Druhý život Osvětimi

Na světě není mnoho nádraží, která by si měl cestující chuť vyfotit po devítihodinové jízdě vlakem, v půl páté ráno a v patnáctistupňovém mrazu. Přesto když mezinárodní expres Silesia zastaví se skřípěním brzd uprostřed únorové noci, fotografie je to první, co Benjámin Zsélyi udělá. Oblečen nalehko, bez čepice a v letních lakýrkách, jako by zimu, která je tady v Polsku, ani nečekal, zamíří svůj telefon na modrou ceduli stanice a stiskne spoušť. „Chystal jsem se sem tři roky a pořád se pokouším nějak pochopit, že tohle místo doopravdy existuje,“ vysvětlí později. Teď, po dlouhé jízdě z maďarského Szigetu, má dvaadvacetiletý mladík před sebou ještě pět hodin čekání ve vymrzlé nádražní hale, než otevřou první kavárny. Čekání na tom nejzlověstnějším nádraží, jaké lidská paměť zná. Železniční stanice Osvětim.

Co se s nimi stalo

50 tema14 stransky R12 2012, Autor: [object Object]

Na střední škole začal Benjámin hltat vzpomínky přeživších pamětníků holocaustu i historické práce. S naléhavou otázkou, jak se něco takového vůbec mohlo stát, četl všechno, co mu přišlo pod ruku, a postupně si začal uvědomovat, že v maďarské společnosti pořád přežívá lidový antisemitismus. „Máme sice skvělé muzeum holocaustu v Budapešti, ale často někde slyšíte, že si Židé za svůj osud vlastně mohli sami,“ říká mladík. „Lidé si neradi připouštějí, jak moc na jejich deportaci spolupracoval náš stát, policie a byrokratický aparát.“

Téma ho nepustilo ani po nástupu na lékařskou fakultu a časem v něm začal sílit pocit, že místo, kam tehdy v roce 1944 z jeho rodného Szigetu odjeli vlakem židovští sousedé, potřebuje vidět na vlastní oči. Parťáka pro cestu na východ nenašel, jeho spolužáky temné evropské dějiny moc nezajímají. Na dvoudenní cestu uprostřed únorové zimy tedy vyrazil sám. „Hodně jsem přemýšlel a postupně mi došly dvě věci,“ shrnuje Benjámin. „Že holocaust není minulost, něco podobného se může stát znovu. A že nám nic nedává záruky, že lidé nebudou zase stát mlčky na chodníku. Naše generace nezažila válku ani komunismus, ale tyhle zkušenosti jsou bytostně důležité. Jak je předat našim dětem, se budeme muset naučit sami. Proto jsem tady.“

Slunce už je vysoko nad obzorem a promrzlý maďarský medik se konečně dočkal. Polská průvodkyně spočítá zahraniční návštěvníky, vyptá se, odkud přijeli, a poradí jim, jak správně naladit sluchátka, která zesilují výklad. Spolu s Turky, Nizozemci, Belgičany a Čechy pak Benjámin Zsélyi projde branou pod nápisem „Arbeit macht Frei“, o níž léta jenom četl.

50 tema11 stransky R12 2012, Autor: [object Object]

Čas, který končí

Typický osvětimský den, říkávají místní tomuhle počasí, kdy prudký ledový vítr proniká až do morku kostí a člověk si nepřestává klást otázku, jak v téhle zimě mohl někdo z vězňů přežít déle než pár hodin. Typické je pohnutí v tvářích návštěvníků, když skupinka dojde k obrovským vitrínám naplněným dětskými botičkami, lidskými vlasy, brýlemi nebo kufry se jmény lidí, kteří se odtud už nevrátili. Sara Fochtmannová, Leon Singer, Herman Pasternak… Typické je ticho při prohlídce jediného dochovaného krematoria s dírou ve stropě, kudy pověřený německý dozorce v rámci své denní rutiny vsypal mezi vyděšené vězně z plechovky krystaly cyklonu B a zavřel poklop.

V něčem ale dnešek už typický není. „Ještě před pěti lety měla většina skupin návštěvníků s sebou přeživšího pamětníka jako průvodce,“ vzpomíná ředitel památníku a muzea Osvětim-Březinka Piotr Cywiński. „Dnes je už uvidíte velmi zřídka. Jejich čas skončil.“

Očití svědkové holocaustu rychle ubývají. Na oslavy šedesátého výročí osvobození vyhlazovacího tábora jich sem v roce 2005 přijelo 1500, o pět let později jich bylo 150. Letos se památného 27. ledna sešlo jen sedmdesát mužů a žen s vytetovaným číslem na předloktí – vesměs starších devadesáti let. A skoro symbolicky právě v ten den zemřel v osvětimské nemocnici první poválečný ředitel zdejšího muzea, bývalý vězeň Kazimierz Smoleń.

Pro paměť holocaustu tak začíná nová éra – nacistická genocida Židů a Romů se propadá hlouběji do minulosti, s níž žijící generace už nemá bezprostřední kontakt. Americká historička Deborah Lipstadtová, autorka studií o popírání holocaustu a o procesu s Adolfem Eichmannem, si myslí, že tahle chvíle je pro každou dějinnou událost zlomová. V eseji Historie beze svědků publikovaném letos v lednu v magazínu The Jewish Week vysvětluje, jakou roli hrál kdysi v její rodině bývalý otrok, který vypomáhal s údržbou domu. „Vyprávěl dětem příběhy z plantáží a zpíval jim černošské spirituály,“ píše Lipstadtová. „Otroctví tak pro ně bylo víc než ‚jen‘ historií. Bylo součástí jejich dětství, přímo spojenou se životem.“

Stejnou službu po desítky let zprostředkovávali současníkům pamětníci nacistické genocidy. „Očití svědkové jsou o to významnější, oč hůř je událost představitelná,“ rozvádí svůj esej Lipstadtová v telefonickém rozhovoru z Atlanty, „a je pro nás něco obtížněji představitelné než holocaust?“ Nepřítomností svědků podle ní ztratí zejména školství mocný nástroj, jak dětem zprostředkovat klíčové historické memento. Ona sama se na své domovské univerzitě v Atlantě rozhodla maximálně využít čas, který zbývá, a změnila strukturu svých přednášek tak, aby mohla zvát k rozhovoru se studenty co nejvíce dosud žijících pamětníků.

Holocaust byl mnoha věhlasnými autoritami prohlášen za bezprecedentní civilizační zlom, z nějž je třeba vytrvale hledat poučení do budoucna. Dnes to zní jako banální připomínka, ale poválečný vývoj ukazuje, že trvalo docela dlouho, než Evropě opravdu přešla do krve. Byly doby, kdy se o genocidě Židů moc nemluvilo dokonce ani tady – v Osvětimi.

50 tema01 velka stransky R1, Autor: [object Object]

Čí je tábor

Největší nacistický vyhlazovací tábor Osvětim-Březinka, v jehož průmyslově zorganizovaných plynových komorách byl v třísměnném provozu vyvražděn přes jeden milion lidí, přežil válku v poměrně zachovalém stavu. Jednotky SS na útěku před Rudou armádou stihly jen zničit část dokumentace a vyhodit do vzduchu krematoria s plynovými komorami coby hlavní důkaz genocidy. Brzy po válce ale začali místní farmáři rozebírat dřevěné vězeňské baráky v Březince (novější část tábora s železniční přípojkou a rampou, na níž probíhaly selekce) na zátop a polské úřady zbystřily. Bylo jasné, že místo, o němž zděšeně referoval zahraniční tisk a filmové týdeníky všude na světě, je třeba nějak ochránit. V roce 1947 tak vzniklo muzeum, které mělo scenerii gigantického zločinu uchovávat pro budoucnost.

Mnohem méně jasné však od začátku bylo ono nehmotné dědictví – totiž představa, o čem tohle místo vlastně svědčí. Viděno nezaujatě to až tak těžké není. Osvětim se stala symbolem propracované mašinerie, která začala „úředním“ označením Židů za nepřátele lidstva a končila – za čilé pomoci úředníků a politiků většiny evropských zemí – jejich hromadným svozem do vyhlazovacích táborů v Polsku. Z 1,1 milionu obětí Osvětimi tvoří Židé devadesát procent.

Jenže po válce se ve východní Evropě prodral k moci stalinský komunismus, takže tehdejší polská propaganda pojala memento po svém: Osvětim prezentovala jako důkaz krutosti „imperialismu“ a o hlavních obětech Hitlerových plánů na rasově čistou Evropu se takřka nemluvilo. Po smrti sovětského diktátora se poměry trochu uvolnily a v bývalém lágru vznikl židovský pavilon se stálou expozicí připomínající holocaust. Na konci šedesátých let ale otevřenost správců památníku znovu bere za své poté, co se komunistický blok tvrdě rozhádá s Izraelem.

„Oficiální rétorika sedmdesátých a osmdesátých let ráda popisovala Osvětim jako místo ‚utrpení různých národů‘, o holocaustu Židů se člověk moc nedozvěděl,“ vysvětluje ředitel památníku Piotr Cywiński. „Po pádu železné opony pak  nastal těžký čas, kdy tu spolu o nárok na výsadní úctu bojovaly různé skupiny přeživších.“ Pro polské politické vězně, kteří památník do té doby spravovali, bylo těžké uznat výlučnost utrpení Židů. Nejznámějším symbolem téhle éry se staly spory o křesťanské kříže v okolí památníku, o nichž dokonce rozhodoval soud a některé – vztyčené provokativně polskými militantními katolíky – přikázal odstranit.

„V novém tisíciletí nastal konečně klid, pamětníci se naučili žít vedle sebe,“ pochvaluje si ředitel Piotr Cywiński, „když jsem nedávno žádal různé evropské vlády o finanční pomoc pro rekonstrukci památníku, žádná se už nezeptala, jestli chci uctít památku Židů, Romů, nebo ruských válečných zajatců. Prostě přispěly. Osvětim je dnes místem mnoha symbolů.“

50 tema02 stransky R12 2012, Autor: [object Object]

Nestavět nový tábor

Moderní prosvětlené sály, laboratoře a experty v bílých pláštích by člověk v cihlových zdech pevnosti Auschwitz příliš nečekal. Před deseti lety tu také ještě nic z toho nebylo, až velkorysý dar miliardáře Ronalda Laudera pomohl vyřešit problém, který se v novém tisíciletí začal jevit jako zvláště palčivý. Zatímco pamětníci se usmiřovali, táborový komplex Osvětim-Březinka rychle chátral.

„Údržba domů stojí nejvíc peněz, ale pro nás je nejtěžším zadáním uchovávání obyčejných věcí,“ vysvětluje Anna Łopuská, když provádí novinářskou návštěvu napříč sály s technikou. Stejně jako její kolegové z desetičlenného týmu, který vznikl díky Lauderovu daru, má Anna diplom z oboru restaurování uměleckých děl. Tady v Osvětimi se ale musí učit věci, které jinde v branži nikdo neumí. „V mnoha ohledech děláme průkopnický vědecký výzkum,“ říká restaurátorka.

Osvětimské muzeum se kromě jiného stará také o tisíce předmětů, které tu po obětech nacistického vyhlazování zbyly. Lidské vlasy, umělé protézy, boty, hygienické pomůcky, kufry a brýle, to vše nacisté hromadili pro další využití a část z nalezené pozůstalosti je dnes vystavena v emočně nejdrásavějších částech expozice ve velkých prosklených vitrínách. Muzeum musí přemýšlet, jak je zachovat pro budoucnost, což není vůbec jednoduchá otázka – technicky ani filozoficky. „Jsou to osobní předměty skutečných lidí z první poloviny 20. století, jaké běžná muzea neschraňují,“ vysvětluje Anna Łopuská, „neexistuje moc zkušeností, jak je vlastně chránit.“ Oproti běžné restaurátorské práci je úkol zdejších expertů specifický: „Nemáme dělat ze staré boty novou nebo ji opravovat, pouze co nejvíc zpomalit působení času.“

Největší problém, který konzervátoři řeší, představují výrobky z prvních průmyslově používaných plastů, jako jsou hřebeny, štětky na holení nebo kartáče na boty, které patřily zavražděným obětem. Jsou velmi nestabilní, ztrácejí objem a navíc obsahují nitrát, takže uvolňují výbušné plyny. Tým konzervátorů posílený hostujícími kapacitami z oboru chemie se v laboratoři usilovně snaží přijít na to, jak tyhle předměty zachránit, ale kýžený postup zatím v ruce nemá. V nové plánované expozici chce alespoň přesunout kartáče do hermeticky uzavřených vakuových vitrín, které jejich stárnutí zpomalí.

50 tema01 velka varianta st, Autor: [object Object]

Jinde je technologie známá, ale správci tábora ji nepoužívají z etických důvodů. Průmyslové využívání částí lidského těla patřilo k nejděsivějším aspektům nacistické genocidy a osvoboditelé tábora v něm našli například sedm tun lidských vlasů určených k prodeji – kilogram za půl marky. I ty muzeum dnes vystavuje za sklem a samozřejmě rychle stárnou. „Existuje vyzkoušený postup, jak konzervovat lidské vlasy, používá se třeba při práci se starými parukami nebo mumiemi,“ vysvětluje ředitel památníku Piotr Cywiński, „my jsme se však rozhodli je nijak chemicky neupravovat. Jsou to lidské ostatky a postupně by v nich převážily umělé náhražky, což odporuje principu autenticity.“

Slovo autenticita, které ředitel muzea používá často, zní prostě, ale ve zdejší praxi obnáší velmi promyšlený přístup a také dlouhé debaty odborníků nad citlivými detaily. Autenticita znamená ponechat vlasy svému osudu, ale na druhou stranu třeba pravidelně měnit zrezlé ostnaté dráty kolem tábora za nové, protože bez nich by místo ztratilo dojem organizovaného prostoru. Znamená striktní zákaz pořádání koncertů nebo natáčení hraných filmů (ani Steven Spielberg nedostal výjimku), zároveň však bezplatný přístup a volný pohyb pro kohokoli, kdo chce tohle místo poznat. Znamená technologicky náročnou stavební operaci na záchranu pětačtyřiceti baráků v Březince, jež se propadají do mokrého podloží, a zároveň trvání na velmi střídmé expozici bez jakýchkoli  multimediálních efektů. „Náš úkol je jediný,“ shrnuje ředitel Cywiński: „Vysvětlit lidem, kde jsou a co se tady stalo.“ Dodává přitom, že právě tohle se člověk učí chápat celý život.

Osvětim, podobně jako jiná emočně náročná místa (například těžká oddělení psychiatrických klinik, hospice), zná hlavně dva druhy zaměstnanců – ty, kteří za pár měsíců odejdou, a ty, kdo zůstanou celý život. Sám Cywiński je teprve čtvrtým ředitelem od konce druhé světové války. „Ale nemyslete si, na tohle místo si nikdy nezvyknete,“ říká zamyšleně šéf muzea. „Když se mi narodilo dítě, nemohl jsem třeba do části expozice, kde jsou vystaveny dětské boty, vůbec vstoupit. Ta hrůza tady pořád je. Znám chlapy od ochranky, kteří tu dělají dvacet let, a jednoho dne se z ničeho nic rozpláčou.“

50 tema10 stransky R12 2012, Autor: [object Object]

Berbeři v Jeruzalémě

O hmotný odkaz holocaustu v podobě cihel, kolejnic a ostnatých drátů je tedy dobře postaráno, z hlediska budoucnosti je ale samozřejmě důležitější, jakým způsobem bude téma žít ve společenském podvědomí a jaké ponaučení si z něj vezmeme. I v tomto ohledu vypadá situace nadějně – aspoň co se týče statistik. Ukazují, že přemýšliví návštěvníci jako maďarský student Benjámin Zsélyi z úvodu textu nejsou výjimkou, ale spíš pravidlem. Za posledních deset let se počet návštěvníků osvětimského památníku ztrojnásobil, jen loni jich semdorazilo z celé Evropy 1 400 000, z toho milion mladých lidí.

Podobná čísla hlásí i další instituce. Deník The New York Times přinesl před několika týdny reportáž z největšího světového muzea holocaustu v Izraeli Jad Vašem, jež v posledních letech zažívá nebývalý nárůst zájmu o vzdělávací kurzy od turistů ze zcela nečekaných destinací. Skupina učitelů z Tchaj-wanu nebo výprava marockých Berberů sem přijíždí v přesvědčení, že holocaust není jen problémem Evropy, ale mnohovýznamovým poselstvím, které je univerzálně lidské. „Dozvěděl jsem se tu, že v táborech smrti si lidé navzájem pomáhali,“ pochvaloval si zájezd do Jeruzaléma tchajwanský psycholog a učitel Jen Hsiu-mei. „Nečekal jsem, že se tady naučím něco o naději.“

Je zjevné, že současný zájem nastartovala obrovská vlna publicity, kterou téma prožívalo v devadesátých letech a na přelomu tisíciletí. Po pádu železné opony začalo mluvit mnoho pamětníků a holocaust náhle vtrhl na filmová plátna, do televize, na univerzity, do médií, knihkupectví a hlavně do škol. Projekty orální historie zaznamenaly vzpomínky tisíců přeživších, z nichž mnozí hovořili o svých traumatech poprvé. Tenhle boom stvořil generaci specializovaných učitelů a historiků a také obrovskou databázi poznatků a zkušeností.

Historička Deborah Lipstadtová, a nejen ona, si však myslí, že s odchodem pamětníků společenský zájem o válečné události logicky poklesne. A s tím vyvstává otázka, která není vůbec tak snadná, jak se na první pohled jeví. Totiž – co vlastně máme předávat dál? Co je oním jádrem příběhu holocaustu, oním mementem, jehož aktivní vědomí pomůže lidstvu předejít dalším plynovým komorám? Jak napsal sociolog Zygmunt Bauman ve své slavné knize Modernita a holocaust: „Povinnost pamatovat si – ale co?“

50 tema12 stransky R12 2012, Autor: [object Object]

Pachatele, ne oběti

„Jedna věc mě nikdy nepřestala mrzet,“ vzpomíná Pavel Stránský. Jednadevadesátiletý muž z Prahy přežil terezínské ghetto, Osvětim a na konci války tzv. pochod smrti pod hlavněmi SS z německého tábora Schwarzheide. Spolu se svou ženou strávili v lágrech tři a půl roku, v Terezíně se vzali, oba přežili a vychovali potomky. Zážitky, o nichž dlouho po válce s nikým nemluvil, pan Stránský posledních třináct let přednáší na školách v Česku, Německu i USA. „Mrzí mě, že když jsme my Židé šli ze shromaždiště v Holešovicích na nádraží, lidé stáli kolem, dívali se na nás a nikdo neřekl: ‚Vraťte se nám.‘“

Příběh holocaustu byl dlouho vyprávěn jako drama nevinných obětí (Židů) a bestiálních pachatelů (nacistů, případně Němců), který se běžného člověka vlastně netýká, maximálně coby předmět neuchopitelného zděšení. Až Hannah Arendtová ukázala, jak ochotně nacistům pomáhala byrokracie evropských zemí, jak (téměř) celý kontinent asistoval a přihlížel. A zmíněný Zygmunt Bauman myšlenku, že holocaust ve skutečnosti není jen „jejich“, ale i „náš“, dovedl ještě dál. Genocidu Židů ve své knize analyzuje jako produkt fungování moderního státu a jeho byrokracie, v níž se člověk stává svědomitým kolečkem v mašinerii, která může snadno sloužit čemukoli. Vykonává zodpovědně a racionálně svou část úkolu (třeba vypravuje transporty na východ), aniž by dohlédl význam celku nebo za něj cítil jakoukoli zodpovědnost. Největším paradoxem holocaustu totiž je, že jeho provedení stálo na vlastnostech, jež obvykle obdivujeme – svědomitosti, loajalitě, službě vyššímu zájmu.

„Do budoucna vidím jako významnější úkol studovat pachatele než oběti,“ myslí si Deborah Lipstadtová. „Právě v mechanismu, jak se z lidí stávají pachatelé, je podstata zla.“ Jak se sám nestat pachatelem nebo mlčícím přihlížejícím na chodníku, je ostatně poučení, které může v holocaustu hledat každý. A přijmout ho není jednoduché. Právě tento čtvrtek má Zygmunt Bauman přednášku v Institutu Simona Wiesenthala ve Vídni, v níž bude mluvit o tom, že strůjci nejhorších zločinů se většinou stávali zcela normální lidé, stejní jako „my“, jako kdokoli z nás. Slavné experimenty amerických psychologů Stanleyho Milgrama a Philipa Zimbarda, kniha Obyčejní muži Christophera R. Browninga o 101. záložním policejním praporu, který vraždil skrývající se Židy v Polsku, nebo nedávná analýza fungování vězeňského týmu, jenž v USA provádí tresty smrti, ukazují stále totéž: zlo si do svých služeb nevybírá lidi patologicky kruté, protože takoví jsou nevyzpytatelní. Vybírá si obyčejné muže a ženy, kteří si ani nevšimnou, v jakém dramatu začali hrát. A téměř všechny je dokáže přetvořit. „Jedno z hlavních poučení holocaustu je velmi jednoduché,“ shrnuje Deborah Lipstadtová, „zůstávat ostražitý.“

Mnohem větší

Je další únorová noc a nápis „Oświęcim“ matně svítí do tmy nástupiště. Rychlík do Budapešti jede až před půlnocí, ale promrzlý Benjámin Zsélyi si z dalšího čekání a probdělé noci ve vlaku nic nedělá. „Mám co číst,“ poklepe na brašnu se třemi knihami o holocaustu.

Návštěva podle něj splnila svůj cíl. „Těším se, až o ní budu vyprávět tátovi, nikdy tady nebyl. Bylo pro mě důležité Osvětim vidět, ale zatím nedokážu svůj pocit úplně vyjádřit,“ hledá maďarský turista slova. „Když jsem stál na konci rampy, došlo mi, že tohle místo je něčím neskutečné a něčím úplně obyčejné. Všechno jsem si vlastně představoval mnohem větší. Nenapadlo mě, že plynová komora může vypadat jako obyčejný farmářský domek.“ 

Osvětim–Březinka

Největší nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor byl založen rozkazem Heinricha Himmlera z dubna roku 1940. Nacisté nejprve obsadili bývalá vojenská kasárna polské armády, v nichž vznikl tábor později nazývaný Osvětim (Auschwitz) I. Podle odhadů v něm zemřelo 75 tisíc lidí, převážně Poláků a sovětských válečných zajatců. V roce 1941 začali nacisté ve tři kilometry vzdálené vesnici Březinka (Birkenau) stavět tábor Osvětim II, který se stal hlavní cílovou stanicí vyhlazování evropských Židů. Zemřelo zde nejméně 960 tisíc Židů, 75 tisíc Poláků a 19 tisíc Romů. Velitel Osvětimi–Březinky Rudolf Höss byl odsouzen norimberským tribunálem k trestu smrti a v dubnu 1947 popraven v Osvětimi – symbolicky u dochovaného krematoria číslo 1. Ve stejném roce vzniklo v prostoru celého táborového komplexu muzeum.