Proč nám zabili Ferdinanda

Hrdlořezové, kteří panovníka zavraždili, teď v roce 1914 ovládali srbskou politiku a státní správu. Z církevních i státních pokladen putovaly nemalé částky teroristickým organizacím, které vysílaly poblouzněné mladíky za hranice zabíjet v zájmu velkosrbské myšlenky. V roce 1910 se v Sarajevu pokusil jeden z nich o atentát na bosenského guvernéra, dva roky poté skupina dalších zavraždila jeho chorvatský protějšek. Za nějaký čas zatkli četníci ve vlaku na Vídeň ozbrojeného mládence, který se chystal sprovodit ze světa samotného Františka Ferdinanda.

Následník trůnu, který měl v čele monarchie podle všeobecného očekávání brzy nahradit stařičkého císaře Františka Josefa I., proto na jaře roku 1914 s návštěvou Sarajeva váhal. Do Bosny se chystal na plánované vojenské cvičení, mnozí armádní důstojníci i místní politici jej ale varovali, ať se raději vyhne pobytu v metropoli. Projíždět se v otevřeném voze městem, kde policie eviduje desítky podezřelých radikálů, znamená velké riziko. Ostatně ani současný guvernér se tu na ulicích takřka neukazuje.

Konec nadějí. (Místo atentátu, Sarajevo), Autor: [object Object]

Vyškrtnout zastávku Sarajevo z itineráře by pro Ferdinanda nebyl takový problém. Nechtělo se mu tam. V jeho úvahách však nakonec převážil pocit zodpovědnosti. Není dobré ukázat slabost ve chvíli, kdy neklidný jižní cíp monarchie potřebuje naopak zakusit sílu a rozhodnost vládnoucího rodu. „Bát se je vždycky nebezpečný obchod,“ ukončil František Ferdinand své váhání. Návštěvu přislíbil.

Za Kosovo pole

O pár týdnů později skřípají brzdy a na sarajevském nádraží zastavuje zvláštní vlak s arcivévodou, jeho manželkou Žofií a doprovodem. Je téměř deset hodin ráno, poslední červnová neděle. Ostré balkánské slunce už začíná pálit, když Ferdinand d’Este v modrém vojenském kabátě a klobouku se zeleným peřím vystupuje z vagonu a přesedá do jednoho z připravených automobilů. Po pár dnech strávených v Bosně je už klidnější. Místní se k němu chovají přátelsky, včerejší slavnostní tabule na závěr manévrů završená ananasovým krémem a sklenkou brandy se nemohla vydařit lépe.

Kolona sedmi vozů se rozjíždí směrem k radnici, kde má host pronést slavnostní projev. Cestou šlechtický pár ještě zastaví na poště a pošle domů na zámek Konopiště svým dětem telegram – rodiče jsou v pořádku a těší se na návrat. Automobily sjíždějí k řece Miljačce. Kanony v turecké pevnosti nad městem pálí čestnou salvu, na nábřeží visí z oken domů černo-žluté rakouské vlajky. Výlohy jsou slavnostně vyzdobené a Sarajevané shromáždění na chodnících pod topoly a lípami provázejí následníka habsburského trůnu voláním „Živio!“. Není to předstíraná radost. Pro bosenské katolíky a muslimy znamená příslušnost k Vídni bezpečné pouto, na rozdíl od místních Srbů si připojení k pravoslavnému Bělehradu nepřejí.

Sarajevský policejní náčelník Edmund Gerde, který jede ve druhém voze kolony před autem Františka Ferdinanda, si ale jásající dav prohlíží s nedůvěrou. Patří k těm, kdo arcivévodovu kancelář před návštěvou do poslední chvíle varovali. Jeho město je plné radikálů, jeden z podezřelých mládenců byl dokonce v minulých dnech spatřen, jak Ferdinanda sleduje během vojenských manévrů. Dnešní vydání místních srbských novin Narod návštěvu z Vídně zcela ignoruje, zato připomíná výročí porážky Srbů na Kosově poli – 28. červen Srbové tradičně vnímají jako den pomsty a mučednictví.

Kolona jede špalírem mávajících hloučků a Edmund Gerde pozorně sleduje postavy na chodníku. Zkušené policejní oko je někdy dokáže poznat. Pobledlí studenti, většinou z chudých rodin. Oblečení v sáčku a klobouku. Mohou mít kapsy vyboulené výbušninami nebo revolverem. Bývají nervózní v předtuše blízké smrti, protože poslední kulku si obvykle schovávají pro sebe.

Nic podezřelého nevidí, ale jeho obavy se přesto brzy naplní. Ve zhruba třistametrových rozestupech na nábřeží čeká šest mladíků. Ráno se ještě naposledy sešli ve Vlasjićově pekařství, rozdělili si stanoviště, zbraně a také tablety s kyanidem, které mají po splnění úkolu spolknout, aby neprozradili, kdo tahá za nitky vražedné operace.

První dva z nich nechávají kolonu projet bez výstřelu. Jeden později vypoví, že mu selhala zbraň, druhému se prý zželelo kněžny Žofie sedící v automobilu vedle nenáviděného arcivévody. Třetí ze spiklenců je rozhodnější. Zatímco se auto s následníkem trůnu blíží, jeho zvláštní chování upoutá pozornost přihlížejících. Hubený mladík v černém saku s nezvykle vyboulenými kapsami nestojí ve stínu jako většina ostatních, ale čeká natočený zády na druhé straně silnice na přímém slunci. Než někdo stihne podivnou scénu vyhodnotit, muž prudce máchne rukou. Proti blankytně modré obloze se mihne černý granát. Den pomsty začíná.

Konec radovánek

Paradoxní je, že ještě v tuhle chvíli by se dal život Ferdinanda d’Este a s ním možná i milionů dalších lidí snadno zachránit. Jako by dějiny daly Evropě poslední šanci. Než se ale vrátíme do červnového Sarajeva na „bulvár atentátníků“, jak nábřeží později překřtí místní arcibiskup, vyplatí se zapátrat, co v osobě arcivévody tehdy v roce 1914 vlastně Evropa ztrácela. Přísný šlechtic nebyl jen čerstvou krví, která měla po sedmašedesátileté vládě vystřídat stále pasivnějšího Františka Josefa I. Byl pro monarchii také hlavní nadějí, že se starý dobrý svět dá zreformovat i jinak než v tratolištích krve.

Když se František Ferdinand o padesát let dříve narodil, nic nenasvědčovalo tomu, že by někdy měl být císařem. Jeho strýc byl na vrcholu sil a do čela impéria se měl po něm v budoucnu postavit syn Rudolf. Doba průmyslové a společenské revoluce ovšem přinášela aristokratickým rodům nebývalé výzvy. Mladá generace Habsburků se přestávala chovat podle protokolu a svými svobodomyslnými názory dráždila panovníka i jeho konzervativní aparát.

Následník trůnu Rudolf velmi těžce nesl, že s ním jeho císařský otec nekomunikuje a zcela ignoruje jeho liberální politické názory. Útěchu nacházel v náručí milenek a nekonečných pijatikách. Jeho manželství se rozpadalo, Rudolf propadal depresím a své útrapy nakonec vyřešil sebevraždou. Pro monarchii to byl šok: pokračovatel dynastie, která si zakládala na své božské výlučnosti a přísné etiketě, je nalezen na loveckém zámečku po boku své milenky s ustřelenou hlavou.

Protože císař dalšího syna neměl a jeho mladší bratr nejevil o politiku zájem, synovec František Ferdinand se na pořadníku čekatelů na trůn rázem vyšvihl na první místo. I on si prošel divokým obdobím flámování po vídeňských kavárnách, ale Rudolfova smrt jím otřásla natolik, že se rychle uklidnil. Nebyl to pro něj takový problém. Ferdinand byl od dětství značně konzervativní chlapík a bigotní katolík. Tíhnul k armádě, v níž si budoval kariéru, vyznával disciplínu a poslušnost. Tak jako ostatní Habsburkové vyrostl na zámcích se suitou osobních učitelů v zádech a bez možnosti hrát si s běžnými dětmi, takže byl přirozený vůdce a elitář, který nestrpěl odpor.

...zatčení a odvlečení vraha k výslechu..., Autor: [object Object]

Výčet špatných vlastností se jeho životopiscům ostatně vždycky sepisoval snáz. Arcivévoda byl paličatý a protivný pedant, málokdy se zasmál a jeho cholerická povaha vedla k častým výbuchům vzteku. Měl antisemitské předsudky, nesnášel Maďary, kteří monarchii neprojevovali dostatečnou úctu. A byl také nesmírně lakomý. Když si pořídil české panství Konopiště, obehnal přilehlé lesy plotem, aby do nich nemohli chodit místní vesničané, a s dodavateli rozsáhlých oprav zámku smlouval o každou korunu. „Františku Ferdinandovi chyběla jedna z věcí, která se v Rakousku cenila ze všeho nejvíc,“ napsal o něm později spisovatel Stefan Zweig, „totiž šarm.“

Arcivévoda, jemuž jeho náročná povaha vždycky přinášela spíš nepřátele než spojence, měl ale také jednu vlastnost, jíž mezi rozvolněnou habsburskou mládeží vynikal a která ho pro budoucí roli silně kvalifikovala – smysl pro povinnost. S Rudolfovou smrtí skončil s nočním životem a začal na sobě tvrdě pracovat. Studoval politiku a právo, postupně si vytvářel politické kontakty, vydal se dokonce na poznávací cestu kolem světa. Jeho příprava na trůn, na nějž nikdy neměl usednout, byla dlouhá a důkladná. A také docela bolestná.

Poznají, kdo jsem

Jednoho dne objevili četníci na vídeňské ulici mluvícího papouška. Do Evropy musel být dovezen zdaleka, a uletěl tedy nejspíš nějakému zámožnému majiteli. Jeho projev však moc noblesní nebyl. Pták klel na celé kolo a nejvíce nadávek adresoval panovnickému dvoru. O dvorních dámách se vyjadřoval jako o courách a na adresu císaře trousil nepěkné poznámky, že tu snad bude strašit do sta. Majitele, jehož slovník vulgární opeřenec odposlouchal, se strážcům pořádku nakonec podařilo vypátrat. Veřejnost se ovšem jeho jméno neměla dozvědět: papoušek uletěl z oken zámečku arcivévody Františka Ferdinanda.

Tahle půvabná historka má jednu drobnou vadu. Je vymyšlená. Stejně jako desítky dalších, které na přelomu století kolovaly Vídní, Prahou nebo Budapeští. Následník trůnu se svou rodinou se stal terčem nekonečného množství pomluv, drbů a smyšlených legend. Jeho mrzoutská povaha se obyvatelům monarchie nelíbila a on považoval za ponižující o přízeň jakkoli usilovat.

Legenda o sprostém papouškovi ale odráží i něco víc než arcivévodovu nízkou popularitu, jež ho provázela po celý život. Následník trůnu se postupně dostával do vleklých sporů s císařem a především jeho výkonným aparátem. Ačkoli jeho názory nebyly zdaleka tak liberální, vnímal, že je přehlížen podobně jako předtím císařův syn Rudolf. Pocit ponížení a vzteku vůči monarchově dvoru se v něm natrvalo usadil a provázel ho po celou následnickou kariéru. Kromě každodenních příkoří vycházel ze vzpomínek na události, které arcivévodu nikdy nepřestaly trápit.

V polovině osmdesátých let František Ferdinand vážně onemocněl tuberkulózou. Lékaři mu zakázali veškerou aktivitu a pacient ztrápený nudou nekonečné rekonvalescence špatně snášel zprávy o tom, jak na něj Vídeň zapomíná, jako by vlastně už byl mrtvý – což jízlivější novináři občas takhle zpříma psali. „Pohřbívají mě zaživa,“ zuřil následník trůnu.

Ještě hlubší bezmocí ho však naplňovalo příkoří, které musela snášet jeho manželka. Arcivévoda se zamiloval do české hraběnky Žofie Chotkové, jejíž šlechtický rodokmen zdaleka nestačil na to, aby šlo o tzv. rovnorodé manželství, jaké habsburská pravidla pro členy vládnoucího klanu vyžadovala. Císař František Josef I. nejprve nechtěl o sňatku ani slyšet. Po čase svolil, následník ale musel odpřisáhnout, že děti z tohoto svazku si nebudou činit nárok na trůn. To by mu tolik nevadilo, mnohem hůře však snášel šikanování, kterému jeho choť ze strany vídeňského dvora musela čelit.

...spěšný pohřeb manželů), Autor: [object Object]

Monarchie si potrpěla na složitou a značně zkostnatělou etiketu, založenou na přísné hierarchii. Manželka budoucího císaře se teď namísto předního místa nacházela na jejích spodních příčkách, což zakoušela prakticky denně. Nesměla Ferdinanda doprovázet na žádných oficiálních akcích, v divadle, na koncertech nebo na dostizích museli sedět daleko od sebe. Nesměla jezdit dvorskými kočáry, následník měl zakázáno ji zmiňovat ve svých projevech.

Arcivévoda byl duší tradicionalista, takže staletá pravidla ctil. Klika vídeňských úředníků ovšem diskriminační protokol „méněcenné“ české šlechtičně ještě ráda opepřila svou nenávistí. Císařův kancléř nechal Žofii retušérem na fotografiích přidělávat vrásky. A když chtěla uspořádat doma recepci, vždycky se našla nějaká výše postavená dvorní dáma, která vyhlásila svůj dýchánek na stejný termín, takže všichni pozvaní hosté odřekli. František Ferdinand byl často bez sebe vzteky, a dokonce si vedl seznam Žofiiných nepřátel, jimž se časem hodlal pomstít. „Poznají, kdo jsem, až se stanu císařem,“ říkával.

A čekání na tuhle chvíli bylo mnohdy podobně beznadějné jako druhořadé postavení jeho ženy. Stárnoucí mocnář František Josef I. svému synovci příliš nedůvěřoval a ani v novém století, kdy mu ubývaly síly, ho nezval prakticky k žádným rozhodnutím. Občas dokonce nakázal svým úředníkům, aby před Ferdinandem určité věci zatajili, takže se je následník dozvěděl z novin. Ať stále zkušenější synovec navrhoval reformu zkorumpovaného oddělení, které rozdělovalo příslušníkům dvora apanáže, nebo nabízel svůj pohled na zahraniční politiku, císař neměl zájem. Důvěřoval bezvýhradně jen svým – stejně jako on stárnoucím – úředníkům.

Frustrovaný následník trůnu se z věčně intrikující Vídně čím dál častěji stahoval do lesů a luk na Konopišti. S Žofií a jejich třemi dětmi zámek považoval za svůj pravý domov a podle všech svědectví byl příkladným manželem a otcem. V benešovských lesích vášnivě lovil, střílení zvěře v jeho podání hraničilo s posedlostí nebo vybíjením nahromaděného vzteku. Za jediný den byl schopný postřílet stovky bažantů, srn a zajíců. Za svůj život skolil přes čtvrt milionu zvířat a před padesátkou měl z takového množství výstřelů poškozený sluch.

Jeho časté absence v srdci monarchie samozřejmě dávaly vzniknout dalším legendám. Tradovalo se, že zešílel, hraje si s hračkami pro děti a z kulovnice na svém zámku střílí do nástěnných hodin. Arcivévoda se nicméně nehodlal smířit s rolí zámeckého myslivce. V rámci vnucených omezení se učil dělat svou vlastní politiku.

Spojené státy rakouské

Jednoho dne roku 1910 se na nádraží v Třeboni k běžné soupravě připojil zvláštní salonní vagon. Nešlo o nic výjimečného, spojení však tentokrát mělo nezvyklý účel. Linkovým vlakem cestoval poslanec národně sociální strany Karel Šviha a majitel luxusního vagonu touto cestou dosáhl nerušeného setkání s ním. Diskrétnost byla namístě. Schůzka s habsburským arcivévodou by pro českého poslance mohla být kompromitující, vždyť českou vlasteneckou politiku už několik dekád definovala odtažitost vůči Vídni.

Jak popisuje historik Jiří Pernes ve Ferdinandově biografii Život plný nepřátel, Šviha se po rozhovoru stal jedním z následníkových tajných informátorů. Stálo ho to nakonec kariéru, protože o jeho docházkách na pražské policejní ředitelství se o čtyři roky později dozvěděly noviny a vypukla emocionálně vypjatá aféra. Šviha dodržel slib, který tehdy dal ve vlakovém kupé, a neprozradil, že informace dodává následníkovi trůnu. Česká společnost ho odsoudila jako policejního udavače.

s manželkou, Autor: [object Object]

Konfidentem ovšem nebyl, dnes bychom mu říkali spíše politický analytik. František Ferdinand kolem své vojenské kanceláře shromáždil řadu lidí, kteří ho informovali o politickém dění v různých koutech monarchie. Císařovo zdraví po osmdesátce chřadlo a jeho vyčkávající nástupce dobře věděl, že rakousko-uherské impérium nutně potřebuje reformy, které stařičký mocnář tak zatvrzele odmítal. Napětí v padesátimilionové říši sílilo a její správa neustále narážela na přebujelou byrokracii, korupci a nacionalistické obstrukce žárlivě soutěžících národů.

Ferdinand měl během čtvrt století čekání na trůn několik různých plánů, jak mocnářství proměnit. Poslední z nich, k němuž ho inspirovala návštěva Spojených států, počítal se zřízením federace patnácti rovnoprávných územně-jazykových celků, spojených autoritou vídeňského císaře. Na papíře to vypadalo z dnešního demokratického pohledu skvěle, v realitě měla ovšem tahle strategie několik háčků.

Jednou z Ferdinandových vcelku přízemních motivací bylo oslabit Maďary, kteří měli v monarchii výlučné postavení a které arcivévoda z duše nenáviděl kvůli neposlušnosti, již mu projevovali, když v mládí velel husarskému pluku. Dalo se předpokládat, že privilegovaná Budapešť jeho ideu federace velmi razantně odmítne. A stejně problematická byla také pro Prahu: německá území v Čechách a na Moravě se na Ferdinandových výkresech měla stát samostatným „státem“, což bylo v pojetí zdejších vlastenců nepřijatelné narušení historické celistvosti. „Silou,“ odpovídal následník na otázky svého okolí, jak chce kontroverzní a logisticky náročný plán po své korunovaci realizovat.

Švestky a bobky

Zda by František Ferdinand dokázal drolící se monarchii zachránit, je velmi nejisté. Historici jsou dnes k téhle možnosti spíše skeptičtí. Jak se ale horšilo zdraví Františka Josefa I., čím dál jasněji vyvstávala jiná dějinná úloha císaře v očekávání. Přestože byl vojákem tělem i duší, arcivévoda se stával hlavní pojistkou míru. Prozíravě vytušil rizika vypuknutí světového konfliktu, který přinese mnoho obětí a zničí habsburskou říši. Ze všech sil se proto snažil bránit vojenským choutkám, jež měla část vídeňských politiků a důstojníků.

V roce 1908 se císař rozhodl obsadit Bosnu a Hercegovinu, kterou měla Vídeň do té doby jen v administrativní správě. Ferdinand protestoval – šlo o porušení mezinárodního práva a také riskantní provokaci. Evropské mocnosti se předháněly v tvrdých odsudcích vídeňské agrese. Nejvíc si samozřejmě stěžovalo sousední Srbsko, jehož vztah k rakousko-uherské monarchii se po anexi Bosny trvale vyhrotil. O tři roky později v Bělehradě vzniká organizace Černá ruka, tajné teroristické bratrstvo, jehož členové se upisují násilí proti Vídni přísahou na kříž obložený lebkami, revolvery a hořícími svícemi.

Napětí roste a v Rakousku se teď otevřeně mluví o „preventivním“ útoku na Srbsko. Ferdinand nesouhlasí a jeho hlavním oponentem se stává někdejší spojenec, náčelník generálního štábu baron Conrad von Hötzendorf. Generál horuje pro válku, historici spočítali, že během šestnácti měsíců od ledna 1913 útok zmiňuje celkem pětadvacetkrát. František Ferdinand mu vytrvale oponuje. Na slavnostní večeři v únoru 1913 připíjí na mír a pronáší rozhodný projev. „Při válce se Srbskem ztratíme životy mladých mužů a utratíme peníze, které se dají lépe využít jinde,“ říká. „A co získáme? Pár švestek, pastviny pro kozy plné bobků a bandu revoltujících zabijáků.“

A tentokrát je následník trůnu úspěšný. Starý císař jeho opatrný pohled sdílí a s útokem na Srbsko nesouhlasí. Pět set kilometrů na jihovýchod od Vídně se nicméně už brzy začne rodit plán, který ho přiměje změnit názor.

Plná zodpovědnost

Český šofér zahlédne černý předmět letící vzduchem a instinktivně šlápne na plyn. Granát dopadá na srolovanou střechu za sedadly a František Ferdinand ho rukou rychle smete z auta na silnici. Následuje exploze. Lidé na sarajevském nábřeží vyděšeně křičí, dvě ženy omdlévají, muži pronásledují atentátníka Nedeljka Čabrinoviće, který po výbuchu skáče do řeky. Střepiny granátu poraní část posádky jedoucí v dalším autě, dvacet přihlížejících a škrábnou do krku i kněžnu Žofii. Arcivévoda zůstává nezraněn.

Když vyšetřovatelé a historici později pátrali, jak se mohlo stát, že si věhlasný habsburský rod nechal tak hloupě zavraždit následníka trůnu, slovem, které padalo na vysvětlenou, nejčastěji bylo kouzelné německé „schlendrian“. Jak už to bývá, vyrojila se i řada spikleneckých teorií o tom, že za atentátem stálo Rusko nebo Ferdinandovi nepřátelé u vídeňského dvora. Důkazy ale vždycky ukázaly pouze na lehkomyslnost a lajdáctví těch, kdo měli arcivévodu chránit.

Srbský atentát vznikl spojením dvou nezávislých plánů. Jeden se zrodil mezi radikálními bosenskými studenty, druhý v ústředí srbské tajné služby a organizace Černá ruka, která si pak vzala patronát nad výcvikem zabijáků. Bosenské úřady neměly o chystané vraždě přímé informace, ale dobře znaly míru rizika a fatálně ji podcenily. Ve srovnání se sarajevskou návštěvou císaře v roce 1910, kdy město téměř obléhalo vojsko a policie preventivně pozatýkala dvě stovky podezřelých, tentokrát Bosna nepřijala takřka žádná bezpečnostní opatření.

Klíčovou negativní roli v tom sehrál její guvernér Oskar Potiorek, který Ferdinanda k návštěvě opakovaně přemlouval a odmítal varování místního policejního šéfa Gerdeho. Podle dostupných dokumentů se zdá, že Potiorek vídeňské kanceláři dokonce i zatajil, že návštěvu naplánoval na svátek prožívaný Srby už pět set let jako „den odplaty“. Mnoho lidí si myslelo, že je do atentátu zapleten, to se však nikdy nepotvrdilo. Naopak – i on sám byl jedním ze zamýšlených terčů Černé ruky. Spíše to vypadá, že se snažil Ferdinandovou přítomností za každou cenu upevnit své postavení v divoké zemi, s jejíž správou si příliš nevěděl rady.

A právě Oskar Potiorek sehrává kritickou roli i v závěrečném dějství tohoto dramatu. Rozrušená výprava přijíždí na radnici a řeší, jak po pokusu o atentát naložit se zbývajícím programem. Policejní šéf Gerde a další muži navrhují povolat vojáky, kteří po manévrech kempují pár kilometrů od Sarajeva, a nechat jimi lemovat ulice, kudy arcivévoda pojede. Potiorek nápad odmítá s vysvětlením, jež můžeme vnímat jako příznačný epilog čtyřsetleté existence habsburské monarchie. Vojáci prý nemají dostatek vycházkových uniforem a nesluší se, aby postávali na sarajevských bulvárech jen tak v polním. „Přebírám plnou zodpovědnost,“ prohlásí guvernér a automobily znovu startují. Trasa se ale mění. Arcivévoda se chce nejprve vypravit do nemocnice navštívit zraněné po výbuchu. I tentokrát bude třeba jet po nebezpečném nábřeží.

Je skoro jedenáct hodin dopoledne a část atentátníků už čekání na další příležitost vzdala. Nedeljko Čabrinović je zatčen a vyslýchán policií. Jeho kolega, devatenáctiletý student Gavrilo Princip, se půl hodiny prochází po nábřeží a pak se zastaví před výlohou Schillerova lahůdkářství. (Podle legendy si tu měl koupit svačinu, historici ovšem verzi, že vraždil s plnou pusou, nepotvrzují.) Příliš už nevěří, že by po bombovém útoku arcivévoda pokračoval plánovanou trasou, a začíná se smiřovat s tím, že plán nevyšel.

Právě v tu chvíli před ním nečekaně zastaví tmavošedý automobil značky Gräf & Stift s černo-žlutou vlaječkou na boku. Jeho český šofér si spletl odbočku k nemocnici a teď se chystá couvat. Principovi stačí udělat pár kroků k vozu, vytáhnout připravený browning a dvakrát stisknout spoušť. „Žofi, neumírej mi, zůstaň žít pro naše děti,“ jsou poslední slova, která František Ferdinand pronese poté, co mu prostřelená krční tepna vžene do úst krev. Do půl hodiny jsou oba manželé mrtví.

Naléhavé kdyby

Historie, jak známo, nezná „kdyby“. Nicméně otázka, jak by dějiny vypadaly, kdyby František Ferdinand nezemřel a o dva roky později usedl na trůn, ke spekulacím rozhodně vybízí. Nemá cenu si jeho postavu idealizovat, popudlivý muž zastával velmi emotivní postoje, byl zatvrzelý, v mnohém staromilský a neústupný. Jeho nástup a plánované reformy by jistě vyvolaly v monarchii turbulence, dost možná fatální.

Mnozí historici si však myslí, že císař František Ferdinand by mohl dokázat zabránit tomu, co odstartovala jeho smrt – totiž světové válce. Nebyl samozřejmě jediným rozhodujícím hráčem, své militantní nálady prožívalo Německo i Rusko. Ale jeho touha vyjednávat a udržet mír za každou cenu byla silná.

Po jeho smrti už starý císař nemá proč váhat. Vyšetřování pozatýkaných teroristů (jejich kyanid byl zřejmě prošlý a nefungoval) rychle odhaluje, že v pozadí atentátu stojí nejvyšší srbské kruhy. Rakousko-Uhersko sepisuje ultimátum, jímž žádá spolupráci na vyšetřování a jasné záruky, že vývoz teroru skončí. Je předem jasné, že bojechtivá balkánská země nemůže podmínky přijmout. Císař obratem vyhlašuje tažení proti Srbsku a Rusko, letitý spojenec Bělehradu, začíná hned druhý den mobilizovat. Starý kontinent je už léta rozdělen dvěma vojenskými pakty a jejich signatáři se teď v řetězové reakci přidávají ke konfliktu. Měsíc po výstřelech v Sarajevu vstupují během jediného srpnového týdne všechny evropské mocnosti do války.