Rudolf Battěk bdící
Pojímal svobodu jako odpovědnou službu, za niž je nutné nést oběť. Ve vězení strávil více než devět let
Battek, Autor: [object Object]
Na Rudolfa Battěka chovám uctivou vzpomínku z roku 1981. Byl jsem právě ve vězení za podvracení republiky (nakonec jsem byl jen jeden rok ve vazbě), když jsem se dozvěděl, že dostal sedm a půl roku za to, že měl údajně srazit čepici příslušníkovi SNB. Říkal jsem si, že to pro mne v této souvislosti vypadá dost blbě. Nakonec se ukázalo, že jsem zcela nepochopil logiku jeho vztahů s komunistickým státem. Ani logiku Rudolfovy osobnosti.
Za hluboké normalizace, 7. dubna 1978, vznikl manifest Sto let českého socialismu. Nikoli jako připomenutí známých faktů z počátků rozvíjejícího se dělnického hnutí, nýbrž jako snaha o zasazení dávného zápasu sociálních demokratů do aktuálního kontextu: požadavky úplné svobody tisku, spolčování a shromažďování, nezávislého soudnictví a odstranění veškeré sociální a politické nerovnosti souzněly po sto letech s hlavními myšlenkami Charty 77. Manifest podepsal kromě jiných i jeho spoluautor Rudolf Battěk. Navazoval tak na svou činnost v Klubu angažovaných nestraníků z roku 1968, kdy začal o politice uvažovat jako o legitimním prostoru diskuse nad správou věcí veřejných, za což si rok po okupaci vysloužil třináct měsíců ve vyšetřovací vazbě. Další jeho činnost navazuje na předchozí a Rudolf byl opět zatčen a odsouzen v procesu s Jiřím Müllerem na tři a půl roku do vězení za organizování letákových akcí proti prvním posrpnovým volbám v roce 1971. Po propuštění nepřetržitě usiloval o neformální sdružení českých nezávislých socialistů. Podepsal Chartu 77 a v únoru 1980 se stal jejím mluvčím. V krátkém období své funkce prosadil širší konsenzus při vytváření dokumentů Charty 77, zasadil se o vznik kolektivu mluvčích. Téhož roku byl opět zatčen, údajně pro napadení veřejného činitele, nakonec dostal (po odvolání) pět a půl roku.
Stoik a sociální demokrat
Příběh Rudolfa Battěka v kleštích Státní bezpečnosti připomínal Talebovu knihu Černá labuť o nepředvídatelných a zdánlivě absurdních událostech, jež mění dějiny. Jako zakladatele Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných jej politická policie jako by pominula při zásahu proti slavné desítce zatčených, odsouzených a uvězněných, aby byl o něco později v době polské Solidarity pro výstrahu všem odsouzen za podvracení republiky. Státní moc však dobře věděla, co má dělat. Myslela si, že zná příčiny, v rukou měla následky. Jak fatálně se pletla…
Rudolf Battěk byl nepohodlným člověkem již od roku 1968, kdy jej jako poslance České národní rady komunisté zbavili imunity a posléze poprvé uvěznili. Celkově strávil ve vězení více než devět let. Pojímal svobodu jako odpovědnou službu, za niž je nutné nést oběť. V roce 1988 spoluzaložil Hnutí pro občanskou svobodu, které se stalo inkubátorem politických proudů a budoucích stran, zároveň už i místem prvních politických střetů. Připravoval se na obnovení čtyřicet let zakázané sociální demokracie. Filozoficky patřil ke stoikům (stoici byli první, kdo hlásali, že všichni lidé jsou dětmi společného boha, podléhají stejným zákonům, a jsou proto rovní občané), politicky mířil k demokratickým socialistům. Jeho úvahy se soustředily na vztah mezi morálkou a politikou a na to, jaké podmínky jsou zapotřebí k existenci morálně zdravé společnosti. Po roce 1989 si mnozí říkali, že kdyby takovou výbavu převzala tehdy se rodící sociální demokracie, nemuseli jsme později čelit novodobým zlatokopům a jejich nohsledům. Vyloučili jej z ČSSD a ani poté, když tento krok anulovali, už se k nim nevrátil. Věděl proč. Byl lidsky a politicky nepodplatitelný.
Jeho neohroženost nebyla prosta komických prvků. V období totality, hlídán policií, se v kumbálu pro myče výloh převlékl za ženu a před zraky příslušníků odešel na schůzku, již chtěli zhatit. Podruhé spálil všechny dokumenty na plynovém sporáku dříve, než se k němu StB proklestila zátarasy, které vystavěl ve svém bytě. Řekl jenom: „Pánové, tady se pálilo.“ Byl mužem neotřelého humoru.
Především a vážně působil jako politik, který ví, že demokratické poměry vycházejí ze zkušenosti se svobodou a politickou pluralitou. Z tohoto pohledu soudil i dnešní nelehkou situaci na stále křehkém ledě polistopadového vývoje. Neměl však již dost sil, byť navzdory svému zdravotnímu stavu neustále rozšiřoval prostor otevřené společnosti. Čím dál častěji si byl vědom toho, že jsme nevyšli z temné doby komunismu jiní, než jsme ve skutečnosti byli. „Dámy a pánové, nemusíme mít všechno, co mít chceme, neboť potřebujeme zpravidla méně, než máme“, je jedním z citátů jeho knihy Dámy a pánové, jejž pronáší fiktivní „mormenský“ kazatel. Napsal ji, jak jinak, ve vězení. Celý svůj život se snažil o trvalé uplatnění lidských práv a svobod, o lidskou důstojnost, vzájemnou solidaritu a odpovědnost. A o plnění povinností, které z práv vyplývají.
Ve svém průřezovém souboru dopisů z vězení Jako Červenej Karkulák píše v červenci 1980 své ženě: „Čekáš, že se to trochu v nejbližších dnech pohne. Já na nic nečekám – zní to moc rezignovaně – já již v těchto, pro mne tak pohnutých dnech, připravuji (horečně) svoje osvobození. Samozřejmě více méně pro vaši potřebu, aby rodina nestrádala a přátelé se nerozutekli – připadám si jako Červenej Karkulák, co lákal borůvčím trsem vlka na svou hruď – já měl dycky rád pohádkový hrdiny.“ Při četbě Battěkových dopisů si uvědomíme, že způsob, jakým se vyrovnával s dlouhodobým vězněním, souvisel s jeho cílevědomostí, statečností a vnitřní svobodou, lpěním na zdravých zvyklostech a humoru, ale také a především s podporou jeho báječné rodiny. „Dámy a pánové, Bůh není žádná občerstvovací stanice po vašich životních peripetiích.“
Autor je spolupracovníkem Respektu.
