Čtyři Češi proti Brežněvovi

19 R37 jaros, Autor: [object Object]

I když je chtěla předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová pochvalně zmínit ve své nedávné sněmovní řeči jako velké hrdiny téhle země, nakonec se musela omezit jen na strohé konstatování, že byli čtyři a že se jejich jména nepodařilo dohledat.

Hroznou zradou

V komunistickém parlamentu patřila mezi jeho nejmladší poslance a dnes je vůbec poslední žijící političkou, která během klíčového zasedání Národního shromáždění v říjnu 1968 hlasovala proti právnímu stvrzení okupace. Bývalá poslankyně Božena Fukovážije už roky v ústraní v jednom z pražských paneláků a po těžké nemoci vystupuje na veřejnosti jen velmi sporadicky. V parlamentu měla pověst zdatné rétorky a energií srší i nyní, ve svých osmasedmdesáti letech, když mezi řečí listuje v dobových dokumentech.

Byla to právě ona, kdo v tehdejším Národním shromáždění pronesl nejemotivnější protestní řeč. V ní vpád vojsk odsoudila jako „bezpříkladnou agresi“ a zároveň se postavila proti tomu, aby poslanci tento přepad – což po nich tehdy narychlo žádala na naléhání okupačních mocností zdejší vláda – schválili. „Kolegové mě nenechali ani domluvit. Dupali a křičeli na mě, ať mlčím a nešpiním Sovětský svaz,“ vzpomíná na vzrušené zasedání Fuková.

Božena Fuková, Autor: [object Object]

Se svým projevem vystoupila na společném zasedání bezpečnostního a zahraničního výboru, jehož byla členkou, a to krátce před následnou schůzí celého poslaneckého pléna. Právě ve zmíněných výborech premiér Oldřich Černík smlouvu o „dočasném pobytu sovětských vojsk“poprvé poslancům představil. O tom, že by zvedla ruku pro, prý Fuková vůbec neuvažovala.

„Srpnový vpád vojsk jsem brala jako hroznou zradu, naprosto mě to zasáhlo. Jako evangeličce mně rodiče od dětství vštěpovali, že když vidím nějakou nespravedlnost, musím se jí postavit. Tady se najednou masově děla před mýma očima. Nedokázala bych dál žít s tím, kdybych nad ní zavřela oči,“ říká Fuková. „Navíc jsem cítila, že nesmím zradit lidi, kteří do nás vkládali své naděje. A které jsme jako parlament v srpnových dnech naplňovali, když jsme v řadě rezolucí okupaci bezprostředně odmítli.“

20 R37 kregel, Autor: [object Object]

S dalšími třemi kolegy (na rozdíl od Slovenky Fukové českými zástupci v Národním shromáždění) – poslanci Františkem Kriegelem, Františkem Vodsloněm a poslankyní Gertrudou Sekaninovou-Čakrtovou –, kteří se nakonec zachovali podobně jako ona, Fuková svůj postoj dopředu nijak nekoordinovala. I když se s nimi znala ze shromáždění a hlavně o generaci starší Kriegel a Sekaninová-Čakrtová ji díky svým zkušenostem a rozhledu mnohokrát inspirovali, doopravdy je sblížilo až společné odmítnutí okupace. A následná perzekuce v podobě vyhození z práce doprovázená opakovanými výslechy Státní bezpečností.

Dobrovolně proti – i pro

Faktem je, že pro Moskvu bylo právní stvrzení okupace Národním shromážděním klíčové. Podle historiků šlo totiž o chytrý tah, jak skrze Čechy zlomit Čechy samotné, když pro okupaci zvedne ruku po nejvyšším – do Moskvy uneseném – vedení země i zbytek politické elity, do níž veřejnost vkládala své naděje. Jednání poslanců, jež se uskutečnilo v zasedacím sále současného pražského magistrátu, trvalo dvě hodiny, na příkaz sovětského vedení je zdejší vláda o doprovodných aspektech smlouvy, kterou dopředu dojednal úzký okruh lidí kolem premiéra Černíka a jeho sovětského protějšku Alexeje Kosygina, nijak neinformovala.

Vpád spojeneckých vojsk, Autor: [object Object]

Poslanci tak nevěděli, kolik vojáků v Československu bude, kde budou rozmístění, jak budou vyzbrojení, ani to, jak dlouho zde vlastně budou. „Ptali jsme se na to, ale nic nám neřekli,“ popisuje Fuková. Premiér Černík pouze fádně předříkával, že „dohoda umožňuje, aby se vnitřní situace v Československu ještě rychleji normalizovala“. To samé pak opakoval i na plénu schůze, kde ho podpořili poslanci z radikálního neostalinistického křídla KSČ. Nejčastějším argumentem bylo, že když smlouva nebude přijata, hrozí Československu nebezpečí, že ho ovládnou „revanšistické a militaristické západní síly a jejich zdejší přisluhovači“. Další poslankyní, která ten den vedle Fukové narušila nekomplikovaný průběh schůze, byla Gertruda Sekaninová-Čakrtová. Pozdější legenda opozice sedmdesátých a osmdesátých let ve své krátké, spatra pronášené řeči vyzvala vládu, aby neprodleně zahájila jednání o úplném odchodu vojsk, a Národní shromáždění, aby k tomu ministry zavázalo.

20 R37 gertruda, Autor: [object Object]

V následném hlasování to však poslanci bez další debaty odmítli a smlouvu naopak odsouhlasili. Dvě stě padesát tisíc sovětských vojáků mělo volnou cestu. Zničující režim, ve kterém bude dalších dvacet let československé společnosti vládnout skupina místních kolaborantů ve prospěch cizí, tupě totalitní mocnosti, dostal dobrovolné požehnání obětí. Pro zvedlo ruku dvě stě čtyřicet dva zákonodárců, proti byli čtyři, deset před hlasováním pod nejrůznějšími záminkami odešlo ze sálu.

20 R37 gertruda3, Autor: [object Object]

Bože, jak hluboko klesl

Historici dnes rychlou názorovou otočku původně odbojného Národního shromáždění v servilní těleso vysvětlují několika důvody. Parlament, který měl v totalitním politickém systému vždy jen čistě formální roli, byl po celou dobu od komunistického puče koncem čtyřicátých let, včetně takzvané éry tání o dvacet let později, složen především z lidí poslušných příkazů panujícího režimu. Takže když se pak na chvíli pootočil duch doby a špičky komunistické strany přišly v roce 1968 s návrhem zrušit cenzuru, poslanci to obratem odsouhlasili, i když navrhnout něco podobného samostatně je do té doby ani nenapadlo.

A stejně pružný postoj zaujali – tentokrát opačným směrem – i v otázce okupace. Poté co po nočním vpádu Sověti odvlekli zdejší nejvyšší představitele v čele se šéfem KSČ Alexandrem Dubčekem a premiérem Černíkem do Moskvy, kde se tito lídři „pražského jara“ po několika dnech nechali zlomit a vpád vojsk podpořili, začala většina tehdejších zákonodárců kopírovat jejich názorovou proměnu. Zásadní roli v tom sehráli sami nejdůležitější aktéři události, původně reformisté kolem Dubčeka a Černíka, k nimž ostatní, hierarchicky níže postavení poslanci vzhlíželi.

Byli to totiž právě „dubčekovci“, kdo před hlasováním o smlouvě poslance opakovaně obcházeli a naléhali na ně, ať dohodu schválí. Když to neprovedou, prohlásili reformisté, nechá je architekt okupace – šéf sovětských komunistů Leonid Brežněv – nahradit radikálními stalinisty, kteří zde rozpoutají vlnu čistek a represí. A v téhle atmosféře, tvrdil například i sám Dubček, už nebude možné zachránit z odkazu svobod pražského jara vůbec nic.

Dubček a jeho spojenci – například předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský – podle tvrzení historiků naléhali o to více, že si údajně do poslední chvíle nebyli jistí, jestli se proti smlouvě nepostaví větší část poslanců. I proto si Smrkovský dopředu svolal všechny komunistické zákonodárce a za účasti premiéra testoval jejich postoj. Ti, kdo dali najevo svůj nesouhlas, pak byli přemlouváni až do posledních minut před hlasováním. To dobře zažil třetí z budoucí čtveřice rebelů, někdejší protinacistický odbojář a významný organizátor podzemního sjezdu komunistů bezprostředně po srpnové invazi František Vodsloň.

„Když otec přišel po jednání o smlouvě domů, jako nejsilnější zážitek popisoval, jak si k němu Dubček na poslední chvíli přisedl do lavice a opakoval mu, ať je pro, jinak že vzhledem ke své popularitě strhne ostatní, což by prý mělo nedozírné následky v podobě tvrdé sovětské odvety. Otec to pak komentoval slovy, že ho skutečně ranilo, jak hluboko Dubček, s nímž se dobře znal, klesl,“ vypráví syn Františka Vodsloně Zdeněk.

Právě Dubčekem zdůrazňovaný pocit, že výhodnější bude okupanty raději nedráždit, u většiny poslanců při hlasování převážil. „Byl tu faktor sovětských vojsk, která se mohla znovu vrátit do měst a začít občanskou válku, jak tím Dubčekovi a ostatním hrozili v Moskvě. To znamenalo další mrtvé, stín viny za ně mohl padnout i na protestující poslance,“ říká historik Jiří Hoppe. Právě proto byl nakonec málokdo ze zákonodárců ochoten vzít na sebe riziko vzepření se. Případ rebelující čtveřice nicméně ukazuje, že i ve složitých podmínkách bylo možné zvolit si jinou cestu.

20 R37 vodlson2, Autor: [object Object]

Vůdčí síla

Zásadní vliv na postoj skupiny měl její neformální vůdce František Kriegel. Úspěšný lékař a prvorepublikový komunista s intelektuálním rozhledem, který ve třicátých letech odjel do Španělska bojovat v tamní občanské válce na straně revolučních interbrigadistů proti fašismu generála Franka. Po jejich porážce utekl Kriegel přes Francii do Číny a Barmy, kde léčil partyzány, americké a čínské vojáky válčící proti Japonsku. Když válka skončila, patřil Kriegel mezi přední představitele pražské komunistické buňky KSČ a v roce 1948 se aktivně podílel na komunistickém puči.

Kriegel ale zároveň nikdy nebyl klasickým komunistickým dogmatikem, který by jen nekriticky poslouchal stranickou „linii“ a zavíral oči před narůstajícími represemi ve svém okolí. A nejen proto, že se sám počátkem padesátých let stal obětí jedné z antisemitských čistek a po vyhazovu z vysokých stranických funkcí skončil jako závodní lékař v Tatře Smíchov.  Když ho pak komunističtí kolegové už koncem padesátých let rehabilitovali a ověnčili vysokými vyznamenáními, z Kriegela už byl přesvědčený kritik stalinismu, o jehož teroru se snažil co nejotevřeněji mluvit.

Ústup stalinských dogmatiků od moci Kriegela v šedesátých letech vynesl opět na výsluní, během pražského jara zasedal v předsednictvu Národního shromáždění a vedl jeho zahraniční výbor. Zároveň působil v nejvyšší stranické hierarchii, která začala v roce 1968 zavádět první, v komunistickém režimu do té doby těžko představitelné výdobytky, jako byla svoboda slova či shromažďování. Ten nejzásadnější okamžik v Kriegelově životě přišel až se vpádem armád.

Jako vůdčí představitel tehdejší moci se Kriegel spolu s osmnácti představiteli ocitl v moskevské internaci, kde je chtěl Brežněv přinutit, aby okupaci bezprostředně posvětili a sami tak zastavili společenský pohyb, který předtím pomáhali uvést do chodu. Na rozdíl od Dubčeka nebo prezidenta Ludvíka Svobody to ale Kriegel jako jediný z české delegace odmítl. Místo zvažované deportace na Sibiř jej Sověti nakonec pustili s ostatními domů jen kvůli Brežněvově obavě, že tvrdé potrestání by z něj „zbytečně udělalo hrdinu“. I tak se jím ale Kriegel pro některé lidi v Československu stal. A z  jeho zásadového postoje následně čerpali sílu říci „ne“ i poslanci Sekaninová-Čakrtová, Vodsloň a Fuková.

Prostě dost

Podobně jako Kriegel i Sekaninová-Čakrtová a Vodsloň patřili mezi prvorepublikové komunistické intelektuály, kteří za sebou měli pohnutý osud doprovázený řadou zvratů. Sekaninová-Čakrtová přežila pobyt v nacistickém koncentračním táboře, její první muž byl nacisty popraven, druhý spáchal sebevraždu při výslechu na StB. Vodsloň byl jako odbojář v roce 1940 zatčen a odsouzen k trestu smrti za velezradu Říše, později mu byl trest zmírněn na dlouhodobé věznění.

V padesátých letech sice oba patřili mezi přesvědčené budovatele totalitního režimu, s jeho narůstající brutalitou v nich však začaly klíčit pochybnosti. Příchod pražského jara, k němuž hodně pomohli, Sekaninové-Čakrtové a Vodsloňovi sice vlil do žil novou energii, tu ale s příchodem tanků rychle vystřídal další tvrdý pád v jejich životě. Po vystřízlivění z padesátých let, které měli za sebou, se ani jeden z nich nicméně už nechtěl nechat opětovně zlomit.

Zvlášť když tušili, že tentokrát to bude zřejmě nadlouho. „Už toho měli prostě dost,“ vysvětluje si historik Hoppe jejich odmítnutí podílet se na postupné a potupné „normalizaci poměrů“. A stejně smýšlela i poslankyně Fuková, v jejímž rozhodování sehrála důležitou roli její odbojná povaha a víra. Přestože jí rozhodnutí nezvednout ruku přineslo řadu životních nárazů a komplikací (stala se z ní „nežádoucí osoba“ se vším všudy včetně vyhazovů z práce a profesní či studijní perzekucí rodiny), nikdy toho nelitovala.

„Později jsme se totiž s Gertrudou shodly,“ říká paní Fuková, „že díky tomu, co jsme udělaly, se cítíme plně svobodnými.“ Na rozdíl od Boženy Fukové se František Kriegel ani Gertruda Sekaninová-Čakrtová pádu komunistického režimu a odchodu okupačních vojsk již nedožili. František Vodsloň zemřel před jedenácti lety.