I se všemi mínusy je tu úžasně

Pavel Zajíček patří mezi těch několik výjimečných lidí, kteří žili svobodně i v době, kdy se za to chodilo do vězení. Také si za mřížemi rok odseděl. V roce 1977 podepsal Chartu a krátce nato emigroval přes Švédsko do USA. Dnes žije v Praze, stále píše básně a vystupuje se svou kapelou DG 307. „Nelze se vracet, nelze spočinout,“ zpívá v jedné ze svých písní.

Co je pro vás underground?

Hudba undergroundových kapel má v sobě něco syrového, temného a opravdového, což v současné hudbě není úplně obvyklé. Odkud se to vzalo?

To nevím. Zřejmě nějakým spojením vzácnosti a okolností. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že jsme se počátkem sedmdesátých let sešli v nějakém stejném nastavení, situaci či jakémsi dechu života. První vystoupení s DG 307 jsme měli v roce 1973 v hospodě v Klukovicích a druhý den se pak v malostranských hospodách ozývalo: „Slyšel jsi to?“ Bylo to jako milostná ozvěna. Právě proto stálo za to v té době dělat věci, které jsme dělali, a nic nepředstírat.

Nebylo to i vlivem americké hudební scény? Inspirovali jste se u Velvet Underground, Captaina Beefhearta nebo Franka Zappy…

Americký underground byl politický a byla to cesta proti zdi, která ve skutečnosti neexistovala.

Hrávali jste ale v dobách, kdy váš druh hudby byl automaticky považován za vzdor proti komunistickému režimu.

Každý má ten „vzdor“ trochu jinak. Pro mě to byla zřejmě jediná možnost „žití“ či „přežití“, což jsou dva úplně jiné a zaměnitelné pojmy. Koncerty mne nabíjely nějakou zvláštní energií a skládání vnitřní silou.

Z čeho čerpáte sílu dnes?

Zřejmě z ledové vody. V pět ráno vstávám a jako první si dávám ledovou sprchu. Po mrtvici už nemohu tolik cvičit. Dřív jsem každé ráno udělal třicet kliků na kloubech.

V roce 1975 jste se přestěhoval z Prahy do Mařenic v Lužických horách v naději, že lze žít život neřízený komunistickou stranou. Co si z těch let, kdy jste pracoval jako lesní dělník, vybavujete?

Jak ten kraj krásně voněl. V Praze tenkrát nebylo k hnutí, tak jsme s Charliem Soukupem, Františkem Stárkem a ostatními hledali „alternativní“ možnosti žití jinak a jinde. Viděno ze zkušenosti nazpět, nebylo to tehdy možné. Přesto jsme se stále o tu nenásilnou možnost žít si po svém pokoušeli. Bydleli jsme v hájovně, vytrhávali kořeny a vypalovali mýtiny. Ten kraj byl krásný, ale pokrytý okupací, jež byla cítit ve vzduchu. Byli jsme samozřejmě kontrastem vůči světu, který nás obklopoval. Vypadali jsme jako nějaká náboženská sekta nebo skupina homosexuálů, kteří spolu žijí bez žen. Charlie Soukup nabízel místním Bibli, ze mne byl cítit latentní antikomunismus a vlasy jsem měl dlouhé po pás. Pak za námi přijížděly naše ženy a děti, pořádali jsme zabijačku pro kamarády z Prahy a pohled místních na nás se proměnil. Byli jsme však pořád takový „divný hosti“.

Jak se tohle „lesní“ období odrazilo ve vašem přístupu k poezii?

Z některých věcí, které jsem tenkrát psal, mám pocit, že byly dělané na doraz tehdejší přítomnosti. To znamená na vnitřní doraz, kdy jsem tím nic nesledoval, žil jsem to.

V Mařenicích jste byli také v roce 1976 zatčeni. Jak se to seběhlo?

Pokud si to dobře pamatuji, byl to zrovna čas jarních prázdnin a přijely za námi naše rodiny. Svítilo slunce a bylo krásně. Šli jsme ten den na dlouhou procházku do Horní Světlé, a protože jsme měli šílenou žízeň, vrátili jsme se zpátky do mařenické hospody. Už při vstupu mě něco zarazilo. Byl sice všední den, ale hospoda byla plná lidí a ještě samé neznámé tváře. Byli to estébáci, kteří tam už zřejmě dlouhou dobu čekali. Když jsem si objednal, přišel nám jeden z nich říct, že v hájovně, kde jsme bydleli, právě probíhá domovní prohlídka. Po zabavení všech samizdatových knih a našich rukopisů nás posadili do aut a vezli do Prahy. Jel jsem s Mejlou Hlavsou a Charliem Soukupem a myslím, že ta cesta trvala dva dny, protože jsme někde nocovali v cele předběžného zadržení. V Praze na prokuratuře pak byly shromážděny všechny zabavené věci a všichni ostatní z Plastic People a DG 307. Tak začal připravovaný monstrproces proti takzvané druhé kultuře.

A snaha o svobodný život vedla do vězení.

Ale dostali jsme víceméně nízké tresty. I když se člověk může ptát za co. Vězení v těch sedmdesátých letech bylo místem tak uzavřeným, že pobyt v něm byl zkušeností sám o sobě. Jednalo se o moment přežití. Knihy byly přidělovány jednou týdně. Přečetl jsem celého Nerudu a mnoho dalších knih. Ve vězení jsem se taky jednoho dne dozvěděl z třetí ruky, že nějací intelektuálové něco připravují, což byl vznik Charty 77. Měl jsem radost, že se něco děje. Z kriminálu v Plzni jsem pak byl propuštěn v den, kdy měl pohřeb profesor Patočka.

I kvůli téhle zkušenosti jste v roce 1980 odešel do zahraničí? Nebo jak jste o svém odchodu přemýšlel?

Bylo to pro mě nesnadné rozhodnutí, ale když člověk nemůže dál, zvolí jinou cestu, pokud je otevřená. Nechtěl jsem odjet do Vídně, kde bych potkal kocovinu svého života a svojí zkušenosti. Požádal jsem tedy o politický azyl na švédské ambasádě v Praze. Švédsky jsem neuměl jediné slovo a věděl jsem o něm pouze to, že mají krále a že tam žil můj milovaný režisér Bergman. Nebylo snadné opustit přátele. To by člověk lhal sám sobě. Odjel jsem se ženou a dvěma malými dětmi. Informace o té zemi jsem měl jen od kamaráda Jirky Palase, který tam odjel o rok dřív.

Jaké byly poslední dny před definitivním odjezdem ze země?

Hrál jsem dál s DG 307 a nikomu o svém odjezdu neřekl. Občanství jsem byl zbaven čtrnáct dní před odletem a ty dva týdny jsem chodil s papírem, kde bylo napsáno „další místo pobytu neznámé“. Člověk jako by najednou nebyl.

Rána pěstí mezi oči

Co jste měl v plánu, když jste z komunistického Československa přijel do svobodného Švédska?

Neměl jsem plán, co všechno bych chtěl na svobodě dělat. Když je člověk svobodný, tak si to nemusí dokazovat činy. Ve Švédsku bylo všechno úplně jiné. Jako když jdete do zoologické zahrady a je trochu jiná, než na kterou je člověk zvyklý. Zvířata tam jsou milá, uvolněnější, to je Švédsko. Na rozdíl od jiných lidí si taky myslím, že švédský sociální systém je velice dobrý. Mluvím z vlastní zkušenosti, protože jsem tam přijel s osmiletou dcerou a dvouletým synem. Dodělal jsem si švédské gymnázium, začal jsem studovat na univerzitě angličtinu a ve Stockholmu jsem úspěšně dokončil kurz švédské masáže. Když to vidím z dnešního pohledu, tak mi čeština chyběla, jenže Švédsko bylo nový domov. Jako by něco skončilo a něco nového začínalo.

Nedávno vyšla Kniha moří, kterou jste napsal právě v počátku emigrace. Jde o velmi otevřené autobiografické psaní, záznamy reflexí, emocí, vjemů a pocitů vyvolaných životní změnou. Jak ta próza vznikala?

Měla být v mojí domýšlivosti poslední knihou psanou česky. Název vznikl z jednoduchého důvodu. Žil jsem v Göteborgu nedaleko moře, které jsem ve svých dvaceti devíti letech viděl poprvé. Napsal jsem ji během dvaceti dní, v jednom zátahu a bylo to moje vnitřní vyrovnávání se s češtinou. Kniha není automatický text, ani se v tom textu nehledám, ani v jeho postavách. Je to prostě napsáno v tom čase, bez vidiny co bude a že by to vlastně někdo mohl číst.

Když jste chtěl zůstat žít ve Švédsku, proč jste se po šesti letech odstěhoval do New Yorku?

New York mne vždycky vábil, a pokud jsou cesty otevřené a člověk má možnost volby, tak se takové nečekané změny přece dějí. Člověk dělá jiné kroky, než chtěl před chvílí udělat. Asi jsem vždy miloval protiklady. Protiklady svých rozhodnutí. Odjel jsem do New Yorku jako švédský občan.

New York v polovině osmdesátých let vypadal úplně jinak než dnes. Pro mnoho citlivých lidí to byla nejdříve rána pěstí mezi oči a člověk si tu ránu nesměl jen tak nechat líbit a musel se proti tomu nějak vnitřně postavit. Proti Švédsku, které je klidné, to byla velká změna. Bylo to pro mne pochopení významu slova „svoboda“. Živil jsem se tam celá léta jako stěhovák, a když jsem nestěhoval, dělal jsem výtvarné věci, obrovské sochy z materiálu nasbíraného na ulicích. Celý ten čas jsem žil v East Village a pohyboval se na půdorysu pěti newyorských ulic.

Co je pravdy na historce, že jste v New Yorku seděl na posteli proti zdi a bušil do ní pěstí?

Dělal jsem v New Yorku karate, protože to byla jediná možnost, jak splynout s tím městem a jak získat jistou sebedůvěru, kterou člověk v tom městě potřebuje. Cokoli člověk dělá, je otázka stavu mysli, která je nepopsatelná.

Měl jste v té obrovské metropoli problém se sebedůvěrou?

Neměl, ale potřeboval jsem se obrnit, protože New York byl v té době uvnitř té zmiňované svobody taky tvrdé město, co se týkalo každodennosti či přežití. Když jsem na ulici oslovil policistu svojí britskou angličtinou, tak jen vyprskl smíchy.

Nechybělo vám hraní a koncertování s kapelou?

To mi nechybělo, protože jsem o tom ani nepřemýšlel. Mně vlastně, i když to možná zní namyšleně, nikdy nic nechybí. Já jsem se krom jiného nikoho neptal, jestli můžu nebo nemůžu vystupovat a hrát. Prostě jsem nehrál, až na příležitostná vystoupení s Garym Lucasem, a nezabýval jsem se tím jako nějakým nedostatkem či problémem.

Gary Lucas patří ke špičkovým kytarovým hráčům, je to bývalý kytarista kapely Magic Band Captaina Beefhearta. Jak jste se seznámili?

V New Yorku žil v osmdesátých letech Gior­gio Gomelsky, který byl v Londýně prvním manažerem Rolling Stones a který měl velice rád hudební zvuk a zaměření Plastic People. Koncem osmdesátých let byl Ivan Martin Jirous zase ve vězení a Giorgio se rozhodl udělat pro něj v New Yorku koncert, na nějž pozval známé americké hudebníky a básníky. Oslovil i mne a já řekl, že bych potřeboval k vystoupení kytaristu. Nabídl mi Garyho Lucase, který v té době už nevystupoval. Potkali jsme se tedy na tom koncertě, který se konal v klubu Kitchen, a vedle něj se spoustou zajímavých lidí z tzv. amerického undergroundu – seznámil jsem se třeba s Allenem Ginsbergem. Myslím, že to bylo živě vysíláno Rádiem Svobodná Evropa. S Garym jsem pořád ve spojení. V posledních letech jsme spolu hráli v New Yorku i Česku.

Jak jste tam prožíval pád komunismu?

Já jsem ho vlastně neprožíval. V New Yorku jsem žil v přítomnosti, měl jsem nové kamarády a potkával nové lidi. Stěhováky, černochy, utečence z Irska, Jihoameričany. Byl to můj domov. Navíc jsem si tenkrát říkal, že není možné, aby se v Čechách něco změnilo. Pro mě to bylo navždy. Ale najednou se uvolnil ten kámen a struktura se zhroutila a skutečnost Evropy se proměnila. Díky dalším generacím je to tu v Česku i se všemi mínusy úžasný.

V jakém momentu jste se rozhodl vrátit?

Nikdy jsem se nikam nevracel. Šel jsem dál a pokračoval, což dělám doteď. Měl jsem ale tady v Čechách rodiče a taky mi po revoluci Mejla Hlavsa říkal, ať přijedu, že to tu je skvělý. Především jsem však přijel po deseti letech kvůli rodičům. Přijel jsem a jak to tady v Česku bývá dobrým zvykem, lidi tu umějí pít, což já jsem zřejmě neuměl. Tak jsem po první noci ani nevěděl, co se děje a kde to vlastně jsem.

Vydal jsem se po těch starých cestách svého dětství a mládí – jel jsem za rodiči do Radotína. A to shledání bylo úžasný. Jsme každý úplně jiný a asi víte, co si naše děti myslí o nás. Většinou je to odmítnutí. Měl jsem svoje rodiče rád a dělal jsem maximum, pokud to přijímali. Tatínek ještě žije, je mu devadesát dva a často ho v Radotíně, kde jsem vyrostl, navštěvuji. Tatínek je výbornej. Na nic si nestěžuje.

Byl někdy na vašem koncertě?

Ne, ani máma, které jsem někdy nosil svoje knížky. Mně to ale nevadilo, připadalo by mi to jako násilný propojování, jako že všichni musíme jít stejnou cestou.

Co vaše matka na ty knihy říkala?

Děkuju.

Změnilo vás, když jste se vy sám stal otcem?

Určitě. Když se mi v roce 1971 narodila moje první dcera Michaela, které je dnes čtyřicet jedna a má dvě děti, ukrýval jsem se před zvýšenou aktivitou StB v Novém Městě na Moravě a namaloval jsem jí tam obrázek. Byl jsem šíleně nadšenej z toho, že se narodil další člověk. Mám tři děti. Syn Marek žije ve Švédsku a je mu třicet čtyři, Michaela je v Praze a nejmladší dcera Gabriela, které je dvacet a mám ji s americkou manželkou, se rozhodla žít v Praze. Se všemi velice dobře vycházíme. Já se svým dětem neseru do života, a když se o to pokoušejí ony, tak je upozorním, že se sobě navzájem nesereme do života a nedáváme si příliš rad, jak a co dělat.

Je to všechno tady, v lidech

Jak jste po návratu vnímal zdejší dění? Nebylo vám Česko malé?

Když jsem odcházel, byla tu všudypřítomná tíseň. Když jsem se sem v devadesátých letech poprvé podíval, bylo to tu jak po otevření okna. Průvan a čerst­­vý vzduch. Lidsky mi to tu ale připadalo malý, protože jsem tomu dění nerozuměl. Měl jsem pocit, že po změně se většina lidí žene za nějakou vidinou „budoucnosti“. Kam, tomu, myslím, ani oni sami nerozuměli. Samozřejmě mě tady taky spousta věcí srala. Třeba to, jak tu lidi o sobě mluví hnusně a nepřejícně. Potom jsem o deset let zestárl, pak o dalších deset a teď je mi to nějak úplně jedno. Nezabývám se tím. Není mi to lhostejné, ale nejde žít tak, že člověk jen srovnává, jak to někde je či bylo, nebo srovnává lidi a jejich zkušenost – to podle mě nemá žádný styčný bod. Češi přirovnávají všechno k něčemu ze světa, jako by v tom světě bylo něco výjimečného. Je to takový poddanský pocit. Přitom je to všechno tady, v lidech.

Své písně jste znovu a oficiálně nahrával až po návratu z exilu v roce 1991. Jak vznikalo CD Uměle ochuceno?

Když jsem přijel v roce 1990 do Prahy a atmosféra byla více než radostná, domluvil jsem se s Mejlou Hlavsou, že bychom mohli společně, po sedmnácti letech, něco udělat. Hudbu i texty jsme připravili za několik dnů a během tří dnů bylo Uměle ochuceno natočeno ve studiu Újezd. Byl to asi náš věčný přetlak a potřeba něco spolu dělat. Nebylo to ale navazování či znovunahrávání. Navazování považuji za směšnou, nebo aspoň obtížnou věc. Ale chuť něco dělat ve mně existovala. Člověk prostě funguje svým nahlížením věcí a je jinak nedefinovatelný. Člověk, to je společenství, ať to přijímá nebo ne. Člověk, to je přátelství. Nebylo to navazování, ale vrhání věcí či kostek.

Jak se dnes podílíte na hudebním vyznění DG 307?

Prvotní myšlenka vzniku DG 307 bylo „šílenství“ moje a Mejly Hlavsy. Myšlenka DG 307 stále existuje a jako možnost tvorby, případně nápadu je otevřena lidem, s nimiž dělám. Ta myšlenka je díky svojí otevřenosti neuzavřitelná. Stejně jako voda, kterou žádná přehrada nezastaví.

Co vám dávají mladší spoluhráči?

Ti o generaci mladší už zase tak mladí nejsou, protože jim je dneska třicet let. Když jdou do práce se mnou a dělají to, co dělají, naplno, tak vzduch kolem nás je průchozí a nemá zdi. Ty lidi mě baví tím, že v sobě mají otevřenost.

Liší se nějak hraní s kapelou, když vám je dvacet a šedesát?

Když jsme s Mejlou Hlavsou zakládali DG 307, bylo nám dvacet dva let. Hudba, kterou jsme dělali, byla divoká, ale vlastně i svým způsobem duchovní. V současné době jsem klidnější a více otevřený. Naslouchám šumu a slovům kolem sebe. Zároveň jsem pro některé lidi starý a třeba i odepsaný, ale tu divokost v srdci mám pořád.

Předminulý rok vám bylo šedesát, ohlížel jste se za svým životem?

Chtěl bych říct, že se neohlížím, ale nebyla by to úplně pravda. S časem však nic neuděláte. Teče. Pak je ale třeba čas trávený s dětmi nebo dětmi mých dětí, který miluju. Děti nic nepředstírají, neznají to.

V roce 2010 vás postihla mrtvice. Co vás napadalo, když jste se probral?

Víc se soustředím na věci, které dělám. Dávám na ně větší důraz, protože si myslím, že to má smysl.

Někteří lidé, kteří byli během totality perzekvováni, se dnes za dobou temna ohlížejí s jistou melancholií, vzpomínají třeba na soudržnost, která mezi disidenty panovala, a na určité jasné černobílé rozdělení jejich osobního světa. Jak to máte vy?

Zmiňujete slovo „temnota“. Já jsem to všechno prožil a nic temného jsem při tom v sobě nenesl. Ani kriminál nebyl vlastně temný. Ani hudba DG 307 nebyla temná. To je zmatení smyslu té „temnoty“. To je jen pohled prvomájového davu, který považuje některé věci za depresivní.

A chybí vám ta soudržnost?

Nevím, o jaké soudržnosti to mluvíte. Spousta lidí z mojí doby je už po smrti. Člověk však svým životem navazuje na to, co je teď, a vytváří tak společenství přítomnosti s novými lidmi. Vážím si nové generace. Generace našich dětí, která neposlouchá rady svých otců. A je to dobře, protože nějaké zkušenosti otců či učitelů nikomu nic nedají. Nanejvýš zlobu. Pokud si člověk na něco příliš stěžuje, potom skončí v tom, že si už pořád jen stěžuje a kruh se uzavírá. Hlavně nejde si o něčem něco myslet a tvrdit, že takhle je to správně, nebo že to takhle bylo dobře. V mém světě pravda neexistuje. Protože pravda se děje.

Jak se rozhodujete mezi dobrým a špatným?

Nevím vlastně, co je dobrý. Ale co je špatný, to někdy cítím.

Autor je novinář.

42 F CTK R02 2013, Autor: [object Object]

Pavel Zajíček (61)

Studoval na Stavební fakultě ČVUT. Prošel řadou dělnických profesí: umýval okna, byl kulisákem, stavebním dělníkem i dřevorubcem. V roce 1973 vytvořil s Milanem Hlavsou experimentální hudební skupinu DG 307, pro niž psal texty i hudbu. Tři roky poté byl s dalšími členy podzemního společenství kolem skupiny Plastic People of the Universe zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen za údajné výtržnictví na jeden rok. Chartu 77 podepsal hned po svém propuštění. Roku 1980 emigroval: v letech 1980–1986 žil ve Švédsku a posléze v USA. V exilu se věnoval převážně výtvarné práci. Od roku 1995 trvale žije v Praze.  V roce 1992 obnovil DG 307. Vydal několik básnických knih a próz, mezi nimi: DG 307. Texty z let 1973–1980,Zápisky z podzemí (1973–1980),Kniha moří nebo Chvění (1993–2012).