Nejdůležitější odpověď
Atentát na Heydricha před 70 lety umožnil zdejším lidem obstát v čase teroru
Hodnotit atentát na Hitlerova oblíbence, druhého muže SS a jednoho z hlavních mozků holocaustu Reinharda Heydricha bylo vždy velmi ožehavou disciplínou. Proti politickému a obecně národnímu přínosu stály tisíce životů nevinných lidí, mnohdy i dětí, kteří doplatili na tvrdou pomstu rozzuřených nacistů. Jejich příběhy jsou dobře zdokumentovány a vždy budou vyvolávat pochybnosti, zda to stálo za to. Přesto ale mají Češi dnes, tedy sedmdesát let po svém nejslavnějším atentátu, na celou událost poměrně jasnou odpověď, kterou lze označit za jednu z nejdůležitějších, jimiž nás naše dějiny vybavily.
Patřit mezi vítěze
Pochybnosti o smyslu atentátu jsou přirozeně lidské. Stačí si přečíst některý z mnoha tragických příběhů, třeba ten o zatčené třídě roudnického gymnázia, která z velké části skončila v koncentračních táborech jen proto, že jeden ze studentů hloupě řečnil o potřebě sprovodit Němci nasazeného hlavního učitele školy ze světa. Pochybnosti jsou však také výsledkem dlouholeté nechuti komunistického režimu vůči atentátu, protože akce byla prací londýnského exilu ve spolupráci se Sokolem, a nikoli toho v Moskvě. Komunistická propaganda také vždy víceméně ignorovala období prvních tří let po válce, které pro ni nebylo obnovou státu a demokracie, ale jen přípravou na převzetí moci. Přitom právě pro první poválečné časy mělo Heydrichovo zabití největší význam.
2 kom 1, Autor: [object Object]
Díky pečlivosti českých, ale možná hlavně nacistických archivů nyní poměrně přesně víme, co se vlastně v klíčové dny koncem května a začátkem června 1942 stalo. Víme, kdo pomáhal parašutistům a kdo naopak nacistům dodal informace vedoucí k poměrně dokonalému rozkrytí celé sítě spiklenců (jak známo, hlavním udavačem byl jeden z parašutistů – Karel Čurda). Rozehrává se tak před námi nejen strhující příběh hrdinství a zrady jednotlivých aktérů, ale i příběh české společnosti do té doby ve své většině žijící ve zvláštní, na tehdejší dobu pozoruhodně poklidné symbióze s krajně nepřátelskou nacistickou mocí. Společnosti, jejíž odvážní reprezentanti tuhle symbiózu rázně ukončili.
Na tyhle osobní příběhy nelze zapomínat, je nicméně dobře, že příběh atentátu není dominantně příběhem individuálních obětí, ale příběhem právě oné protiheydrichovské vzpoury. Z dnešního pohledu se to může zdát nepochopitelné, ale teprve zabitím Hitlerova oblíbence a strůjce vyvražďování Židů a nutností snášet následnou nacistickou represi Češi definitivně přesvědčili Brity a Francouze, že jsou jako země jednoznačnou Hitlerovou obětí, takže v reakci na to odvolali svůj podpis pod mnichovskou dohodou. Výsledkem toho bylo zařazení Československa mezi vítězné státy s morální a politickou výhodou, která z tohoto statusu vyplývala. A to, že si ji Češi a Slováci nechali později odevzdáním svého státu do rukou komunistů protéct mezi prsty, je už jiný příběh.
Umožnil obstát
Atentát měl takový efekt i proto, že z pohledu celé války byl unikátní diverzní akcí namířenou na vysokého nacistického pohlavára. Byla to a je vlastně jedna z nejobdivovanějších vojenských akcí provedená Čechy a Slováky, ne-li rovnou nejobdivovanější. Vyslaní vojáci si museli být s velkou pravděpodobností jisti, že se z Němci spolehlivě kontrolovaného území nedostanou. Rýsovala se před nimi vidina, že pokud se dožijí tehdy ještě nejasného konce války, tak jedině v úkrytu. Spíš se ho ale nedožijí vůbec. Pro cosi jako vytváření českého národního vědomí je však atentát důležitý v širším než jen vojenském kontextu. Akce byla precizně připravená ve spolupráci s odvážnými lidmi žijícími v permanentním ohrožení, jež život v protektorátu představoval. Obrovské riziko podstoupily celé rodiny, pro které byl boj za svobodu důležitější než vlastní přežití. Zní to pateticky, v praxi je ale právě tohle hodnota, na níž nejobdivovanější státy světa stojí.
Při četbě historických detailů může současník propadnout pocitu, že se příběh atentátu hemží českými udavači. Tak zlé to však není. Zradil jediný z parašutistů, který se proti zásadám spojil s vlastní rodinou a zřejmě se ocitl pod jejím obrovským tlakem v čase, kdy noviny začaly tisknout seznamy popravených. Našla se řada horlivých nebo možná jen bojácných občanů, kteří nacistům sdělili detaily vedoucí k rozkrytí akce. Zjevně mnohem víc lidí ale nepředstavitelnému tlaku dokonale a neskutečně rychle šlapající nacistické vyšetřovací mašinerie odolalo a navzdory obrovskému osobnímu riziku (krytí atentátníků se trestalo smrtí celé rodiny) s nacisty nespolupracovalo. Třeba jako řidič tramvaje, která v době atentátu projížděla kolem.
Příběh atentátu je strhující i tím, že zřejmě neexistuje horší a také nepochopitelnější období českých dějin, než panovalo měsíce po něm. Během nejhorších týdnů heydrichiády rozzuření nacisté hrozili plošnou genocidou Čechů (která ostatně už v té době probíhala na Židech) nebo selektivním, výstražným zabíjením typu každý desátý Čech. Na to nedošlo, noviny v té době ale i tak plnily seznamy popravených a nikdo si nemohl být jistý, jestli se shodou náhod či kvůli smůle na nich v dalších dnech neocitne. I v čase nejhoršího teroru se nicméně lidé chodí vzrušit na fotbal nebo zasmát do kina – dva měsíce po atentátu měl premiéru třeba Valentin Dobrotivý. Nacistická propaganda také nahonem plní vystrašenými, někdy možná skutečně pobouřenými lidmi Václavské a Staroměstské náměstí, aby se ukázalo, jak Češi po zabití Heydricha truchlí.
Navzdory tomu ale atentát na protektora umožnil zdejším lidem v čase extrémního teroru obstát. A proto se právem těší a měl by se i nadále těšit postavení na výsluní českých dějin.
