Rozumný muž, vlastenec

Na konci osmdesátých let minulého století probíhal v Československu ojedinělý spor. Mladá fronta a časopis Signál otiskly v roce 1987 k výročí heydrichiády vzpomínky zasloužilého odbojáře, středoškolského profesora Ladislava Vaňka. Obsahovaly tolik sporných i lživých momentů, že k reakci vyprovokovaly autora literatury faktu Miroslava Ivanova, který se atentátem zabýval již od šedesátých let. V Kmeni, příloze týdeníku Tvorba, publikoval Ivanov tzv. Memorandum, v němž Vaňka usvědčil z omylů a lží týkajících se jeho odbojové činnosti a hlavně jeho chování po zatčení v září 1942. Následovala Vaňkova odpověď a soudní žaloba. Vyvrcholil tak jeden z velkých sporů týkajících se protinacistického odboje v Protektorátu Čechy a Morava.

Ať pyká Moravec, ne Heydrich

Po napadení Sovětského svazu v červnu 1941 se situace v protektorátu radikalizovala. Zaktivizoval se komunistický odboj, propojovaly se jednotlivé složky odporu, vzrostl počet odbojových akcí. Nacisté však potřebovali v týlu klid, měli zájem na bezproblémovém chodu českého vojenského průmyslu. Do Prahy byl povolán Reinhard Heydrich, aby situaci „stabilizoval“ pomocí příznivé sociální politiky zaměřené na dělnictvo a ostrých represí proti vybraným elitám, tedy i proti sokolům.

V září 1941 tak nacisté popravili náčelníka České obce sokolské (ČOS) a člena ilegálního vedení dr. Augustina Pechláta. Zatkli stovky příslušníků Sokola, z nichž většina se nedožila konce války (podle poválečných údajů bylo za okupace zatčeno 11 611 členů ČOS a 3388 jich bylo umučeno nebo popraveno). Vaněk, člen Sokolské revoluční rady, ale zůstal na svobodě. Gestapo si pro něj sice přišlo do školy, kde učil, podařilo se mu však uprchnout do Prahy a přejít do ilegality.

V Praze Vaněk působil ve skupině s krycím názvem Jindra a navázal kontakty s řadou významných osobností odboje. Od jedné z nich, bývalého náčelníka krušnohorské sokolské župy Jana Zelenky-Hajského, se dozvěděl o chystaném atentátu. Na rozdíl od Zelenky, který myšlenku na likvidaci Heydricha považoval za přiměřenou pomstu za zavražděné členy Sokola, Vaněk s atentátem nesouhlasil. S parašutisty, konkrétně s Alfrédem Bartošem a Jozefem Gabčíkem, se několikrát setkal a snažil se je od úkolu odvrátit. Obavy tu byly namístě: Heydrichův nástup některé odbojové složky paralyzoval a zastrašené obyvatelstvo nebylo nakloněno spektakulární akci, jež by německou okupační moc ještě více podráždila. Ať je cílem atentátu český zrádce Emanuel Moravec, píše Vaněk spolu s dalšími v depeši do Londýna.

Parašutisté na Heydricha zaútočili 27. května 1942 a černé scénáře se rychle naplnily. Nacisté zahájili obrovské manévry spojené s perzekucí a perlustrací tisíců osob, ale lavinu zatýkání, poprav a decimaci odboje spustilo až udání výsadkáře Karla Čurdy. V září 1942 se gestapo dostalo i na Vaňkovu stopu. Na rozdíl od jiných odbojářů, kteří odmítali vypovídat a podlehli třeba až po brutálních výsleších, se Vaněk podle některých svědectví rozhodl spolupracovat a gestapu prozradil část struktury sokolského odboje. Podle badatele Jaroslava Čvančary byl kvůli tomu zatčen a popraven Štěpán Drásal, Vaňkův spolupracovník ze skupiny Jindra, a zejména Vaňkovy „spojky“, například Alžběta Šenoldová, jež se v Malé pevnosti Terezín svěřila své spoluvězeňkyni: „Já jsem se dala tlouci a Vaněk mluvil. Při konfrontaci řekl, že nemá cenu zapírat. A já se dala zranit, ale mlčela jsem.“

71 B R21 2012, Autor: [object Object]

Těsně po válce se objevila další svědectví. Náčelník ČOS dr. Miroslav Kavalír například na Vaňkovu adresu prohlásil: „Po zatčení … se choval zbaběle a bezohledně. … Svým chováním při výslechu zavinil smrt 20–30 lidí.“ Manželka starosty Sokola dr. J. V. Kellera vzpomínala na své poslední setkání s manželem před popravou, kdy o Vaňkovi mluvil jako o „bídném zrádci“, před nímž by se sokolové měli mít na pozoru. Ve Vaňkův prospěch naopak svědčil například tlumočník gestapa Josef Chalupský, který s nacisty spolupracoval, ale po válce nebyl potrestán a zverbovala jej StB: „Profesora Vaňka celou noc vyslýchal komisař Pannwitz. Druhý den ráno byl Vaněk úplně vyčerpán, když se předtím pokusil o sebevraždu požitím jedu. Při výslechu komisařem Fleischerem, známým svou krutostí a bezohledností, se choval hrdě a nikoho neprozradil.“

Zametání stop

Po válce byla většina skutečných hrdinů mrtva a nemohla promluvit. Pro Vaňka představovali větší nebezpečí gestapáci, kteří se podíleli na vyšetřování Heydrichovy smrti a na likvidaci odboje. Přálo mu však štěstí. Konec pražského povstání jej zastihl v cele gestapa v nechvalně proslulé „pečkárně“, kde přežil od svého zatčení (což posilovalo pochybnosti odbojářů). Jako prominentní příslušník odboje byl pověřen správou věznice a ihned udělal zdánlivě nepochopitelnou věc – většinu zajištěných gestapáků a konfidentů, kteří měli na svědomí stovky odpůrců nacistů, svévolně předal sovětské tajné policii Směrš. Československé orgány je nemohly vyslechnout: většina z nejhorších zločinců se u nás před soud již nikdy nedostala a Sověti, někdy i StB, je později využívali pro své zpravodajské hry.

Jeden příklad za všechny: Bývalý český policista Jaroslav Nachtmann, který patřil mezi konfidentská esa protektorátního gestapa, měl na svědomí mnoho desítek životů a v Praze by ho jistě čekala smrt. V SSSR byl nejprve zpravodajsky vytěžen a pak odsouzen na 15 let do gulagu. Po deseti letech ho však propustili a v roce 1964 se dostal do Československa, kde byl odsouzen na 14 let (v procesu svědčil i Vaněk, v jeho prospěch). Za dva roky se však Nachtmann ocitl na svobodě, zavázal se totiž ke spolupráci s StB.

Státní tajná bezpečnost sehrála důležitou roli i ve Vaňkově životě: zavázala si ho (pod krycím jménem Horník) a pravděpodobně ho pak využívala ke zpravodajským hrám proti bývalým gestapákům. Krytí ze strany oficiálních míst mu zaručovalo i pevnou pozici zasloužilého a prověřeného odbojáře, který mohl veřejně prezentovat svou verzi atentátu na Heydricha. (Asi nebyla náhoda, že jeho obhajobu proti Ivanovovi ochotně otiskoval na konci osmdesátých let týdeník ministerstva vnitra Signál, jemuž šéfoval Pavel Minařík, kapitán rozvědky proslulý svým útokem na Rádio Svobodná Evropa.)

Vaňkovi přálo štěstí i jinak. Po roce 1948 líčila komunistická propaganda atentát na Heydricha jako akt benešovské, západní (čti: nepřátelské) emigrace a z celého příběhu si vybírala ty části, které vyhovovaly komunistickému pohledu na odboj. Většina přeživších odbojářů spojených s atentátem navíc dostala „buržoazní“ cejch, a pokud je režim přímo neperzekvoval, dával jim jasně na srozuměnou, aby si svá svědectví nechali pro sebe. Trochu se to zlepšilo až v šedesátých letech, kdy se o atentát začal seriózně zajímat Miroslav Ivanov: jeho kniha Nejen černé uniformy (1963) byla po únoru 1948 jednou z prvních na toto téma. Ti, kdo měli mluvit, ale z opatrnosti stále mlčeli, a ti, kdo měli být zticha, naopak mluvili – jako Ladislav Vaněk, který málo zkušenému Ivanovovi „vnutil“ svou verzi atentátu, v němž měl hrát bezmála hlavní roli. Sestra jednoho z popravených, Vladimíra Petřeka, později Vaňka popsala jako tlachala, který například tvrdil, že parašutistům obstaral jejich zbraně, což samozřejmě nebyla pravda.

Poté, co Ivanovova kniha vyšla, se účastníci odboje nebo jejich příbuzní začali přece jen osmělovat a Vaňka už přímo obviňovali, že po svém zatčení odhalil gestapu a pomohl usvědčit řadu odbojářů. Vaněk požadoval přes svého advokáta po Ivanovovi omluvu, ale k soudu nakonec v roce 1969 nedošlo. Po vydání zmíněného Ivanovova Memoranda v roce 1987 se Vaněk sice znovu domáhal soudní ochrany, začátkem roku 1989 nicméně soud definitivně konstatoval, že k trestnému činu pomluvy či křivého svědectví nedošlo.

71 Cvar R21 2012, Autor: [object Object]

Svědectví vyšetřovatele gestapa

Vaňkovi byl obrazně řečeno „na stopě“ také Stanislav Berton, badatel-amatér, emigrant, shodou okolností Vaňkův žák na brněnském gymnáziu. V sedmdesátých letech Berton získal kontakt na již zmíněného Heinze Pannwitze, vyšetřovatele gestapa, který měl v roce 1942 v protektorátu na starosti odbor II G (sabotáže), po válce se dostal do sovětského zajetí a od roku 1956 žil v SRN. Berton pak od Pannwitzovy vdovy získal několik písemných svědectví, v nichž Pannwitz rekapituloval své poznatky o vyšetřování atentátu. Je sice nutné brát je s velkou rezervou, ale mohou doplnit předchozí podezření. Podle Pannwitze se Vaněk – „vysoce vzdělaný muž, kterému šlo především o blaho národa … a chtěl jenom zabránit nesmyslným obětem“ – po svém zatčení sesypal a byl „po počátečním úleku natolik rozumný, že mluvil otevřeně“.

Pannwitz také poodhalil možné pragmatické pozadí Vaňkovy motivace spolupracovat: „Dělal dojem příslušníka střední vrstvy, jež se obávala, po pravděpodobné porážce Německa, rozmachu komunismu v Československu. Byl toho názoru, že Spojenci by neměli používat český národ pro válečné cíle, když ho nechali v letech 1938–1939 tak hanebně na holičkách.“ Vaněk ovšem podle Pannwitze dokonce prezentoval daleko širší plán spolupráce, v němž by nefiguroval jen on, ale i Sokol jako takový: „…nakonec prohlásil, že je ochoten se dohodnout, a to za cenu, že on a jeho sokolská organizace by získali možnost podílet se na vnitřní politice protektorátu. Při tom on by měl stálý osobní styk s K. H. Frankem, aniž by se stal ministrem nebo členem vlády.“ Za tuto spolupráci Vaněk údajně Pannwitzovi nabídl, že gestapu odhalí rádiové spojení s exilem, aby Němci mohli zahájit „protihru“ a kontrolovat všechny budoucí výsadky na území protektorátu.

Příběh Ladislava Vaňka má několik fascinujících rozměrů. Uvědomělý sokol a vlastenec, který nesouhlasí s atentátem a snaží se mu zabránit. Po svém zatčení volí místo odporu, zapírání a jisté smrti „kličkování“ a vyjednávání. Cenou za život je ovšem zrada některých spolupracovníků. Až do své smrti (zemřel v Praze v roce 1993) vede Vaněk „druhý“ boj o svou tvář, ne jako kajícný hříšník, ale jako sebevědomý hrdina odboje, který svůj příběh neustále mění, doplňuje, upravuje. Můžeme jen spekulovat, zda by se na jeho skutečnou roli přišlo, kdyby mlčel, nebránil se obviněním a nezamotal se do sporů s Ivanovem.

Autor je historik.