Od roku 1994 se menší české banky – počínaje Bankou Bohemia – hroutily jako domky z karet. Z nově založených brzy nepřežila žádná. O osm let později se ukázalo, že velké české banky na tom nejsou lépe, pouze svou situaci déle skrývaly. Na přelomu milénia byly většinou za korunu (a po vyčištění od špatných úvěrů) prodány zahraničním vlastníkům. Skončil bankovní socialismus. Tato legrace stála jenom skrze sanaci bankovního sektoru daňové poplatníky přes 500 miliard korun.
Všem těm ztraceným a ukradeným zdrojům čeští ekonomové donedávna říkali eufemisticky „náklady transformace“, z čehož prostý člověk usuzoval, že šlo především o nezamýšlené náklady: prostě jsme to neuměli. Bývalý předseda federální vlády a ministr vlády české Jan Stráský ovšem minulý týden zcela radikálně posunul perspektivu vnímání celé věci.
Ve vzpomínkovém rozhovoru o Václavu Klausovi v Hospodářských novinách pravil: „My jsme si spočítali, že není jiná cesta než do toho zatáhnout banky, aby našim lidem půjčily, i když to někdo zaplatí a jiný ne. A nezaplatilo se toho hodně, odepisovaly se stovky miliard.“ Dodejme, že jde o překvapivou informaci, která transformaci devadesátých let ukazuje v novém světle.
Vcelku se ví, že tehdejší premiér Václav Klaus si opakovaně zval na kobereček šéfy polostátních bank a vyzýval je „k odvaze financovat privatizaci“. Bankéři se potom vždycky společně s premiérem nechali vyfotit. Také se ví, že ministr financí Ivan Kočárník ještě v roce 1995 vyzýval bankovní dohled „k větší velkorysosti“ při poskytování úvěrů. Ale tohle? Že šlo o naplánovaný krok? Opravdu se počítalo s tím, že se nebude splácet? Je to možné?
Jasné je, že pokud bylo něco takového předem v úzkém kruhu vymyšleno, nešlo takovou věc oznámit předem. Pak by nesplatil nikdo vůbec nic. Také bylo jasné, že banky nemohly vědět, komu mají půjčit a komu ne. V normální zemi je nejdůležitější kreditní historie klienta, tu však nikdo neměl. Šlo poznat, že někdo žádá o úvěr s úmyslem ho nesplatit? Často se stávalo, že navenek profesionálně zpracovaný byznysový plán se nakonec ukázal být dobře připravené defraudační schéma.
Bankéři se v tak nepřehledném prostředí ale brzy našli. Úvěry se dávaly za úplatek, firmám napojeným na akcionáře nebo na základě pokynů vlivných lidí z politiky. A není náhodou, že Konsolidační banku (později agenturu) se v minulé dekádě rozhodli přímo řídit poslanci, protože nechtěli ztratit přehled, kdo dluží a čím ručí. Velcí dlužníci si pak často levně pohledávky za svými firmami kupovali z České konsolidační agentury, čímž se nám kruh uzavírá. Jasné je, že se to mohlo podařit pouze v prostředí, kde neexistoval zákon o bankrotu ani exekutoři.
Takže o co v Klausově transformaci šlo? Zamhouřilo se nad dluhy oko, nebo to celé byl grandiózní ďábelský plán, o kterém vědělo od začátku pár zasvěcenců jako Stráský a spol.? Těžko říci, jistě by pomohlo, kdyby například existovaly nahrávky z jednání ekonomických ministrů vlád. Ty ale neexistují. Klausova amnestie všechno po právní stránce ukončila, pro zmapování důležité kapitoly naší historie je však klíčové vědět, co se doopravdy stalo.
Dnes – s luxusem pohledu zpět – nejen víme, že se banky měly zprivatizovat hned, ale po Stráského rozhovoru navíc víme, že vláda raději mohla ty stovky miliard korun podnikům a podnikatelům buď rozdat v podobě transparentních dotací, nebo plošně odpustit na daních.
Otázka spravedlnosti se ani nechce domýšlet. Co si asi myslí po přečtení rozhovoru se Stráským podnikatel, který v devadesátých letech všechno do puntíku s odříkáním a skřípěním zubů jako blbec splatil?
