Tři roky s příběhem

Začalo to jednou fotkou a běžným novinářským úkolem. Jenže příběh židovských dětí, které se před smrtí zachránily útěkem do Dánska, Juditu Matyášovou lapil. Opustila kvůli němu jistotu stálé práce, na vlastní náklady jezdila po světě a hledala pamětníky. Ještě větší radost než dobrodružné bádání jí dělá fakt, že některé „dánské děti“ se její zásluhou po sedmi desetiletích znovu setkaly.

Záhada fotky z archivu

„Jsem Zuzana Ledererová. Helenka byla moje sestřenice,“ uslyšela reportérka z telefonu pár dní poté, co článek vyšel. Novinářka vyrazila do pražské vilové čtvrti, chtěla být u toho, až vnuk fotografa předá snímek paní Ledererové (fotograf se rozluštění záhady už nedožil). Dozvěděla se, že sestřenice žily v Jihlavě kousek od sebe. Zuzana se zachránila jako jediná z celé rodiny. Její matka se totiž v roce 1939 doslechla, že v Praze berou židovské děti od čtrnácti do šestnácti let do přistěhovalecké takzvané alíjá školy. Šlo o dvouletou přípravku na život v nově zakládaných židovských osadách v Palestině, a přestože Zuzaně osidlování zaslíbené země nic neříkalo, její matka v tom viděla šanci, jak dostat do bezpečí aspoň nejstarší ze svých tří dcer.

Situace ve střední Evropě se dramatizovala, a učitelé vystěhovalecké školy proto hledali stát, který by se několika desítek českých židovských dětí ujal a ony v něm mohly projít praktickou přípravou na zemědělský život. Nakonec se podařilo domluvit, že osmdesát českých dětí bude bydlet a pracovat na statcích v Dánsku. Odjely tam během podzimu 1939. Zuzana se do Palestiny nikdy nedostala, získání certifikátu pro vstup do země se totiž protahovalo a české děti nakonec žily v Dánsku mnohem déle, než se původně plánovalo, čtyři roky. Do kibucu odcestovalo jen patnáct z nich, dodnes není jasné, proč jen tak málo, většina – mezi nimi i Zuzana se svým pozdějším manželem Arnoštem – prchla s pomocí dánského hnutí odporu do Švédska, když i Dánsko začalo být pod nacistypro Židy nebezpečné.

Co je s tou Hankou?

Fotka byla předána a Judita Matyášová sepsala šťastný konec studentského pátrání do novin, v hlavě jí ale uvízl detail, který se do článku nevešel: při odjezdu z Prahy dostalyděti od učitelů na cestu do Dánska sešit, aby si psaly kroniku. Její začátek sepsali učitelé a zněl: „Byl jednou jeden král, který některé své poddané příliš nemiloval. Utekli do všech koutů světa a každý z nich dostal zvoneček. Po mnoha letech je zvonečky svolaly.“ Kronika, kam si děti v Dánsku psaly zážitky, zůstala u jednoho z nich. Po válce vyrobil kopie a ty rozeslal kamarádům. „Říkala jsem si, je jim tak osmdesát šest nebo osmdesát sedm let, to je tedy nejvyšší čas, pokud se mají ještě někdy setkat,“ vzpomíná Judita Matyášová.

54 R43 archiv 2, Autor: [object Object]

V hlavě jí vrtala také prozaičtější věc. „Obeslala jsem židovské organizace v Čechách, Dánsku, Švédsku, ve Spojených státech, ptala jsem se, zda o této skupině dětí něco vědí,“ vypráví novinářka. „Odpověď zněla buď ne, nebo víme, že nějaká taková skupina byla, ale nevíme o ní nic konkrétního. Byl to šok a radost zároveň, byla jsem na stopě něčeho, co zatím nikdo nepopsal.“ Judita Matyášová se pustila do pátrání.

Za Zuzanou Ledererovou a jejím manželem Arnoštem začala chodit pravidelně. Dostala od nich hromadnou fotku chlapců a dívek, kteří v roce 1939 odjeli nočním vlakem do Berlína a odtud dál do Kodaně, a jejich jména. Napadlo ji, že zkusí metodu, která se už jednou osvědčila – zveřejní snímek v novinách. Spojila se s redaktorem regionálních novin vycházejících v dánském Næstvedu, kde „děti“ kdysi žily. Reakce předčila očekávání, ozvaly se desítky lidí. Většina z nich ovšem o poválečných osudech dětských uprchlíků z Československa nic nevěděla, spíš se zajímali, jak to s nimi vlastně dopadlo. „Znala jsem Hanku, žila u nás na statku. Byla tu i poslední noc, než utekla do Švédska,“ psala například paní Jensine, Hančina pěstounka. „Pokud o ní něco víte, dejte mi zprávu.“ Povedlo se: když o pátrání vyšel v roce 2012 další článek v Lidových novinách, ozvala se Hančina sestřenice a Judita Matyášová mohla napsat do Dánska, že Hanka žila od roku 1950 ve Spojených státech, sice nedávno zemřela, ale její potomci že za čtyřiadevadesátiletou paní Jensine do Dánska přijedou.

Juditě Matyášové se nakonec podařilo vypátrat většinu lidí ze vzácné fotky.Někteří zůstali ve Švédsku nebo Dánsku, další zakotvili v Americe, několik z nich se jako Zuzana s mužemvrátilo do Československa a jiní přece jen docestovali do Palestiny. Ani tam však o soběčasto navzájem nevěděli, i když třeba, jak teď vyšlo najevo, žili v Izraeli pouze pár kilometrů od sebe.

Praha vaší matky

Když v roce 2011 přijela Judita Matyášová do dánského Næstvedu poprvé, neměla krom několika reakcí na zmíněný článek v oblastních novinách a společné fotky „dětí“ prakticky nic. Když se tam vracela o dva roky později, znala desítky příběhů a v místním muzeu uspořádala výstavu o osudech někdejších dánských hostů. Mozaika se poskládala nejen z vyprávění pamětníků, ale také z deníků, které si děti kdysi psaly, a někdy dokonce zůstaly spolu s jejich dalšími věcmi na půdě někdejších dánských „pěstounských“ rodin. Místním objevila takové detaily, jako třeba opuštěný (stále stojící) domek na nářadí, v němž si kdysi české děti udělaly klubovnu a čas od času se tam scházely.

Kromě Dánska a Švédska byla Judita Matyášová také v Izraeli, v Památníku obětem holocaustu Jad Vašem vyprávěla o svém pátrání. Sešlo se tu na padesát pamětníků a jejich příbuzných z celého světa. Právě tady se poprvé po sedmdesáti letech sešla Judit a Dan, kteří žili v Izraeli jen kousek od sebe, ale nevěděli o tom.

Pátrání novinářku tak pohltilo, že se vzdala stálého místa a rozhodla se mu věnovat naplno. Zpočátku se pokoušela sehnat na projekt peníze, ale žádný větší sponzor do toho neměl chuť. „Spielbergova nadace mě odmítla s tím, že vlna nahrávání pamětníků skončila, že už na to nepřispívají,“ říká Judita Matyášová. „Zkoušela jsem české i skandinávské firmy. Ten příběh je ale nezaujal, prý je to o seniorech a holocaustu a to je moc smutné. Já si myslím, že je to naopak příběh o naději. Nakonec mi přispěli někteří pamětníci a česká poradenská firma DC Vision, bez jejich pomoci bych nemohla pokračovat v pátrání.“ Judita Matyášová zmapovala také příběhy „dánských chlapců“, kteří na konci války dobrovolně nastoupili do naší armády. Přihlásili se skoro hned poté, co se v roce 1943 dostali do Švédska. Téměř rok však trvalo, než se podařilo zorganizovat přepravu do Anglie. Většina se po válce vrátila domů, dnes už z těchto mužů skoro nikdo nežije.

Na konci října, sedmdesát let po útěku dětí z Dánska do Švédska, vyjde Juditě Matyášové kniha Přátelství navzdory Hitlerovi kombinující příběhy zachráněných s reportážním vyprávěním o pátrání. Na příští rok plánuje reportérka premiéru filmu, který točí spolu se slovensko-izraelskou kameramankou a režisérkou Natašou Dudinskou.

Neobyčejný zájem jedné novinářky spustil lavinu. O osudy „dětí“ se začal zajímat nejen dánský Næstved a židovský památník Jad Vašem, ale také jejich vlastní potomci. Když nedávno přiletěl do Prahy syn Edity Moravcové z Londýna, aby se podíval na místa dětství své zemřelé matky, připravila pro něj Judita Matyášová dobovou procházku. Ukázala mu, kde byla vystěhovalecká škola, kam se chodilo bruslit a kam do cukrárny, zavedla ho na Masarykovo nádraží, odkud jeho matka jela do Dánska.

Právě vycházející kniha Judity Matyášové končí slovy: „Je týden před odevzdáním rukopisu a přišel mi vzkaz z Izraele. Píše mi dívka Maja. Prý objevila na internetu můj projekt a zjistila, že jedno z dětí je její babička Olga. Hned si voláme, vyprávíme. Tenhle příběh prostě nekončí.“