Každý má pocit, že Švejka důvěrně zná. Je to literární i národní ikona, nejznámější český hrdina na světě. Při pozornějším čtení se nám však ztrácí mezi řádky. Je mnohoznačný, záhadný a unikavý, stejně jako jeho autor. Jaroslava Haška ani jeho Švejka nezná doopravdy nikdo. Třicátého dubna uplyne od narození českého spisovatele sto třicet let.
O jeho podobě víme jistě jen to, že měl modré oči, kulatou tvář, dobromyslný výraz a že z jeho celkového vzezření sálala neutuchající spokojenost, kterou nedokázalo narušit ani jeho odsouzení k smrti. Více indicií o Švejkově zjevu v Haškově románu nenajdeme, a kdyby ho Josef Lada nenamaloval, možná bychom si ho ani neuměli představit.
Zrodil se jedné noci, kdy se Jaroslav Hašek vrátil pozdě domů a vyžádal si podle svědectví své manželky papír. Nikdy si přitom dopředu nic nepřipravoval. Teď ale nadepsal „Pitomec u kumpanie“ a k tomu připojil větu: „Dal se sám vyzkoušet, že jest schopen, aby vystupoval jako pořádný vojín.“ Pak usnul. Druhý den napsal první z pěti povídek Dobrý voják Švejk. Zajímavé příhody poctivého vojína. Byly otištěny v květnu až červenci 1911. Tak se na světě objevil Švejk.
Pro jedny blb, pro druhé moudrý blázen. Pro jedny ikona odcizení, chytrosti a lstivosti, pro jiné bojovník proti válce, pro další bezectný oportunista. Každý člověk a každá doba v něm hledá něco a někoho jiného. Kolik má ale Švejk s našimi představami společného? Ten z předválečných povídek se skutečně projevuje s přímočarou jednoduchostí a jeho eskapády připomínají prvoplánové gagy Chaplinova ražení. Když je poslán do města pro vöslavské mešní víno, pochopí to tak, že pro něj vyrazí na několikadenní cestu do Vöslavy. Jindy při plnění torpéd střelnou bavlnou kouří fajfku, kterou při kontrole inspekce zbrkle odloží na sud s výbušninou a vyhodí celý tábor do povětří. Poválečný románový Švejk – ten, který dobyl svět ve třiceti jazykových překladech – už je však docela jiný.
Při sledování jeho příhod smích tuhne ve tváři a dobrosrdečný tón i výraz často kontrastují s cynismem a tvrdostí, která vykukuje za nimi. „Nabod se akorát, má střeva v kalhotech,“ ilustruje tuto tvář dobrého vojáka Švejka jeho glosa v proslulé scéně, kdy z vlaku odvážejícího armádu na frontu vypadne jakýsi kaprál rovnou na páku výhybky.
Podobných příkladů bychom v knize našli bezpočet. Ne, o tomhle Švejkovi nelze tvrdit nic jednoznačného. Jeho tvář ze všeho nejvíc připomíná vypouklé zrcadlo, za které nelze proniknout. Jak se v něm ale odráží sám Jaroslav Hašek? Jaká životní zkušenost ho přivedla k vytvoření takového hrdiny?
Kamarád, který nebyl
Do českého obecného povědomí je Hašek vytesán jako pijan, výtržník a bohém, který tráví život po hospodách a nic mu není svaté. Jak se to však snoubí s jeho obdivuhodnou pracovitostí? Kromě Švejka napsal více než třináct set humoresek a fejetonů a obsáhlý spis dokumentující dějiny parodické Strany mírného pokroku v mezích zákona. Stejně tak není jasné, proč v naší společenské paměti žije jen jako obtloustlý alkoholik se zženštilými rysy, když během své ruské anabáze mnohokrát prokázal nebývalou odvahu a bez zaváhání se pouštěl do smrtelně nebezpečných rizik. Devadesát let po smrti nejslavnějšího českého spisovatele by se zdálo, že už o jeho životě známe téměř každý detail. A přitom zíráme jen na povrch jeho masky.
Proniknout k Haškově osobnosti totiž znamená odstranit nános mystifikací, jež kolem sebe neustále šířil. Snad každou prožitou událost upravil či pokroutil do historky a kumpáni z pražských hospod jeho legendu jen posilovali. Haškův život sice obdivuhodně, téměř den po dni zdokumentoval jeho letitý a oficiální životopisec Radko Pytlík, nicméně jak říká stará pravda – být svědkem neznamená ještě rozumět. A v Haškově případě to platí dvojnásob.
To potvrzuje spisovatelova žena Jarmila. „O Haškovi mnozí rádi svědčí, jaký byl pijan,“ píše ve své vzpomínkové črtě. „Nikdo se ale nezamyslel nad tím, proč Hašek tolik pil. A že přestával pít, kdykoli se na něj usmálo štěstí.“ I spisovatelovi přátelé v různých svědectvích připomínají jeho náhlé změny nálad, kdy ze sebe jednou manicky sypal bláznivé nápady, aby pak propadl chandře. „Haškovi se rozumět nemohlo,“ vzpomíná básník Jiří Mahen. „Příliš často se skrýval, ztrácel se, a upřímně vám povím, že kamarádem v onom smyslu, jak se tomu tenkrát rozumělo, on vlastně nikdy nebyl.“
Zdá se, že Hašek byl tajuplný a možná i tragický muž. A také muž nejasné a kolosální proměny, kterou prošel na ruské frontě: z alkoholika a anarchisty se stal asketický abstinent a bolševik. Po válce pak o svých ruských zkušenostech odmítal mluvit, nanejvýš je ironizoval. Přitom měly na zrod románového Švejka naprosto zásadní vliv.
Mrzí mne tam všecko
Ve všech těch mystifikacích a otázkách je jistá jen řeč úředních záznamů. Z nich vyplývá, že rodina Jaroslava Haška žila dosti hluboko pod poměry. Jeho otec v roce 1896 předčasně zemřel a matku nutnost šetřit žene do častého stěhování, kdy jeden temný a vlhký byt střídá druhý, ještě horší, nicméně levnější. Takto mění Haškovi adresu i třikrát do roka. To všechno se brzy projeví v chování dospívajícího Jaroslava. Radikálně se zhorší v prospěchu a je vyloučen z gymnázia. Dva roky stráví jako pomocník v drogerii, aby poté nastoupil na obchodní akademii, kterou v červnu 1902 řádně dokončil. To už má za sebou první předvedení na policejní stanici. Přidal se k davu demonstrantů protestujících proti zrušení Badeniho jazykových zákonů, jež měly zrovnoprávnit češtinu s němčinou. Kapsy měl plné kamenů.
Hašek však nežije jen ruchem města s jeho tehdejšími ostrými národními a sociálními srážkami. S bratrem Bohuslavem a dalšími přáteli se vydávají na dlouhé výpravy. Procházejí pěšky Moravu a Slovensko. Vyrážejí i na několik měsíců bez peněz. Přespávají pod širákem nebo na farách, o jídlo žebrají. Jaroslav Hašek pozorně všechno kolem sebe sleduje a po návratu své postřehy zpracovává v reportážních povídkách. Jeho první cestopisná črta vyšla v Národních listech 26. ledna 1901. Tehdy se Hašek stal novinářem.
46 R17 ctk2, Autor: [object Object]
Tajemstvím je opředena jeho přelomová „cesta na Balkán za makedonskými povstalci“ v roce 1903, na kterou se tentokrát vydává sám. Z náhlého popudu, ze dne na den se rozhodl odejít ze stabilního místa v bance Slavia a zavřel si dveře k usedlé kariéře. Jeho kamarád Ladislav Hájek o tom vypráví ve své knize vzpomínek. Při návratu z noční procházky domů se Hašek najednou zastavil, podíval se na měsíc a řekl: „Bral jsem dnes za přesčas, mám peníze na cestu, pojedu teď v noci na Slovensko! Nepůjdu už do banky. Mrzí mne tam všechno.“ Pár dní nato přišlo na adresu jeho matky vyrozumění z banky Slavia: „Pane Hašku, 30. května jste se nedostavil do kanceláře a na poptávku naši dozvěděli jsme se, že jste vůbec odjel z Prahy a že ani Váš pobyt, ani Váš návrat znám není. Následkem tohoto hrubého porušení povinnosti úřednické propouštíme Vás dnešním dnem ze služeb…“
Čerstvě dvacetiletého Jaroslava k cestě inspirovaly anarchistické přednášky v pražské hospodě U Otčenášků vedené okruhem S. K. Neumanna, kde se o makedonském povstání proti turecké nadvládě doslechl. Trasa jeho cesty je však nejasná. Z náznaků v povídkách se zdá jisté jen to, že se v Budapešti z původně plánované trasy obrátil a došel přes Slovensko až na polsko-ruské hranice. Při zpáteční cestě byl 28. července 1903 v Krakově zavřen do vězení pro potulku, protože u sebe neměl doklady ani peníze. Matka mu tedy peníze poslala, ale on je ve Frýdku-Místku prohrál v kartách a opět byl zadržen policií. Matka mu tedy poslala peníze znovu, ale on je znovu propil v kořalně v Jestřebí. Jak se dostal domů, není jasné. Zpátky v Praze byl však jistě 6. října, kdy byl zadržen a předveden pražskou policií, „neboť pomočil dlažbu před policejním komisařstvím, čímž dlažba byla znečištěna“.
Podej mi nůž
Po návratu se jeho postoje radikalizují a Hašek vstupuje do anarchistického listu Omladina, který navazuje na buřičské hnutí z devadesátých let 19. století. Tentokrát už ale nejde o přímé a násilné akce. Redakce kromě článků o potřebě sociální a politické radikální změny organizuje přednášky („Kamarád Hašek přednáší o poměrech v Rusku, Haliči a Uhrách, kde skutečně studijní cesty konal.“) a snaží se agitovat přímo mezi lidmi. Hašek se kvůli tomu odstěhuje do Lomu u Mostu, kde sídlí redakce a kde o anarchistické myšlence přesvědčuje severočeské horníky. Sám dokonce pár dní pracuje v dole Barbora.
Z jeho tehdejších postojů prosakuje také notná odvaha. V letech 1906–1907 je mu zkonfiskováno jedenáct satir, protože „vytváří skutkovou podstatu přečinu proti veřejnému pokoji a řádu“. Musel si tedy své postoje a tvorbu od samého začátku obhajovat proti cenzuře a rakouským úřadům. Kromě konfiskace mu hrozily i vězeňské tresty. Ostatně v roce 1907 si odseděl měsíc za účast na anarchistické demonstraci a napadení policisty. Výmluvná pro jeho životní otrlost je též civilní vzpomínka jeho ženy Jarmily vyprávěná přítelkyni, překladatelce Anně Auředníčkové-Schickové. „Byl pokousán psem, naším psem, naším pitomým rekem. Co s tím? Z rány tekla krev. ‚Buď s tím teď musím do Pasteurova ústavu, nebo – podej mi, Jarmilko, svíčku a sirky a nůž. Plochý nůž.‘ Pak ho rozžhavený přiložil na ránu. Krev zasyčela a ucítila jsem zápach škvařícího se masa. Vykřikla jsem úzkostí. ‚Tiše, to nic není!‘ V jeho pravidelném obličeji se nehnul ani sval. Znovu rozžhavil nůž, znovu si vypálil ránu.“
49 R17 ctk s jarmilou, Autor: [object Object]
Hašek nepíše téměř o ničem, co si sám neprožije, s čím se nesetká. Jeho anarchismus není kavárenskou pózou. Je skutečně mužem z ulice, z hospod, spisovatelem zkušenosti. Žije ze dne na den, přespává u známých. Po jeho adrese se pídí policie i špehové c. a k. rakouského mocnářství, protože se dostal na seznam Centra pro dozor nad anarchisty zřízeného poté, co Luigi Lucheni spáchal 10. září 1898 atentát na císařovnu Alžbětu zvanou Sissi. Při tom všem stačí zaplavovat svými povídkami a fejetony české deníky a časopisy. Podle mnoha svědků píše přímo v hospodě, jen si na pár hodin odsedne do samoty sousedního stolku. Večer už pije za honorář, který si nechá vyplatit přímo na ruku.
Sfinga za hospodským stolem
Tento nestálý a neukotvený život má na svém kontě brzy poškozené a oběti. Tou první je jistě jeho matka, která za něj zprvu platí dluhy, vyřizuje četné dotazy policistů a strachuje se, kde její syn zrovna složí hlavu. Druhou je jeho žena Jarmila Mayerová, s níž se zřejmě seznámil na majálesu v pražské Stromovce v roce 1905. Byla jednou z mála těch, kdo dokázali přijmout bezvýhradně jeho humor a bystře na něj reagovat. A byla jedinou, kvůli níž se Hašek pokusil „žít normální život“.
V roce 1909 získal trvalé místo v časopisu Svět zvířat, čímž splnil základní podmínku Jarmiliných rodičů a ti svolili ke svatbě. Tchán Mayer, movitý sochař a štukatér, novomanželům sehnal byt a vybavil jej nábytkem. Ačkoli Hašek kromě platu dostával od vydavatele dva litry piva denně, v redakci ho to neudrželo. Utíkal do hospod, a když začal psát články o vymyšlených zvířatech, byl po roce vyhozen. Brzy přišli s Jarmilou i o byt, ona se odstěhovala k rodičům a nakonec Hašek pokazil také oslavy narození svého syna Richarda v roce 1912. Propil svěřené peníze, za které měl koupit kočárek, a domů se vrátil opilý. Jejich manželství tak po třech letech de facto skončilo a on svého syna znovu spatřil až po návratu z ruské fronty.
Hašek si přitom uvědomoval, že Jarmile svým chováním ubližuje, a trápil se tím. „Budete se mnou nešťastná, já vím a tuším. Ale beze mne? Já přece bych chtěl být hodný a rozumný. Jenže to neumím,“ napsal jí už v jednom z mileneckých dopisů před svatbou.
50 R17 ctk, Autor: [object Object]
Co bylo příčinou toho „neumím“? Neukotvené a nestálé dětství? Odpor k měšťáckému způsobu života? Alkoholismus? Literární historici mlčí. Možná by v tom mohla hrát roli skrytá homosexualita, jak se domníval Jindřich Chalupecký. Ani pro to však nemáme přesvědčivé důkazy. Zvláštní je, že Hašek tuto svou neschopnost „normálního“ života sice reflektuje, ale nedokáže s ní nic udělat. Zpracovává ji ovšem literárně, jak je jeho zvykem. Je to totiž výrazný rys Švejka – jako by nikde nebyl doma, a právě proto se musí umět všude rychle zabydlet. Na ničem nelpí. Téměř nezavře pusu, baví a dráždí svými historkami a výstupy okolí, ale o svém vnitřním světě neprozradí nic. Všechno se v něm jen groteskně odráží. Podobně o Haškovi jeden z kumpánů prohlásil, že mu svou neproniknutelností připomínal „sfingu za hospodským stolem“.
Veletoč
Svou ruskou anabázi Hašek později ironicky nazýval „výletem do dějin“. Opět jde o zlehčující mlhu skrývající absurditu hrůzy, kterou si na ruské frontě a v tamní občanské válce prošel, a odvahu, již při tom musel osvědčit.
Když Jaroslav Hašek za války rukoval do rakouské armády, netajil se před svými přáteli, že hodlá přeběhnout k Rusům. Učinil to roku 1915 v září u haličské obce Chorupaň severovýchodně od Lvova. Že to byl riskantní podnik, při němž šlo o život, dosvědčuje líčení Pytlíkem citovaného velitele Haškova družstva Jaroslava Kejly. Rakouské jednotky byly překvapeny mohutným nástupem Rusů, kteří se toho dne začali najednou vynořovat z ranní mlhy. Zatímco ostatní prchali ve strachu za ním, Haška jako by se nastalý zmatek netýkal. Podle Kejlových vzpomínek si pomalu obouval boty. Prý si je musí utáhnout, aby se mu dobře utíkalo, protože mu otekly nohy. Když Rusové přiběhli, vítal je s rukama nad hlavou. Jak si ale mohl být jistý, že ho zajmou? Co když by ho rovnou zastřelili nebo vzali na bodák? Byla přece mlha. Pomohla mu náhoda, v níž se zračí jedna z groteskních absurdit a zmatků první světové války. Když totiž ruská rojnice přišla na dohled, byla bez pušek, ozbrojena jen polními lopatkami. Chaos evidentně panoval na obou stranách fronty.
49 R17 ctk, Autor: [object Object]
Hašek pak prožil půl roku v zajateckém táboře u Kyjeva a v jiném lágru u Samary onemocněl tyfem, přežil jen zázrakem. V létě 1916 vstoupil do Československých legií. Tam píše do časopisu Čechoslovan vlastenecké výzvy o spravedlivosti českého národního boje. Ještě několik měsíců po říjnové revoluci kritizuje bolševiky, vyčítá jim likvidaci „svobody tisku, myšlenek a přesvědčení“, lituje, že bolševický rozvrat zabraňuje legiím zasáhnout do války na východní frontě. A pak přišel nejbizarnější veletoč nejen v Haškově životě, ale v celých dějinách moderní české literatury vůbec. V roce 1918 někdejší bohém od legií zběhl a stal se náčelníkem náborového střediska pro vstup Čechů do Leninovy Rudé armády v Samaře. Hrozil mu tak dvojí trest oběšením za velezradu – od rakouské armády i od jeho bývalých kolegů z legií.
„Prohlašujeme, že Čechoslováci, kteří se zúčastní dobrodružství (Masarykovy)České národní rady, jsou zrádci světové revoluce a český lid ve vlasti jim nikdy nedovolí, aby se vrátili domů, do svobodných Čech! Za výkonný výbor Čsl. sekce ruské komunistické strany Jaroslav Hašek,“ stojí v letáku sepsaném novým náborovým náčelníkem rudých v Samaře v dubnu 1918. Bývalí spolubojovníci ani pražští literární známí Haška nepoznávají. Jednak přestal pít, což je v jeho případě změna fundamentální. A druhá změna je neméně významná: on, který až dosud neváhal zesměšnit jakoukoli autoritu a falešnou ideologii, teď najednou mluvil a psal v naprosté shodě se všemi frázemi, jež ještě před několika lety parodoval na schůzích Strany mírného pokroku. O to větší záhadou jeho přemet zůstane. Sice jej dokumentují mnohá svědectví a úřední záznamy, nikde se však nedozvíme, jaké jsou vnitřní důvody, které k němu Haška vedly. Nikdy o tom nepromluví. Jeho jedinou odpovědí je románový Švejk. K tomu ale ještě chyběl kus cesty.
Výlet skončil a velitel se vrací
V červnu 1918 Československé legie oblehly Samaru a Hašek se ocitl v bezvýchodné situaci. Legionářští vůdcové vydali rozkaz, aby byl „spěšně zadržen a postaven před polní soud Čsl. legií“. Rozsudek za velezradu je přitom smrt oběšením. Hašek se však převlékne za venkovana a podaří se mu uniknout. „Prchnul sem v přestrojení za blbého od narození syna německého kolonisty z Turkestanu,“ popíše později krátce svou anabázi v jednom z dopisů. A více se už o jeho dobrodružném kousku, při němž jen o chloupek unikl smrti, nedozvíme. Stejně tak se nikdy nedozvíme, co prožíval v následujících třech měsících, kdy se potuloval sám po pláních kolem Samary a snažil se dostat zpět k Rudé armádě. Všude kolem se přitom proháněly jednotky bílých nebo československých legionářů. A nemazlili by se s ním ani jedni, ani druzí.
Nakonec se dostal do Simbirsku (dnešní Uljanovsk) na řece Volze a stal se – už jako český komunista – pracovníkem politického oddělení Rudé armády. Neúnavně agitoval za komunistické ideje – tiskl letáky s výzvami pro legionáře, aby změnili stranu stejně jako on. Vydával, redigoval nebo spolupracoval v celé řadě komunistických časopisů. V lednu 1919 se z jeho iniciativy dokonce sešli čelní představitelé zahraničních komunistů nacházejících se v Rusku a založili na svém setkání Zahraniční komunistickou stranu bolševiků. Jejím sekretářem byl zvolen – Hašek.
O jeho konkrétních činech však nevíme téměř nic, jen obecná data z Kmenového listu a Poslužného legionářského spisu Jaroslava Haška. Přes všechny útoky a obvinění, jež proti Haškovi vznesli legionáři, nebyl pro velezradu nikdy souzen, podezření, že za bolševické kariéry měl na svědomí životy „kontrarevolucinářů“, nebyla nikdy potvrzena.
Když se 19. prosince 1920 po téměř šesti letech vrátil na vyžádání českých komunistů do Prahy coby agitační posila, jeho revoluční zápal náhle mizí.
Namísto agitace píše povídkový cyklus Velitelem města Bugulmy, v němž se hlavní hrdina komisař Hašek snaží mírnit sadistické sklony rudého primitiva a velitele Jerochymova, sám ale končí před revolučním komitétem, který vyšetřuje jeho kontrarevoluční činnost…
Ke změně svých postojů se Hašek nikdy nevyjádřil, a tak se o jeho působení v bolševických službách a o jeho odchodu z nich lze jen dohadovat. Nicméně ten „výlet do dějin“ byl, jak zpětně víme, nutný. Jen díky totální deziluzi a prozření, jež během něj zakusil na vlastní kůži, se mu zjevil románový Švejk.
Evangelium blbosti a rozkladu
Po návratu do Prahy začal Hašek zase pít, notně ztloustl, potlouká se po hospodách a žije na dluh. Už to ale není ten starý Hašek. Na fotkách z té doby je v jeho tváři cítit zvláštní vážnost. V takovém rozpoložení začíná psát dílo, jež ho už do dějin dostane natrvalo. Osudy dobrého vojáka Švejka. Vydává ho na pokračování v sešitech, aby si z honorářů za jednotlivá pokračování vydělal na psaní dalších.
49 R17 wikimedia, Autor: [object Object]
Na podzim 1921 odjel z Prahy na venkov, aby měl na práci klid a zdravější ovzduší. Usadil se ve vsi pod troskami gotického hradu Lipnice v jihovýchodních Čechách spolu se svou partnerkou Alexandrou Lvovou, kterou si přivezl z ruské fronty, a chrlí několik stran denně. Posílá je do Prahy a nechává si jen poslední list, aby věděl, kde má navázat. Jeho zdravotní stav se však rychle horší. Pokračování Švejka diktuje v hospodě. Když 3. ledna 1923 zemře patrně na zkolabování ledvin, není jednoduché najít někoho, kdo by zaplatil rakev a pohřeb. Odmítá to Haškův nakladatel, nezařídil ho ani jeho bratr Bohuslav. Nakonec platí vše potřebné Haškův kamarád s případným příjmením – Zaplatil.
Slavnému kumpánovi, bohémovi a oblíbenému spisovateli jde za rakví jen pár přátel, bratr Bohuslav a syn Richard. Pohřeb se koná na Tři krále. Mrzne a řídkému průvodu sněží na hlavy.
Osudy dobrého vojáka Švejka zůstaly rozsáhlým, avšak nedokončeným torzem. První reakce na ně byly rozporuplné. Čtenáři si Švejka po zkušenostech první světové války oblíbili jako jistý druh terapie, která jim pomáhala se tragickým létům zasmát. Literární kritici s výjimkou Ivana Olbrachta a Maxe Broda však reagovali spíše negativně. Spatřovali ve Švejkovi výsměch statečnosti. Heroizování Švejkova nepevného charakteru a zdánlivé vyčuranosti považovali za urážku lidské důstojnosti. „Švejk je příliš neuvědomělý, příliš blátivý a beztvarý, aby stačil na reka, byť pasivního,“ napsal například ve své kritice F. X. Šalda.
Paradoxní přitom je, že polemické i souhlasné interpretace Haškova románu přibývaly hlavně po jeho úspěchu v Německu ve dvacátých letech a po druhé světové válce. „Švejk dělá něco, co není každému dáno. (…) Svým povzneseným pohledem získává převahu nad válečným šílenstvím,“ cituje Radko Pytlík recenzi v rakouském časopisu Weltbühne z roku 1926. V Berlíně se brzy objevila i první dramatizace Švejka a byl to také německý překlad, z něhož byl Švejk poprvé přeložen do ruštiny.
Každá kultura čte ovšem v postavě Švejka něco jiného a jinak si ji aktualizuje. Ruský spisovatel a haškolog Sergej Solouch vysvětluje Švejkovu oblibu u ruských čtenářů právě jeho absurdním vyzněním: „Pomáhá nám Rusům žít v tomto absurdním světě. Ruští čtenáři Haškův román zbožňují. Dokládá to fakt, že právě teď je v jednom z nejpopulárnějších moskevských knihkupectví – Book House Moscow – k mání celkem šest rozdílných knižních vydání a dvě audioverze.“ Polský haškolog Antoni Kroh zase tvrdí, že Švejkovi tamní milovníci „mají rádi především jeho plebejský styl humoru, vytrvalost a radost ze života“.
52 R17 hrussvejk, Autor: [object Object]
V českých zemích se pohled měnil. Co meziválečná kritika na Haškovi kritizovala, ta pozdější na něm oceňuje. Moderním kritikům se Haškova románová forma už nezdá nudným souborem hospodských historek, považují ji za „předzvěst surrealistické metody koláže“ a v jeho humorné negaci a boření stávajícího řádu vidí „modernistické postupy, které znovu objeví až dada“. „Je to román chaosu, podobenství absurdity, evangelium blbosti a totálního rozkladu, v němž mizí jakákoli hodnota individuálního života. Ať lidé vydávají rozkazy, nebo je plní, nebo se jim vyhýbají, ať mají takové či onaké touhy, přání a plány, nakonec vše mizí v beztvarém plazmatu,“ říká o Haškově díle literární vědec Vladimír Papoušek. Podle něj Hašek ve svém románu předpověděl obraz světa, jak to po něm udělali antiutopisté typu Orwella nebo Huxleye.
Co ale v jeho neprůhledné tváři vidíme dnes? „Zdejší pohled na Švejka je pod fatálním vlivem filmů s Rudolfem Hrušínským, které byly podle románu natočeny,“ říká Petr Bílek z Filozofické fakulty UK. „Ty filmy tvoří téměř neprolomitelnou bariéru, která českým čtenářům brání ke Švejkově podstatě proniknout v její mnohoznačnosti. Čtou tu knihu jen jako román humoristický, historický.“ Podle Bílka také zdejší publikum Švejka často chápe jako román protiválečný, což vědec považuje za největší švejkovský mýtus vůbec. „V Osudech nejde o boj proti válce,“ říká Bílek. „Válka je Haškovi jen východiskem, pozadím, na kterém ukazuje absurdní povahu našeho světa. A ta není zrovna veselá. Je i nesmyslná, temná a rozporuplná. Stejně jako pro nás zůstane Haškova osobnost a jeho život.“
