Moje milovaná normalizace

53 A archiv Ceske televize R12 2013, Autor: [object Object]

Nic neukazuje rozpolcený vztah zdejší veřejnosti k éře normalizace lépe než současný stav České televize. Momentálně zde běží dvanáctidílný dokumentární seriál Těžká léta československého filmu 1969–89, kde se historici, publicisté a filmaři snaží otevřeně reflektovat normalizační tvorbu. Zároveň stejná instituce vysílá běžně bez jakéhokoli komentáře díla z tohoto období, například Rozpaky kuchaře Svatopluka, která patří do zlatého fondu tehdejšího mediálního falšování reality. Hra na obě strany – kritizovat i oblažit – se nakonec od kritické reflexe stáčí spíše k všeobecnému pitvoření a pošklebování. Nedospělost České televize zřejmě úzce souvisí s tím, že byla jedním z hlavních nástrojů normalizace. Zcela příznačný je v tomto směru fakt, že výše uvedený historický cyklus ze svého hledáčku důsledně vypouští tehdejší televizní tvorbu.

Perverzní podstata Kuřátka

Transparenty a nástěnky byly passé: tady šlo o něco mnohem rafinovanějšího. „Člověk nemusí všem těmto mystifikacím věřit. Musí se však chovat tak, jako by jim věřil,“ píše Havel v eseji Moc bezmocných. Možná to při pohledu na seriál s roztomilým Josefem Dvořákem v hlavní roli působí přemrštěně (ostatně je jen jedním z mnoha zástupných příkladů), ale právě tímto dokázala oficiální média nahlodávat myšlení a chování nejvíce. Žití v ustavičném rozštěpení osobnosti, „tak trochu být a tak trochu nebýt“, jak se říká v Zahradní slavnosti, něco jiného si myslet a jinak jednat a mluvit.

O normalizaci, tedy období po srpnové invazi 1968 až do revoluce v roce 1989, se špatně vypovídá nejen proto, že nejde o jednolitou etapu, ale také proto, že v pamětnících mnohdy vyvolává nostalgii, případně potřebu prezentovat sebe sama jako někoho, kdo byl přece proti a s režimem sváděl různé větší či drobné půtky a dokázal ho často převézt. Ti, kdo jsou ochotni mluvit, jsou prakticky vždy jen filutové, kteří tvrdí, že vyzráli na tehdejší moc (protože se jim podařilo do filmů protlačit něco lehce podvratného), nebo ti, kdo se sami stáhli či byli vytlačeni do ústraní.

53 D CTK R12 2013, Autor: [object Object]

Při vědomí, že v Česku zároveň není v módě sypat si popel na hlavu, to nelze autorům cyklu Těžká léta československého filmu příliš vyčítat. Najdou zhruba jen dva opravdu statečné tvůrce, kteří si i za minulého režimu prosadili vždy svoje – v Česku je to Věra Chytilová a na Slovensku Dušan Hanák –, pak několik postupně krocených nonkonformistů, jako byli třeba Juraj Herz, Juraj Jakubisko nebo Antonín Máša, dva exemplární mučedníky, Pavla Juráčka a Evalda Schorma, kteří předčasně zemřeli, jednu morální autoritu, Ladislava Helgeho, jenž se dobrovolně vzdal práce u filmu a raději pracoval desítky let na poště. Pak již z lidí s rovnou páteří zbývají jen emigranti jako Miloš Forman nebo Jan Němec či disidenti jako manželská dvojice Vlasta Chramostová a Stanislav Milota. Ve zbylých případech máme co do činění hlavně se soustavou výmluv, „že se to jinak dělat nedalo“, a jen občasných omluv typu „stydím se za to, co jsem dělal“. Nejvíce rozpačitě se tváří Zdeněk Svěrák a Jiří Lábus.

53 C isifa R12 2013, Autor: [object Object]

53 C isifa R12 2013 • Autor: Respekt
Ideologie ústupků

Stejný tým (Petr Vachler, Jan Stehlík), který stál i za dvacetidílným seriálem Rozmarná léta českého filmu, tentokrát nemůže příliš poukazovat na zahraniční úspěchy (pokud se nebavíme o zahraničních koprodukcích) a domácí úspěchy v sobě skrývají hořkou pachuť přijetí systému. Vždyť například i ceněné filmy Smoljaka a Svěráka nebo „básnická“ trilogie Dušana Kleina zůstávají jen velmi opatrným protestem vůči režimu.

Ostatně i celý formát pořadu zůstal neukotvený mezi seriózní reflexí a podivnou zábavou. Volba moderátora Tomáše Hanáka má svou logiku – ČT chtěla známou tvář a Hanák se v minulosti „neušpinil“ –, nicméně teatrálnost, s jakou pořad provází, nakonec upozaďuje výpovědi pozvaných hostů. Vysokoškolským pedagogům a výzkumníkům pak nezbývá než ono šaškování sledovat nebo se k němu lehce přidat a víceméně se jen omezit na zábavné detaily. Nemilosrdná klipovitost, kdy krátké projevy střídají ještě kratší ilustrativní ukázky z filmů, neumožňuje ani proniknout více do hloubky, ani podat nějakou zobecňující zprávu.

O normalizaci se prostě dnes v ČT dá jenom žertovat nebo mluvit se starostlivě či dobrodušně přimhouřenýma očima. Viníci a padouši jsou jasní – několik kariéristických individuí typu Antonína Kachlíka, Jaroslava Balíka, Vojtěcha Trapla, Vladimíra Čecha, Karla Steklého či Jiřího Sequense, kteří normalizaci pochopili jako možnost se zviditelnit naplňováním tvrdé stranické linie.

53 B isifa R12 2013, Autor: [object Object]

Svým způsobem obdiv vyvolává přizpůsobivost Otakara Vávry, který nejprve natočí středověké Kladivo na čarodějnice, v němž se zračí paralela k politickým procesům, a vzápětí se ujme obludné pseudohistorické, zhruba osmihodinové trilogie Dny zrady,Sokolovo a Osvobození Prahy.

U případů, kdy byli tvůrci údajně donuceni, jako třeba Václav Vorlíček s trilogií Bouřlivé, mladé a zralé víno, Jiří Menzel s budovatelským filmem o stavbě přehrady Kdo hledá zlaté dno či Hynek Bočan s Partou hic, se jen pokrčí rameny, že šlo o úlitbu, po níž mohly následovat slušnější filmy.

Právě ideologie ústupků už ale nikdy není tématem. Cokoli, co spadá do šedé zóny, se jeví jako bezproblémové a autentické. Přitom je mimořádně zajímavé ptát se, zda na atmosféru v české společnosti neměly největší vliv právě filmy, které nebyly okatě politické nebo budovatelské. Nenabízí film Vesničko má středisková náhodou mnohem přijatelnější model socialistického života než tupé agitky?  Neposkytovaly zábavné seriály typu Arabela možnost úniku z šedivé reality do pohádek, ale za stálého svázání s tehdejší každodenností? Nebyly takhle přitažlivé obrazy světa zodpovědné za nezájem o to, co se dělo za hranicemi, případně nevytvářejí větší nezájem o možnosti svobody?

Teprve tudy se můžeme dopracovat k tomu, jak žijeme dnes a nakolik v nás z dávné normalizace něco zůstalo.

Proč je stále populární Michal David či filmy Marie Poledňákové a jak se mohou stále vysílat seriály Jaroslava Dietla? Odpověď neleží pouze v uznání řemeslné zručnosti či jakési univerzální chytlavosti a líbivosti. Mnohem spíše jde o to, že normalizace nás vychovala k jistému typu konzumerismu, který se velmi snadno slučuje s novodobým konzumentstvím. Nostalgie po starých filmech, seriálech a hudbě přitom ve své pasivitě splývá i s odporem k novému a kreativnímu, což jsou přece jen motory západní popkultury. Proč se v Česku hraje tolik na jistotu, však nelze s určitostí říct.

53 E CTK R12 2013, Autor: [object Object]

Právě úloze televize, která měla za normalizace mnohem větší vliv než kinofilmy, se seriál Těžká léta (až na výjimku 30 případů majora Zemana) vyhýbá. Téměř žádnou pozornost nevěnuje ani formě a stylu tehdejších filmů, jejichž výrazové prostředky se výrazně ochudily oproti nové vlně šedesátých let. Přitom zploštění stylu i hereckého projevu se projevuje jako nejhorší dědictví normalizace pro současnou kinematografii, proti níž se nedá bojovat usedlým dokumentárním cyklem s přehrávajícím moderátorem. ČT zjevně neumí a nechce tato omezení zlomit a vystavět vůči nim opozici.

My víme své

Seriál se ale současně věnuje mnoha jiným tématům a bylo by nespravedlivé ho paušálně odsoudit. Máme zde doznívání nové vlny a euforie pražského jara, nástup tuhé normalizace, postupné tání za perestrojky; jednotlivé díly se pak zaměřují speciálně na cenzuru, dovoz zahraničních filmů, exulanty či publicistiku a v souhrnu vzniká relativně plastický obrázek, hlavně pro mladší publikum. Jedním z největších překvapení pro mnoho diváků pravděpodobně bude, že oficiálně neexistovalo nic takového jako trezorové filmy, a bylo čistě na úvaze jednotlivých krajů a kinařů, co budou hrát.

Přímé zákazy a ukládání filmů k ledu nebyly praktikovány (nelze lokalizovat žádný legendární „trezor“), lidé na jednotlivých příčkách hierarchie se řídili jen různými interními doporučeními. Stejně tak tvůrcům nebylo přímo nakazováno, co mají či nemají do filmů dávat, nátlak i dohody o tom, co projde, byly podstatně mírnější, než by si leckdo mohl o totalitním režimu myslet. Zároveň je zřejmé, že panovala atmosféra všeobecné paranoie a lidé se natolik naučili číst mezi řádky, že v mnoha filmech bylo spatřováno mnohem víc, než do nich bylo původně záměrně vloženo.

Pokud bychom chtěli být hodně přísní, může nás i napadnout, že cílem Těžkých let je nakonec obrana současného marasmu české kinematografie poukazováním – „podívejte se, jaké hrůzy vznikaly dříve, dnes máme naštěstí svobodu“. Pro producenta Petra Vachlera, který zaštiťuje i podnik Český lev, to může být svého druhu alibi – cokoli je lepší než poplatné normalizační filmy. Problém je, že se doteď mnoho českých filmařů nenaučilo nic jiného, jinotaje jsou jim dnes k ničemu a o současnosti bez příkras a oklik nic podstatného říct neumějí, protože se nyní zase podřizují jinému diktátu – vidině komerčního úspěchu.

Z pozitivnějšího úhlu pohledu však stojí za zmínku i názor, že normalizace nás naučila nevěřit fikci, zpochybňovat její věrohodnost a zaujímat vůči ní neustále odstup. Tím nás připravila na nástup postmoderny, kdy vyprávění nebereme vážně, umíme odhalit prázdnotu gest a nahlédnout, že pod každým příběhem bublá nějaká ideologie. A my na tuto hru, abychom se mohli bavit, nakonec přistupujeme, i když víme své. Takto se k normalizačním filmům vztahují recesisté, ale mnohem slastněji i řada těch, kteří hledají únik ze současnosti.