Kámen na krku Čechů

Během dvou týdnů si od policie vyslechnou obvinění dva devadesátiletí muži. Jsou podezřelí z toho, že zničili život tisícům lidí a některé poslali na šibenici.Po více než šedesáti letech teď za to někdejší příslušníky StB Evžena Abrahamoviče a Emila Orovana dožene spravedlnost. Detektivové prověřují jejich podíl a účast na operaci Kámen – jedné z nejzákeřnějších estébáckých akcí vůbec. A policejní pátrání přináší výsledky.

Sladký život

31 A mlady abrahamovic R35 2012, Autor: [object Object]

Evžen Abrahamovič (91) vystudoval gymnázium, začal studovat lékařskou fakultu, ale v roce 1942 skončil kvůli svému židovskému původu v koncentračním táboře jako čekatel na smrt v plynových komorách holocaustu. Podařilo se mu přežít do konce války, po osvobození se stal členem komunistické strany a nastoupil do bezpečnostních sborů rodícího se ministerstva vnitra. V březnu 1948 se stal poručíkem StB a ihned – alespoň podle archivů a vzpomínek pamětníků – se stal jednou z hlavních postav operace Kámen. „V dubnu 1948 za mnou přijeli dva důstojníci StB z Prahy, Evžen Abrahamovič a Emil Orovan,“ vzpomíná v jednom z dokumentů z padesátých let policista Stanislav Liška. Abrahamovič a Orovan poručili Liškovi postavit v lese u hranic srub, vybavit jej americkými vlajkami, sami z Prahy pak dodali takové drobnosti jako americkou whisky, cigarety či čokoládu. Srub měl sloužit jako fiktivní americká základna, do níž estébáčtí provokatéři „převáděli“ lidi prchající z komunistického Československa. Tato informace v žádných tuzemských archivech není. Objevil ji mezi dokumenty CIA česko-americký profesor historie na Bostonské univerzitě Igor Lukeš při svém několikaletém pátrání po kořenech operace Kámen.

Odbojová akce byla?

Kromě amerických cigaret a alkoholu měli estébáci na fiktivní americké základně připraven pro uprchlíky z Československa ještě jakýsi „odbojářský dotazník“. Chcete se účastnit odbojové činnosti proti nynější ČSR a jakým způsobem? Byl jste v ČSR členem nějaké ilegální organizace nebo jinak činný proti tamnímu zřízení? O jakou organizaci šlo? Stručně ji popište. „Těmto otázkám lidé samozřejmě nedokázali odolat. Každý z nich se chtěl na cestě do svobodného světa pochlubit Američanům odbojovou činností. I ti, kteří nic nedělali, si před muži v západních uniformách nějaký odboj vymýšleli. StB pak mohla zatýkat,“ říká šéf Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) Pavel Bret. Právě jeho vyšetřovatelé dnes Abrahamoviče a Orovana na základě loňského trestního oznámení Lukeše vyšetřují.

„Na informace o operaci Kámen jsem narazil už v devadesátých letech,“ vzpomíná Igor Lukeš. „Napsal jsem o ní několik článků do amerických médií, ale bral jsem to spíš akademicky. Zlom přišel loni.“ V březnu 2011 se totiž Lukešsešel ve zchátralé vile ve Vonoklasech u Karlštejna se dvěma ženami, Jiřinou Prošvicovou a její dcerou Evou. Ty mu pověděly příběh jejich manžela a otce, Jana Prošvice, majitele proslulétovárny na výrobu elektrických spotřebičůETA, který se zřejmě stal jednou z prvních obětí pasti nastražené Abrahamovičem a Orovanem.

Ten dům chci

O svoji továrnu přišel Jan Prošvic ihned po komunistickém puči v únoru 1948, zůstal ale v ní pracovat. Podle dcer o emigraci nepřemýšlel, své celoživotní průmyslnické dílo natolik miloval, že chtěl značce ETA pomáhat i jako řadový inženýr. Jenže, jak z dobových dokumentů už dnes víme, pana Prošvice hned v březnu 1948 opakovaně kontaktoval falešný agent americké tajné služby „Johny“ – ve skutečnosti pracovník StB Josef Janoušek. A ten továrníka naléhavě přemlouval k emigraci. Nakonec se mu to podařilo lákavým slibem, že na Západě čeká Prošvice další kariéra ceněného technika a vynálezce.Jan Prošvic se tak s celou rodinou – manželkou a dvěma dětmi – ocitl v dubnu v Abrahamovičově „americkém“ srubu nedaleko Všerub.

To, co na Lukeše zapůsobilo v rodinném příběhu nejvíce, byla historie vily, v níž se se ženami setkal. Původně patřila rodině Prošviců, ale po zatčení továrníka Prošvice propadla státu a prakticky ihned poté si ji pro sebe koupil jeden z nejvlivnějších mužů komunistického režimu a pozdější prezident Antonín Zápotocký. Nelze vyloučit, že právě jeho touha dům vlastnit byla důvodem, proč estébáci tak usilovně přemlouvali Prošvice k odchodu za hranice. Kolik Zápotocký za vilu přesně zaplatil, nevíme, ale musela to být opravdu směšná suma, neboťv roce 1957, už po smrti Zápotockého, vyšetřovalo jeho nákup vily ministerstvo vnitra. Jeho pracovníci pak dospěli k závěru, že podmínky byly – i na tehdejší dobu – natolik skandální, že „koupě vily soudruhem Zápotockým mohla vyvolat u západních nepřátel dojem, že boj s třídním nepřítelem může mít zištné důvody“. Po prezidentově smrti byl dům opět zabaven – tentokrát pro potřeby StB, která jej využívala až do osmdesátých let. Po roce 1990 byla zchátralá a zdevastovaná vila opět vrácena rodině.

Prošvic byl v roce 1948 odsouzen ke dvěma letům vězení. V roce 1949 se mu však podařilo utéct nejen z lágru, ale i z Československa. Hranice ani lágry nebyly ještě tehdy zadrátované a ostře hlídané jako později v padesátých letech a útěk, tentokrát bez asistence StB, se povedl. Později se útěk zdařil i manželce a dcerám, takže rodina se nakonec přece jen setkala v londýnském exilu.„Nicméně,“ vzpomíná Lukeš na rozhovor s dvěma ženami ve Vonoklasech, „Jana Prošvice operace Kámen zasáhla na celý život. Stále znovu sek té věci ve vzpomínkách vracel a považoval ji za jednu z největších potup svého života.“ Hlavně proto, že v kriminále skončila i jeho starší dcera.

Od loňského září se případem Abrahamoviče a Orovana (ten žije na dosud neznámém místě v Jihoafrické republice) zabývají vyšetřovatelé ÚDV. „Je to těžké vyšetřování, o akci se zachovalo jen pár dokumentů, je těžké najít i svědky,“ říká jeho šéf Pavel Bret. Operaci Kámen už jeho lidé jednou prověřovali – v půli devadesátých let minulého století. Jenže měli o ní jen dobovou zprávu, která ji pouze stručně charakterizovala a hodnotila její provedení jako „úspěšné“. Žádná jména, žádné rozsudky, nic. Takže vyšetřovatelé ÚDV odložili složku do šuplete. „Byly tu jiné věci, které se zdály důležitější,“ vzpomíná Bret. Lidé, kteří byli při útěku na Západ zastřeleni na hranici, justiční vraždy z padesátých let, akce StB proti opozici sedmdesátých a osmdesátých let… „Kámen bylo složité tajemství, o němž tehdy existovalo minimum konkrétních informací,“ vysvětluje Bret. Podle šéfa ÚDV byla největší překážkou při pátrání po okolnostech operace Kámennemožnost dostat se do archivu ministerstva vnitra. „Jeho správci poskytovali informace o operacích StB jen velmi neochotně a navíc ty archivy nebyly vůbec utříděné, vědělo se jen málo, co v nich skutečně leží a kde to hledat,“ říká Bret.

Od té doby se ale přece jen časy změnily. Nově vzniklý Ústav pro studium totalitních režimů dokázal dokumenty z velké části roztřídit, dostat do elektronické podoby, jeho badatelé začínali mít o akcích přehled. Proto když na stole vyšetřovatele z ÚDV přistálo loni Lukešovo trestní oznámení, věděli vyšetřovatelé, kde hledat. Navíc šlo o konkrétní věc, kde se dali dohledávat naprosto konkrétní lidé.

Emil Orovan pracoval po odchodu od StB jako recepční v pražském hotelu Alcron, v roce 1969 emigroval do Izraele, pak odešel do Jihoafrické republiky. O osudu Abrahamoviče toho víme málo, jen to, že se v roce 1976 stal šéfem vývozního podniku Textilie, což byla v tu dobu velmi prestižní funkce spojená se spoluprací s StB. V roce 1985 odešel jako obchodní rada na velvyslanectvído Vídně, kde pět let pracoval i pro demokratické Česko.

Otázka viny

Pro nový rozjezd vyšetřování akce Kámen bylo asi nejdůležitější, že Igor Lukeš žije v USA. Nepátral tedy – na rozdíl od jazykově nevybavených vyšetřovatelů ÚDV – jen v tuzemských archivech. Klíčová byla pro Lukeše zpráva CIA o prvním „staviteli“ fiktivní americké základny, již zmíněném policistovi Liškovi. Bez něj by se ke jménům Abrahamovič a Orovan nedostal.

Opět za tím stálo setkání s Prošvicovými dcerami. Ty Lukeše upozornily na Lišku. Prošvic se s ním totiž setkal v utečeneckém táboře v Německu v roce 1949 a okamžitě tamní úřady upozornil, že jde o muže, který se podílel na jeho zatčení. Liška pak zmizel. Lukeš zjistil, že policista už od roku 1946 spolupracoval s americkou tajnou službou a dodal jí o akci Kámen řadu informací. Jedna z nich popisovala Abrahamoviče i Orovana a jejich podíl na založení fiktivní americké základny v jeho Všerubech. Historik Lukeš se pak rozhodl předat jména estébáků Bretovu ÚDV a vyšetřování se rozjelo.

Zásluhou Lišky věděli Američané o akci už na jaře 1948. Diplomaté z Washingtonu tehdy poslali do Československa protestní nótu proti zneužívání amerických symbolů a prostřednictvím vysílání Rádia Svobodná Evropa varovali v Československu před estébáckou pastí. Moc to nepomohlo, akce Kámen fungovala až do roku 1951 – kolik lidí padlo do její pasti, si představitelé ÚDV ani Lukeš netroufají odhadnout, mohlo jít o stovky, ale spíše o tisíce lidí. V roce 1951 skončili u StB Abrahamovič i Orovan. V Praze se totiž zapletli do přestřelky. Jak to bylo přesně, se nedá zatím zjistit, ale Abrahamovič i Orovan tasili pistole proti domnělým agentům CIC. Ve skutečnosti šlo o příslušníky StB, provokatéry, kteří zase nevěděli nic o roli Abrahamoviče a Orovana. Abrahamovič i Orovan byli zraněni a pak s vyznamenáním od StB odešli.

„Trestní oznámení pana Lukeše nám hodně pomohlo,“ přiznává Bret. Vyšetřovatel případu Vladimír Vašulka prošel stovky dokumentů a našel prý desítky obětí, kteří Abrahamovičovou a Orovanovou fiktivní základnou ve Všerubech prošli. Všichni ale už zemřeli, několik z nich dokonce ve vězení, kam je estébáci a jejich soudci poslali, a ani Bret prý neví, zda se jejich jména stanou součástí obvinění za Kámen. Navíc vyšetřovatelé při zkoumání operace zjistili,že Abrahamovič a Orovan se podíleli na akcích StB, které dostaly do vězení další stovky lidí. I tuto jejich roli začínají prověřovat.