Teror na konci jara

Byly to zřejmě nejhorší týdny v českých dějinách: déle než měsíc po atentátu na Heydricha lidé uléhali s hrůzou, jestli jim nezabuší na dveře gestapáci. V okolí kobyliské střelnice k nim doléhaly popravčí salvy a „túrování“ motorů, které mělo přehlušit křik umírajících. Součástí každodennosti se staly nekonečné seznamy se jmény popravených vylepené na zdech a nárožích, rozhlas monotónně, každou půlhodinu, opakoval informace o vykonaných rozsudcích. Vypáleny byly dvě české vesnice. Jak se tehdy v protektorátu žilo a co přesně nacisté svým terorem sledovali?

Mrtvý protektor, stopy žádné

71 Dvar R25 2012, Autor: [object Object]

Českoslovenští parašutisté Jozef Gabčík, Jan Kubiš a Josef Valčík udeřili na zastupujícího říšského protektora 27. května 1942. Odplata začala již dvě hodiny po atentátu. Nacisté zablokovali výjezdy z města, do Prahy se stáhly policejní posily. Cílem represe byla mimo jiné snaha vyvolat atmosféru strachu, jež obyvatelstvo přiměje ke spolupráci s nacistickou policií.

Stanné soudy, které fungovaly už od Heydrichova nástupu, začaly pracovat s novou energií a ve větším počtu. Netvořili je soudci, ale členové nacistických policejních struktur. Jednaly často jen pár minut a většinou vynášely rozsudky smrti, vykonávané téměř okamžitě. Nová popraviště vyrostla v řadě měst, nejvíce exekucí se odehrálo na střelnici v Praze-Kobylisích.

Nacisté se soustředili na likvidaci intelektuální elity národa – pětinu z 1585 popravených tvořili univerzitní profesoři, učitelé, spisovatelé, duchovní, často lidé, kteří na sebe poutali pozornost protinacistickými postoji. Kromě eliminace možných odpůrců šlo gestapu také o zastrašení obyvatelstva, proto na popravišti končily i rodiny obviněných.

Ilustrací toho, jak si okupační moc vyřizovala účty s nepohodlnými lidmi, je případ Vincence Kuby, ředitele gymnázia v Táboře, který po vytvoření protektorátu šířil ve své škole pocity národní nezlomnosti. Nacisty dráždil i tím, že byl v minulosti ředitelem židovského gymnázia na Podkarpatské Rusi. Odvolali jej přímo od maturit a bezdůvodně zatkli. Jeho poválečné biografie připomínají, že proti němu neexistovaly konkrétní důkazy (jak po válce přiznali sami gestapáci). Na základě informací českého udavače byl nakonec obviněn z toho, že při organizované manifestaci v Táboře nepotrestal studenta, který na konci akce nehajloval – student byl ale ochrnutý, takže ruku ani zvednout nemohl. Dne 23. června byl Vincenc Kuba popraven za schvalování atentátu.

71 B R25 2012, Autor: [object Object]

Represi ovšem neřídila jen promyšlená strategie, ale i náhoda. Jak připomíná historik Vojtěch Šustek, k cestě před popravčí četu stačilo zasmát se vtipu o Heydrichovi. Kvůli tomuto „prohřešku“ zastřelili dva mladíky v Lubech u Klatov.

Důležitou zbraní psychologické války se staly peněžní odměny. Velitel policie a sekretář úřadu říšského protektora K. H. Frank hned po atentátu navrhl vyplacení vysokých částek pro ty, kdo přivedou policejní složky na stopu. Kromě konfidentů ale často dostali peníze i lidé, kteří žádnými kolaboranty nebyli, jen se náhodou ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě – třeba řidič tramvaje, jež projížděla v inkriminovanou chvíli místy, kde došlo k atentátu. Řidič sice nic neoznámil, ale přesto dostal odměnu třicet tisíc korun. Důvodem byla snaha vyvolat dojem, že Češi jsou loajální a aktivně spolupracují při hledání atentátníků. Skutečných udavačů se však našlo jen málo.

Přes nasazení tisíců příslušníků bezpečnostního aparátu se nedařilo zachytit kloudnou stopu, která by okupační moc zavedla k pachatelům. Policejní mašinerie potřebovala jakýkoli záchytný bod, aby dokázala nadřízeným v Berlíně své schopnosti. Výsledkem bylo vyvraždění Lidic, demonstrativní odplata mířící na nevinné lidi.

Přijďte sami, uniknete trestu

Po lidickém masakru hovoří zprávy zpravodajské služby SD (Sicherheitsdienst) o masové hysterii a nejistotě. Zdeněk Pokorný, bývalý starosta České Lípy, který heydrichiádu prožíval jako malý chlapec v Kolíně, vzpomínal, že do každé rodiny přišli četníci s popisem pachatelů a všichni její členové nad deset let museli podepsat, že se s těmito informacemi seznámili. Na základě toho se začaly šířit fámy, že se tak připravují seznamy k dalším masovým popravám, a mezi lidmi se šeptalo, že ke zdi bude postaven kaž-
dý desátý Čech. Rozšíření této informace podpořila i věta z projevu ministra školství, kolaboranta Emanuela Moravce, který řekl, že vzpoury v římské armádě se řešily popravou každého desátého vzbouřence.

Není zcela jasné, jak by se nacisté zachovali, kdyby se jim nepodařilo strůjce atentátu dopadnout. K. H. Frank pro takový případ navrhoval „popravy většího rozsahu“. Hitler bezprostředně po atentátu uvažoval o exemplární popravě deseti tisíc českých občanů. Nacisté však potřebovali klid v zázemí, aby nebyla ohrožena výroba, a navíc postupem doby zjistili, že vlna teroru jim k dopadení strůjců útoku na Heydricha nepomůže. Lidé se báli chodit na policii, aby nepadlo podezření i na ně, případně aby nebyli obviněni, že nepřišli dříve.

Symbol proněmecké kolaborace Emanuel Moravec proto slíbil amnestii každému, kdo se během šesti dní od 12. června sám přihlásí – včetně atentátníků samých. Okupační správa pak slib stvrdila oficiální vyhláškou. Teprve poté se gestapu vydal Karel Čurda, člen výsadkové skupiny Out Distance, a poskytl informace, které nacistům umožnily odhalit úkryt atentátníků.

Smrtí sedmi parašutistů v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje 18. června represe nekončí. Den poté je popraven Alois Eliáš. Po Čurdově udání míří černé vozy německé tajné policie také do východních Čech, kde operuje síť kolem paravýsadku Silver A. Po tvrdých výsleších gestapo zamíří do Ležáků, vesnice, v jejíž blízkosti výsadkáři ukryli vysílačku. Ležáky byly vypáleny 24. června, většinu obyvatel nacisté zlikvidovali. Vraždění neušly ani děti, přežily jen dvě.

Únik z reality

Ve stínu poprav a represí pokračoval v protektorátu i během heydrichiády všední život. Také ten se ovšem okupační moc snažila manipulovat a využívat pro své cíle.

Stanné právo, vyhlášené bezprostředně po atentátu, znamenalo omezení veškerých zábav. Přesto se i v této době chodilo na fotbal (noviny psaly o vysoké návštěvnosti ligových zápasů) a do kina. Obyvatelé protektorátu tak aspoň na chvíli unikli brutální realitě a dopřáli si zdání mírových dob. Okupační moc hledání tohoto úniku nejen tolerovala, ale přímo vyžadovala, aby lidé tolik nepřemýšleli nad válečnými událostmi a nerebelovali. Prostě, měli se zejména bavit.

Ještě na podzim 1941 obhajoval deník Národní politika říšskoněmecký vliv na českou kinematografii, protože prý povede k natáčení hodnotných snímků, aby „nenáročné veselohry zmizely z pláten českých biografů“. Přesto se během heydrichiády chodilo především na komedie a nacistům to nevadilo, naopak: V barrandovských ateliérech byl tehdy dokončován film Přijdu hned, kde jednu z epizodních rolí ztvárnila známá herečka Anna Letenská. Ta však ve svém bytě nechala přespat lékaře Břetislava Lyčku, který ošetřil zraněného Kubiše. Gestapo se o tom dozvědělo, z propagandistických důvodů ale vyšlo vstříc požadavkům producentů a Letenskou nechalo film dotočit. Premiéry se však již nedočkala. Společně s mnoha lidmi, jejichž jediným „proviněním“ byl často příbuzenský poměr s parašutisty, byla 24. října 1942 zavražděna v Mauthausenu.

V kritických týdnech po atentátu okupační moc sahala po mnoha propagandistických zbraních, které později hojně využívali komunisté: propagovala nenáročnou zábavu coby prostředek odreagování, zastrašovala obyvatele, pečlivě hlídala tisk (na pravidelných poradách nacisté udíleli pokyny šéfredaktorům protektorátních deníků, jak mají vypadat články a informace o situaci po atentátu). Ve velkých městech organizovala také masové demonstrace s vynucenou účastí. Pečlivě je inscenovala, šlo jí o to, aby zahrnuly široký vzorek populace. Pokud byl někdo osloven – obvykle prostřednictvím nejrůznějších organizací, rolnických, dělnických, kulturních nebo také představiteli komunální samosprávy –, musel na takovou manifestaci jít, jinak mu hrozilo obvinění ze schvalování atentátu. Účast se přísně sledovala.

Z vnitřního přesvědčení se demonstrací účastnila jen malá skupina kolaborantů, ostatní vedl na náměstí strach. Pro propagandu bylo důležité, aby se v těchto akcích „smočilo“ co možná nejširší spektrum zástupců veřejného života včetně představitelů kultury. V Národním divadle tak zvedly ruku k árijskému pozdravu i známé herecké osobnosti včetně Karla Högera nebo Rudolfa Deyla staršího. V obavách z trestu neodmítl nikdo. Shromáždění na podporu nacistů se konala také v továrnách i na úřadech.

Největší z demonstrací se odehrála 3. července na Václavském náměstí. Ke shromážděným dvěma stům tisícům lidí promluvil Emanuel Moravec, obhajoval spolupráci s Velkoněmeckou říší. Týž den nacisté zrušili výjimečný stav a demonstraci k tomu využili – tvrdili, že atentát byl dílem jednotlivců, většina Čechů je však stále loajální k Říši, což ovšem nebyla pravda.

Po atentátu ale docházelo i ke skutečně spontánním manifestacím (například v Jihlavě), jichž se účastnila především početná německá menšina. Účastníci tu vyzývali Vůdce k ještě tvrdšímu postupu. Historik Vojtěch Šustek upozorňuje, že vášně musel nakonec zkrotit sám K. H. Frank tím, že shromažďování „soukmenovců“ zakázal.

Po zrušení výjimečného stavu se život vrátil do „normálních“ válečných kolejí. Atentátníci i jejich pomocníci byli odhaleni, odboj se však nepodařilo potlačit nadlouho; silnou motivací pro renesanci protinacistického odporu se stala na podzim 1942 změna situace na frontách, především obklíčení německé 6. armády u Stalingradu. 

Beneš dal souhlas, nic víc

Rozhodnutí o atentátu na Heydricha se v Londýně zrodilo mezi zpravodajskými důstojníky pod vedením Františka Moravce. Podle názoru vojenského historika Eduarda Stehlíka zpravodajci informovali Edvarda Beneše o přípravě akce jen jednou na samém počátku. Beneš s atentátem souhlasil pod podmínkou, že podporu vyjádří i odboj v protektorátu. Dál se zřejmě o průběh akce nestaral a o atentátu se patrně dozvěděl až v okamžiku jeho uskutečnění. V rozporu se zažitými představami tedy nešlo o akci exilového prezidenta ani vlády, ale o odplatu zpravodajských důstojníků za popravy a zatýkání jejich kolegů v protektorátu.

Autor je historik.