Nikomu jsem o tom neříkal

Když před čtyřiceti pěti lety obsadily Československo sovětské tanky, protestovalo na Rudém náměstí v Moskvě osm lidí, kteří si tím vysloužili několikaleté tresty vězení. Podle pozdějšího sčítání protestovaly tehdy v socialistických státech stovky odvážných lidí. Jedním z dosud neznámých byl i Aldis Cilinskis z Rigy. Tady je jeho příběh.

Jak jste se v roce 1968 dozvídal, co se děje v Československu?

Nebál jste se udání?

Ne. Lotyši nic takového nedělali. Rádi mluvili o politické situaci a poslouchat Hlas Ameriky bylo mezi námi běžné.

Jakou práci jste dělal?

Do léta 1968 jsem pracoval v obuvnickém kombinátu Plazma. Tam jsme společně s lotyšskými kolegy prožívali události v Československu. Pak jsem šel pracovat do tiskárny. A tam, během nočních směn, jsem čas od času odcházel z práce a psal jsem protestní nápisy.

Měl jste kontakty s disidentským hnutím v Lotyšsku nebo zbytku SSSR?

Neměl, nečetl jsem ani žádné samizdaty. Nikoho jsem neznal, ani jsem se nesnažil s nikým zkontaktovat. Možná i proto mě nemohli až do května 1969 chytit. Psal jsem nápisy sám a nikomu jsem nic o své činnosti neříkal.

Odkud se ve vás vzala touha vyjádřit svůj nesouhlas, když jste neměl žádné kontakty?

Protože jsem byl stoupencem samostatného Lotyšska. Doma jsem měl literaturu o Lotyšsku před sovětskou dobou. Trochu jsem o těch časech mluvil s rodiči, ale oni o tom moc mluvit nechtěli.

Očekával jste v souvislosti s událostmi v Československu nějaké změny?

Ano, velmi jsem očekával změny. Liberalizace a demokratizace v Československu na mě silně působila a vyvolávala ve mně velké naděje, že se socialismus může změnit, stát se více svobodným a lidským. Čekal jsem, že se to nejdříve uchytí v Československu, poté v dalších zemích a nakonec i v Sovětském svazu, tedy také v Lotyšsku. Po okupaci Československa jsem pocítil obrovské zklamání. A nejenom já, i lidé kolem mě. Bylo nám bohužel jasné, že vše zase půjde postaru.

Bavil jste se s lidmi kolem vás, co by se dalo proti okupaci dělat?

Ne, o protestech jsem s nikým nehovořil. Všichni věděli, že nespokojenost můžeme vyjádřit jen mezi sebou, ale víc nic, protože za to se dostanete do křížku s KGB.

Kdy jste začal přemýšlet o tom, že chcete nějakým způsobem vyjádřit svůj nesouhlas?

Hned po okupaci. V rádiu jsem slyšel, že národ v Československu je v šoku a pokojným způsobem protestuje. To mě inspirovalo – pokud tam nějakým způsobem vzdorují, mohu i já udělat něco za sebe. Samozřejmě jsem věděl, že otevřeně to nepůjde, tak jsem se rozhodl ke skrytému protestu. Po nocích, aby nikdo nic nevěděl. Ale aby byl zároveň můj protest vidět. Samozřejmě jsem doufal, že mě nechytnou.

38 H R34 2013, Autor: [object Object]

Kdy jste napsal první nápis?

Už si to nepamatuju, ale podle KGB se první nápis objevil 31. srpna, tak asi tehdy.

Jak jste při psaní nápisů postupoval?

Nejdřív jsem si v domácích potřebách koupil barvu a štětec. Pak jsem si je vzal s sebou na noční směnu a skryl je u práce ve křoví. A když jsem v noci kolem třetí hodiny vyšel ven, vzal jsem barvu z křoví, dal do tašky a šel asi kilometr od tiskárny. Našel jsem si místo, kde nikdo není, a začal psát. Dával jsem si velký pozor, abych nikde neslyšel žádné kroky, aby mě nikdo neviděl. Díval jsem se na okna, zda se v nich nesvítí. Psal jsem jen tehdy, kdy jsem si byl absolutně jist.

Měl jste dopředu připravené, co budete psát?

Ano. Například „Pryč se sovětskými okupanty“ z ČSR nebo „Sláva Dubčekovi“. Schválně jsem napsal ČSR, a ne ČSSR – nelíbilo se mi S jako socialistický. A pak jsem přidával „… i z Lotyšska“. Psal jsem to rusky i lotyšsky, jednou rusky, o pár bloků dál lotyšsky. Důležitou roli hrála skutečnost, aby nápisy byly co nejvíc na očích – na mostech, na stěnách domů, na plotech.

Chodil jste se dívat na nápisy druhý den?

Ano. Poté co jsem se prospal po noční směně, jsem se chodil dívat, to už ale byly nápisy zamazané a přebarvené. Kolegové v práci o nápisech mluvili, takže se o nich vědělo. Ale neslyšel jsem, že by se o nápisech mluvilo ve svobodných rádiích. Ani nevím, že by se objevovaly jiné nápisy než mé. Sám jsem o své činnosti nikomu neříkal ani po osamostatnění Lotyšska po roce 1991, až nedávno to historici vypátrali v archivech.

38 G R34 2013, Autor: [object Object]

Nikdo si nevšiml ničeho, když jste v noci odcházel?

Pracoval jsem sám v místnosti. Viděl mě jen hlídač u brány, ale říkal jsem mu, že je mi špatně a jdu se projít. Nikdo mě nepodezříval. Psal jsem jen pár dní za měsíc. A pak třeba jeden dva měsíce nic. Na podzim 1968 jsem psal častěji, v zimě jsem nepsal, to nebyly vhodné podmínky, a poté jsem začal zase na jaře 1969.

Proč jste v psaní nápisů pokračoval i tak dlouho po okupaci?

Slyšel jsem v rádiu, že v Československu lidé stále protestují a že se jim nelíbí nový Husákův režim. Věděl jsem o činu Jana Palacha.

Věděl jste o dalších protestech v SSSR?

Věděl jsem o činnosti Ivana Jachimoviče, o protestu na Rudém náměstí a také o činu Ilji Ripse, který se zapálil v Rize u Památníku svobody.

Kolik jste celkem napsal nápisů?

Určitě víc než devatenáct, kolik jich zaznamenala KGB. Tři nápisy jsem napsal v Siguldě, kam jsem jezdil za příbuznými. Také jsem ve vyvěšených sovětských novinách přeškrtával články proti vývoji v Československu a psal k tomu „lež“. Psal jsem nápisy i na chodník, tím se ale KGB nezabývala.

Kromě toho jste v březnu 1969 ještě polil barvou plakáty u volebních místností. Jak k tomu došlo?

Neuznával jsem volby, protože se jich účastnila jen jedna strana, komunistická, a já byl stoupencem demokracie, volné politické soutěže. Do lahve jsem nalil barvu s ředidlem a v noci jsem volební plakáty polil. A kromě toho jsem ještě polil sochu sovětského vojáka – červenou barvou jsem natřel jeho boty a ruce, aby bylo vidět, že boty a ruce sovětských vojáků jsou zmáčeny krví. Prokurátor byl pak kvůli tomuto mému činu velmi pohoršen a říkal, že jsem velmi špatný člověk.

38 F R34 2013, Autor: [object Object]

Jak vás zatkli?

Poté co jsem vytvořil několik nápisů a v křoví schoval plechovku s barvou a štětec, jsem se v pět ráno vydal domů. Byl jsem ale nepozorný a nevšiml si, že na rukou a na kalhotách mám stopy barvy. Zastavila mě patrola dvou milicionářů. Ptali se, kam jdu, říkám, že z noční směny domů. A odkud mám stopy barvy? Řekl jsem, že z tiskárny, kde pracuji s barvami. Zapsali si mé údaje a propustili mě. Za dva týdny mě zatkli. V KGB mi řekli, že už téměř rok hledají autora nápisů. Mysleli si, že zde funguje celá organizovaná skupina. Vytvořili operativní skupinu KGB, která nápisy vyšetřovala. Ta dostala údaje od zmíněných milicionářů, prověřovali moji práci v tiskárně a zjistili, že nápisy se objevovaly jen tehdy, když jsem měl noční směny. Z toho udělali závěr, že jsem jejich autorem.

Samotné zatčení pak proběhlo 6. června 1969. Ráno, když jsem měl jít do práce, za mnou přijelo služební auto z tiskárny, že se v něm mám co nejrychleji dostavit kvůli neodkladné práci. Přivezli mě do tiskárny a na bráně na mě už čekali pracovníci KGB. Posadili mě do své volhy a odvezli do ústředí KGB v Rize. Hned mě zavřeli do podzemní cely.

Jak dlouho vás tam drželi?

Asi dva měsíce. Vyslýchali mě tam dva vyšetřovatelé. Nepřiznal jsem se hned, ale pochopil jsem, že proti jejich důkazům nemám šanci.

Nutili vás k přiznání hrubými metodami?

Jednou mě vyšetřovatel praštil do krku, jinak ne. Výslechy však probíhaly pozdě večer a trvaly dlouhé hodiny, takže jsem nemohl moc spát. Nejdřív jsem byl v cele sám, pak ke mně dali dalšího vězně a já nevěděl, zda to náhodou není spolupracovník KGB. Byl to Maďar z Užhorodu, který údajně chtěl přejít hranici. Moc pozornosti jsem mu nevěnoval.

Mohli vás navštěvovat rodiče?

Během vyšetřování KGB ne, to jsem mohl dostávat jen balíčky. Později mě už navštěvovat mohli. Doma mezitím proběhly důkladné domácí prohlídky, zabavili mi řadu knih a některé kusy oblečení.

38 E R34 2013, Autor: [object Object]

Co se dělo dál?

KGB si vyžádalo soudní lékařskou expertizu a pak mě poslali do vězeňské nemocnice. Tam mi dávali různé otázky a rozhodli o tom, že jsem psychicky narušený. Že nápisy „Pryč se sovětskými okupanty z Československa“ nemůže psát nikdo normální, a že se tedy mám léčit. Expertizu provedla i rižská psychiatrická léčebna. Po tom všem jsem byl v poměrně depresivním rozpoložení. Ani jsem nevěděl, o čem tam rozhodli, až později jsem se dozvěděl, že se můj případ předává k soudu. Soud na základě těch expertiz rozhodl o nucené léčbě ve zvláštní psychiatrické léčebně.

Jak probíhal soud?

Rozhodl beze mě, na soud mě vůbec nevozili, ani jednou jsem u něj nebyl přítomen. Neměl jsem ani žádného advokáta a vůbec jsem netušil, že nějaký soud probíhá. Ve vyšetřovně KGB ke mně jednoho dne přišel prokurátor a oznámil mi výsledek soudu.

Kam vás poslali po rozhodnutí soudu?

Odvezli mě do rižské centrální vězeňské nemocnice. Tam jsem strávil dost dlouhou dobu, více než rok. Nikoho tam vůbec neléčili, žádné léky nám nepodávali, prostě tam pouze drželi vězně. Byl tam jeden důstojnický lékař, který jen obcházel cely, díval se na vězně a nic neříkal, o stav vězňů se vůbec nezajímal. Bylo to prostě místo, kde se čekalo na převoz do psychiatrické léčebny. Neexistoval žádný konkrétní termín, kdy by to museli udělat, takže mě tam drželi více než rok. Někde chybělo sklo v oknech, v zimě tam bylo dost chladno, nikdo se však o to nezajímal.

Byli tam s vámi nějací další političtí vězni?

Ne, alespoň jsem žádné nepotkal. Společně se mnou tam byli obyčejní kriminálníci za běžné přestupky – krádeže, násilí atd.

Věděli, že jste tam z politických důvodů?

Já jsem jim to ani neříkal. Obával jsem se, že by mi to mohlo uškodit. Říkal jsem jim něco v tom smyslu, že mě sebrali za vyprávění politických anekdot.

Kam jste se dostal pak?

V lednu 1971 mě odvezli do Leningradu. Vezli mě dohromady jednou kolonou s běžnými vězni, po stranách byli strážní se samopaly a se psy. Jeli jsme vagony, takzvanými stolypiny, které zvenčí vypadaly jako obyčejný poštovní vagon, nedalo se poznat, kdo je uvnitř. Ty vagony připojovali k běžným osobním vlakům. Byly tam kóje s palandami oddělené mříží. Těmito vagony nás dovezli do Pskova, kde jsem strávil dva týdny v přestupní věznici, odkud vězně přemisťovali do dalších věznic a táborů na Sibiři a na severu.

Jaké tam byly podmínky?

Ve vlaku byla vězeňská strava špatná, na dva dny, co jsme jeli do Pskova, jsme dostali dva slanečky a dvě půlky nejlevnějšího chleba. Trochu cukru a čaj. Slanečky byly moc slané. Abych netrpěl žízní, nejedl jsem je, dávali nám málo pít. Ve vězení jsme dostávali kaši, polévku zvanou balanda, chléb, cukr a čaj.

38 C R34 2013, Autor: [object Object]

Jaké byly vaše první dojmy z leningradské léčebny?

Měl jsem štěstí, že znali mého otce, který pracoval v Rize jako lékař. Asi k tomu přihlédli a měl jsem poměrně dobré podmínky. Primářka mého oddělení, jmenovala se Margarita, se ke mně chovala dobře, usmívala se. Nevím, jestli hrálo roli mé chování, nebo vliv mého otce, ale chovali se ke mně dobře, a dokonce mi ani jednou nedali jediný lék. Čas od času přijížděla komise, která rozhodovala, zda je možné zvláštní psychiatrickou léčbu ukončit. Byl jsem tam více než rok.

Pak mě převezli zpátky do rižské centrální vězeňské nemocnice, kde jsem musel čekat do září 1972, než mě předali do běžné léčebny. Takový byl jejich postup – po zvláštní psychiatrické léčebně je třeba ještě lidi poslat do běžné psychiatrické léčebny. Tam jsem strávil půl roku, což byl nejmenší možný čas nutný k tomu, aby byl člověk osvobozen od léčby.

V Leningradu jste byl v kontaktu s dalšími zatčenými pacienty?

Ve stejné léčebně se mnou pobýval i Viktor Fainberg, o jehož osobě a protestu proti okupaci na Rudém náměstí jsem věděl z rádia. Bavili jsme se spolu, ale ne moc. Bylo možné si více popovídat jen během vycházek, na oddělení to příliš možné nebylo. Navíc jsem se choval velmi klidně a tiše, abych se co nejdřív dostal ven. A on nejspíš pochopil, jaké mám cíle, a proto se se mnou nepokoušel bavit o politice.

O vašich aktivitách jste se tedy vůbec nebavili?

V podstatě ne. Nevybavuju si, že bych mu říkal o tom, že jsem tam také kvůli Československu. Snažil jsem se nemluvit o politice, abych se odtamtud co nejdříve dostal.

S dalšími pacienty jste se bavil?

Blíže jsem se tam seznámil pouze s profesorem z leningradského textilního institutu Černyševem. Důvěřoval jsem mu, byl to takový tvůrčí typ, skládal básně, které mi předčítal. U sebe doma organizoval večerní diskuse a za antisovětské hovory, které někdo udal na KGB, jej zatkli. Ještě tam byl disident Borisov. Většina pacientů tam byla kvůli kriminálním přestupkům, politických tam bylo velmi málo.

Jak jste prožíval pobyt v psychiatrické léčebně v Rize?

Tam byli opravdoví blázni, už bez soudního rozhodnutí. S nikým jsem se nebavil, nebylo to možné. Nebyl tam ani jeden politický pacient. Bylo jasné, že když nebudu brát léky dobrovolně, tak mě donutí. Pokaždé přísně kontrolovali ústa, jazyk, jestli jsem léky správně polkl.

Jak jste se po lécích cítil?

Jako opilý. Ne silně opilý, ale spíš jako takový spoutaný. Ty léky jsou udělané tak, aby silně omezily vaše fungování.

38 B R34 2013, Autor: [object Object]

ebál jste se, že to na vás může zanechat následky?

Samozřejmě že jsem se bál. Můj otec se snažil lékaře přemlouvat, aby mi dávali slabé léky a v malém množství, a myslím, že se mu podařilo podávání léků zmírnit.

Z léčebny vás pustili v květnu 1973. Co jste dělal po propuštění?

Odpočíval jsem doma, snažil jsem se zvyknout na normální život, jel jsem za dědečkem a babičkou. Po několika měsících jsem začal pracovat v továrně na koženou galanterii jako dělník u pásu.

Poslouchal jste opět zahraniční rozhlas, zajímal jste se dál o politiku, o situaci v Československu?

Ano a věděl jsem, že u vás probíhá normalizace.

Věděl jste něco o aktivitách Vladimira Bukovského, který na Západě informoval o zneužívání psychiatrie k boji proti disidentům?

Nic jsem o něm nevěděl.

Ani jste se nepokoušel se s někým z disidentských kruhů zkontaktovat?

Ne, nezkoušel. Nechtěl jsem, aby mě opět zavřeli. Pochopte, pobyt v psychiatrické léčebně mohl trvat klidně deset let i víc. To jsem věděl, a proto jsem další politickou činnost nevyvíjel. O svých nápisech jsem s nikým nemluvil.

Jaký byl váš další život? Oženil jste se?

Ne, dodnes jsem se neoženil. Po několika letech jsem přešel do tiskárny Poligrafists, kde jsem zůstal patnáct let do roku 1991.

Byl jste někdy v Československu nebo České republice?

Vloni jsme se skupinou turistů jeli se zájezdem do Vídně a během něj jsme měli výlet do Prahy.

Říkal jste někomu o vaší minulosti?

Vyprávěl jsem jen naší průvodkyni, jaký mám k České republice a Praze vztah. Ráda si to poslechla.

Autor pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů.

Aldis Cilinskis, Autor: [object Object]

Aldis Cilinskis (66)

Narodil se v Rize. Od srpna 1968 do května 1969 napsal na různých místech Rigy a Siguldy víc než dvacet ruských i lotyšských nápisů protestujících proti okupaci Československa. KGB dlouho nemohla „nápisového fantoma“ chytit. Podařilo se jí to až v červnu 1969. Poté byl téměř čtyři roky vězněn v psychiatrických léčebnách. Po propuštění se do dalších protestů ani do disidentského hnutí nezapojil, pracoval jako dělník v továrně na koženou galanterii a v tiskárně. Po roce 1991 pracoval jako hlídač, nyní je v důchodu. Je svobodný, žije v Rize.