Podstata Mnichova

I tak se ale mladí studenti z těchto zemí mohou dozvědět důležitá poučení – především o chybě ustupovat zlu či neschopnosti reálně odhadnout riziko, jemuž tehdy Evropa čelila. České školské osnovy jsou přirozeně velkorysejší, vyzdvihují příběh zrady a diktátu. Na více popsaných stránkách a v důrazu na zradu se však vytrácí to nejpodstatnější.

Mnichov jako vítězství

Podstata „Mnichova“ se samozřejmě s časem nemění. Británie a Francie – ve snaze odvrátit neodvratitelnou válku – obětovaly v září 1938 suverenitu tehdy jediného relativně demokratického státu ve střední a východní Evropě. Československo tak skončilo jako první skutečná oběť Hitlerovy rozpínavosti. Češi si od té doby opakovaně kladou otázku, jestli přece jen neměli proti Hitlerově armádě bojovat, jakkoli to bylo z vojenského hlediska beznadějné. Morálně by národ vyšel z boje posílen, historici nicméně o celkovém efektu silně pochybují: Západ by na nás zřejmě hleděl jako na viníky rozpoutání války a Československo jako státní útvar by se po válce neobnovilo.

Objevují se dokonce názory, že by Češi měli truchlivý tón „Mnichova“ opustit, protože k němu vlastně není důvod. „Mnichov nebyla žádná porážka, ale ústup z předem prohrané bitvy za přijatelnou cenu,“ napsaly před týdnem v zajímavém textu Lidové noviny s dodatkem, že na „Mnichov“ je třeba pohlížet spíš jako na vítězství zdravého rozumu a pudu sebezáchovy. Sudetští Němci se nestali historickými vítězi, jak si v roce 1938 mysleli, ale naopak o vše nakonec přišli. Češi naproti tomu dostali po válce vše zpět s náklady mnohem menšími než jiné národy.

Poučení ve stylu „Mnichov jako vítězství“ má ovšem svá slabá místa. Zisky a ztráty nelze počítat jen bezprostředně po válce. Dějiny se nezastavily „historickou porážkou“ sudetských Němců, šly dál. A byť sudetští Němci pořád teskní po ztracené vlasti, kterou si svým nadšeným vítáním Hitlera tolik znepřátelili, jako poražení se dnes těžko cítí. Naopak pokud by třímilionová německá menšina v Československu zůstala, zřejmě by ve volbách v roce 1946 nevyhráli komunisté a nedošlo by k převratu v únoru 1948.

Právě tyto souvislosti jsou přitom pro poučení z „Mnichova“ velmi podstatné. Ke komunistickému triumfu ve volbách v roce 1946 nevedla pouze absence tří milionů německých voličů. Vedl k němu i pocit zklamání z nespolehlivých západních spojenců, jakési naštvání na Západ. Toho pak uměli komunisté využít a vznikl několik desetiletí dobře pěstěný kult západního selhání. Ten je tak silný, že přetrvává doteď. Kdyby tomu tak nebylo, Miloš Zeman by nemohl tak snadno hrát s antiněmeckou kartou při prezidentské kampani. Asi by také nepanovala tak silná averze vůči „diktátu“ Bruselu, jak se tu říká politice evropských institucí, nebo často akcentovaný pocit, že si vystačíme sami. To všechno je výsledek sedmdesát pět let starého poučení z „Mnichova“, jakkoli se nám zdá, že nyní už žijeme jiné životy v úplně jiné době.

Kde se stala chyba

Vraťme se na chvíli ke středoškolským učebnicím. Ty české poměrně detailně popisují sled událostí, nekladou si ale důležité otázky, a tím pádem na ně ani nehledají odpovědi. Například: Proč vlastně Británie a Francie nebyly ochotny za Československo válčit? Jaký díl viny leží i na Češích samotných a jak se z těchto vin poučit? Až se tak začnou učitelé ptát (a někteří už to možná dělají), teprve potom začnou být hodiny dějepisu zajímavé.

Skutečným českým paradoxem totiž je, že stahování se do izolace, nedůvěra a nedostatek velkorysosti vůči spojencům, jež nyní můžeme pozorovat na českém angažmá v Evropské unii, nejsou jen vzdáleným důsledkem „Mnichova“, ale byly též jeho částečnou příčinou. Češi udělali od vzniku svého státu řadu chyb. Především neuměli být dostatečně vstřícní ke své německé menšině. Vůbec slovo menšina bylo zavádějící – Němců žilo v Československu o milion víc než Slováků. Otázka tedy zní, proč nevznikl stát, který by dal třem milionům sudetských Němců najevo, že je i jejich státem – názvem počínaje, kulturní politikou konče (státní rozhlas například neměl vysílání v němčině).

Češi by si také měli klást otázku, jestli se nemohli víc snažit přesvědčit Francouze a Brity, že naše zájmy jsou i jejich zájmy. Jinak řečeno – že se vyplatí jít kvůli vzdálenému Československu do války. (Podle odhadů si to nemyslelo víc než 90 procent Britů a Francouzů.)

Dobře pochopit

Jak víme, zastavit Hitlera nebylo možné. Jeho snadný příjezd do Prahy mu však dláždily i chyby československého státu, které by se dnes měly ve školách nebo médiích detailně rozebírat a hledat cestu, jak tuhle velkou lekci „Mnichova“ co nejužitečněji pochopit.

V takovém případě bychom neměli minout několik klíčových bodů. A sice že v životním zájmu českého státu je mít co nejlepší vztahy s demokratickým Německem. Správné pochopení Mnichova vůbec znamená dělat politiku dobré spolupráce v EU, třeba nejezdit do Bruselu pouze ve chvíli, kdy potřebujeme pomoci s vízy do Kanady či podporou malým pivovarům. Správně pochopený Mnichov by pak neměl být výzvou k nikdy nekončící nedůvěře, jak razí například ODS, ale naopak k poznání důležitosti spojeneckých vazeb, bez nichž se žádný malý stát dlouhodobě nedokáže obejít. Správně pochopený Mnichov znamená, že politici volající po „suverenitě“, jinak řečeno izolaci, budou v téhle zemi nadobro patřit k okrajovým radikálům. Zvlášť když tihle vzývači suverenity nevolají po budování státu, který se chce s plnou odpovědností spoléhat sám na sebe, státu s fungujícími institucemi a silnou armádou třeba po vzoru „suverénního“ Izraele, ale naopak stát podkopávají korupcí a nedůvěrou v justici a instituce vůbec.