V zájmu strany

Kaplan patřil k typickým představitelům nadšených komunistů, jimž vstup do KSČ nabídl kariérní a společenský vzestup a kteří zpočátku snili o lepším, sociálně spravedlivějším světě. V jeho jméně pak spoluvytvářeli represivní systém, v němž hráli roli hlídačů jediné pravdy a vykladačů historie podle marxisticko-leninské ideologie.

Jejich světonázorový ideologický „krunýř“ získal první trhliny v roce 1956 po Chruščovových odhaleních na XX. sjezdu KSSS. Zprávy o Stalinových zločinech vyvolaly u Kaplana a dalších mladých historiků profesní krizi, donutily je přemýšlet o roli, jakou sehráli. Snažili se pak svou odbornou práci osvobodit od stalinistické ideologie třídního boje a vrátit se ke starému Tacitovu „sine ira et studio“ – bez hněvu a zaujatosti. Výraznější příležitost zkoumat skutečné dějiny měli v roce 1963, kdy se k obsahu archivů dostali i někteří badatelé mimo stranický aparát.

„Chcete, aby se to rozšlapávalo?“

Satelity Sovětského svazu se k rehabilitacím odhodlávaly na nátlak Moskvy a pouze velmi neochotně. V Československu začala KSČ pod vedením Antonína Novotného, jenž o nezákonných procesech nejen věděl, ale také se na nich podílel, „rehabilitovat“ po svém – s vyloučením veřejnosti, v úzkém okruhu stranických funkcionářů a bez reálného postihu těch, kdo skutečně rozhodovali. Slovy nehledanými to vystihl jeden z dalších viníků represí, prezident Antonín Zápotocký: „Chcete, aby se to rozšlapávalo?“

Strana proto zakládala utajené komise – pouze tak mohli mít stalinisté jistotu, že se rehabilitace nevymknou kontrole a přílišnou otevřeností neposlouží „nepřátelům socialismu“. První komisi vedl v roce 1955 ministr vnitra Rudolf Barák a přezkoumávala nikoli skutkovou podstatu procesů, ale jen výši trestů u některých obviněných.

Další komise vedená aparátčíkem Drahomírem Kolderem již pracovala v mnohem uvolněnější atmosféře takzvané druhé destalinizace od září 1962 do dubna 1963, tedy v době, kdy byl vyhozen do povětří monstrózní Stalinův pomník na Letné. Nezbavila se však bedlivého dohledu Antonína Novotného, který držel otěže moci pevně v rukou a úzkostlivě se snažil „odklonit“ případná obvinění od sebe a svého neostalinistického kruhu. Za hlavní viníky nezákonností proto byly označeny „výkonné paže“ komunistického aparátu: StB a justice. A také ti, kdo se už nemohli ozvat – buď byli mrtví fyzicky jako Klement Gottwald či Zápotocký, nebo „politicky“ jako například svého času druhý nejmocnější muž ve státě ministr obrany Alexej Čepička. Vrcholem vyrovnání se s minulostí se potom stal nenápadný článek Zpráva o výsledcích revize politických procesů z období let 1949–1954, jejž v srpnu 1963 otisklo Rudé právo. Informovalo v něm, že na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu byli v celém rozsahu zproštěni viny Rudolf Slánský a další, popravení v jednom z největších monstrprocesů padesátých let.

Zproštěn obžaloby a částečně rehabilitován byl také Gustáv Husák, který si odseděl devět let za takzvaný buržoazní nacionalismus. Podle komunistické ortodoxie šlo o zvlášť nebezpečný zločin, za nějž byli odsuzováni a popravováni funkcionáři v Moskvě, Sofii, Budapešti i Praze.

V klášteře barnabitek

Husákova osobní rehabilitace ihned otevřela otázku jeho návratu do vysoké politiky. Byl-li nevinný, pak by ti, kdo jej dostali do vězení, měli být souzeni. A to byl problém. Řada z nich působila v aktivní politice na nejvyšších místech, jako například předseda československé vlády Viliam Široký. Oprávněně se obávali, že z rehabilitovaného Husáka se stane politický konkurent. Slovenské stranické elity v něm získaly nového hrdinu, jenž s pověstí propuštěného vězně ostře kritizoval poměry ve straně i zemi.

Buržoazní nacionalista? (Husák na dožínkách v roce 1947), Autor: [object Object]

Novotný po sérii nepříjemných konfrontací s Bratislavou rozhodl kompromisně – Husákovi obnoví členství ve straně, ale návrat do vysoké politiky nepřichází v úvahu. Aby zmírnil kritiku, přistoupil k osvědčenému kroku – souhlasil se vznikem nové rehabilitační komise, která měla přezkoumat závěry sporného IX. sjezdu Komunistické strany Slovenska z roku 1950, na němž byli Husák a další obviněni z buržoazního nacionalismu. Novotný nepochyboval, že podobně jako v minulosti se mu podaří komisí manipulovat tak, aby na Husákově působení před rokem 1950 přece jen něco našla, a on mohl s jejím posvěcením Husáka z politiky vyšachovat.

Komise zasedala od poloviny června 1963 v bývalém klášteře barnabitek na Hradčanech (proto se jí říká „barnabitská“). Tvořily ji pracovní skupiny, jež se zabývaly specifickými otázkami spojenými s buržoazním nacionalismem – například tím, do jaké míry buržoazní mentalita a nacionalistické tendence ovlivňovaly rozhodování slovenských komunistických politiků během války, Slovenského národního povstání nebo v roce 1946, kdy slovenští komunisté propadli ve volbách.

Důležitou součástí práce komise byly rozhovory s přímými účastníky. Ať již s oběťmi – Husákem, bývalým šéfredaktorem deníku slovenských komunistů Pravda Eduardem Frišem či básníkem a politikem Lacem Novomeským –, nebo s pachateli – funkcionářem a krátce i ministrem národní bezpečnosti Karolem Bacílkem či předsedou vlády Viliamem Širokým.

Na rozdíl od minulosti teď už v komisi působila také mladší generace funkcionářů a historiků, kteří původně v systém nadšeně věřili, postupně ale začali vidět věci v pravém světle. K dokumentům zachycujícím skutečný průběh čistek získali někteří z nich v klášteře barnabitek přístup poprvé v životě.

Jedním z účastníků byl i historik Jan Křen, který dnes působí na Fakultě sociálních věd UK. Na rozdíl od Kaplana, jehož kariéra po roce 1948 byla úzce spjata se stranickým aparátem a jeho ideologickými kampaněmi, Křen vycházel z akademického prostředí. Možná také proto mu, jak řekl autorovi článku, práce v komisi nepřinesla zase tolik překvapivých zjištění. Umožnila mu však lépe poznat, jak funguje aparát KSČ, kdo koho kryje, jaké jsou v něm kliky a mocenská uskupení.

Pozoruhodný vhled do zákulisí systému mu poskytly výpovědi přímých účastníků zkoumaných událostí, jimž byl přítomen. Husák se například choval namyšleně a nedůvěřivě. Částečně oprávněně se domníval, že zájmem části členů komise nemusí být ho očistit, ale spíše jej znovu obvinit. Novomeský zase silně prožíval své zážitky z vězení, kde ho mučili, a často nedokázal vypovídat, než se jeho psychický stav zlepšil.

Nikdo ze členů komise nesměl vynášet žádné materiály z uzavřených prostor bývalého kláštera, někteří historici si nicméně dokumenty tajně opisovali a dělili se o ně s kolegy. Informace pak unikaly do západního tisku a dále se šířily k československé veřejnosti.

Jan Křen v roce 1969., Autor: [object Object]

Jak uvádí Hana Grisová ve své diplomové práci o barnabitské komisi, třecí plochy se v komisi objevovaly především mezi aparátčíky a profesionálními historiky, kteří se snažili z dokumentů získat objektivní obraz doby. Závěrečná zpráva komise se proto před padesáti lety, na podzim 1963, nerodila lehce. Zvenčí se přitom práci komise snažil ovlivňovat sám Novotný, který ji zásoboval kompromitujícími materiály na ty, jichž se chtěl zbavit, například na Širokého. Právě z něj se pod tíhou nepopiratelných důkazů nakonec rozhodl udělat obětního beránka. Tím do jisté míry otupil kritické ostří rehabilitací a Husáka, který se mohl stát vůdčí silou reformistů a Novotného ohrozit, udržel mimo vysokou politiku.

Přes dílčí Novotného vítězství komise přece jen něco změnily: výsledky obou, Kolderovy i barnabitské, významně ovlivnily formování intelektuálního podhoubí pražského jara. Práce v barnabitské komisi propojila české a slovenské reformně naladěné intelektuály, pobídla je k razantnější kritice Novotného a nakonec přispěla k jeho pádu v roce 1967. Především na Slovensku komise také pomohly otevřít další procesy z padesátých let. Podle historika Antonína Benčíka podnítily vznik mnoha nových historických prací o nejnovějších československých dějinách včetně Slovenského národního povstání.

Bez šumu, bez bengálu…

Rehabilitace potom sice na několik let skončily, s o to větší razancí ale propukly během pražského jara. V dubnu 1968 byla zřízena další komise pod vedením funkcionáře Jana Pillera, jejímž důležitým hybatelem byl Karel Kaplan. Rehabilitace opustily příšeří stranických kanceláří a staly se klíčovou veřejnou událostí podpořenou i zákonem. V relativně svobodném tisku zaznívaly příběhy obětí, novináři mohli klást nepříjemné otázky provinivším se politikům a soudcům.

Až do té doby se rehabilitace zabývaly pouze asi třemi sty případy postižených stranických funkcionářů. Nyní žádaly o rehabilitaci desítky tisíc nekomunistů, buď za sebe, nebo za své příbuzné. Začaly se řešit případy lidí, jež únorový převrat připravil o život, svobodu či kariéru. Z více než třiadvaceti tisíc žádostí jich však soudy stihly projednat necelé tři tisíce (více než šedesáti procentům vyhověly).

Vše změnila okupace země vojsky Varšavské smlouvy. Oč odvážnější byla zjištění komise před srpnem 1968, o to méně byli někteří její členové – hlavně předseda Piller – ochotni se za ně v nových poměrech postavit. Smutným hrdinou byl Husák, jemuž rehabilitace umožnily postupný návrat do politiky. Po svém nástupu k moci na jaře 1969 je ihned zastavil. Řada předchozích rozhodnutí poté byla přezkoumána a revokována, někteří rehabilitovaní museli dokonce vracet už vyplacené kompenzace. V roce 1971 byla Pillerova komise oficiálně rozpuštěna s tím, že vlastně nepřinesla nic nového a jen posloužila k antisovětským útokům a destabilizaci KSČ.

Příznačnou tečku za rehabilitacemi udělal v květnu 1971 opět Husák, když navrhl vrátit členství v KSČ Novotnému, Širokému, Bacílkovi, ale také obávanému prokurátorovi Urválkovi – tedy těm, kdo se přímo podíleli na procesech a Husáka chtěli původně poslat na smrt: „Tito lidé a především Novotný měli už v letech 1954 a 1955 na stole jasné doklady o tom, že jsou to konstrukce, a přesto měli to svědomí nechávat lidi šest i více let ve vězení, ničit jejich rodiny, pokračovat ve špinavé kampani proti stovkám komunistů, dezinformovat a ohlupovat celou stranu… Vylučovali jsme ze strany za daleko menší věci. Proč tedy, soudruzi, navrhuje předsednictvo … členství vrátit?“ tázal se Husák a sám si odpověděl: „Máme na mysli zájem strany. Je to velkorysé gesto ústředního výboru vůči těmto lidem, vůči zodpovědnosti, politickým i trestním zločinům, jichž se v těch letech dopustili…“

Vítězové a poražení, oběti a pachatelé se tak znovu ocitli pod jednou střechou své rodné strany.

Autor je historik.