58 cudlin varianta02 R22 2013, Autor: [object Object]
58 sagl01 R22 2013, Autor: [object Object]
Všichni se z toho radují. Ale já myslel, že do té krabice snad nazvracím, když jsem ji našel.“ Fotograf Jan Ságl (71) nechodí pro silná slova daleko a používá je i při příležitosti, která se nedá nazvat jinak než jako objev pokladu. Loni totiž našel dva tisíce negativů, které považoval čtyřicet let za nenávratně ztracené. Vyvolané filmy zachycují formující se hnutí československého undergroundu, jehož součástí byl Ságl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
„Rok jsem pak trpěl jako zvíře, víte, jak se ty filmy ve skeneru kroutily?“ vzpomíná Ságl na dlouhé měsíce uplynulého roku. Během nich doloval z vybledlých políček obrysy událostí, jež se před ním znovu odehrávaly. A tím utrpením nemyslí jen práci s nekvalitním materiálem, který kdysi tajně získával od kameramanů z Barrandova. Díky Ságlovi před sebou sice máme unikátní svědectví o neopakovatelné éře naší historie. Jenže v povaze autora je dívat se dopředu a Ságl již za touto dobou dávno udělal ostrý řez.
Nakonec však sám uznává, že zatnutí zubů stálo za to. Svědčí o tom nejen výstava Tanec na dvojitém ledě, která je k vidění v lounské Galerii Benedikta Rejta, ale i stejnojmenná pětisetstránková publikace, již vydalo nakladatelství KANT.
Slisovaní bolševikem
Když Ságl v roce 1967 v Praze navštívil s kamarádem z rodného Humpolce Ivanem Martinem Jirousem ve smíchovském F Clubu koncert The Primitives Group, pro oba to bylo zjevení. Vystoupení psychedelické kapely, která v čase tuzemské hudební vlády chlapáckého Waldemara Matušky přehrávala nesrovnatelně živočišnější repertoár amerických The Fugs či The Velvet Underground a k tomu na scéně používala otevřené ohně, oba okamžitě uhranulo. Jirous se Ságlem se rozhodli, že se budou starat o vizuální stránku koncertů „Primitivů“ a promění jejich vystoupení v nezapomenutelné happeningy.
Do hry zapojili své manželky. Ani Věra Jirousová a Zorka Ságlová (Jirousova sestra) neměly tušení, že podobné divoké mejdany probíhají paralelně za oceánem ve Warholově Factory. Všichni však intuitivně cítili, že koncert má být zážitkem pro uši i oči, nesvázaným pravidly. Ságlovy nenahraditelné fotografie dokumentují, jak kapela oblečená do kostýmů s rybími motivy vhazuje do publika kapry, jak je sál pokrytý peřím, kolem létají holubi a ve vitríně sedí nahá dívka polepená ptačím chmýřím. Odvázané publikum cítilo, že tady se otevírají vrátka totální (a nejen umělecké) svobody, na niž si nikdo jiný v Československu netroufne.
Výtrysk spontánního překračování hranic toho, co je ještě považované za umění, trval i po sovětské okupaci. Ještě v srpnu 1969 Ságlová zaplnila Galerii Václava Špály balíky slámy a nechala na nich odehrát koncert nových Jirousových chráněnců, kapely The Plastic People of The Universe. Pak ale normalizace podobné veřejné aktivity utnula a společenství se stáhlo do podzemí.
Ságl fotí zkoušky „Plastiků“ ve sklepích, výtvarné happeningy své ženy, utajené tancovačky, svatby, život na ostrůvcích svobody na venkovských statcích, výlety, pijatiky. Z fotografií vystupuje leitmotiv pospolitého štěstí, v němž se rozjařené máničky tisknou k sobě. V nedobrovolném vyhnanství vzniká kolektivně sdílená intimita, jež i v roce 2013 fascinuje svou bezprostředností.
„Na fotkách to vypadá idyličtěji, než to ve skutečnosti bylo, bolševik k sobě slisoval lidi, kteří by spolu jinak ani nešli na pivo. Ale je fakt, že jsme se měli rádi. To je z fotografií jasné,“ říká Ságl třeba ke snímku, kde se spolu aktéři včerejšího večírku vesele rozkoukávají propletení na jedné posteli. „Tohle propojení mně pak asi dva roky hrozně chybělo, když jsem se s nimi přestal vídat.“
Rozchod
Dočasnou idylu podzemní komunity razantně ukončil policejní zátah, který inicioval vznik Charty 77. Krátce před ním se ovšem Ságl se švagrem Jirousem rozhádal. Vadilo mu, že v době vzrůstajícího tlaku navázal kontakt s Václavem Havlem, kterého si vyhlédl jako partnera pro očekávaný konflikt s režimem. Jirous dramatikovi bez Ságlova vědomí ukázal snímky, jimiž chtěl dosvědčit, že kromě poražených „osmašedesátníků“ je tu dost dalších lidí, kteří chtějí žít jinak, než jak jim diktuje systém. Ságl věděl, že pokud by se fotografie dostaly do rukou policie sledující Havla, šla by při zatýkání najisto. A takovou odpovědnost odmítl. S Jirousem se popral, sebral mu fotografie a během pár minut ukončil letité přátelství.
„Pravdu měli ve finále Václav s Magorem, ukázalo se, že by po nás fízlové stejně šli. Ale mně vadila ta jejich manipulace, že do toho lidi zatáhli a na nic se jich neptali,“ vysvětluje Ságl, který své snímky prorocky schoval u dvou přátel. Pár týdnů nato přišlo zatýkání, ukrytý materiál však policie neobjevila a krk si zachránil i fotograf. StB o jeho roztržce s „otcem undergroundu“ dobře věděla a očekávala, že jí zhrzený Ságl může v budoucnu posloužit. Místo něho se tak během soudního procesu vyřádila na Jirousovi, Svatopluku Karáskovi, Pavlu Zajíčkovi a Vratislavu Brabencovi, kteří šli na několik měsíců sedět coby exemplární příklady „atentátu na kulturu“.
Jan Ságl na spolupráci s policií nepřistoupil. Stáhl se do sebe a živil rodinu (jeho žena neměla jako Jirousova sestra šanci vystavovat). Dělal snímky měst a vesniček, které se tiskly na pohlednice. Naučil se pracovat s barvou, odvážně experimentoval s materiály, posléze dostal zakázky na knihy o jižních a severozápadních Čechách. V tu chvíli se o něm začalo šířit, že musí komunistům donášet. Pochyby narostly, když ho nechali vyjet do Francie, z čehož v roce 1987 vznikla kniha A coPaříž? Jaká byla?.
Ságl si vstřícnost úřadů k žádostem o pracovní cesty do ciziny dodnes neumí vysvětlit. Podle něj za tím mohl být plán estébáků, jak mu rozeštvat rodinu a především potrápit Jirouse v kriminále. To druhé jim celkem vyšlo, soudě aspoň podle jednoho z dopisů z Valdic, v němž Jirous ironicky poznamenává, že na švagrovu knihu vyšla pochvalná recenze v Rudém právu.
Podřezaná větev
Po revoluci si Ságl všechno s aktéry undergroundu vyříkal a vypracoval se na mezinárodně oceňovaného portrétistu tváře krajiny zasažené šrámy civilizace. Jeho ekologicky laděné snímky ukazující, „jak si pod sebou záměrně podřezáváme větev“, vycházely v magazínech National Geographic či Geo. Ve vztahu k fotografově minulosti tu však zůstávala jizva: kam se poděly snímky, které v roce 1976 ukryl u přátel? Sám Ságl byl přesvědčený, že zmizely při betonování podlahy ve stodole, pod níž byly zakopané.
Loni na jaře byl ale vyzván, aby poslal záběry z průkopnických landartových akcí své ženy na výstavu do Los Angeles. Když vzal do ruky snímek, na němž Ságlová spolu s Jirousem, Jirousovou a Mejlou Hlavsou připravují ohnivé koule hořící v noci na zasněžených humpoleckých kopcích, došlo mu, že kromě něj už jsou všichni aktéři těch dramatických let po smrti. Bohužel včetně jeho ženy. Nepodařilo by se přece jen nalézt další snímky? Kdo jiný by to místo něj udělal? Ságl se pustil do hledání a ke svému překvapení narazil doma na bednu negativů. Úplně zapomněl, že mu ji známá vrátila už během divokých revolučních týdnů.
„Každého to zajímá, ty tehdejší fotky jsou totiž takové narativní, ukecané. Všichni zkoumají, kdo je na nich zachycený, protože jsem k tomu schválně nedal popisky,“ říká Ságl k výsledku svého návratu do minulosti. A přeje si, aby s podobnou energií publikum „četlo“ i jeho aktuální práce, u nichž nikdo nemůže tušit, kdo že to v krajině narýsoval ty nekonečné lány žlutých řepkových polí.
