve spisech cizinci, vydává německý archiv rovnou záporné stanovisko, protože jejich hledání k souhlasu je složité a drahé.

Podstatné ale je, že německé archivy mají mnohem více peněz a lidí, takže složitější agendu zvládají. Navíc samy s archivy pracují a sestavují okruh věcných témat (například ilegální přechody hranic), jež jsou pro veřejnost přístupnější a kde lze řadu informací najít.

Problém českých archivů naopak je, že na podobný styl práce nejsou vůbec připraveny. Mají málo peněz a málo lidí. Shánění souhlasu dotčených osob ke zveřejnění jejich údajů je podle ředitelky Archivu bezpečnostních složek Světlany Ptáčníkové při dnešním zájmu Čechů o minulost zcela nereálné. Archivy (kromě ABS jde o Národní archiv a Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu) jsou navíc momentálně zaměstnané agendou církevních restitucí a vydáváním osvědčení o účasti na protikomunistickém odboji. Nemají také čas po vzoru německých kolegů materiály samy třídit a sestavovat věcná témata. Naopak velmi skromné rozpočty počítají s tím, že díky snadnému přístupu zpracovávání archiválií do značné míry obstarají právě historici, novináři a další zájemci. Pokud by se tedy přístup zkomplikoval po vzoru Německa, budou na tom čeští badatelé podstatně hůř: nebudou mít ani volný přístup, ani německý archivní servis.

Rozhodnutí českého Ústavního soudu se dá jen těžko předvídat. Například bývalá ústavní soudkyně, nyní senátorka Eliška Wagnerová si však myslí, že dnešní téměř nulová ochrana soukromí lidí vystupujících v dokumentech je tváří v tvář evropským zákonům neudržitelná. Pokud si ji tedy Ústavní soud vezme za vzor, skutečně dojde k tomu, čeho se teď historici bojí jako čert kříže – zrušení té části zákona, která archivy komunistů a nacistů z ochrany osobních údajů vyjímá. Takto vykuchaný zákon by evidentně další pátrání v archivech paralyzoval a parlament by jej musel novelizovat. Například podobně jako v Německu vyjmout z ochrany soukromí estébáky a jejich donašeče. Jenže i tady je problém, na nějž historici rádi upozorňují. Žádná jasná čára mezi oběťmi a viníky v komunismu neexistovala. Oběti se stávaly donašeči a naopak.