Konec „Velkého metaře“

František Ostrý se nemýlil. Nebyl to ostatně jen obyčejný čtenář stranického tisku, ale člen špionážní skupiny OKAPI, kterou po útěku z komunistického Československa založil v západním Německu elitní špion Edvarda Beneše plukovník František Moravec. Události, které před šedesáti lety – 3. prosince 1952 – vyvrcholily popravou jedenácti vysokých funkcionářů strany, zamířily k dramatické zápletce.

Zvládli jsme to sami

Vlnu poválečných procesů zahájil Stalin uvnitř sovětské bolševické strany v letech 1946–1949. Jeho trvalé přesvědčení, že Sovětský svaz ohrožují zrádci, špioni a lidé „poklonkující před Západem“, umocňovala na přelomu čtyřicátých a padesátých let komplikovaná zahraničněpolitická situace. Stalin se na smrt rozhádal s jugoslávským komunistou Josipem Brozem-Titem kvůli jeho mocenským ambicím na Balkáně a příliš sebevědomé, na Stalinovi nezávislé politice. Po založení NATO v roce 1949 se východní blok navíc začal připravovat na třetí světovou válku. Krachem skončila i Stalinova koncepce komunistického Izraele jako „trojského koně“ SSSR na Blízkém východě.

Tyto události obohatily seznam nepřátel Moskvy vedle již tradičních trockistů a imperialistů i o další kategorie. S nálepkami „titovců“ a „sionistů“ skončili na šibenici maďarský politik László Rajk a bulharský vysoký stranický funkcionář Trajčo Kostov. Čistkám se nevyhnuly ani Rumunsko a Polsko, kde byli z politického života odstraněni Anna Paukerová, Władysław Gomułka a další loajální a stalinismu oddaní lidé.

Stejně jako před válkou i tentokrát Stalin přenášel třídní boj mezi komunisty samotné. Razil totiž teorii, že je třeba být neustále bdělý a ti nejzavilejší zrádci věci komunismu číhají právě uvnitř strany. Své podřízené tak udržoval v napětí, strachu a poslušnosti – nikdo si nemohl být jistý postavením a životem. (Existují ale jiná vysvětlení poválečných čistek: část historiků se domnívá, že vlnu špionománie ve střední a východní Evropě vyvolala sovětská rozvědka proto, aby odvedla pozornost od procesů proti sovětským agentům v americké administrativě na přelomu čtyřicátých a padesátých let.)

Co fungovalo spolehlivě v SSSR a některých sovětských satelitech, narazilo ovšem v Československu na určité potíže. Zatímco oponenty KSČ likvidovala bez skrupulí, procesy s „vlastními“ nešly vyvolat tak snadno. Uvnitř strany chyběl ostře vyhraněný konflikt, jehož aktéři by Stalinův tlak na hledání vnitřního nepřítele využili ke vzájemnému vyřizování účtů. Přes názorové rozdíly, osobní animozity a kompetenční spory mezi „Strakovkou“ (sídlem vlády) a „Prašnou bránou“ (sídlem KSČ) neměli čeští komunisté důvod jít si po krku – převzetí moci proběhlo v únoru 1948 hladce a s nadšenou podporou nemalé části obyvatel, postupná likvidace nepřátel režimu se nesetkala s výraznějším masovým odporem a hospodářské potíže teprve měly přijít. Nezpochybňovaný vůdce strany a prezident republiky Klement Gottwald byl právem hrdý na to, že „to zvládli“ bez pomoci Sovětů sami.

A právě tato neskrývaná samostatnost Stalinovi vadila, protože oslabovala jeho výsadní pozici vůdce „klanu“ – v roce 1948 z něho vyhnal mnohem sebevědomějšího a silnějšího Tita, proč by mu tedy měl odporovat Gottwald? Stalin tak čistku Gottwaldovi vlastně vnutil. Důkaz o Slánského „vině“, který Gottwalda přesvědčil, však nepřišel z Moskvy, ale ze Západu.

63 C CTK R49 2012, Autor: [object Object]

Stalin se mračí

Zkušený zpravodajec major Ostrý, jemuž se podařilo v roce 1949 jen o vlas uniknout ze spárů StB do západního Německa, navrhl rýsující se roztržku mezi Stalinem a Slánským využít: podle historika Igora Lukeše ho napadlo vyzvat Slánského, aby utekl na Západ a zachránil si tak život. Pokud přijme, bude to propagandistické vítězství Západu, pokud ne, zvýší to alespoň nejistotu a podezřívavost mezi elitními komunisty. V této hře nešlo prohrát.

Ze sítě kontaktů si Moravcovi zpravodajci vybrali Danielu Kaňkovskou, která se v Praze údajně chlubila tím, že je Slánského milenkou. Přes ni chtěli doručit Slánskému alias Velkému metaři, jak mu podle jeho role v předchozích čistkách přezdívali, anonymní dopis, který by jej varoval před hrozícím zatčením. Dopis měl do Československa dopravit kurýr Rudolf Nevečeřal; zpravodajci ale nevěděli, že je to dvojitý agent StB, který dopis hned po překročení hranice odevzdal.

Tajná policie byla podle Igora Lukeše z dopisu zmatená, ačkoli z kontextu správně určila, kdo je Velký metař. Tušila, že jde o léčku, ale čí? Kromě Američanů to klidně mohla být provokace sovětské tajné služby s cílem zbavit se politika, který v Moskvě upadl v nemilost. Dopis tak rychle putoval přes sovětské poradce ke Stalinovi. Tam podle Lukeše vyvolal velký zájem – konečně měli v rukou konkrétní „důkaz“ o Slánského zradě a jeho napojení na americké imperialisty.

Kýženým důkazem však nakonec potřebovali „zlomit“ nikoli Slánského, ale Gottwalda, jenž stále váhal proti druhému muži KSČ zakročit. Když jej nedokázali přesvědčit sovětští poradci, nastoupil telefonát z Moskvy. „První dělnický prezident“ měl ze Stalinových telefonátů až panickou hrůzu – kabinetní politik Gottwald nebyl partyzán Tito, který měl pro strach uděláno, a tak Stalinovi většinou stačilo mírně „pozdvihnout obočí“. Tentokrát však musel z Moskvy přiletět Stalinův osobní emisar Anastáz Mikojan, aby dodal váhu Stalinově vůli a předložil jediný hmatatelný důkaz – provokační dopis z Moravcovy dílny. To rozhodlo.

63 B CTK R49 2012, Autor: [object Object]

Mám, co jsem si zasloužil

Když byl 23. listopadu 1951 Slánský i s manželkou zatčen, převezli ho estébáci do vězení Ruzyně, jehož stavbu ještě jako tajemník schvaloval pro prominentní stranické vězně. V jeho útrobách již více než dva roky (prvním zatčeným byl v listopadu 1949 náměstek ministra zahraničního obchodu Evžen Löbl) probíhal urputný souboj mezi kohortou všehoschopných československých a sovětských vyšetřovatelů, používajících celou škálu mučicích prostředků od fyzického bití až po psychický teror či odpírání spánku, a zatčenými, bývalou elitou KSČ.

Svým důrazem na přiznání oběti jako jediného důkazu viny se justice tehdy v politických kauzách vrátila do doby středověkého práva útrpného. Obviněný, loajální komunista, se měl obětovat ve prospěch neomylné Strany. Paradoxně si život zachránili jen ti, kteří odmítli tuto roli přijmout a pro veřejnou inscenaci se tak stali propagandisticky bezcennými – například v jednom z procesů Gustáv Husák nebo šéfka stranické kontroly Jarmila Taussigová-Potůčková.

Ani proces proti tzv. spikleneckému centru, v němž se stal jedním z obviněných i Slánský, neprobíhal úplně hladce. V kličkování a vzdoru vynikali například vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně Otto Šling (zatčen 6. října 1950), jenž měl být původně hlavou celého spiknutí, a právě Slánský, s nímž měli vyšetřovatelé podle svých vlastních slov „hodně práce“. Bývalý nejmocnější muž země prošel několika psychickými krizemi, a pokusil se dokonce o sebevraždu. Nakonec ho však zlomili, donutili podepsat smyšlené obvinění a souhlasit s účastí ve zinscenovaném procesu. Pak se již vzbouřil jen jednou. Když ho sovětští vyšetřovatelé chtěli namočit i do smrti jeho kolegy Jana Švermy, který zahynul během Slovenského národního povstání, odmítl: „Vraha ze mě neuděláte, jinak vám shodím celý proces,“ řekl. Organizátoři justičního divadla se pak lekli a tento bod obžaloby stáhli. Po vynesení rozsudku Slánský jako jediný nepožádal svého již bývalého přítele Gottwalda o milost a umíral se slovy: „Mám, co jsem si zasloužil.“

Ostatní obvinění byli sovětskými poradci vybíráni tak, aby splnili hlavní požadavky na vyznění procesu. Museli být zastoupeni titovští spiklenci (údajní agenti Tita), trockisté a hlavně sionisté (Stalinem odsuzovaní židovští nacionalisté a přívrženci samostatného Izraele), k jejichž jménům pak Rudé právo při referování o procesu přiřazovalo do závorky „židovského původu“ – například přední komunisté Bedřich Geminder a Josef Frank či redaktor pro zahraničí Rudého práva André Simone. Strana se také zbavovala svých loajálních pohůnků, kteří za ni po únoru prováděli špinavou práci například na ministerstvu obrany (obávaný náměstek Bedřich Reicin). Další z obviněných měli úmyslně způsobit miliardové škody národnímu hospodářství.

Vox populi, vox diaboli

Reakce na proces se Slánským se však nevyvíjela tak, jak si architekti čistky přáli. Podle historika Kevina McDermotta občané již často neodsuzovali odsouzené coby škůdce jako v dřívějších procesech, ale vyslovovali pochybnosti, zda nejde o frašku, a spekulovali o tom, že funkcionáři mohli být vystaveni intoxikaci či fyzickému násilí.

Po vystřízlivění z šoku se někteří lidé také začali ptát – když mohl zradit Slánský, nemohou být zrádci i ministr informací Václav Kopecký, předseda vlády Antonín Zápotocký nebo všemocný ministr obrany Alexej Čepička? Co dělali, aby zradu odhalili? A proč nechali zločince Slánského tak dlouho škodit republice? Lidové kritice unikl jen Gottwald, jenž se u dělníků stále těšil natolik velké důvěře, aby byl podle nich jen „špatně informován“.

Na druhou stranu se v hlášeních StB i stranických orgánů také epidemicky množily obludné výrony slovního antisemitismu, v nichž „židáci“ patří k těm nejmírnějším. Národ, který okázale truchlil nad Lidicemi a Fučíkem, si ústy „obyčejných“ lidí stěžoval na to, že Židů „Hitler nepobil dost“. Podle McDermotta „mezi 20. a 24. listopadem 1952 obsahovala většina z 6776 dopisů, které policie sledovala a cenzurovala, rostoucí nenávist vůči Židům“. Ti, kdo se odvážili nesouhlasit s rozsudky (a bylo jich opravdu málo), byli málem lynčováni. Veřejný pogrom visel ve vzduchu. Proti antisemitskému vyznění procesu se postavil devětašedesátiletý spoluzakladatel KSČ a velvyslanec v SSSR Karl Kreibich, který byl poté v tichosti odvolán z politického života.

 Klíčová role sovětských poradců i Stalinovo vměšování do vývoje v Československu pohřbily poslední iluze některých komunistů, Gottwalda především, že by poúnorový vývoj dospěl ke komunismu bez sovětských zásahů. Ani snaha být „papežštější než papež“, ani pozice „premianta bloku“ nezaručovala KSČ a jejím vůdcům nějaké výsadní postavení, naopak. U Stalina vyvolávala (neoprávněné) podezření, že Čechoslováci hledají vlastní cestu, za což v Polsku potrestal Gomułku a co bylo i důvodem exkomunikace Tita.

Funkcionáři, kteří přežili a rychle po „zrádcích“ obsadili lukrativní místa, se shodli na tom, že taková situace se již nesmí opakovat a že je nezbytné převzít kontrolu nad „z řetězů utrženou“ StB. Po odhalení zločinů stalinismu v roce 1956 muselo stranické vedení v čele s Antonínem Novotným s velkou nechutí otevřít problém rehabilitací. Přiznání skutečnosti otřáslo i některými komunisty. U obyčejného kulaka, kopečkáře nebo mukla byla jejich víra v třídní boj pevná, po procesu se Slánským však začaly první pochybnosti vytvářet podhoubí pro reformní kritiku režimu a jeho „přehmatů“ během pražského jara.

                        Autor je historik.