Ke slovu musí přijít levicoví historici

Minulou středu odvolala rada Ústavu pro studium totalitních režimů ředitele Daniela Hermana a vyvolala tím poprask. Jedním z hlavních aktérů odvolání byl i nový člen rady ÚSTR Michal Uhl. „Měla by skončit předpojatost, s níž se na minulý režim díváme,“ říká v našem rozhovoru.

Na které fakultě jste vystudoval historii?

Takže nejste historik?

Ne, jsem sociolog.

Proč jste přijal pozici v radě Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR)?

Dostal jsem nominaci od jedné neziskové organizace. Domnívám se, že otázky spojené s minulostí jsou záležitostí celých humanitních věd. Mají k nim tedy co říct i sociologové.

Jak je to ale přímo s vámi? Nejste historik ani zatím nemáte přehršel profesních zkušeností. V čem jste tedy přínosem radě?

To se musíte zeptat mých volitelů. Považoval jsem za výzvu nominaci přijmout. Mě ta instituce zajímala, zajímala mě její produkce. A dlouhodobě se pohybuji v prostředí mladých historiků, kde se o ÚSTR hodně diskutuje. Také jsem hodně diskutoval se svým dědečkem o minulosti a říkal jsem si, že je možné přispět k tomu, aby se ta práce vzala za správnější konec.

Ale odkud máte kompetenci rozlišovat, co je a co není správný konec?

Rozhodně si nemyslím, že by radní měli aktivně vstupovat do interpretace minulosti. To by mělo být tabu. Rada má úkoly, které jsou dané zákonem, a náš úkol je jen lépe dodržovat ten zákon. To znamená dbát na kvalitní a vědecké výstupy organizace, to se podle mého soudu nedělo.

Ale vy jste v médiích včetně Respektu prohlásil, že interpretace českých dějin, jak ji přináší ÚSTR, není správná. Kde tedy berete sebevědomí rozhodovat, co je a co není správná interpretace?

Ústředí mé kritiky je v metodologii vědy. Tou jsem se zabýval naposledy, když jsem se připravoval na státnice, četl jsem řadu textů, které se zabývaly organizací vědy. Takže moje sebevědomí vyplývá z univerzitního vzdělání. Tu funkci jsem přijal také z důvodu svého rodinného zázemí, hodnot, které mám.

Jaké hodnoty to jsou?

Zajímá mě dvacáté století, v rodinném prostředí se vždy o historii kriticky diskutovalo a kritický pohled, snaha aktivně přistupovat k látce – to je něco, co jsem si z rodinného prostředí odnesl. Rodiče a prarodiče byli aktéři té doby minulé. Navíc řada lidí v historické obci kandidaturu do rady odmítla i z důvodů, že jejich rodiče byli za normalizace v šedé zóně a měli strach, že by jim to někdo mohl vyčítat. Zatímco já se cítím v debatách o minulosti naprosto svobodný. K tomu, abyste se občansky angažoval, potřebujete především odhodlání, odvahu a vůli.

Ve vašem případě ale také chuť rozhodovat.

Pro mě to není nic nového. Od roku 2006 jsem v exekutivních pozicích, byl jsem poradcem dvou ministrů, jsem místopředseda akademického senátu, jsem sedmým rokem zastupitelem. Už jsem snad ukázal, že mám nějakou kompetenci rozhodovat.

Jednou z vašich hlavních kritik vedení ÚSTR bylo to, že mylně nazývá komunistický režim totalitou.

Ne, já si dávám celou dobu pozor, abych neřekl vlastní názor.

Takže čí názor tlumočíte?

Celou dobu říkám, že ÚSTR je ze zákona vědeckou institucí a neměl by ignorovat debatu, která je v akademické obci. A v té se seriózně vede debata, co byla a nebyla totalita. A pak tady máme ředitele ÚSTR pana Hermana, který říká, že za něj se rozhodně nic takového zkoumat nebude. Zpochybňuje veřejnou debatu, jež se na poli akademické obce dlouhodobě vede.

V čem je důležité, jestli budeme třeba osmdesátá léta nazývat totalitou, nebo nějak jinak?

Když postupujete pomocí vědeckých standardů, je důležité si operacionalizovat pojmy. To znamená, že když píši vědeckou práci, tak se vymezuji vůči jiným vědeckým textům a pojmy, které používám, nějakým způsobem definuji. Obzvlášť v sociologii je zvykem, že různé koncepty jsou zpracovány rozdílným způsobem. Můžeme mluvit o totalitarismu podle Arendtové, Poppera, Dahrendorfa, máme i velkou kritiku od Slavoje Žižeka. Instituce jako ÚSTR by dokonce mohla sama vést debatu o těchto pojmech. Od historiků obvykle neslýchám, že by to byla totalita. Mluví o diktatuře KSČ, státním socialismu, o autoritářském režimu s totalitními prvky. Ta doba měla svůj specifický vývoj, různé etapy. A zjednodušování, případně lhaní o minulosti neprospívá té věci.

Proč vy osobně myslíte, že tu totalita nebyla?

S oblibou cituji Dahrendorfa, který říká, že totalitární režimy spočívají na trvalé mobilizaci všech za účelem posílení násilného režimu. Autoritářské režimy naproti tomu žijí z apatie občanů, kteří se starají o své privátní zájmy, zatímco nomenklatura proměňuje veřejný zájem v princip vlastního udržování moci.

Co se pro mě v praxi změní, když převáží názor, že tu totalita nebyla?

Budete koukat na tu dobu strukturovaně. V roce 1950 tady byl státní teror a popravy, což jsou věci, které si lidé v osmdesátých letech neuměli představit.

Ale to se obecně ví, že padesátá a osmdesátá léta byla jiná. To vyplývá i z publikací ÚSTR.

To víte možná vy. Někteří lidé ale mluví obecně o čtyřiceti letech komunismu a nediferencují. A to je cesta do pekel, protože pak nikdy nebudeme schopni pochopit a poučit se z toho. 

ÚSTR řeší také nacismus. Máme tedy rozlišovat mezi nacismem roku 1935 a 1941?

Nacistický režim vychází z nějakých hodnotových základů, které jsou neměnné po celé jeho trvání, to je jasné. Má to vývoj – vzestup, rozmach a pád. Ideové základy se ale neměnily.

A podstata režimu třeba v roce 1958 a 1981 byla jiná?

Ano, zásadně jiná.

Proč zásadně?

Klíčovou událostí komunistického režimu bylo pražské jaro. Před ním bylo heslo – kdo nejde s námi, jde proti nám. Pak se změnilo na – kdo nejde proti nám, jde s námi. To je ta podstata. Navíc lidé, kteří bojovali proti režimu, jako moji rodiče, například říkají, že jim už nehrozil trest smrti. To je zásadní rozdíl.

To však nemluvíme o podstatě režimu, to mluvíme o nástrojích nebo svého druhu „technických“ zákonech, které používal k represím. Nacistický režim se vůči Židům také choval jinak v roce 1935 a 1941.

Dobrá, tak já nerozumím slovu podstata. Nerozumím, na co se ptáte.

Podstata režimu je to, jak vládnoucí strana definuje sama sebe a své okolí. Zda povolí politickou konkurenci. A to se neměnilo.

V roce 1968 se jednalo o možnosti připustit jiné politické strany, to se ale s intervencí vojsk zarazilo. Nikdy tady politická konkurence nebyla. V tomto směru to bylo jednotné, ve způsobu zacházení s politickými odpůrci to bylo odlišné. Zásadní změna byla ta, že po roce 1968 už režimu nevěřily ani stranické kádry. Šlo o diktaturu KSČ, která byla realizovaná skrze byrokratický aparát.

Řekl jste, že zjednodušování, případně lhaní o minulosti neprospívá věci. Kde se v činnosti ÚSTR lže o minulosti?

Neříkal bych, že lžou o minulosti. Spíš bych mluvil o svérázných interpretacích.

Co tím myslíte?

Nedávné vystoupení Pavla Žáčka v televizi, kde prohlásil, že Sovětská armáda byla kolem 17. listopadu připravená aktivně zasáhnout. Nebo že Mašíni připravovali atentát na Gottwalda. Takové tvrzení je historicky nepodložené. To říkal také Pavel Žáček krátce předtím, než Mašíni dostali nějaké vyznamenání od premiéra Topolánka.

Zkusme odlišit, co kde říká jeden zaměstnanec ÚSTR, od toho, co produkuje instituce, jejíhož ředitele jste nyní uprostřed jeho mandátu odvolali. Jak ÚSTR ve svých pracích svérázně interpretuje minulost?

Zeptejte se různých historiků – Prečana,  Kopečka, Pullmanna, děkana Filozofické fakulty UK historika Stehlíka –, tito lidé se dívají na práci ÚSTR a jejich interpretaci některých pramenných dokumentů kriticky. 

Tím argumentujete proti řediteli ÚSTR?

Moje výtka k práci ÚSTR se netýká ani tak toho, co zkoumají, ale toho, co nezkoumají.

Odvolat ředitele tak důležité instituce v polovině jeho mandátu předpokládá mít pro odvolání závažné důvody. Jaké jsou ty nejzávažnější?

Které si vybrat? Jsou tam nedostatky v digitalizaci, špatná metodika archivování. Další je určitě stav projektů. Chybí jejich základní ucelená koncepce.

Jak to poznáte?

Když vedoucí projektu není tři roky ve stavu, tak je něco špatně. Když se dva projekty skoro překrývají, je taky něco špatně. Když projekt nemá jasné výstupy, je taky něco špatně.

Jak tohle „špatně“ pozná veřejnost, jíž je práce ÚSTR určena? 

Třeba na tom, že některá období nejsou zpracovávána, záběr je primárně na represivní složky a společnost není zkoumána v celé své šíři, abychom pochopili všechny souvislosti. Nebudete mít monografii o vězeňství nebo justici, nebudete mít monografii o propagandě.

Jak víte, že to nebudu mít?

Protože se to nedělá.

Kde berete jistotu, že se to nezačne dělat? Navíc justici ústav řeší.

To je pravda, justici, pokud vím, řešil Tomáš Bursík, výstupem ale neměla být monografie.

Předjímat zločinnost? To ne

Odvolával jste se na historika Viléma Prečana. On ale naopak kritizuje požadavek, aby ÚSTR zkoumal minulost v celé šíři. Přihlásil se k tezi, že ÚSTR je instituce s konkrétním, úzce vymezeným určením, jímž má být mapování archivů represivních složek.

S tím já jsem prostě ve sporu. Pokud tady máme instituci, která je zákonem zřízená proto, abychom se vyrovnali s minulostí, tak to musí dělat zodpovědně a bez širšího vymezení to podle mě nejde. Naše rada má za ústav zodpovědnost, je jasně nadřízeným orgánem. Pan ředitel Herman byl zvolen minulou radou, která měla nějakou koncepci, a dnešní rada má jinou koncepci. A pokud to nemůže nebo nechce naplňovat, tak musí odejít.

Proč vaše důvody k odvolání ředitele nepřesvědčily ani šéfa vědecké rady, nestranného a respektovaného čechoamerického univerzitního učitele Michaela Krause, ani přední autoritu mezi českými historiky pana Prečana?

Nevím, proč jsme nepřesvědčili pana Krause. Vědecká rada jako poradní orgán ředitele je logicky vůči řediteli loajální, proto názory pana Krause nepovažuji za směrodatné.

Veřejnost ale nemá jinou možnost než se orientovat podle postojů lidí, které považuje za autoritu. A pan Kraus takovou autoritou pro mnohé je. Zkoumal jste, proč vaše názory nesdílí?

Nezkoumal. Já jsem přijal nějakou pozici a s ní také odpovědnost. Řada historiků včetně děkana filozofické fakulty nám dává v konkrétních výhradách za pravdu. Jen by možná situaci vyhodnotili jinak, ředitele neodvolávali a třeba počkali, až mu skončí mandát.

Ale přece o to jde. Je dobře, že řešíte výhrady vůči fungování ÚSTR. Pak je tu ale ještě druhá strana mince. Jako dohlížecí rada také musíte usilovat o stabilitu té instituce, aby se ředitel neměnil vždy, když přijdou noví radní.

Kdyby se ředitel měnil jen jednou za pět let, když se mění rada, bylo by to ke spokojenosti všech. Bohužel se mění častěji. Teď ale věřím, že se nám už povede situaci stabilizovat. 

Čím si vysvětlujete, že značná část médií vidí váš krok jako politizaci té instituce? Je to tím, že tomu nerozumějí, nemají informace, nebo jim to neumíte vysvětlit?

Ta věc běží hodně rychle a je velmi složitá. Nepřispívají jí ani výroky politiků, viz prohlášení premiéra, že teď bude ÚSTR jako ústav marxismu-leninismu. Jinak ale není prostě technicky možné dělat práci, která se zalíbí všem.

Proč vlastně k odvolání ředitele dochází těsně poté, kdy levicový Senát zvolí novou radu? Je to náhoda? Pro hodnocení nedostatků v digitalizaci nebo špatné metodice archivování by mělo být jedno, jestli radu volí ODS nebo ČSSD.

Náhoda to není. Každá politická strana v Senátu volí do rady ÚSTR lidi, kteří jí jsou hodnotově blízcí a podobně vnímají smysl té instituce.

40 jaros02 ramecekR16 2013, Autor: [object Object]

Takže od archivování se dostáváme k tomu, co je asi nejdůležitější – a sice vnímání smyslu té instituce.

Ano.

Co vám vadí na pojetí ústavu?

Do této chvíle platilo, že ústav zkoumá ono zlo, útrapy minulého režimu. A já si myslím, že je potřeba zkoumat období minulého režimu v celé jeho šíři. Jedině pochopení celé společnosti nám umožní se z naší minulosti skutečně poučit. Viz případ jedné publikace, která popisuje Slovensko v padesátých letech, kde autor popisuje, že pro Slováky znamenala padesátá léta také zuby a autobus. Zkrátka dostupná zdravotní péče a infrastruktura. Nechci to obhajovat, je to však pro mě důležitá informace o tom, proč se režim nezhroutil dřív.

Pořád je tu ale výhrada, o níž jsme už mluvili. Michal Uhl, mladý sociolog, vybavený zájmem o dějiny a zkušeností z rodinných diskusí, nám říká jednu věc, a uznávaný historik Vilém Prečan druhou věc. On ve změně zadání té instituce vidí riziko. Doporučuje, aby se držela zkoumání represivní povahy režimu. Jak mě chcete uklidnit, že váš pohled, který teď rozhoduje, je lepší než Prečanův?

Jde o legitimní debatu o smyslu té instituce. Na jedné straně bychom mohli mít historiky Prečana a Kopečka, na straně druhé Pullmanna, Sommera. Není korektní říkat, že na jedné straně je Prečan a na druhé Uhl. Přesně tuhle debatu bychom měli vést. Navíc jde spíše o otázku filozoficko-sociologickou. Můj pohled je podpořen i zněním zákona, který říká, že ÚSTR má zkoumat nestranně nějaké období, tečka. Pak je ještě v zákoně vyjádření názoru zákonodárce, které nemá normativní charakter. Až tam se říká, že se má zkoumat zločinnost. Parlament ale nemůže zavazovat badatele.

Za tou vaší tečkou je možné v zákoně číst ještě to, že ÚSTR dokumentuje komunistické zločiny nebo že zkoumá zločinnou činnost státu, zejména jeho bezpečnostních složek. 

To však na mém předpokladu, že se má nestranně zkoumat období nesvobody, nic nemění. Klasický postup by měl být, že přicházím zkoumat nějakou materii, mám nehodnotící přístup a výsledek může být, že doba je – dejme tomu – zločinná nebo problematická z těch a těch důvodů. Předpokládat ale něco takového hned na začátku? Zákon se tím v některých momentech dostává do vnitřních rozporů. Ale po konzultacích, které jsem měl s právníky, jsou důležité ty základní věci, které zákon říká: tedy že ÚSTR má nestranně hodnotit to a to období. Konec.

My však přece i bez detailního zkoumání víme, že ta doba byla zločinná. Na tom se Češi shodli už dřív. 

Hodnotový konsenzus o zločinnosti minulého režimu se rozpadl. Kdyby ten konsenzus platil, tak česká společnost nevede debaty o ÚSTR nebo v parlamentu nejsou vznášeny návrhy na ukončení platnosti lustračního zákona. Navíc věda má za úkol zpochybňovat i ty nejzjevnější pravdy. Bez kritického zkoumání bychom se nemohli v poznání nikam posunout.

Jak by se měly kriticky zkoumat justiční vraždy, tábory nucených prací, likvidace sedláků, vyhánění lidí za hranice v rámci akce Asanace?

To nepovažuji za vkusnou otázku, tlačíte mě k tomu, abych schvaloval vraždu? Vražda je něco neospravedlnitelného. Ale mám-li se pokusit uvést příklad, tak pokud jde o proces s kulaky, stojí za to vědět, jestli není jednou z příčin frustrace chudého venkovského obyvatelstva. Třeba jestli rozdělení majetku v daném místě nebylo už dlouho před padesátými lety považováno za nespravedlivé. To říkám s vědomím, že můj pradědeček byl kulak.

Nic neobhajuji

Je dnes bádání ústavu nestranné, jak požaduje zákon?

Jsou dvě roviny. Zaměstnanci, kteří odvádějí dobrou práci, a management, jenž se zbavuje zaměstnanců, kteří mají na minulost jiný pohled. A tím nebyl nestranný. Důležitá je pluralita pamětí. Aby se dostali ke slovu lidé, jako historik Michal Pullmann, který má originální přístup k minulosti. Vydal například knihu, jež inovativním způsobem interpretuje normalizaci, a to bychom měli chtít.

Co je inovativní způsob interpretace normalizace?

Že určité struktury byly motivované na změně režimu. Podobně jako Ivo Možný ve své knize Proč tak snadno… píše, že střední nomenklaturní kádry transformovaly svůj politický kapitál na ekonomický a tím podporovaly změnu. Problém je, že historici, kteří interpretují z levicových pozic právě jako Michal Pullmann, v tom ústavu nejsou.

Co jsou v historii levicové pozice a v čem jsou důležité?

Důležité nejsou pozice, důležité je to, aby ústav garantoval pluralitu pamětí. Aby tam nebyl úzký ideový proud, který si monopolizuje interpretaci minulosti. 

Jak se projevuje dnešní úzká ideová profilace ústavu?

Třeba v tom, že publikace kritická ke třetímu odboji nevyjde ve sborníku ústavu Securitas Imperii. Nebo že další texty neprojdou ediční radou ústavu.

Jaká témata v ústavu chybějí? Co se nezkoumá a mělo by se zkoumat?

Nezkoumá se například postavení ženy ve společnosti, chybí například dobrá publikace o ženách za normalizace. Postavení ženy v rodině, postavení ženy v rezistenci apod. To tady nikdo nedělá. Nebo šedá zóna za normalizace, co ji drželo v antipatii nebo co přimělo lidi vstupovat do KSČ.

Věnuje se ústav něčemu, co by dělat neměl?

Takové téma neznám. Znovu – není problém v tom, co ústav dělá, ale co nedělá. Nemáme například monografii o StB. A kdo jiný než ÚSTR by to měl zpracovat.

Co by tedy měli levicoví historici přinést do ÚSTR nového?

Jde většinou o důraz na zmíněná témata. Například Hledání ztraceného smyslu revoluce od Michala Kopečka je bezesporu levicově historická kniha. Píše o počátcích marxistického revizionismu ve střední Evropě v letech 1953–1960.

A jaké sdělení, jež tato kniha přináší, tady chybí?

Vážně se zabývá ideovým vývojem filozofických proudů v době, kterou pravicová interpretace má sklon vnímat jako totalitní.

Hodnotově levicový je také například popis práv žen ve společnosti. Nebo když rakouský historik Niklas Perzi popisuje život na Novobystřicku a porovnává míru industrializace v Československu a v Rakousku a dochází k závěru, že do sedmdesátých let neměli v Rakousku tak dobré kombajny jako v Československu. To může ukazovat, proč systém přežíval a nezhroutil se dřív. Někteří lidé měli materiální jistoty a byli ochotni je prodat za své svobody.

Říkáte, že levicoví historici inklinují k určitému druhu interpretací danému jejich hodnotami. K jaké interpretaci inklinují v případě normalizace?

Mají jiný důraz než na oběti režimu. Můžeme zkoumat, jak se chovali normální lidé, proč jezdili na chaty, proč byli politicky apatičtí. Takový popis, podobně jako rozvoj dopravní infrastruktury nebo dostupného zdravotnictví, nabourává paušální vidění oněch čtyřiceti let. Jen takový pohled nám umožní pochopit tu dobu v celé její souvislosti.

Když už jsme u toho: v čem je rozvoj autobusů na Slovensku důležitý k pochopení padesátých let?

Je nutné vědět, co režim lidem nejen bral, ale i dával. Jinak nepochopíme, proč se ten systém udržoval. Je to důležité ke zjištění, že sociální nejistoty jsou živnou půdou pro nedemokratické režimy.

V padesátých letech se tu udržel komunismus díky tomu, že se rozvíjely sociální a dopravní služby?

Je to faktor, který určitě hrál roli. Ale podívejte se, já nic neobhajuji. Mého otce zavřel režim do kriminálu na devět let, matku na dva roky a dědečka na sedm let. Nemám sebemenší zájem ten režim obhajovat, naopak ho chci pochopit, aby se ty věci už nikdy nestaly. Mám ale taky pocit, že někteří hujerové chtějí dokázat, že všechno bylo špatně. Říkají: „Měli jsme tady čtyřicet let temna a je třeba se k tomu postavit čelem, pěkně to odsoudit a pojmenovat jako zlo.“ A když někdo debatuje o totalitarismu, tak je heretik, protože relativizuje dějiny.

Taky se cítím ohrožený

Značná část české společnosti vnímá zpochybňování pojmu totalita citlivě, cítí jisté ohrožení změny, která tu v roce 1989 proběhla. Říká si, jestli nebyla totalita, tak budou lidé o to víc inklinovat k volbě komunistů. Navíc když to zpochybňování přichází ve chvíli mocenského vzestupu KSČM. Tohle vám nevadí?

Naopak. Tímhle myšlením se zase já cítím ohrožený. Cítím se ohrožený tím, že někdo na základě politické situace chce interpretovat dějiny. Přesně to jste teď řekl. Pro mě je problém, že někteří lidé používají minulost pro současnou politickou situaci, pro debatu o KSČM, o jejich vládě v krajích. Že vlastně chtějí pracovat s minulostí ve prospěch svých politických cílů.

Jak pracovat s minulostí? Vždyť jste před chvílí řekl, že panuje shoda na tom, jaká byla KSČ, jak se chovala. Že její režim byl nesvobodným obdobím vlády jedné strany, která nepřipouštěla konkurenci a perzekvovala své kritiky.

To rozhodně. Jen mi vadí, že někteří lidé mají zapotřebí dokázat, že KSČM souvisí s dobou minulou, a nechtějí mluvit o otázkách, které mohou tu dobu relativizovat.

Jak se cítíte být ohrožený tím, když někdo říká: Komunisti jdou k moci, máme s nimi takovou zkušenost, a musíme tedy se mít před nimi na pozoru?

Cítím se ohrožený v momentě, kdy někdo chce interpretovat minulost kvůli nějaké aktuální politické situaci. V momentě, kdy nastoluji debatu o pojmu totalita, tak říkají, že jsem kryptokomunista, pomáhám KSČM dostat se k moci. Normativně se v diskurzu dostávám na okraj a nesmí se o těch věcech mluvit.

A nenapadlo vás podívat se na to opačně? Jestli se náhodou ti lidé necítí ohrožení?

Napadlo, právě proto je nutné o dějinách debatovat a hledat společenský konsenzus interpretace minulosti.

Co pro vás znamená vyrovnání se s minulostí?

Znamená to tu dobu pochopit a vyvarovat se podobných chyb.

Pro určité lidi znamená vyrovnání se s minulostí nehodit hlas komunistům při volbách, nebo požadavek KSČM zakázat.

To nesdílím. Dnes se bojuje proti komunismu, který už nehrozí, a přitom jsou tu jiné hrozby. A když nepochopíme, na jakých mechanismech se tu komunisti dostali po válce k moci, tak jsme nuceni to zopakovat. Se stejným svazáckým duchem půjdeme stejnou cestou, jen s opačným znaménkem.

Jak víte, že komunisti nehrozí?

Koukněte na preference, tady nehrozí vítězství komunistů ve volbách.

Máme ale koaliční vlády, takže se snadno mohou dostat do vlády.

Mně se ale nechce hodnotit politické strany. Nevnímám tu stranu jako hrozbu demokracii.

Jak poznáme navenek, že ÚSTR řídí dobrý ředitel?

Ideální signál bude, že ÚSTR přestane být předmětem politických sporů.

Politické spory jste teď ale vyvolali vy, stačí si otevřít noviny.

To si nemyslím. Naopak naše kroky vedou k depolitizaci a deideologizaci ÚSTR.

Proč jste o tom zatím nepřesvědčili politiky? Bez jejich pochopení odpolitizování těžko půjde.

Pro mě není důležité, co teď říkají politici. Teď je to politikum a v momentě, když to z těch politických spárů vytrháváte, tak to prostě bolí.

Michal Uhl (28)

Narodil se v Praze v rodině předních disidentů Anny Šabatové a Petra Uhla. Vystudoval genderová studia v Brně a sociologii v Praze. Působí jako doktorand na Fakultě sociálních věd UK, je také uvolněným zastupitelem Prahy 2 a členem rady ÚSTR. S partnerkou Monikou má malou dceru.