Nutná sebeobrana

Hledá se vůdce

První radikálně nacionalistické Národní hnutí vzniklo v Československu ve stejném roce jako KSČ, tedy 1921. Znepokojeni poválečnými zmatky, pokusy o socialistickou revoluci a neustálými pletichami a korupcí politických stran se radikální nacionalisté a fašisté v březnu 1926 sjednotili do Národní obce fašistické. Tehdy již několik let fascinovaně hleděli směrem k Římu, kam si došel se svými „černokošiláči“ pro moc Benito Mussolini. Lákala je představa vůdcovského státu v čele s charismatickým „ducem“, jenž by obnovil slavnou národní minulost, nezdráhal se přenést politiku z parlamentní „žvanírny“ do ulic a pozvedl český národ k zářné budoucnosti.

Jenže právě takový vůdce jim zatím scházel, a proto se nemálo z nich obracelo k Masarykovi. Přestože byl přesvědčeným republikánem, systém ovládaný parlamentními stranami a jejich bossy mu příliš nevyhovoval a preferoval spíše americký prezidentský systém. Když se mu ho nepodařilo prosadit do ústavy, neváhal svoji autoritu uplatňovat neformálně jako jakýsi osvícenský panovník. Využíval úplatky, hrozby, intriky, aby z politické scény vytlačil jemu nepohodlné, nebo dokonce extremistické síly a jejich vůdce. Zároveň v něm však bylo něco bytostně demokratického a rozhodně nemínil překročit hranici směrem k mussoliniovskému autoritativnímu fašismu nebo k jeho mírnější polské verzi maršála Józefa Piłsudského.

V očích Hradu a Masarykových přívrženců představoval primární hrozbu legendární vůdce legií v Rusku, „sibiřský lev“ generál Radola Gajda, jenž se díky své odvaze a velitelským schopnostem stal náčelníkem generálního štábu československé armády. Jeho odvrácenou tváří byl povahový avanturismus a inklinace k vládě pevné ruky. V rozporu s tehdejšími zvyklostmi se ani jako vysoký armádní činitel nebránil politickému angažmá a rozhodně mu dělalo dobře, když fašisté provolávali hesla typu „Republika je jako vykradená chajda – zachrání ji Radola Gajda!“.

Masaryk chtěl mít armádu stoprocentně pod kontrolou, a proto v roce 1926 zahájil ne zrovna férovou ofenzivu – na základě značně chatrných indicií obvinil Gajdu z pokusu o převrat a špionáž ve prospěch SSSR a nechal ho degradovat a propustit z armády. Gajdu se mu ale nepodařilo definitivně zničit, spíše mu vyhazovem z armády uvolnil ruce a „ústa“.

Kolem roku 1932 se počet členů Národní obce fašistické přiblížil ke čtyřiceti tisícům a v lednu 1933 se několik desítek z nich odhodlalo k bezprecedentnímu kroku – pod vedením bývalého nadporučíka Ladislava Kosinka přepadli kasárna v brněnských Židenicích a pokusili se vyvolat ve městě převrat. Špatně připravená a s jinými městy nekoordinovaná akce byla sice rychle potlačena, časově se však kryla s mnohem úspěšnější mocenskou změnou v sousedním Německu, což jí přidalo na váze. V tomto světle se pak zdá pochopitelný Masarykův hněv nad tím, že při následných procesech sice byli organizátoři převratu odsouzeni, ale Gajda, v němž Hrad viděl duchovního vůdce a inspirátora puče (soud mu ovšem přímou účast neprokázal), byl potrestán podle Masaryka nepřijatelně nízkým, jen šestiměsíčním trestem.

Ne Masaryk, ale Lenin!

Na začátku roku 1934 jako by se proti republice spikly všechny síly včetně těch nejvyšších. Zdravotní stav čtyřiaosmdesátiletého Masaryka se totiž výrazně zhoršil. Prezident přesto nechtěl opustit Pražský hrad, dokud si nebyl jist, že na jeho místo nastoupí pro něj jediný přijatelný kandidát – dosavadní ministr zahraničí Edvard Beneš.

Masarykovu autoritu si ostatní politici nedovolili zpochybňovat, ale zvolit ne příliš oblíbeného Beneše jeho nástupcem se jim zprvu nechtělo. Těžce nemocný Masaryk proto musel znovu kandidovat a v květnu 1934 byl počtvrté zvolen prezidentem. Jeho starosti o republiku však nesdíleli poslanci KSČ. Jeden z nich, pozdější mocný ministr informací Václav Kopecký, vzpomínal na volební den ve Vladislavském sále na Pražském hradě takto: „Komunističtí poslanci a senátoři sborově vykřikovali různá hesla: ‚Pryč s měšťáckou demokracií!‘ ‚Ať žije diktatura proletariátu!‘ ‚Ne Masaryk, ale Lenin!‘“ Celou akci gesty dirigoval Kopeckého kolega Štětka, jehož rozzlobený předseda Poslanecké sněmovny, agrárník František Staněk, varoval, že „jestli ještě jednou zdvihne svou pracku, tak budou všem komunistickým poslancům a senátorům na dva měsíce odebrány diety“. A jak smutně dodal Kopecký, aby komunisté zachránili diety, „jež znamenaly statisíce korun pro stranu v době poloilegality“, rozhodli se s hlučnou obstrukcí přestat.

Nebyl to první střet s komunisty a radikální levicí. Velké měření sil nastalo už v letech 1919–1923, kdy se republika z mnoha důvodů otřásala v základech. Lidem tehdy komplikovala život špatná sociální situace, nezaměstnanost a drahota, pod vlivem ruských bolševiků znělo volání po revoluci. Jedna z největších politických státotvorných stran – sociální demokracie – se za dramatických okolností rozštěpila na umírněné a radikály, kteří na konci roku 1920 vyzývali dělníky, aby zahájili generální stávku a převzali moc nad továrnami. Policie prohlížela redakce a byty podezřelých radikálů, rušily se demonstrace, na Mostecku došlo i ke střelbě do demonstrantů. Na několika místech byl vyhlášen výjimečný stav, úřady zatkly téměř čtyři tisíce lidí a skoro pět set jich bylo odsouzeno.

Situace se opět vyhrotila v lednu 1923, kdy mladý anarchokomunista Josef Šoupal provedl úspěšný atentát na tehdejšího ministra financí Aloise Rašína. V reakci na to byl přijat zákon na ochranu republiky, který umožnil postihovat v podstatě politické činy, například zakázat konkrétní noviny. Ústava sice garantovala svobodu tisku, nicméně prostřednictvím řady výjimek si státní aparát dokázal na nepohodlné politické názory došlápnout (viz rámeček).

„Virválem“ při slavnostní volbě prezidenta komunisté opět výrazně překročili míru toho, co jim státní moc byla ochotna tolerovat. Koncem května 1934 byly na Štětku, Kopeckého, Josefa Krosnáře a také jejich předsedu Klementa Gottwalda vydány zatykače pro velezradu – nikoli přímo za hesla v parlamentu, ale za obdobné formulace obsažené v jednom z komunistických předvolebních letáků. Před stíháním pak Gottwald a ostatní uprchli do své tolik vzývané druhé domoviny, Sovětského svazu.

Státní moc zároveň pečlivě monitorovala (a v případě porušení zákona hned rozpouštěla) stranické schůze a infiltrovala stávky i stranické demonstrace do té míry, že vedení KSČ připravovalo stranu na zákaz a následný přechod do ilegality. K tomu ovšem nakonec nedošlo – paradoxně kvůli tomu, co se dělo na opačné části politického spektra.

„Záchrana“ v podobě okupace

Katastrofální průběh židenického puče sice fašisty významně oslabil, to jim nicméně nezabránilo v tom, aby se v dubnu 1934 znovu přeskupili do tzv. Národní fronty. Čerstvě propuštěný Gajda se stal jejím místopředsedou, a v parlamentních volbách v roce 1935 získal dokonce křeslo poslance.

Tyto volby ale hlavně skončily drtivým vítězstvím Sudetoněmecké strany pod vedením bývalého učitele tělocviku a stále více „hnědnoucího“ německého nacionalisty Konrada Henleina. Masaryk přitom zprvu skutečnou povahu nacismu a hitlerovské diktatury na rozdíl od jiných československých politiků nerozpoznal. Podle historika Antonína Klimka jevil prezident vůči Henleinovi a jeho hnutí zarážející benevolenci, jíž uváděl do rozpaků například i Beneše. V roce 1935 odmítl před volbami jako nedemokratický zákaz Sudetoněmecké strany, který velká část ostatních politiků prosazovala. Henleina označil za „kantorskou povahu, která dbá o čest“. K Hitlerovi dokonce podotkl, že si ho zvolil lid, což byl „určitý druh demokracie“. Dodal, že soustřeďování moci je za krize běžné a že „prezident Roosevelt má rovněž diktátorské pravomoci“.

Konrad Henlein v Karlových Varech., Autor: [object Object]

Krátce poté přitom Československo, hledající spojence proti Hitlerovi, vzalo na milost ty, kdo jeho demokraticky zvoleným politikům dříve vyhrožovali, že se „od ruských bolševiků do Moskvy chodí učit, jak jim zakroutí krk“. Díky amnestii udělené nově zvoleným prezidentem Benešem se mohou začátkem roku 1936 Gottwald a spol. vrátit z vyhnanství. Velezrada je zapomenuta. Ale i komunisté „krotnou“ a mění taktiku. Najednou jim jsou sociální demokraté, dříve „sociálfašisté“, dobří jako trpění spojenci. Pod dohledem Moskvy, jež po šoku z Hitlerova úspěchu v roce 1933 a brutální represi německých komunistů začíná s kapitalistickými státy spolupracovat proti fašismu, skládá také KSČ jakési zkoušky státotvornosti – horuje za obranu buržoazní republiky a v září 1938 odmítá mnichovský diktát.

Masarykovská republika na jedné straně dokázala udržet právní stát, zastupitelskou parlamentní demokracii a svobodné volby, což byl v té době úctyhodný výkon. Historik Volker Zimmermann však správně podotýká, že „strany se nedělily ideově, ale národnostně. Nevzniklo dostatečné propojení mezi menšinami a většinovým obyvatelstvem. Platilo, stejně jako v národnostních bojích 19. století, heslo ‚svůj k svému‘.“

Extremistům se prvorepubliková demokracie přes jisté Masarykovo tápání zprvu úspěšně bránila, někdy dokonce velmi urputně a bojovně. Medicína, která ji měla chránit, se ovšem na jejím konci proměňovala v pomalu působící totalitní jed, jenž začal naplno účinkovat po mnichovském šoku. I přesvědčení demokraté najednou rezignovaně dávali před demokratickou, ale možná na první pohled chaotickou většinou přednost jistotě a stabilitě vlády odborníků, státnímu plánování a kolektivnímu „semknutí se“ do anonymního národního těla. Přejímali autoritativní slovník a na okolní režimy, zdánlivě plné energie, dynamiky a lidového nadšení, se dívali s čím dál větším porozuměním. Společnost odvrhla demokracii jako nefunkční, antisemitismus a xenofobie se stávaly společensky přijatelnou normou. Krok za krokem se stát proměňoval v autoritativní režim, jejž od úplného popření masarykovského odkazu paradoxně „zachránila“ nacistická okupace v březnu 1939, která jasně narýsovala hranici mezi „námi“ a „jimi“.

Zákaz Komsomolu

Cenzura za první republiky tvrdě zasahovala proti komunistickému tisku, o čemž svědčily „vybílené“ titulní strany Rudého práva. Počet cenzurních zásahů postupně stoupal, několikrát bylo vydávání tohoto listu načas úplně zastaveno. Další komunistická periodika byla zakázána úplně, stejně jako časopisy z opačné části politického spektra – Fašistické listy, Fašistický jih nebo Stráž.

Od roku 1933 mohly vládní předpisy získat charakter zákona, aniž by je nutně musel schválit parlament. Úřady také směly zakazovat extremistická uskupení: v roce 1933 například nuceně skončila Německá nacionálněsocialistická dělnická strana (DNSAP), jakási předchůdkyně Henleinovy Sudetoněmecké strany, která měla téměř šedesát jedna tisíc členů. Zakázán byl třeba i Komunistický svaz mládeže Československa, Komsomol.

Autor je historik.