170 orazítkovaných hrdinů

Iveta Hlásecká se nadechne a s uctivou opatrností otevírá sametové pouzdro. „Ty jsou, co?“ říká návštěvě a prstem jemně přejíždí po zlatých metálech s barevnými stužkami. Vojenské řády, které drží v rukou, patřily Tomáši Sedláčkovi, čerstvě zesnulému důstojníkovi z prvorepublikové armády a muži, jenž byl pro řadu Čechů ztělesněním skutečného hrdiny. Ať už jako bojovník na několika frontách druhé světové války či později při desetiletém věznění v komunistických lágrech platil generál Sedláček do své smrti za čestného a zásadového muže, který se nikdy neohnul před mocenskou zvůlí. „Uctění jeho památky musí být perfektní,“ říká paní Hlásecká, která s týmem podřízených úředníků ministerstva obrany zorganizovala o tři dny později na začátku září Sedláčkův státní pohřeb.

Mládí vpřed

„Zatímco dosud jsme odškodňovali křivdy a oběti, záměr nového zákona je docela jiný. Ocenit ty, kteří se komunismu dokázali postavit a aktivně s ním začali bojovat,“ říká paní Hlásecká s tím, že k vybraným jménům by nejraději vzhlížela s podobným obdivem jako k právě zesnulému generálovi. Na novou hrdinskou agendu její úřad najal třicet nových zaměstnanců, o polovinu více, než mělo její veteránské oddělení do té doby. Základní kvalifikační požadavek byl, jak paní Hlásecká říká, jasný: mělo jít o lidi schopné dívat se „nezatíženě a s odstupem“ na totalitní minulost.

Co to znamená, vysvětluje pohled na vybrané badatele, kteří dnes posuzují podané žádosti. Jde vesměs o lidi pod třicet, většinou absolventy či studenty historie a práv. To, že by se nezažitá zkušenost totality mohla více než „nezatížeností“ a výhodou ukázat spíše jako handicap v podobě nepochopení všech souvislostí, prý nepřichází v úvahu. „Všechno pečlivě studují, radí se se zkušenými kolegy, věřím jim,“ říká paní Hlásecká s tím, že „mladý tým“ si přál i její nadřízený, ministr obrany Alexandr Vondra.

Na výběr budoucích hrdinů ovšem není třicet mládenců a dívek samo – k velké části případů si vyžadují doporučení Ústavu pro studium totalitních režimů. A nade vším pak bdí i nově vzniklá vládní etická komise, kam se může kdokoli z neúspěšných žadatelů odvolat. „Zatím máme několik desítek případů, až na pár z nich jsme souhlasili s ministerstvem obrany,“ říká její šéf, právník Jiří Kaucký. Komise přitom vnáší do celého systému přinejmenším „věkovou“ rovnováhu – případy tu kromě právníka posuzuje devět lidí, vesměs starších osobností předlistopadové opozice, jako jsou třeba někdejší mluvčí Charty 77 Stanislav Devátý a Marie Rút Křížková.

Šest set razítek

Před badateli – těmi na ministerstvu i v jednotlivých archivech, kteří o žadatelích vyhledávají dostupné záznamy a spolu s komentáři je posílají zpět do kanceláře paní Hlásecké – stojí nelehký úkol. První otázkou je čas. Lze vůbec rozhodovat tak rychle, aby se kandidáti na hrdinský titul po všech těch letech ústrků a lhostejnosti ještě své medaile a odměny dožili? V případě úvodem zmíněného Tomáše Sedláčka se to nestihlo, přestože před několika dny úředníci a badatelé rozhodli, že pan generál má kvůli své odbojářské činnosti a hrdinství v poválečných letech na odměnu právo.

A pohled do statistik ministerstva už teď odhaluje, že podobně to zřejmě dopadne i v řadě dalších případů. Ze tří a půl tisíce žádostí zatím po devíti měsících platnosti zákona dostalo finální razítko jen šest set. Téměř polovina těch, kteří se dosud úřadům přihlásili jako účastníci třetího odboje, jsou přitom lidé starší osmdesáti let. Jen pouhé pětině žadatelů ještě nebylo sedmdesát. „Každý týden dostáváme zprávy o smrti někoho dalšího, čas nelze ošidit,“ říká předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová, sama za rok devadesátiletá.

Mnohaměsíčníčekání na odpověď vypadá jako nepochopitelné zdržení, na druhou stranu archivy nebyly na nápor tisíců žádostí pochopitelně zvyklé. Navíc klíčové instituce jako Národní archiv, který má právě období třetího odboje na starosti, dostaly zvláštní peníze jen na několik brigádníků, většinu žádostí musejí zvládat se svými lidmi. „Učíme se a ta práce se neustále zlepšuje,“ tvrdí Alena Nosková z Národního archivu. Zatímco ze začátku prý její lidé vyřizovali na třicet žádostí týdně, dnes je to téměř sedmdesát. Ještě složitější situaci má Archiv bezpečnostních složek. Tam sice na třetím odboji pracuje zdánlivě luxusních šedesát lidí, dokumenty jsou ale často nesetříděné, badatelé teprve nedávno získali přístup k řadě utajovaných složek z ministerstva vnitra. Často jde přitom o soudní spisy o délce stovek, někdy i tisíců stran. Archiváři je musejí nejen prostudovat, ale ve finále veškeré informace skenují a digitalizují.

„Dělají, co mohou,“ říká ostatně i šéfka konfederace Naděžda Kavalírová. „Problém je spíše ten, že na začátek oceňování jsme museli čekat dlouhých dvacet dva let. Musela se evidentně vyměnit celá generace, abychom se na tu dobu dokázali podívat s chladnou hlavou. Hlavní je, že k němu každopádně došlo.“

Pravda vystoupí

V rozběhnutém hledání hrdinů hraje čas komplikovanou roli. Přes množství materiálů, které mají badatelé k dispozici, historici dodnes živě diskutují o důvěryhodnosti řady z nich. Známá poučka říká, že archivy nacistického gestapa platily po druhé světové válce za jeden z nejspolehlivějších zdrojů informací. Nešlo jen o pověstnou německou preciznost – totalitní režim, kde ve veřejném prostoru neexistovala žádná otevřenost a důvěra, potřeboval od své tajné policie přesné informace o svých stoupencích i nepřátelích. V případě komunistické Státní bezpečnosti je situace složitější.

„Normalizace, sedmdesátá a osmdesátá léta, tam je to jasné. Sledování, odposlechy, to všechno jsou dochované důkazy, o které se můžeme opřít,“ říká historik z Archivu bezpečnostních složek Tomáš Bursík. „Ale třeba v padesátých letech je to všechno mnohem více zakonspirované. Řada obvinění a procesů byla vykonstruovaná, vymyšlená a stejně tak informace ve spisech.“

Mezi historiky se i proto dodnes najdou tací, kteří archivy StB odmítají jako celek. V otázce třetího odboje každopádně zvítězila chuť na jejich ověřování nerezignovat. „Tím bychom si zavírali cestu a mohli na hledání pravdy rezignovat úplně,“ říká Dalibor Státník z Ústavu pro studium totalitních režimů. „Když ty estébácké informace porovnáme s dalšími dokumenty z radnic či od soudů, pravda většinou vystoupí.“ 

Stovky výpovědí zachycených v projektech orální paměti Post Bellum, informace z knihovny samizdatových tisků Libri prohibiti, ostatně i zcela nové souvislosti, které se objevují v samotných žádostech odbojářů – to vše prý dnes historikům pomáhá odkrývat nejasnosti v nedávné minulosti, chtě nechtě to ale protahuje i hledání stop, na jejichž zakrytí měli pachatelé – komunističtí funkcionáři a policisté – dlouhých čtyřicet let.

Oběti nebereme

Ze začátku po vzniku zákona přicházelo na ministerstvo obrany i několik desítek lidí denně, dnes jsou to spíše jednotlivci. Každou takovou návštěvu vyzvedává osobně někdo z historiků, s žadateli pak sepisují připravený formulář. „Zatím jednoznačně převažují pamětníci událostí padesátých let,“ říká zpátky ve své kanceláři Iveta Hlásecká. Teprve pomalu prý přibývají i příběhy disidentů z dob normalizace.

Ze šesti set již posouzených žádostí dostalo titul hrdiny sto sedmdesát lidí, zbytek byl odmítnut. „Nedokážu odhadnout, jak velká část žadatelů celkově uspěje,“ říká paní Hlásecká. Už teď je ale podle ní jasné, že většině z žadatelů ministerstvo nevyhoví.

Členství v předlistopadové KSČ či Lidových milicích, to jsou případy, které téměř automaticky znamenají pro žadatele konec naděje na úspěch. Zdaleka nejvíce případů končí každopádně na tom, že se jejich odesílatelům nepodaří prokázat aktivní boj proti komunistům. „Ani mnohaletý kriminál za vykonstruovaný zločinči vyhazov z práce kvůli špatnému původu nestačí. To vše už řešily dřívější zákony o odškodnění obětí. Teď hledáme lidi, kteří se pustili do skutečného boje,“ říká Iveta Hlásecká.

Pohled do již uzavřených žádostí říká, že doposud schválení hrdinové dostali medaili například „za tisk různých protikomunistických letáků, jež se zaměřovaly na podporu konání svobodných voleb v Československu, kritiku kolektivizace venkova a některých opatření režimu“. Nebo „za spoluzaložení a aktivní působení v odbojové skupině, která bojovala za účelem obnovení svobody a demokracie proti komunismu – mimo jiné shromažďováním zbraní, sabotážemi, pokusy o zastrašení funkcionářů“. Anebo do třetice „za více než dvacetiletou odbojovou činnost spočívající především v redakci a autorství článků ilegálního časopisu Vokno a organizaci nezávislých kulturních akcí a koncertů zakázaných hudebních skupin“.

V dosavadním výčtu oceněných lze najít pestrou škálu osobností účastnících se nejen ozbrojených bojů s komunistickými pučisty v padesátých letech, ale i disidentů z doby normalizace.

Prověřte hrdinu

Pětašedesát let starý československý zákon oceňující odbojáře z druhé světové války mluvil jasně: nárok na poctu mají lidé, kteří proti nacismu bojovali „alespoň tři měsíce“. Před rokem schválená norma o třetím odboji se právě v tomto bodě zásadně liší. „Máme tu formulku dlouhodobá či jinak významná činnost. A je na nás, abychom rozhodli, zda je to dost, či ne,“ vysvětluje šéf etické komise Kaucký.

Ten široký prostor má podle autorů zákona svou logiku – zatímco roznášení letáčků odsuzujících vpád sovětských vojsk v srpnu 1968 platí za poměrně běžnou záležitost, která na punc odbojáře nestačí, stejná činnost o tři roky později, kdy se za něco podobného běžně zavíralo do kriminálu, už ano. Vždy je tak podle historiků nutné posuzovat konkrétní okolnosti. Tato logická podmínka ale zároveň v mnohých členech Konfederace politických vězňů vzbuzuje zoufalství: je jim totiž jasné, že řada důkazů po šedesáti i více letech nenávratně zmizela a v útržcích dokumentů často skutečně silné příběhy zapadnou.

Ztělesněním této obavy se stal příběh letce Miroslava Nového, na který před časem upozornila Mladá fronta DNES. Poté co byl vyloučen z armády, pokusil se tehdy dvacetiletý voják o ukradení letadla a přelet rakouských hranic. Nebyl sám, dva další účastníci noční akce přitom zaplatili za pokus životem, když startující stroje dohnala letištní stráž. Zraněný Nový pak s rozstříleným letounem havaroval na Šumavě a strávil léta v kriminále.

Verdikt ministerské komise zní jasně: pokus o emigraci – ať už po zemi či vzduchem s ukradeným letadlem – je čistě osobní záležitostí. Pro osvědčení hrdiny je prý potřeba víc: motivace v podobě „vyššího zájmu“ – boje proti samotným komunistům. „A ten se zkrátka neprokázal. Jen na tvrzení samotného člověka, že chtěl za hranicemi vstoupit k odbojářům, se spolehnout nemůžeme,“ krčí rameny Iveta Hlásecká.

Sám letec Nový – dosud žijící – mává nad odmítnutím rukou s tím, že žádné další důkazy vzpoury a boje proti komunistům nemá a nebude se už s celou věcí trápit. Někteří již ocenění hrdinové se dnes ale snaží ministerstvo přesvědčit, že v případech jako ten Nového musí od striktního trvání na dobových důkazech ustoupit. „Z armády vás nevyhodili jen tak, šli po kriticích. Ostatně ta celá akce – sebrat letadlo a v dešti kulek odletět za svobodou, to každopádně z mého pohledu hrdinství je,“ říká například místopředseda konfederace Zdeněk Kovařík.

Ministerstvo si zatím trvá na svém – tyto rozdávané medaile mají opravdu připadnout jen nesporným a prokázaným bojovníkům proti režimu. Noční můrou organizátorů totiž je, že by byl metál přiznán někomu, kdo si své zásluhy vymýšlí, anebo v horším případě kdo komunistům v životě spíše pomáhal. „To by znehodnotilo vše,“ říká Jiří Kaucký. „Každý by pak nad tím odznakem mohl mávnout rukou, že to nic neznamená.“

Jako generál S.

Případy, kdy by se o uznání hlásili lidé spolupracující ve skutečnosti s StB či bývalí členové komunistické strany, se prý objevují řádově v procentech, tedy v desítkách spisů. A historici na ně relativně snadno přijdou. Drtivá většina odmítnutých žádostí nejsou bývalí komunisté, ale skutečné oběti komunismu, které si často odseděly dlouhé roky ve vězení. Tito lidé však neudělali, případy si na ně v rámci výroby nepřátel vymyslela StB a tyto věci, jak již bylo řečeno, řešily jiné normy na odškodnění perzekuce (viz rámeček). Teď jde o víc: o odkaz zanechaný dalším generacím.

Kromě samotných hrdinů a jejich rodin mohou o přiznání statusu odbojáře žádat také nadace či neziskové organizace. První takové žádosti se objevují a historici hlásí, že z již rozhodnutých kauz se začnou brzy objevovat nové publikace a sborníky, které by měly oceněné bojovníky s komunismem postavit na podobné místo, z jakého se s Českem teď před několika dny loučil generál Sedláček. 

Jak se odškodňovalo a oceňovalo

1990 – první a klíčový zákon o soudní rehabilitaci vězňů komunismu; kromě očištění přiznává příplatky k důchodu za dobu strávenou v kriminále, to činí v různé formě i veškeré další normy

2001 – odškodnění politickým vězňům, perzekvovaným a příslušníkům spojeneckých armád z let 1939–1945 (jednorázové odškodné až 120 tisíc korun)

2004 – přiznání příplatku k důchodu pro politické vězně a jejich pozůstalé

2005 – ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa

2009 – vyplacení jednorázové částky pro ty, kteří by na ni měli nárok, avšak nepobírají důchod; náhrada za odepřenou dovolenou kvůli vazbě či jinému druhu perzekuce

2011 – zákon o třetím odboji