Má Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) zkoumat policejní represe, nebo se zaměřit na i všední život za komunismu, rekreace, brigády a další pospolitost, která také držela systém pohromadě? To byla letos na jaře jedna z otázek, jež rozčeřily český veřejný prostor. A byla to vůbec totalita, když život vypadal v mnoha směrech tak nějak spokojeně, ptali se především levicověji smýšlející Češi.
Ústav vznikl na výzkum represivních složek, namítali zastánci dosavadního fungování ÚSTR. Život za komunismu nebyla jen represe a na povahu státu měla vliv spousta všedních věcí, namítali odpůrci „verze totalita“. Pravice začala mít obavu, že dojde ke zlehčování komunistických zločinů, levice zase namítala, že přílišné soustředění na represi a zločin slouží jen jako strašák pro přítomnost, aby lidé nevolili levici.
Spor zatím zůstal nerozřešen. Možná ještě nikdy se ale tak dobře nenaskytla příležitost vysvětlit, proč je požadavek na zkoumání všedního života tolik mimo mísu, jako se to stalo minulý týden. V internetovém deníku Česká pozice uveřejnil článek kmenový komentátor a signatář Charty 77 Jan Schneider, který napsal: „Na vysvětlení například stále čeká, že mnozí disidenti se jimi stali v té ,totalitě‘ až po úspěšném dokončení vysokoškolského studia, nebo své disidentování v té ,totalitě‘ na čas přerušili zahraniční cestou a podobně. Toto všechno by měl probádávat právě ÚSTR.“
K takto vystavené objednávce je však třeba ujasnit si jednu věc. Pod onou zkratkou ÚSTR se skrývají totalitní režimy, nikoli totalitní režim. Měli bychom tedy podle Schneiderovy výzvy také zkoumat, proč například čeští Židé Erich Kulka či Tomáš Kosta přežili Osvětim? Měli bychom to zkoumat jinak než se zaměřením na celý vyhlazovací nacistický systém a to, jak jej bylo možné přežít? Měli bychom zkoumat, zda se náhodou Kosta a Kulka za někoho neschovali na rozřazovací rampě? Nebo jestli někomu neukradli misku na jídlo, jejíž pečlivé střežení mohlo být otázkou přežití?
Podobný výzkum by zřejmě nikoho z historiků nenapadl, protože vědí, jak nedůležitá by taková práce byla. Přežít Osvětim znamenalo mít kromě houževnatosti nebo kuráže i obrovské štěstí v každodenním boji o jídlo a místo na pryčně. Schopnost přežít je zajímavá jen a jen při hodnocení Osvětimi či konečného řešení jako celku, nikoli v kádrování jednotlivých vězňů.
Podobně, i když zdaleka ne v tak vyhrocené formě je to u disidentů za normalizace. Zkoumání motivace disidentů, jejich síly a slabostí je z pohledu státem placeného ÚSTR zajímavé pouze při výzkumu chování komunistického režimu. Jak je možné, že jedno dítě disidenta pustil na vysokou školu a druhé ani na učiliště, proč někomu nevzal pas nebo řidičák a druhému ano, proč významného vydavatele samizdatu víceméně nechal být a neznámého, z pohledu režimu neškodného mladíka Josefa Römera zavřel na patnáct let do kriminálu.
Zkrátka ÚSTR tu není od toho, aby se přehraboval v životech jednotlivých lidí a soudil, nakolik byli či nebyli ti opravdoví disidenti. Ostatně odpověď na otázku, proč si někdo napřed udělal vysokou školu a až potom se stal disidentem, víme i bez výzkumu: protože disidentství nebyla genetická vlastnost, s níž by se člověk narodil.
