Tuto středu uplyne už čtyřicet pět let od chvíle, kdy Prahu a další československáměsta začaly obsazovat ruské tanky. Téma nebezpečí z východu za tu dlouhou dobu zdánlivě vyvanulo. Pocit, že Rusko je náš normální partner, se ale neopírá o racionální argumenty.
Jasná bilance
Pro starší ročníky to asi není příliš radostná zpráva, ale je to tak: okupace Československa před pětačtyřiceti letyuž dnes není téma, které by zvedalo ze židle. Všechno podstatné již zřejmě bylo řečeno. Panuje samozřejmě shoda, že šlo o okupaci, která zásadně ovlivnila život a další vývoj země, jež tehdy na proklatě krátkou chvíli pocítilašanci vymanit se z naprosté podřízenosti ruským komunistům.
Zároveň ale panuje přesvědčení, že čeští komunisté drželi moc ve svých rukách pevně a nebylo vůbec jisté, jestli by nakonec byli ochotni se o ni dělit s jinými stranami. Vzepětí svobody bylo příliš rychlé a příliš živelné a ještě před příchodem Rusů docházelo k jejímu omezování. Historik Jiří Hoppe ve své knize Opozice ’68 například dokazuje, že Dubčekova komunistická strana nikdy vážně neplánovala povolit skutečnou opozici.
Pátrání v archivech také ukázalo, že Dubčekův režim ani na chvíli nezastavil operace StB proti tzv. nepřátelům režimu, například proti exulantům.
Akt okupace cizími vojsky ze srpna 1968 navíc později zastínily další události, jejichž analýza je pro zkoumání českých dějin podstatně větší výzvou – například krvavé potlačení protestů v srpnu 1969 českou policií a milicionáři či nesnesitelně snadná cesta české společnostido potupné normalizace.
Co čeká před televizí
Přesto je nyní právě srpen 1968 v jedné věci aktuální. Oživuje otázku, jaký je a má být náš vztah k Rusku a jak se s ním vypořádat v blížících se parlamentních volbách. Okolnosti tomu totiž chtěly, že v čase pětačtyřicátého výročí ruské okupace se v Česku rozjíždí předvolební kampaň. A jedna z očekávaných otázek bude znít: Měli by se Češi i skoro půlstoletí od srpna 1968 bavit o ruském nebezpečí? Jinak řečeno: Měly by se česko-ruské vztahy stát tématem voleb?
Viděno realisticky, otázka by vlastně měla znít opačně: Proč by se vztah k Rusku tématem voleb stát neměl? Stačí občas nahlédnout do novin. Poměry v Rusku se měsíc od měsíce zhoršují. Putin a jeho justice zavírají jednoho kritika režimu za druhým. Nepohodlným byznysmenům je podle ne zcela jasného klíče zabavován majetek tak, že jsou rádi za útěk ze země. Putinův režim přijímá totalitní zákony, nebo možná spíš středověké zákony, viz poslední případ normy na potírání homosexuálů.
Pokud jsou české tajné služby příčetné – a nikdo neavizuje, že by nebyly –, pak musí brát Česko tyhle zprávy z Ruska velmi vážně. Ve zprávě české kontrarozvědky se pravidelně objevuje varování před aktivitami ruských špionů proti českému státu. Ze zpráv je patrné, že Rusko dnes naplňuje rysy expanzivního státu, jemuž autoritativně vládne úzká skupina kolem prezidenta – bývalého důstojníka KGB.A i když momentálně nehrozí svojí armádou a asi hned tak hrozit nebude, rizika jsou jiná: vydírání pomocí surovin, skupování českých firem společnostmi vlastněnými lidmi z Kremlu, příliv peněz, které Putin používá k upevnění své moci, a nenápadný vývoz ruských mocenských praktik k nám.
Řada lidí „strašení Ruskem“ ironizuje. Minule to bylo Řecko, teď je strašákem Rusko, zaznívá občas. Paradoxně to ale říkají politici, kteří bez protestu přijali, že tématem posledních prezidentských voleb se stalo strašení Německem, mírumilovnou, přátelskou, demokraticky vzornou zemí. A nejde jen o Německo. Uvnitř ODS sílí hlasy, aby se velkým tématem voleb stala Evropská unie, přesněji řečeno „nebezpečí“ další integrace EU.
Pokud tedy politické strany mají potřebu varovat nás před riziky ze zahraničí, pak nemohou Rusko ignorovat. Je to stejné, jako kdyby někdo pečlivě luxoval prach pod radiátorem, a současně ignoroval kupu hnoje před televizí.
