Obrana státu

Ferdinand Peroutka nazval za první republiky své ústřední dílo – „vykládající politiku samostatného československého státu“ – Budování státu.Dnes se zdá to sousloví beznadějně zastaralé. Budování jsme si za komunismu „užili“ dost (či přesněji, „užila“ si to generace mých rodičů a prarodičů) a stát považujeme nejčastěji za cosi neefektivního a vzdáleného, pokud ne přímo nepřátelského.

Potíž nebyla v tržní transformaci samotné, nýbrž v jejím způsobu a jednostrannosti – tržní ekonomika nefunguje ve vzduchoprázdnu, ale vždy už v jistém kontextu společenského zřízení, právního rámce, podnikatelské etiky a veřejných institucí. Na budování veřejného sektoru – či chcete-li státu – jsme v té fascinaci novou epochou a nově nabytou individuální svobodou pozapomněli. Anebo jsme to prostě neuměli.

Nebyli jsme v tom během uplynulého dvacetiletí sami – podobně naladěná byla po pádu železné opony valná část západních zemí, čili té části světa, k níž jsme vzhlíželi a do které jsme se chtěli integrovat. Slovy britského historika Tonyho Judta: „Převažovala výrazná nechuť k obraně veřejného sektoru (…) nikdo se nezamýšlel nad rolí státu. (…) Léta 1989–2009 sežraly kobylky.“

Dědictví pravice

Václav Bělohradský se pokoušel počátkem devadesátých let v médiích pěstovat „kulturu obecných otázek“. Činil tak s přesvědčením, že „demokracie může fungovat jen tehdy, když dostatečný počet občanů si dostatečně často řekne jde o princip a jedná bez ohledu na přímé výhody či nevýhody, které jim nějaké politické rozhodnutí přináší“.

Otázku „Co je stát a k čemu je na světě?“můžeme chápat jako jednu z obecných otázek, na něž jsme po roce 1989 zapomněli. To však neznamená, že na ni nedostáváme implicitní odpovědi v politické praxi.

Pravice – zvláště ta, která ideově vychází z neoliberalismu – na tu otázku odpovídá zpravidla takto: Stát je nutné zlo a je z definice neefektivní; čím více se nám podaří ekonomiku a společnost vymknout z jeho pout a kontroly, tím lépe pro všechny.

Pokud toto východisko vezmeme do důsledku a nemáme vyjasněný smysl, funkci a základní agendu státního aparátu, je tu evidentní nebezpečí: minimální (štíhlý, malý) stát se může snadno stát nefunkčním, neschopným plnit své elementární poslání garanta veřejného zájmu. Vhodným ilustrativním příkladem je aktuální situace ve školství: v mezinárodních srovnáních kvality vzdělávání a souvisejících výdajů setrvale klesáme, téměř všichni povolaní se shodnou, že „je třeba s tím něco dělat“, jenže obecný tlak na veřejné úspory působí směrem právě opačným.

Na druhé nebezpečí poukazuje v Americe působící sociolog Loïc Wacquant: neoliberální stát se v praxi NESTÁVÁ minimalistickým a osvobozujícím státem s minimem intervencí, ale spíš represivní institucí, která své těžiště posouvá od „ochrany“ k „disciplíně“. Wacquant argumentuje, že postupný, leč setrvalý transfer zdrojů od vzdělávání, zdravotnictví a dostupného bydlení k silovým složkám státu (bující vězeňství, rostoucí vojenské výdaje apod.) není náhodný, opakuje se v různých státech a ve výsledku má dvojsečný efekt – posiluje bohatší vrstvy a penalizuje sociálně slabší.

Pochopitelně ne vše z amerického kontextu platí též u nás, ale z řady podobností se dá dobře poučit – i český státní aparát v určitých oblastech systémově oslabuje svou pozici (zároveň jej však lze těžko obecně prohlašovat za štíhlý či minimalistický) a viník se také u nás nejsnáze hledá v těch nejslabších. Ministrem Drábkem iniciovaná kampaň proti „zneuživatelům dávek“, spojená následně se systémem nucených veřejných prací (který byl nedávno prohlášen za protiústavní), je dobrou ilustrací těchto trendů v našem prostředí.

Odpovědnost levice

Bylo by však laciné a nespravedlivé hledat zdroje potíží s „budováním státu“ pouze na pravici. Svůj díl odpovědnosti má i levice, jež se k fungování státu staví obvykle následovně: Stát je garantem jistot a nemůže své občany za žádných okolností nechat na holičkách; aktuální stav erární pokladny nemá na tuto funkci zásadní vliv.

Nebezpečí této pozice, vezmeme-li ji opět do důsledku, je v jejím populismu – „stát se o vás postará“ zní českým voličům často až příliš atraktivně a je to další z dědictví, která si neseme z minulosti. Je ale nejvyšší čas se na to dědictví přestat vymlouvat: 2013 není totéž co 1989.

Rozvoj státní správy nám po roce 1989 ve srovnání s dalšími částmi společnosti povážlivě ustrnul. Když porovnáme, jak dramatický vývoj musely v uplynulých dvou dekádách prodělat komerční firmy či neziskové organizace, aby byly schopné v nových podmínkách uspět, zdá se mi ten rozdíl vůči státní správě nebetyčný. Nemám „tvrdá“ a přesná data (těžko je vůbec mít napříč sférami tak odlišnými) a jsem si vědom výrazné paušalizace, přesto jsem přesvědčen, že ta teze obecně platí – potvrzuje mi to opakovaně vlastní zkušenost i názory desítek konzultantů, lektorů či zaměstnanců, kteří mají přímou zkušenost ze sféry komerční, neziskové i státní.

Je zřejmé, že primární zodpovědnost za kvalitní a funkční státní správu nese politická reprezentace – sekundárně pak my jako občané, protože jsme si dané politiky zvolili. Konkrétních ideologických rozepří souvisejících s fungováním státu jsme svědky neustále (od zavedení školného přes poplatky u lékaře až po důchodový systém), dlouhodobě však chybí hlubší a obecnější diskuse naznačená výše: Co je stát? Jaký je jeho smysl a účel? A jaké jsou jeho limity?

Konfrontační politika

Limity státního aparátu jsou minimálně z ekonomického hlediska zjevné: stát se – v ideálním případě – snaží s omezenými zdroji dosáhnout maxima ze svých priorit a nemůže splnit své dlouhodobé cíle bez koncepční práce a jasných strategických záměrů. V tomto ohledu se stát principiálně neliší od soukromého podniku a právě zde česká státní správa dlouhodobě selhává – ministerstva jsou nezřídka vedena nekompetentními lidmi se smělými plány, ovšem bez odborných zkušeností i koncepčního myšlení (viz například ministerstvo školství a životního prostředí po roce 2010). Vývoj v českých státních institucích často připomíná model „dva kroky vpřed – tři kroky vzad“, chybějí závazné víceleté strategie imunní vůči účelovému, obsahově nekompetentnímu politikaření, a smysluplné dlouhodobé směřování státních orgánů je tím ohroženo. Krátkozraký a nefunkční je z hlediska dlouhodobého budování státu též politický styl, jehož nejvýraznějším představitelem bylo duo Paroubek-Topolánek, který je stále živý a jejž lze charakterizovat dvěma principy: vládní buldozer (tedy protlačit vše, na co momentálně máme sílu) a opoziční nulová tolerance (tj. teď nás mohou přehlasovat, ale my to po volbách zase všechno zrušíme a „protlačíme“ po svém).

Tento styl konfrontační politiky zaručeně podrývá klíčovou roli a vlastní smysl státu, jímž je identifikovat a dlouhodobě naplňovat veřejný zájem. Žádného jiného garanta veřejného zájmu, než je stát, totiž nemáme. Zdůrazňovat to ve vyspělých demokraciích by bylo nadbytečné, ale u nás v tom kvůli nedávné jednostranně protržní ideologii stále nemáme jasno. Privatizace má ve fungující demokracii svůj smysl, avšak i meze: zdaleka neplatí zjednodušující poučka „čím víc soukromého podílu, tím efektivnější fungování“. Jsou totiž oblasti veřejného zájmu, kde pouhé soukromé motivace nestačí. Například veřejná doprava – když hledalo londýnské metro partnery pro další rozvoj, bylo to pro soukromé subjekty zajímavé jen při dostatečných zárukách veřejných institucí. Podobné limity soukromé sféry vidíme také u konkurence na českých železnicích: na hlavních trasách je pro cestující nedávný nástup soukromých společností, možnost volby a zlepšení služeb příjemné, na spoustě regionálních tratí by se však žádná soutěž nekonala – pro soukromé investory je pochopitelně zajímavá trasa Praha–Ostrava, nikoli už desítky lokálních tras typu Valšov–Rýmařov. Obecná dopravní dostupnost je věc veřejného zájmu, a tam zájem soukromníka nesahá.

Obdobná situace je i v dalších sférách veřejného zájmu. Chceme-li mít kvalitní vzdělávací systém, zdravotnictví či sociální služby, primární je funkční a kompetentní stát. Privátní alternativy mohou být obohacujícím a vítaným doplňkem, ale samy o sobě nás systémově nespasí – samy totiž fungují jen v mezích daných státními politikami.

O velikosti a rozsahu kompetencí státu je možné a potřebné diskutovat napříč politickým spektrem, funkční a efektivní stát by však měl být obecným zájmem a premisou všech – v tomto politické strany dlouhodobě selhávají, a budou-li v tom v příštích letech pokračovat, bude to mít na fungování veřejné správy i společnosti výrazně rozkladný vliv.

Stát jsme my

Ocitáme se v paradoxní situaci: péči o veřejný sektor – či řečeno starosvětsky s Peroutkou „budování státu“ – jsme po roce 1989 zanedbali a veřejný sektor ve srovnání s dalšími sférami společnosti dost pokulhává. Přesto ho potřebujeme bránit (a zkvalitňovat), nikoli torpédovat a dále oslabovat. Bude to totiž právě (ne)funkční stát, co bude mít na náš budoucí blahobyt – ve smyslu ekonomickém i mimoekonomickém – zásadní vliv.

Zaměříme-li se na funkčnost, efektivitu a kompetentnost státní správy, lze tím vytvořit lepší základ pro věcnou debatu napříč různými politickými perspektivami – na rozdíl od ideologicky zatížených pojmů „malý“ a „štíhlý“, či naopak „rozbujelý“ a „sociální“ stát. Politické proklamace o nefunkčním a neefektivním státu je třeba vykládat primárně jako sebekritiku politiků samotných – doznávají tím vlastní neúspěch a neschopnost vést tuto společnost prostřednictvím dlouhodobých a udržitelných politik. (Dlouhodobá neschopnost nebo nevůle uvést v život zákon o státní správě je jen jedním ze symptomů obecnějšího problému.)

Předpokladem celé debaty o funkčním a kompetentním státu ovšem je, že stát jsme my, tj. že veřejný sektor je či může být výslednicí našich zájmů, priorit a činů – například v rámci vlastního volebního rozhodování nebo aktivního podílu na správě věcí veřejných. Jaký si ho vybudujeme, takový ho budeme mít… Co pro to můžeme udělat?

70 Ujfalusi archiv, Autor: [object Object]

Robin Ujfaluši

dlouhodobě působí v občanském sektoru, je doktorandem politické filozofie na Univerzitě Karlově a vyučuje v pražském institutu East and Central European Studies.