Tajemné zločiny ve Valdicích

Mučení a zabíjení už v Československu sedmdesátých a osmdesátých let nepatřilo k běžné praxi režimu. Až na jeden dům. Dodnes se o něm moc neví. Jeho oběti nikdo nezná a pachatelé nerušeně žijí mezi námi. Rozhodli jsme se oživit zapomenutý příběh a vrátit na mapu českých dějin místo, jehož krutost neměla ve své době obdoby. Místo, které ukazuje, co s lidmi dělá velká moc a jak těžko se hledá pozemská spravedlnost. Třetí oddělení ve Valdicích.

50 tema16 R15 2013, Autor: [object Object]

Je konec osmdesátých let a situace v totalitní zemi se začíná zvolna měnit. Venku za zdmi věznice se mluví o přestavbě a o reformách, zbývají necelé dva roky do chvíle, kdy desetitisíce lidí otevřeně vyjádří vládnoucímu režimu nesouhlas v prohlášení Několik vět. Krátce poté se komunistické impérium zhroutí nadobro. Tady na třetím oddělení ve Valdicích, zvláštní budově postavené stranou bývalého klášterního komplexu, se však nemění vůbec nic. Okna dál zakrývají dírkované plechy, které propouštějí do cel jen minimum světla. V promrzlých podzemních kobkách se netopí, o mizivé příděly jídla se vězni dělí s potkany. A nečekaná návštěva dozorců na cele má zpravidla předvídatelný důvod.

„Bachaři vešli dovnitř. Byli tři, to si pamatuju,“ vzpomíná někdejší kriminálník v pražské restauraci na čtvrt století staré události. S hlavou střiženou nakrátko, v kožených kalhotách a bohatě tetovanými pažemi pořád působí docela výhrůžně, ačkoli už před pěti lety zpřetrhal vazby s podsvětím a živí se poctivě. Celkem má odsezeno devatenáct let, většinou za rvačky, přestřelky nebo držení zbraní. „Poslali mě ven na chodbu a zůstali na cele s klukem, který se mnou seděl. Chodili za ním takhle často,“ vypráví Csányi. „Slyšel jsem, jak ho strašně tlučou. Nevím, jak dlouho to trvalo, jestli dvacet minut nebo dýl. V takové chvíli člověk nevnímá čas.“

Usrkne černou kávu a z levného tabáku si balí další cigaretu. Má špatnou paměť, po letech strávených na drogách a po kriminálech si jméno svého někdejšího spoluvězně už nepamatuje. Byl prý menší, tak „padesát kilo i s botama“, a na zvláštní oddělení ho přeřadili proto, že obtěžoval manželku náčelníka věznice neslušnými dopisy. To byl také důvod pozornosti dozorců. „Pak vyšli bachaři ven a jeden z nich mi podává cigarety,“ vzpomíná Csányi. „Nevzal jsem si je, na cele bylo zakázáno kouřit. Říkal jsem si – vezmu je, a oni mě rovnou zabijou.“

Julius Csányi vchází zpátky do své cely a v pološeru hledá očima spoluvězně. Pak pochopí důvod nezvyklé pohostinnosti. Okna jsou tady vysoko nad podlahou a z vnitřní strany je kryje masivní mříž. Na ní visí bezvládné tělo s hadrovou smyčkou kolem krku.Na podlahu za ním dopadne paklík cigaret a ozve se hlas dozorce: „Zavolej nás tak za tři hodiny.“ Bouchnou ocelové dveře a zvuk polobotek klapajících o dlažbu pomalu slábne. „Šly na mě amoky, řval jsem, že si snad dělají srandu,“ líčí někdejší kriminálník. „Pak jsem si sedl na postel a kouřil jednu za druhou.“

Valdice ve Valdicích

Tenhle příběh, k němuž se ještě později vrátíme, se ve Valdicích pravděpodobně odehrál na podzim roku 1987. Budova kázeňských trestů, v níž Julius Csányi strávil víc než rok, podobného násilí zažila v minulosti hodně. Dvoupatrový dům s podzemními samovazbami a dvěma patry malých cel na ochozu byl postaven v polovině 19. století a od počátku sloužil pro izolaci nejtěžších delikventů. Za protektorátu si v něm zřídilo vyšetřovnu gestapo, v padesátých letech tady Státní bezpečnost mučila katolické kněze.

Během normalizace jsou Valdice spolu se slovenským Leopoldovem nejtvrdším kriminálem v Československu. Náčelníkem věznice je jmenován Antonín Kyndl, kovaný komunista, který v padesátých letech působil jako příslušník SNB v lágru v Jáchymově. Vládnoucí režim sem posílá méně politických vězňů než v minulosti, bývalý klášter u Jičína se stává především odkladištěm nebezpečných lupičů, sexuálních deviantů, násilníků a vrahů. Budova kázeňských trestů pak slouží jako takové „Valdice ve Valdicích“, místo, kam soud nebo vedení věznice umisťuje nezvladatelné, nebezpečné či jinak nepohodlné vězně. Důvody k ubytování tady jsou různé – najdeme tu agresivní psychopaty, kteří napadají ostatní, útěkáře, ale také lidi, kteří si příliš stěžují, odmlouvají dozorcům nebo neplní pracovní normy.

Většinu osazenstva třetího oddělení, jak zní nový administrativní název, tvoří víckrát trestaní kriminálníci. Opovrhovaní a nedůvěryhodní desperáti z okraje společnosti se samozřejmě po návratu na svobodu nehrnou k tomu psát o dění ve věznici zprávy pro Svobodnou Evropu, obvykle se brzy propadají do dalšího kolotoče zločinu a trestu.

O „domě hrůzy“, jak třetí oddělení překřtil jeden z mála politických vězňů, kteří jím od počátku sedmdesátých let prošli, historik Milan Hübl, se tak venku za vězeňskou zdí mnoho neví. I v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století tu přitom panují poměry srovnatelné s velkým terorem padesátých let: každodenní bití, záhadné sebevraždy vězňů, hlad a zima. Když se na fotografiích z revolučních Valdic v roce 1989 objevuje vyvěšený transparent „Zrušit III. odd.“, jen málokdo z obyvatel čerstvě svobodného Československa tuší, o čem je řeč. „A tohlese nezměnilo dodnes,“ myslí si Ivan Růžička, někdejší vězeň, který se během revoluce stal hlavním mluvčím kriminálu. „Když lidem vyprávím o tehdejších Valdicích, nechtějí mi věřit.“

Rodina

Ať už se člověk „za plechama“, jak se mezi vězni kázeňské budově kvůli pobitým oknům říká, ocitl z jakéhokoli důvodu, seznámení s pravidly obstarává přivítací rituál. „Bachaři každého vítali výpraskem v přijímací kanceláři,“ vzpomíná Jiří Wolf, další z nemnoha politických vězňů, který se sem dostal koncem sedmdesátých let. „Vězeň se musel vysvléct donaha a ohnout do pravého úhlu. Jeden dozorce mu sedl rozkročmo kolem hlavy a druhý ho mlátil silným koženým opaskem přes zadek a záda. Cikáni dostávali dvacet ran, běloši patnáct. Každý si musel sám počítat a kdo se spletl, začínal znovu. Kdo se bolestí pomočil, musel všechno ze země slízat. Také jsem lízal vlastní chcanky.“

Bití obušky a předváděcími řemínky je tady na denním pořádku. Další oblíbenou formou trestání vězňů je pak tzv. lešťák, těžká bedna s připevněnými kartáči, jimiž se leští podlaha. Dozorce si na ni sedne a vězeň musí náklad tlačit po chodbě sem a tam, dokud nepadá vyčerpáním. „Byli to sadisti,“ vzpomíná na své zážitky s bachaři třetího oddělení Julius Csányi. „Na cele jste si nesměl sednout, to by vás okamžitě tloukli. Takže celý den chodíte sem a tam, večer padáte únavou. Okamžitě usnete a v noci vám najednou skočí na hlavu rozzuřený policejní pes s košíkem. Nedovedete si představit, jaké to jsou rány.“

Velkou roli v chodu třetího oddělení hraje alkohol. Slouží tu stálá sestava dozorců, k níž se přidávají v rámci směn kolegové z jiných částí kriminálu a berou to jako příležitost k povyražení. „Oni tam strašně chlastali a pak mlátili mukly pro zábavu,“ popisuje revoluční mluvčí Ivan Růžička své zkušenosti. „Tam na třetím se všichni chovali nejhůř, i bachaři, kteří by si to jinde nedovolili.“

Socialistické vězeňství dává odsouzeným možnost si na chování příslušníků Sboru nápravné výchovy stěžovat, navenek má své formální postupy kontroly. Jenže realita je jiná. Valdičtí bachaři jsou jako jedna rodina. Bydlí ve stejné vsi, chodí do stejné hospody, ve věznici pracují jejich rody po generace. Vždycky se navzájem podrží. Milan Janča, další politický vězeň, se zkusil ohradit proti zacházení dozorce Vlastimila Michálka. „Stříkal mi kasr do očí, podrážel mi spoutanému nohy na vycházce a hlavně mě často vší silou kopal do kostrče,“ vypráví bývalý disident, který už léta žije v Mnichově a zdravotní následky pobytu ve Valdicích si nese dodnes.

Záznam o prošetření Jančovy stížnosti z 28. listopadu 1977 dobře ilustruje, jaké byly šance dovolat se pomoci. „Ve své výpovědi se snažil příslušníka hrubě pomluvit, že ho mlátí obuškem a pěstmi, že mu podráží nohy, což se nezakládá na pravdě,“ konstatuje prošetřující kapitán Švéda. „Jde o odsouzeného psychopata, který nenávidí socialistické zřízení a příslušníky SNV. Použití mírnějšího prostředku považuji za oprávněné.“ Výsledek stížnosti – patnáct dnů samovazby pro stěžovatele.

Třetí oddělení se během normalizace stává postrachem celých Valdic. A nejen kvůli fyzickému týrání. Dům hrůzy skrývá ještě jednu hrozbu: pro někoho z něj nevede cesta zpět.

Magorova modlitba

„Prosím tě, Bože, nenech zabít Honzu Staňka. Prosím tě, pokud ho zabijí, přijmi ho do svého království bez výhrad.“ Kdo četl básně Ivana Martina Jirouse z valdické věznice, nemohl přehlédnout tuhle modlitbu, v níž básník naléhavě prosí Boha o záchranu muže, který je „zbit v předpeklí“. Staněk – v jiné Jirousově básni charakterizovaný jako „hráč a zloděj“ – se s duchovním otcem českého undergroundu seznámil ve valdické cele. Spřátelili se a Jirous pak svému kamarádovi čas od času recitoval na vězeňském dvoře poezii.

Jsme o čtvrt století dál ve sněhem zakryté a zpola vylidněné vesnici v polích nedaleko Žatce. Kouřící komín nad jedinou obyvatelnou místností vyhořelého statku na kraji vsi dává tušit, že Jirousovy modlitby byly vyslyšeny. Jan Staněk přežil.

Někdejší žižkovský zloděj otevírá dveře a hned v úvodu návštěvu informuje, že má za sebou náročnou noc. Včera se rozešel s družkou a celou noc propil. „Pořád žiju divokej život,“ pokývá muž hlavou a z dřevěné krabice nabírá do papírku tabák, „i když už dávno nekradu, dneska rozebírám vyřazený motůrky a prodávám měď. No,“ dodává po chvíli, „já bych i krad – ale všude jsou alarmy.“

Léta života na společenském dně se na kondici potetovaného šedesátníka podepsala, přesto není těžké pochopit, proč si Ivan Jirous tohohle chlapíka ve věznici zamiloval. Jan Staněk je živočišný sympaťák, v němž se charisma snoubí s jistou plebejskou hrdostí. Když vzpomíná, jak v roce 1975 „udělal kasu“ na ministerstvu kultury a dva roky si užíval nakradených sto třiceti tisíc, což byla tehdy obrovská suma peněz, zní to skoro romanticky. Pak ho ale chytili a šel – už podruhé – sedět do Valdic. Romantika skončila. Svůj trest si odpykával na běžných odděleních, ve velké cele pro desítky vězňů se v polovině osmdesátých let seznámil s disidenty Ivanem Jirousem a Jiřím Gruntorádem. Odseděl si devět let a problémy se mu většinou vyhýbaly. Až do jednoho lednového rána roku 1987, pouhé dva měsíce před výstupem.

Coby zkušený valdický mazák si tehdy pořídil civilní trenýrky, což bylo sice porušení předpisu o povinném nošení erárního prádla, ale u vězňů na konci trestu se vcelku tolerovalo. Dozorce Petr Plodek, který Staňka v modrých trenkách nachytal, měl však přísnější pohled na věc. Plodek většinou nesloužil na třetím oddělení, přesto ve vzpomínkách vězňů patří k nejhorším valdickým dozorcům, ostatně po revoluci právě na něj mířilo nejvíc stížností a podnětů k vyšetřování. „Řek mi, ať se sbalím, že půjdu na samovazbu,“ vypráví Staněk. Když si balil „kouli“, jak se osobním věcem zabaleným do deky říkalo, oba muži spolu na cele osaměli. Stáli tváří v tvář v úzké uličce mezi palandami.

50 tema04 stanek R15 2013, Autor: [object Object]

„Dal mi ránu pěstí,“ líčí Staněk. „Myslel jsem na to, že jdu za chvíli domů, tak jsem se snažil předstírat lítost, abych si to nezkazil. To byla chyba, dráždilo ho to.“ Přišla druhá rána a po ní třetí. Vězni se zatmělo před očima a něco se v něm zlomilo. „Najednou mi bylo všechno jedno. Natáh jsem Plodkovi pěstí, že odletěl několik metrů a zůstal ležet pod umyvadlem. Pak jsem na něj skočil a ztlouk ho do krve.“

Za pár minut oddělením ječí alarm, který kdosi zmáčkl, a odsouzený zmateně běhá po prázdné chodbě mezi celami. Není kam utéct. Na místo přibíhá pohotovostní komando, muži vyzbrojení dlouhými bílými obušky. Táhnou Staňka do uzavřené místnosti a tam začíná výprask. „Řezali do mě tak, že by mě určitě zabili, a nebyl bych první ani poslední,“ myslí si někdejší vězeň. „Zachránilo mě to, že jsem v jednu chvíli začal dělat mrtvého.“

Bezvládné tělo vlečou bachaři přes vězeňský dvůr na třetí oddělení. Staněk přichází k vědomí po pár hodinách v podzemní samovazbě, odkud se dlouho nepodívá ven. Za napadení Petra Plodka dostane tři roky kriminálu navíc. „Zuby jsem měl vražené dozadu a pořád jsem si je narovnával, aby mi nevypadly,“ vzpomíná na probuzení. „Oči slepené hnisem, ty jsem si každý ráno musel roztrhnout. A deka mi vždycky přes noc zarostla do mokvající kůže, takže jsem ji musel strhnout. Ale přežil jsem. Hodně lidí takový štěstí nemělo.“

50 tema34 R15 2013, Autor: [object Object]

Souložit už nebudeš

Není snadné ho najít. Za poslední léta se několikrát stěhoval, změnil si jméno a svou adresu úzkostlivě tají. Tam, kde sousedé zjistili jeho pravou totožnost, dlouho nevydržel. Odpor a strach jsou příliš velké a nepomáhá ujišťování lékařů, že už není nebezpečný. V paneláku na sídlišti jednoho severomoravského města, kde bydlel ještě před rokem, se zkoušíme ptát sousedů. Používáme nové jméno, ale podsaditý třicátník u domovních dveří ví hned přesně, o koho jde. „Myslíte Straku? Toho vraha?“ říká s neskrývaným zhnusením. „Tak ten už tu naštěstí nebydlí.“

Jiří Straka, známý jako spartakiádní vrah, vyděsil českou veřejnost v roce 1985 sérií znásilnění a vražd žen. Protože nebyl plnoletý, unikl trestu smrti. Podruhé pak způsobil rozruch, když byl v roce 2004 propuštěn z psychiatrické léčebny na svobodu a hojně se diskutovalo, zda může ještě někomu ublížit. Jen málo se však ví o tom, co se dělo v mezičase – především poté, kdy byl po vynesení rozsudku převezen z vazební věznice na novou adresu. Třetí oddělení ve Valdicích.

„Vím, že udělal hrozný věci, ale musím říct, že ho mám dneska svým způsobem rád,“ přemýšlí Julius Csányi, který se tady s Jiřím Strakou potkal. „Ten kluk si za to neuvěřitelně vytrpěl.“ Do budovy kázeňských trestů se odsouzený vrah dostal v sedmnácti letech a okamžitě se stal středem zájmu. To se sexuálním deviantům ve věznicích stává odjakživa, tady hrál ovšem roli i věk. „Bachaři si rádi vybírali slabší kusy,“ vysvětluje Jan Staněk, který Straku také poznal, „a on patřil za plechama k nejmladším.“

Podle svědectví pamětníků se hlavními mučiteli spartakiádního vraha stala dvojice obávaných dozorců osmdesátých let Jan Satrapa a Jiří Jonáš. „Pravidelně ho ztloukli do bezvědomí a pak hodili na celu,“ vypráví Csányi, „jednou jsem viděl, jak ho na chodbě dobili, skákali po bezvládném těle jako opice a kopali ho do varlat.“ Podle tvrzení dalších vězňů dozorci nutili Jiřího Straku pít vlastní krev a moč, navzájem se bít řetízkovými pouty se spoluvězněm nebo ho polévali vařící vodou z konvice.

50 tema11 jelinek R15 2013, Autor: [object Object]

On sám v minulosti médiím řekl, že se ho bachaři pokusili oběsit a vykastrovat. „Jednou, když si mě vzali do parády a mlátili mě, mi jeden řekl: ‚Žiješ, ale souložit už nebudeš.‘ A nakopal mi přirození tak, že jsem měl bolesti. A to vlastně utvrdilo to moje rozhodnutí podrobit se kastraci,“ vyprávěl v pořadu České televize Reportéři.

Dozvědět se o třetím oddělení víc od něj samotného dnes bohužel nelze. Po delším hledání se nám sice podařilo třiačtyřicetiletého muže najít, ale rozhovor – jako v posledních letech pokaždé – odmítl: „Je to součást minulosti a já už se k ní nechci vracet.“

Konec příživníka

Osud spartakiádního vraha ukazuje, že násilí v tajemném domě necelých sto kilometrů od Prahy s blížící se revolucí neustávalo. Naopak. Jak osmdesátá léta postupují, sílí ve valdické věznici ještě jeden zlověstný fenomén. Na třetím oddělení už dlouhá léta přebývá několik zoufalých mužů, které tu vězeňský systém de facto drží na doživotí, ačkoli původně dostali třeba jen dva roky za vykradenou trafiku. Okresní soud v nedalekém Jičíně jde správě věznice prakticky ve všem na ruku, vězni nemají žádnou šanci se bránit. Bachařům stačí si cokoli vymyslet nebo využít nějaký z účelových socialistických paragrafů.

Odsouzený zloděj Miroslav Kondr takhle například dostane u soudu rok vězení navíc za to, že je ochotný svědčit proti dozorci Plodkovi, který zbil jednoho vězně – Plodek ho zažaluje za „útok na veřejného činitele“ a vyhrává. Ladislavu Jelínkovi, který šel do vězení za to, že ukradl kolo a pětkrát odešel z restaurace bez placení, se natáhne trest na osm let a nakonec ho najdou v cele třetího oddělení oběšeného. Příkladů je spousta, ale vůbec nejlépe děsivou povahu valdického soukolí vystihuje případ vězně Miroslava Králíka.

50 tema07 jelinek R15 2013, Autor: [object Object]

Do kriminálu se introvertní blondýn dostal v roce 1976 v pouhých jednadvaceti letech, protože neměl stálé zaměstnání. V řeči socialistického práva šlo o paragraf příživnictví, jeden z oblíbených nástrojů k potírání lidí, kteří se nechtěli přizpůsobit režimu. Ve vějíři komunistických paragrafů to byl lehčí trestný čin, jejž si odsouzení odpykávali v relativně mírných věznicích. Králík byl ale paličatý podivín, který odmítal se svými vězniteli spolupracovat, často jim nadával a především zatvrzele odmítal pracovat – což bylo tehdy v kriminále povinné. „Prostě říkal, že na bolševiky makat nebude,“ vzpomíná Jan Staněk, jenž s Králíkem nějaký čas seděl na cele.

Důsledky byly tragické. Pohled do Králíkova vězeňského spisu, který je dnes uložen v Národním archivu v Praze, ukazuje, že rebelující vězeň byl za mřížemi znovu a znovu zavírán na samovazbu a navíc celkem devětkrát odsouzen – jednou za fyzické napadení, jinak za nadávky dozorcům a maření úředního rozhodnutí odmítáním práce. Z mírnějšího vězení se tak velmi brzy propracoval až na třetí oddělení ve Valdicích. A původní dvouletý trest se mu protáhl na patnáct let.

50 tema09 kralik R15 2013, Autor: [object Object]

„Na cele č. 103 nás začal odsouzený urážet hlasitými nadávkami, že jsme gestapáci, buzeranti a zkurvysyni. Když od tohoto jednání neustoupil ani po opětovné výzvě, použil ppor. Šepek služební obušek v míře nezbytně nutné,“ popisuje služební záznam z července 1982 jeden z mnoha Králíkových dnů na třetím oddělení. „Bachaři ho nenáviděli a strašně ho týrali,“ vzpomíná Jan Staněk. „Nedali mu třeba několik dnů najíst a pak dostal chleba namočený do vody, z čehož se samozřejmě za chvíli podělal.“

Teror a léta života na miniaturní cele si vybraly svou daň. Koncem osmdesátých let začal mít Miroslav Králík těžké psychické problémy, přestal mluvit a komunikovat s lidmi. V létě roku 1988 přivolaný psychiatr konstatuje, že odsouzený pro svůj psychický stav není schopen vykonávat práci navlékání skleněných perlí. Našli ho v září 1989 mrtvého v cele pod umyvadlem. Jako oficiální příčinu úmrtí vězeňský lékař uvedl selhání srdce – bylo mu třicet čtyři let.

Od té doby je nemám

Jen dva měsíce po jeho smrti se na chodbách třetího oddělení začíná šuškat, že se v Praze něco děje. Z vězeňského rozhlasu, který každý večer z amplionů vysílá hlášení a ideologické pořady, se náhle ozývá jméno Jana Staňka – má se připravit, půjde do velké kulturní místnosti na první oddělení. Když pro něj dozorci přijdou, poprvé po třech letech opouští dům hrůzy. Podle zvyklostí půjde na medvěda, tedy se spoutanýma rukama přicvaknutýma k pasu.

50 tema35 R15 2013, Autor: [object Object]

Přecházejí vězeňský dvůr a eskorta vchází do kulturní místnosti. Končí listopad 1989, hala je plná lidí, v čele sedí zástupci Občanského fóra – Petr Uhl, Martin Mejstřík, zmocněnkyně pro vězeňství Jiřina Voňková. Stovky spoluvězňů hledí na vyzáblého muže ve dveřích, který strávil většinu posledních dvou let v podzemní kobce. Je pro ně hrdinou. Byl to on, kdo seřezal nenáviděného bachaře Plodka, a proto byl vybrán jako revoluční mluvčí za nejtemnější část věznice.

„Staněk pouta dolů!“ zakřičí kdosi. Přidávají se další. „Staněk pouta dolů!“ Dozorci nechápavě stojí. Vedou jednoho z nevyzpytatelných obyvatel oddělení zvláštního dohledu. Muže, který poslední tři roky neopustil celu nespoutaný. Nejsou zvyklí, aby jim vězni nařizovali, co mají dělat. Jenže brzy je jasné, že doba se změnila a tohle nepůjde zastavit. „Staněk pouta dolů!“ duní sálem ohlušující skandování. Eskorta váhavě odemyká řemínek na vězňově zápěstí.

Je únor 2013, dvacet tři let od té chvíle. Jan Staněk od začátku novinářské návštěvy vzpomíná jen vestoje. Prý už se v životě naseděl dost. Teď poprvé klesne do křesla. „Byl to nejkrásnější moment mého života,“ říká pohnutě. „Sundali mi pouta a od té doby je nemám.“ Starému kriminálníkovi se zlomí hlas a usedavě pláče.

Šlechtici a ti druzí

Revoluce vtrhla do Valdic a násilí na třetím oddělení okamžitě ustalo. Vedení věznice se vyměnilo, začaly se chystat prověrky dozorců. Ti nejsurovější se stáhli, někteří byli rychle přeřazeni mimo dosah vězňů.

Než se ale dostaneme k porevolučnímu pokračování, stojí za to položit si otázku, proč se vlastně krutý systém v budově kázeňských trestů zrodil a udržel. Husákova normalizace byla sice totalitou, na druhou stranu éru brutálního mučení mělo Československo už za sebou. Když se zeptáte pamětníků, proč je dozorci mlátili, obvyklá odpověď zní – z rozmaru, z pocitu nadřazenosti, z povýšenosti. „Byli to šlechtici,“ vystihuje to na jedné dobové nahrávce z roku 1990 odsouzený s přezdívkou Belmondo.

50 tema33 R15 2013, Autor: [object Object]

Chování ke slabším evidentně souvisí s tím, jakou hodnotu jim společnost přisuzuje. A na třetím oddělení rozpor mezi oběma stranami nemohl být větší: příslušníci Sboru nápravné výchovy byli většinou příkladní komunisté, kriminálníci, kteří se propracovali až sem, naopak naprostý odpad společnosti. „Postoj bachařů se projevoval už oslovením, běžně vám říkali zmrde nebo zkurvysynu,“ vypráví Ivan Růžička.

Více než deset bývalých vězňů, jejichž svědectví se nám podařilo získat, je pevně přesvědčeno, že předrevoluční dozorci minimálně několik odsouzených ubili a pak smrt fingovali jako sebevraždu. V kázeňské budově se každý zvuk rozléhal, takže všichni dobře věděli, kdy a kdo dostává výprask. „Když jste se pak ráno dozvěděl, že se ten mlácený člověk oběsil, bylo to jasné,“ vysvětluje Staněk. Ivan Růžička ho doplňuje: „Tehdy se bachaři vůbec netajili tím, že vás mohou zabít.“

Málokdo ovšem viděl vraždu na vlastní oči. Výjimkou je Julius Csányi v případu, který jsme popsali v úvodu textu. Tuhle smrt se však nepodařilo dohledat v archivech – v době, kdy Csányi ve věznici pobýval, valdická kniha zemřelých neeviduje žádné podobné úmrtí. Nemusí to ještě nic znamenat – v knize chybí například také záznam o prokazatelné smrti vězně Františka Černého z března 1973, jemuž dva dozorci na třetím oddělení způsobili obušky smrtelné zranění. Jde o jeden z mála případů, kdy se bachaři během normalizace dostali až před soud, byli ale osvobozeni.

Pamětníci třetího oddělení považují vraždy spáchané bachaři za jistou věc, prokázat je však není jednoduché. Část kriminálníků si může vymýšlet nebo přebírá informace z druhé ruky, vězni se samozřejmě napadali i mezi sebou. Poměry ve věznici byly navíc natolik otřesné, že tu skutečně docházelo k řadě sebevražd bez pomoci dozorců. Rozlišit je po letech s jistotou prakticky nelze.

50 tema08 moravansky R15 2013, Autor: [object Object]

Většina důvěryhodných svědků má ovšem v paměti stejná jména mužů, jejichž sebevraždy byly prý jen dodatečným krytím bachařského násilí. „Moravanský, Zubko, Kordanič, Jelínek, tyhle všechny ubili bachaři ve Valdicích a pak je oběsili,“ vypočítává přesvědčeně Jan Staněk. Stejná jména a několik dalších se objevila také v roce 1990 na pietním památníku, který v prostorách vycházkové klece u třetího oddělení vytvořil sochař Jiří Sozanský. „Napsali je tam tehdy sami vězni,“ říká umělec.

50 tema36 R15 2013, Autor: [object Object]

Bez cizího zavinění

K většině jmen obětí jsou ve slovenských a českých archivech k nalezení jejich osobní spisy. Dokumentaci vedlo vedení věznice, takže samozřejmě oficiální závěr úmrtí zní vždy „bez cizího zavinění“. Pozorná četba nicméně pochybnosti vyvolává. Tak třeba mladý slovenský Rom Julius Zubko, který byl podle rozšířeného mínění vězňů v březnu 1981 umlácen za neposlušnost na třetím oddělení bachařem Jaroslavem Šrédlem, skutečně v době svého oběšení nebyl v dobrém fyzickém stavu. Pitevní zpráva konstatuje mimo jiné krvácení do ústní sliznice, krevní výrony na ledvinách, krevní výrony v měkkých lebečních pokrývkách, otok mozku, krvácení do svaloviny zad, levého ramene, paže a hýždě.

50 tema06 zubko R15 2013, Autor: [object Object]

Podobně znejisťující jsou i další spisy. Recidivista Odon Kordanič se v červnu 1988 uškrtil sám páskem – utáhl si ho na krku a druhý konec zůstal viset volně. Je takový způsob sebevraždy představitelný? Miloš Potoček v červenci 1984 spolkl zavírací špendlík, aby se dostal do nemocnice, ale na rentgenu lékař nic nenašel, takže mu nevěřil. Potoček zemřel o pár dní později na vnitřní krvácení. Zmíněný Miroslav Králík skonal údajně na zástavu srdce ve čtyřiatřiceti letech. A nejpodivnější smrt: veterán třetího oddělení Josef Železný, který tu strávil skoro sedm let, se oběsil odpoledne 4. ledna 1990, tedy v čase, kdy se poměry ve Valdicích uvolnily a probíhala Havlova amnestie. „Znal jsem ho dobře, byl to člověk, kterej se o sebe staral. Ten chtěl žít – a najednou visí?“ říká Jan Staněk. Podle rozšířeného mínění Železný zemřel proto, že o minulosti třetího oddělení věděl příliš mnoho.

Pohled do archivů ukazuje ještě jednu podivnou okolnost: u tří posledních sebevražd figuroval vždy stejný spoluvězeň na cele, jistý Miroslav Landa. Vzhledem k tomu, že kázeňskou budovu obývalo tehdy kolem stovky vězňů, je to zajímavá náhoda. „Všichni jsme si mysleli, že v tom jede s bachaři, ale dokázat se to nedá,“ shrnuje Ivan Růžička.

50 tema31 R15 2013, Autor: [object Object]

Dokázat z valdické minulosti cokoli se zdá mimořádně obtížné. Těsně po revoluci, kdy vězni sepsali obrovské množství stížností na dozorce, se rozbíhá vyšetřování. Vzniká dokonce zvláštní skupina vojenské prokuratury, která prošetřuje přes šedesát valdických bachařů kvůli chování před revolucí. Část z nich je časem i obviněna ze zneužití pravomoci veřejného činitele. Ovšem kauza se táhne mnoho let a postupně se drobí na spoustu dílčích případů, jež si mezi sebou přehazují jednotlivá státní zastupitelství. Někteří bývalí vězni si vymýšlejí nebo protiřečí, spousta z nich po letech nepřijde svědčit.

Vyšetřovatelé z logiky své práce už neřeší hrůzný celek, ale jednotlivé kopance a facky, k jejichž prokázání často chybějí svědci či důkazy. Kdo kdy koho bil a kdo to může dokázat? Bývalí dozorci mají šikovné právníky a najít trhliny ve vzpomínkách společenských outsiderů není tak těžké.

Šest let po revoluci je kauza Valdice uzavřena. Většina trestních stíhání je zastavena, několik málo případů sice dojde až k soudu, ale výrok „vinen“ si nakonec z předlistopadových dozorců nevyslechne ani jeden.

50 tema30 R15 2013, Autor: [object Object]

Pán zeleně

Když předposlední březnové úterý roku 2009 schvalovalo valdické zastupitelstvo na pravidelné schůzi druhý bod svého programu, jeden muž hlasoval proti. V zastupitelstvu působí už třetí volební období a obvykle se jeho názor nevymyká většině. V obci je to známý a oblíbený občan. Od začátku devadesátých let, kdy skončil ve státních službách, hledal nové uplatnění a našel jej v péči o zeleň. Nejprve vedl zahradnictví a prodával květiny a sazenice. Časem povýšil a dnes pracuje jako vedoucí veřejné zeleně v Technických službách města Jičína. Muž s pověstí pracovitého šéfa má pod sebou sedmnáct zaměstnanců. „Copak mu chcete?“ ptá se kolegyně, když jeho kancelář nacházíme zamčenou. „Potřebujete pokácet strom?“ Aniž by čekala na odpověď, zvedá telefon a ochotně domlouvá schůzku. „Bude tu do dvaceti minut.“

50 tema29 R15 2013, Autor: [object Object]

Ono hlasování, v němž zahradnický šéf jako jediný zvedl ruku proti, se týkalo stavby pomníku politickým vězňům valdické věznice. Bronzová socha připoutaného vězně, na nějž doráží policejní pes, měla stát před vchodem do kriminálu – a skutečně tam nyní stojí. Rozladěný zastupitel se během rozpravy vyjádřil, že mu „památník připadá nadnesený, spíše by se v dnešní době měla projevit skromnost“. Chtělo by se dodat, že neskromný byl spíš tento protest. Žádný jiný zastupitel než Jan Satrapa totiž nemohl z vlastní zkušenosti lépe vědět, že ve srovnání se skutečným týráním tenhle památník „nadnesený“ opravdu není.

Jak je vidět, jeden z obávaných dozorců třetího oddělení se dokázal po revoluci uplatnit v lokální politice a městských službách a minulost zamést pod koberec. Ani Satrapovi spolupracovníci dnes většinou netuší, co správce jičínské zeleně dělal před rokem 1989 v podzemních samovazbách.

50 tema13 JAROS R15 2013, Autor: [object Object]

Mohutný muž přijíždí do své kanceláře, a když zjistí, že návštěvě nejde o kácení stromů, ale o výkon dávné služby, viditelně znervózní. „Proč o tom chcete mluvit, to je snad uzavřená věc,“ namítá Jan Satrapa chvějícím se hlasem. Do valdické věznice nastoupil prý někdy kolem roku 1976 a na třetím oddělení sloužil celkem osm let. Že by v té době bil vězně, vylučuje. „Samozřejmě, nějaké zákroky byly, ale všechno podle zákonů,“ trvá na svém. „Přece probíhalo vyšetřování a nic se neprokázalo.“

Podle Jana Satrapy se valdičtí dozorci stali obětním beránkem převratu v roce 1989. „Tehdy byl tlak někoho pozavírat, a tak Petr Uhl a Dagmar Burešová říkali vězňům, říkejte si, co chcete, všechno vám projde,“ vysvětluje. „Vězni na nás byli domluvení.“ O moc dál se v rozhovoru se zastupitelem Satrapou nedá dostat. Některá jména mrtvých ze třetího oddělení zná, ale neví vůbec nic o tom, jak dopadli. Jiřího Straku na třetím oddělení zažil, nikdy mu však neublížil. „Kolegové se na něj jen chodili dívat jako na odstrašující příklad z morálního hlediska.“ Na konci Jan Satrapa prohlásí, že podobná štvanice na nevinné lidi už tady jednou byla – když během pražského jara stíhali dozorce z padesátých let.

50 tema14 JAROS R15 2013, Autor: [object Object]

O pár kilometrů dál v Sobotce nacházíme jeho bývalého parťáka Jiřího Jonáše. Je v invalidním důchodu po třech infarktech. „Všechna obvinění proti nám jsou vymyšlená,“ sděluje ve dveřích svého domku. „To starší vězni naváděli ty mladší, ať říkají takové věci, dávali jim za to tabáček.“ Po chvilce hovoru se panu Jonášovi začne dělat špatně od srdce, takže schůzka končí.

Petr Plodek žije na sídlišti v Jičíně a rozhovor odmítá rovnou do domovního zvonku. Posledním pokusem promluvit si s muži, kteří v budově kázeňských trestů nosili uniformu, je pak návštěva Vlastimila Michálka. Čtyřiašedesátiletý penzista pracoval ve věznici až do roku 2003, teď bydlí ve Valdicích přímo naproti bývalému třetímu oddělení. Je brzké odpoledne a nacházíme ho v početné společnosti přátel v místní restauraci Gól. Rozhovor se od začátku nevyvíjí dobře. Michálek sice nedůvěřivě přitaká, že na oddělení sloužil, ale zmínka o porušování lidských práv ho evidentně rozdráždí.

50 tema15 JAROS R15 2013, Autor: [object Object]

Když padne otázka, zda někdy kopal vězně Milana Janču do kostrče, bývalý dozorce začíná zuřit. „Teď jste mě teda nasral,“ vstává rázně od stolu a vrací se ke své společnosti. „Ten mě teda nasral, prý jestli jsem netýral na třetím nějakého vězně,“ křičí cestou. „Teď si dám kořalku a všechno to tady rozmlátím.“ Ostatní hosté se za chvíli přidávají. „Táhněte do hajzlu, tady nemáte co dělat,“ ozývá se od štamgastského stolu. Atmosféra houstne. Je čas odejít.

Zpátky na třetím

Je chladné zimní dopoledne a ředitel Jiří Mach vede návštěvu přes vězeňský dvůr. Pod okny cel se válejí nedopalky, prázdné pet lahve a listy z pornočasopisů. Kostel se svatým Hugem a labutí, která Ivana Jirouse inspirovala k názvu pro sbírku tajně zde sepisovaných básní, se právě opravuje.

Jiří Mach nastoupil do Valdic před dvěma lety po velké přepadové kontrole, jež mezi vězni odhalila drogy, zbraně a mobilní telefony a stála křeslo bývalého ředitele. Mach, který má pověst schopného manažera z předchozího angažmá na Mírově, cestou vypráví o změnách, jež zavádí. Posílil komunikaci vychovatelů s odsouzenými, domluvil práci pro doživotní trestance, postavil jídelnu, takže si tisícovka mužů nemusí nosit jídlo do cel. Snaží se prý o větší otevřenost, a tak po nějaké době vyjednávání kývl i na nezvyklý novinářský požadavek – navštívit nejpřísněji střežený sektor, jaký v českém vězeňství najdeme.

50 tema29 nahrada R15 2013, Autor: [object Object]

Zachrastí klíče a ocitáme se uvnitř. Masivní dveře cel, dlažba na podlaze, nezaměnitelné vysoké okno, na nějž podle legendy jeden z odsouzených před bachaři utekl a oni na něj s obušky dole čekali, dokud nespadl. Bývalé třetí oddělení je dnes po částečné rekonstrukci, ale tísnivá atmosféra zůstala. Porevoluční prověrky strážných se ve Valdicích nedělaly příliš důkladně, takže řada dozorců, obviňovaných z násilí, pracovala v kriminále ještě deset i patnáct let po listopadu.

Účel budovy se vlastně nezměnil. První patro obývají odsouzení na doživotí, jmenovky na kabátech připomenou známé mediální kauzy – jeden ze zimníků patří například heparinovému vrahovi Petru Zelenkovi. V horním patře pak vykonávají trest nebezpeční vězni, kteří jsou agresivní vůči ostatním. Pouta zavěšená na dveřích naznačují, kdo nesmí ven s volnýma rukama – teď už je to jen pár urostlých a impulzivních chlapů, zdaleka ne všichni.

50 tema12 kordanic R15 2013, Autor: [object Object]

„Možné násilí příslušníků vůči odsouzeným se pečlivě hlídá,“ vysvětluje rozhodně ředitel Mach. „Mám takovou zásadu, že pokud se mnou chce jakýkoli odsouzený osobně mluvit, maximálně do týdne si na něj udělám čas. A když si stěžuje, nechám to prošetřit.“

To je rozhodně uklidňující zpráva. Scházíme do suterénu, nejtemnější části někdejšího třetího oddělení. Samoty, jak se malým celám říkalo, znamenaly zimu, hlad a společnost potkanů, jež si někteří vězni ochočovali pro zábavu a jiní je jedli v naději, že dostanou žloutenku a na chvíli si odpočinou v nemocnici. Dnes jsou zrušené, nahradil je sklad drogerie, malá tělocvična a místnost pro návštěvy.

„A co to vlastně píšete?“ ptá se Jiří Mach. Pak chvíli poslouchá starý příběh o násilí, mužích uvězněných v soukolí kázeňských trestů, záhadných úmrtích. „Možná je to tím, že jsem tady krátce, ale nikdy jsem o tom neslyšel,“ zavrtí hlavou. „Tady ve Valdicích o něčem takovém nikdo nemluví.“