V noci z 8. na 9. března roku 1944 zavraždili příslušníci SS v plynových komorách Osvětimi-Březince více než 3700 Židů z Čech a Moravy, vězňů z „rodinného tábora“, který se úředně jmenoval Bauabschnitt IIb, krátce BIIb. Byla to největší masová vražda československých občanů ve známé historii.
A o čtyři měsíce později nastal její druhý díl. Během dvou nocí mezi 10. a 12. červencem 1944 bylo usmrceno v plynu dalších šest tisíc pět set lidí, mezi nimi opět několik tisíc obyvatel českých zemí. Byli to stejní občané rozbité a okupované republiky jako ostatní, a když šli na smrt, zpívali českou hymnu. Přesto se tady o osudu lidí z BIIb desítky let mlčelo a dodnes se tu k nim přistupuje s jistou rezervovaností. Důvod může ležet i ve špatném svědomí.
Příjezd Židů do Osvětimi (1943), Autor: [object Object]
Z českých zemí bylo během nacistické okupace deportováno více než 80 tisíc Židů. Většina z nich nejdřív do ghetta v Terezíně, odkud je pak transporty odvážely dál na východ. Měli za sebou rozsáhlou perzekuci, postupné ořezávání všech práv a svobod. Život v přeplněném ghettu, kam byli sváženi i Židé z dalších zemí, byl velmi těžký, ale pořád to byl, alespoň pro mladší lidi a děti, život v jisté naději a důstojnosti, život s uměním a kulturou (jež nacisté v ghettu tolerovali), bez každodenního kontaktu s esesmany či kriminálními zločinci a neustálého týrání a trýznění, které z tohoto kontaktu vyplývalo. Deportace na východ představovala pro české Židy hrozbu, cestu z vlasti do neznáma. Báli se jí i ti, kdo o masovém vraždění nic netušili, a takových byla většina.
K 1. září roku 1943 žilo v někdejším kasárenském městě Terezín 45 635 židovských vězňů. O tři dny později oznámil denní rozkaz, že z ghetta odjede pět tisíc lidí, určených k „pracovnímu nasazení“. Šestého září byly vypraveny dva transporty, převážející v dobytčích vagonech do vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Březince 5007 židovských vězňů včetně více než 250 dětí mladších patnácti let. Většina deportovaných pocházela z území protektorátu, pouze 127 z Německa, 92 z Rakouska a 11 z Holandska. Jízda v dobytčácích byla sama o sobě děsivá: lidé měli hlad, potřebu museli konat přede všemi do kýblu. Když po úmorné cestě dorazili na rampu osvětimského nádraží, přivítal je řev esesmanů, štěkot psů, bití. Náklaďáky je pak všechny odvezly do Březinky (Birkenau). To byl počátek tzv. rodinného tábora – záhady, která už nejspíš nikdy nebude uspokojivě vysvětlena.
Celkový pohled na Březinku., Autor: [object Object]
Terezínským Židům se totiž po příjezdu dostalo na osvětimské poměry nezvyklých výsad. Především neprošli „selekcí“, kdy rovnou na rampě rozhodovali příslušníci SS, kdo bude ihned usmrcen v plynové komoře, což se týkalo většiny příchozích, hlavně dětí a starých lidí, a kdo se ještě hodí k práci. Zářijové transporty šly bez probírky na stranu života. A byla tu i další zvláštnost: rodiny zůstaly pohromadě – proto „rodinný tábor“ –, i když jejich členové nežili spolu, nýbrž v různých barácích, zůstávali na jednom území lágru a směli se přes den vídat. Příchozím také nebyla vyholena hlava a krátce po příjezdu nacisté povolili „dětský blok“, kde směly děti trávit den pod dozorem vychovatelů.
Šest měsíců karantény
Vězňům, kteří v Osvětimi přežili delší čas a patřili tak či onak k vězeňské táborové hierarchii, výsady pochopitelně neunikly a začali pátrat, co je za nimi. Rudolf Vrba, autor legendární knihy Utekl jsem z Osvětimi, vzpomínal: „V ústřední registratuře jsme zjistili, že všichni ti lidé mají speciální kartu s poznámkou: SB se šestiměsíční karanténou. Věděli jsme, že SB znamená Sonderbehandlung, zvláštní zacházení čili jinými slovy – plynovou komoru. A s karanténou jsme také měli své zkušenosti! Přesto nám připadalo absurdní, že by někoho drželi šest měsíců v táboře a pak ho poslali do plynu… Měli lepší podmínky, zacházeli s nimi lépe.“
Restaurované baráky rodinného tábora v Březince., Autor: [object Object]
Je ovšem třeba vědět, že to byly lepší poměry v podmínkách Březinky. V praxi zažívali vězňové „rodinného tábora“ stejný stres a měli stejnou úmrtnost na nemoci jako lidé v ostatních částech osvětimského komplexu. Rozdíl byl jen v tom, že obyvatelé BIIb nebyli individuálně mučeni a zabíjeni jen tak, z momentálního rozmaru esesáků a kápů. Žili jen pár set metrů od plynových komor a krematorií, jejichž účel brzy pochopili. Snášeli stejné útrapy, stejnou zimu a stejný hlad jako ostatní, podléhali rozkazům stejné táborové hierarchie. Většinou museli pracovat, i když ne mimo tábor. Lágr BIIb ležel asi na 120 krát 600 metrech, vymezených elektrickým plotem z ostnatého drátu. Sestával z několika řad podlouhlých dřevěných baráků bez oken, pouze s větracími otvory pod střechou, původně projektovaných jako koňské stáje. Podél levé i pravé stěny baráku se táhly ve třech patrech dřevěné kavalce. Každá strana byla rozdělená ještě mnoha příčnými přepážkami na tzv. štuby (z německého „stube“ – pokoj), v každé z nich spalo nad sebou třikrát šest lidí.
Marné čekání na prince
Dne 15. prosince 1943 odjel z Terezína do rodinného tábora v Osvětimi transport s 2504 vězni, o tři dny později následoval další vlak. Ani lidé z těchto transportů (Židů z českých zemí v nich již nebylo tolik, ale i tentokrát tvořili většinu) neprošli selekcí. Tehdy se dostala do Březinky většina těch, kdo přežili, a mohli pak o rodinném táboře a především o březnové vraždě vydat svědectví.
O založení dětského bloku, v Osvětimi zcela unikátního, se nejvíce zasloužil Alfred – Fredy – Hirsch (narozený 1916), sportovně založený mládenec ze sionistické organizace Makabi Hacair, který v roce 1935 uprchl před nacisty z Německa do Československa a po okupaci nakonec skončil v Terezíně. Podle Ruth Bondyové, která „Familienlager“ poznala jako vychovatelka na dětském bloku, měl Hirsch přirozenou autoritu, kterou uznávali děti i dospělí a do jisté míry ho respektovali i esesáci: „Hladce sčesané vlasy, vyleštěné holínky, vzpřímená chůze, pruská disciplína, vyjadřující optimismus a odhodlanost. Ani náznak zlomu,“ napsala ve svých vzpomínkách po letech historička Bondyová.
Deportace z ghetta v Terezíně.
Hirsch se pravděpodobně krátce po příjezdu obrátil na velitelství tábora s tím, že by bylo vhodné zřídit zvláštní prostor, v němž by děti přes den přebývaly, naučily se německým povelům, nekomplikovaly pracovní nasazení dospělých a nenarušovaly disciplínu. Když blok vznikl, stal se Hirsch jeho vedoucím. Ruth Bondyová píše, že „Fredy na základě osobní známosti s učiteli židovských škol z Prahy a z Brna, s vychovateli a opatrovnicemi z Terezína, vybral sbor přibližně dvaceti pracovníků. (…) Bylo-li v Praze a v Terezíně udržení tělesného zdraví důležitým prvkem výchovy, stalo se zde hlavním, existenčním smyslem. Fredy přinutil děti, aby se denně myly i ve zdejší kalné vodě, ačkoli se jich šest i více muselo spokojit s jedním ubohým ručníkem.“
Historik Toman Brod (narozený 1929), deportovaný rovněž v prosinci 1943, vzpomíná: „Dětský blok, to byl jakýsi útulek, kde mohly děti trávit den, nemusely být v mrazu, vystaveny násilí. Jídla víc nebylo, ale prostředí bylo přece jen snesitelnější. Děti ani nechodily na venkovní apely, byly sčítány na bloku. (…) Vevnitř po obou stranách teplovodního tunelu neboli ‚komína‘ stály židle, stoličky, stolky; bůhví, odkud je sem přivezli. Stěny pomalovali umělečtí dobrovolníci výjevy z Disneyho Sněhurky a postupně je doplňovali námořnickými scénami i jinými motivy. Fredy i ostatní dospělí učili své svěřence nejrůznějším říkankám a písničkám; ke zvlášť oblíbeným patřila francouzská o skřivánkovi Alouette, je te plumerai anebo hebrejská Matate, matate o koštěti, které všechno smetí vymete. Nejpopulárnějšími se však staly melodie i zpěvy ze Sněhurky… Vzniklo zde dokonce celé dramatické pásmo, v němž dětští herci představovali Sněhurku, prince i trpaslíky – vzpomínám zvlášť na jednu dívenku, jež v písni vyhlížela svého prince, vysvoboditele: ‚Mám přání, aby přišel on, si pro mne, si pro mne, už dnes…‘“
Po příjezdu prosincových transportů, kdy počet dětí v BIIb vystoupal na šest set, požádal Fredy Hirsch esesáckého lékaře Josefa Mengeleho (který v Osvětimi mimo jiné prováděl rozsáhlé pokusy na vězních, především na dvojčatech – a dětský blok mu podléhal) o přidělení dalšího baráku. Ruth Bondyová píše, že se snad jednalo o „odměnu“ za německé představení Sněhurky, nacvičené s dětmi a předvedené esesácké posádce, která „neskrývala svůj požitek“.
Dopisnice s posunutým datem.
Kdo se o ně postará?
Na počátku března roku 1944 vypršela zářijovému transportu v rodinném táboře šestiměsíční karanténní lhůta. Po ní, jak prozrazovala zmíněná karta, mělo přijít zvláštní zacházení. Zářijoví lidé – naživu jich do té doby zůstalo 3800 – byli tehdy přemístěni do jiného prostoru, tzv. karanténního tábora, kde jim dozorci oznámili, že odjedou na práci. Měli napsat lístek příbuzným, ovšem dostali příkaz, že musí uvést o několik týdnů dopředu posunuté datum – 25. března –, neboť prý „pošta půjde dlouho“ a je třeba brát ohled též na cenzuru. Dostali na cestu jídlo, nemocní byli vráceni do nemocničních baráků. Šlo o typickou nacistickou obludnou lest s jediným cílem: udržet v klidu ty, kdo půjdou na smrt. Nejednalo se už o nevědomé nové příchozí, ale o lidi, kteří věděli, co se v Březince děje, a u nichž měli nacisté obavu, že nepůjdou na smrt bez odporu.
Rudolf Vrba vzpomínal: „Přibližně koncem února 1944 rozšířili nacisté pověst, že české rodiny budou převezeny do jiného tábora, a to do jakéhosi Heidebrecku. Jako první opatření k tomu kroku přemístili zářijový transport jednou v noci do karanténního tábora BIIa, do mého tábora. Mohl jsem se tedy nyní s těmito lidmi bezprostředně stýkat. Zašel jsem za Fredym Hirschem a vysvětlil mu, že jedním z důvodů, proč přeložili jeho transport do karanténního tábora, může být i fakt, že ho celý pošlou do plynu, že neexistuje žádný signál, že by nějaký transport měl opustit Osvětim. V kancelářích, v nichž má odbojová organizace své lidi, by o takovém transportu museli vědět.“
Vrba líčí, že požádal Fredyho Hirsche, aby se v případě, že transport bude skutečně poslán do plynových komor, postavil do čela vzpoury. Pokud se lidé vzbouří, řekl Vrba Hirschovi, členové sonderkomanda se k nim připojí. Naděje na přežití sice neexistuje, ale přinejmenším by mohli „vzít s sebou“ několik esesáků. „Fredy Hirsch
měl námitky. Byl velice racionální, podle jeho názoru by bylo nesmyslné, aby Němci šest měsíců pečovali o děti, krmili je mlékem a bílým chlebem a pak je strčili do komína. Příštího dne mně jeden člen odbojové skupiny potvrdil, že určitě půjdou do plynu: sonderkomando dostalo uhlí, aby je mohli spálit. (…) Tak jsem znovu zašel za Fredym a oznámil mu, že už není žádných pochyb – on i celý transport skončí za osmačtyřicet hodin v plynové komoře. (…) Fredy se mě zeptal: ‚Jestliže se vzbouříme, co bude s našimi dětmi? Kdo se o ně postará?‘“
dopisnice s posunutým datem
Hirsch si tehdy údajně vzal lhůtu na rozmyšlenou. Toman Brod říká, že „řada okolností v předvečer tragédie zřejmě zůstane navždy zahalena tajemstvím. (…) Když se k Hirschovi jeho druzi vrátili, ležel na zemi v agonii. Podle jedné z tradovaných verzí příběhu neunesl odpovědnost (i odpovědnost za smrt dětí), kterou na něj vložili, a otrávil se. Jiná výpověď líčí odlišné vyústění tohoto strašného dilematu. Jistí vlivní vězni prý naopak důvěřovali hitlerovským slibům a obávali se, že by jakýkoli ‚nepředložený‘ čin mohl ohrozit klidný, spořádaný odjezd do onoho pracovního tábora. Protože největší hrozbu v tomto směru viděli právě v možné Hirschově povstalecké aktivitě, poslali k němu lékaře, jenž mu namísto uklidňujícího prostředku podal jed. Nejsem s to posoudit, která varianta odpovídá skutečnosti, a jsem si jist, že není ani nikdo, kdo by byl schopen tak učinit.“
Nakolik by byla vzpoura reálná – to je otázka bez odpovědi. Vzpomínky těch, kdo rodinný tábor přežili, se rozcházejí, rovněž zůstává nejasné, zda by se členové sonderkomanda k boji přidali. Jisté však je, že lidé ze zářijového transportu byli do poslední chvíle příslušníky SS ujišťováni, že odjedou na práci. Večer 8. března 1944 začala ke karanténnímu táboru přijíždět nákladní auta. Naloženi byli postupně všichni kromě pár desítek lidí, kteří pracovali v nemocnici, a několika dvojčat (o které měl zájem Josef Mengele). Automobily zamířily nejdřív cestou ven z tábora, ale nakonec se otočily k plynovým komorám.
O posledních chvílích povražděných příslušníků „rodinného tábora“ pak svědčili dva členové sonderkomanda, Salmen Gradowski (Osvětim nepřežil, ale sepsal silně stylizovanou zprávu, kterou zakopal do země v plechovce a našla se po osvobození) a člen sonderkomanda Filip Müller: „Jakmile slezli z těch… z těch náklaďáků, vrhli se na ně esesáci. Když už byli ve svlékárně, stoupl jsem si za dveře, do zadních dveří té místnosti, odkud jsem mohl sledovat strašlivé scény, které se tam odehrávaly. Lidé, celí zakrvácení, teď už poznali, kam je zavedli, hleděli strnule… (…) Vždyť už z dřívějška tihle lidé z tábora BIIb slyšeli a věděli, co se tu ve skutečnosti odehrává. Zachvátilo je zoufalství. Děti se objímaly, dcery… tedy matky, rodiče, staří lidé, všichni plakali nad svým neštěstím. (…) A náhle jsem slyšel, jak sbor začal… jako by nějaký sbor začal zpívat. Celým prostorem se rozlehl zpěv, zazněla píseň, všichni zpívali Kde domov můj?, českou národní hymnu, a Hatikvu. Strašně mne to zdrtilo, to… (…) co provádějí s mými krajany, a já jsem pochopil, že ani můj vlastní život už nemá cenu.“
Liběna se vdává dál
Po vyvraždění zářijového transportu fungoval rodinný tábor dál. A mnozí zbývající vězni, kteří přijeli v prosinci, žili v hrůze, že je po šesti měsících čeká stejný osud, protože i oni měli ve svých kartách vepsanou šestiměsíční karanténu a na jejím konci zkratku SB – zvláštní zacházení. Dne 15. května 1944 odjel z Terezína do Osvětimi transport s 2504 židovskými vězni, kteří byli pak bez selekce převedeni do BIIb. O den později odjel další transport s 2500 vězni – a jeho cílem byl opět „Familienlager“. Dne 18. května následoval třetí transport. Z celkem 7500 tehdy deportovaných (3215 německých, 2543 českých a 1276 rakouských Židů) se dožilo osvobození pouze 401 lidí. Dvacátého června vypršela prosincovému transportu šestiměsíční lhůta, ale k masovému vraždění nedošlo. Rodinný tábor zanikl o měsíc později, v červenci 1944. Byla uspořádána selekce a zhruba čtvrtina Židů vybrána k pracovnímu nasazení. V BIIb zůstalo přibližně 6500 lidí. Během dvou nocí, z 10. na 11. a z 11. na 12 července, byli všichni zplynováni a spáleni. Toman Brod odhaduje, že mezi nimi bylo přibližně 3850 Židů z českých zemí. Rodinný tábor přestal existovat.
Dodnes ale není zcela jasné, proč organizátoři „konečného řešení židovské otázky“ tento lágr s neobvyklými výsadami vlastně vytvořili. Z odborných studií vyplývá, že zřízení „rodinného tábora“ bylo zřejmě součástí snahy maskovat vyhlazování Židů před vnějším světem a souviselo s návštěvou komise Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně. Ta byla povolena v červnu 1943 a velitelství SS nařídilo, že ghetto musí být před tím zkrášleno. Inspekce se uskutečnila v červnu 1944 v připravených kulisách a skončila zprávou, v níž delegát MVČK Maurice Rossel popsal podmínky v ghettu jako „příkladné“.
Historik a současně jeden z terezínských vězňů Miroslav Kárný píše, že Němci se před návštěvou rozhodli přelidněný Terezín „pročistit“ (proto zářijové a další transporty), a zároveň – měli už zkušenost s povstáním ve varšavském ghettu – se pojistit proti případné vzpouře silnějších a odhodlaných. „Sám Terezín nemohl postačit jako argument proti existenci ‚konečného řešení‘,“ píše Kárný. „Kdyby se ukázala potřeba, musely být připraveny ještě další inscenace, které by – přirozeně opět ve fiktivní podobě – předvedly osud statisíců Židů deportovaných na východ k údajnému pracovnímu nasazení. Z toho se zrodila idea – zřídit v Březince židovský rodinný tábor.“
Dál už je věc velmi komplikovaná a přináší vícero nesrovnalostí. Především podle řady pamětníků bylo zhola nemožné uskutečnit v Březince jakoukoli inspekci prováděnou jinými než nacistickými orgány: co bylo možné po ročním úsilí jakž takž zinscenovat v Terezíně, bylo nepředstavitelné v místě, kde se nedaly přehlédnout spalovací pece a krematoria, kde lidé připomínali kostry potažené kůží a kde bylo velmi pravděpodobné, že se alespoň někteří z nich pokusí využít sebemenší příležitost a sdělit komukoli zvenčí, co se v táboře děje. Je tu i časová nesrovnalost: lidé ze zářijových transportů byli zavražděni ještě před inspekcí v Terezíně. Proč? Možné jistě je, že se Němci rozhodli udržet terezínské vězně po nějakou dobu naživu, aby je – v případě potřeby – převezli na jiné místo a ukázali. Pak je však zase nejasná šestiměsíční karanténní lhůta, daná předem. Historik Toman Brod píše: „Musím (… ) inklinovat k tezi, že proslulá nacistická důkladnost, plánovitost a koncepčnost se mísila i se značnou dávkou iracionality a zdánlivě či skutečně nesmyslných rozhodnutí. Anebo raději předpokládejme, že neznáme všechny direktivy z Berlína… Na otázku, jaký smysl a účel měly vznik a existence židovského rodinného tábora v Březince, mohu tedy odpovědět jen tím nejmoudřejším – nevím.“
Pece v Osvětimi
Výzkum nacistických záměrů je jistě důležitý, česká společnost má však jiný úkol: přiznat „svým“ obětem holocaustu místo, které jim náleží. Když se Anna Kovanicová-Hyndráková (narozená 1928) vrátila po válce do Prahy, zašla k sousedům, u kterých si její rodina schovala před transportem pár věcí. U jedné paní nechal Annin otec sbírku známek – řekla, že už ji nemá. Další sousedé vrátili záclony a koberec, ale chtěli po Anně peníze za čistírnu. Jiní měli v úschově výbavu sester Kovanicových: damašek, sypky na peřiny, popelín na pánské košile, ručníky, utěrky… „Řekli, že přišlo gestapo a všechno jim vzalo. A že prý riskovali život, když to schovali,“ vzpomíná paní Anna. „A ještě za mnou volali: ‚Kdybys někdy, Aničko, potřebovala potvrzení na národní spolehlivost, tak přijď, my ti to podepíšem!‘ Potkala jsem paní domovníkovou a zeptala se jí, jestli tam u nich opravdu bylo někdy gestapo. Ne, řekla mi, ale jejich Liběna se vdávala.“
Paní Kovanicová-Hyndráková prošla ghettem Terezín, odkud byla deportována nejdříve do tzv. rodinného tábora v Osvětimi-Březince a pak do dalších lágrů. Všichni její blízcí byli na stejné cestě zavražděni. Její vzpomínka na bolestný návrat domů není mezi českými Židy ojedinělá.
Článek vznikl na základě autorovy práce na knize Zvláštní zacházení, která vyjde v letošním roce v edici Revolver Revue.
