Zastat se slabších je správné, a tak možná proto vyvolaly tak velký nesouhlas plány českého ministerstva vnitra dát k soudu návrh na zákaz komunistické strany. Proti lze samozřejmě snést spoustu chytrých argumentů. Těch opačných, proč se o zákaz oficiální stranické platformy komunistů alespoň pokusit, je ovšem i po dvaceti letech od revoluce pořád ještě víc.
Prohraná bitva
Zakazovat myšlenky, přesněji řečeno politickou snahu o jejich prosazení, je vždycky velmi choulostivé. V Evropě ale minimálně od války stojí otázka jinak: mají se zakazovat politické proudy, které vedly ke katastrofě? Odpověď byla jednoznačně ano a poučená část starého kontinentu šla ještě dál – zakázala dokonce povahu této katastrofy popírat.
Komunisté nemají na svědomí holocaust Židů, jejich zločiny jsou ale velmi podobné, snad jen s jedním rozdílem: Židům za nacismu nepomohlo nic, komunistické perzekuci se – obecně řečeno – vlastní „chytrostí“ vyhnout šlo, není to ale nic, co by si dnes člověk hrdě dával do životopisu. Legitimita zákazu komunistické strany je tedy zřetelná a česká společnost si zadělala na své novodobé národní trauma kvůli tomu, že ke komunistům v politice přistupovala po roce 1989 tak smířlivě a nedůsledně.
Proti tomu lze namítnout, že tu byly v čase neustále se zvětšující praktické potíže, s nimiž je takový pokus o zákaz spojený. Zakazovat politické konkurenty je vždy choulostivé, zvlášť pokud je to doplněné morálním imperativem „nebýt jako oni“. KSČM v Česku už dvacet let „normálně“ funguje a nic hrozného se neděje. Na rozdíl od neonacistů nikoho neohrožuje (aspoň ne viditelně). Navenek je také loajální k dnešnímu zřízení, předpisově funguje v demokratických institucích, jako je parlament.
I program a stanovy KSČM se principiálně neliší od jiných stran, zřetelně neútočí na demokratické principy. O jejich volbách funkcionářů a kandidátů na poslance si můžeme myslet své, ale v jiných stranách to není o mnoho lepší. Řadoví členové KSČM běžně a její čelní funkcionáři v nestřežených chvílích jsou plní zapšklosti k ikonám a principům posledních dvaceti let, to ale – jak říkají s oblibou právníci – trestné není.
Celé to má i evropský rozměr. Čeští komunisté sedí v Evropském parlamentu, kde se někteří z nich těší docela úctě. Jak najednou před evropskými partnery obhájit, že je třeba takovou stranu plnou usměvavých tváří zakázat? A jak by se zákaz na půdě Evropského parlamentu prosazoval?
A konečně je tu i otázka politické strategie. Je rozumné zakazovat stranu, která ve volbách poměrně přehledně shromažďuje protestní hlasy? Je rozumné zakázat stranu, díky jejíž existenci sociální demokracie netrpí extrémně levicovými úchylkami? Právníci zkrátka mají pocit, že žádný soudce v Česku nezakáže politickou stranu, která tu „bez problémů“ funguje dvacet let, a že se tedy nemá jít do předem prohrané bitvy.
Proč na tom trvají?
Dvacet let je velké zpoždění. Žijeme ale ve společnosti, kde politická témata (a zákaz komunistické strany je politikum) uzrávají postupně. Nedají se nadekretovat shora, přijímají se prostě ve chvíli, kdy se na nich politici dohodnou. V principiálních otázkách navíc není dobré spekulovat, jestli je, nebo není pozdě.
Rovněž je scestné spekulovat, že budeme „jako oni“. Rozhodnutí vycházející ze svobodné společnosti (tedy nejen z parlamentu, ale i od soudů a dalších svobodných institucí) jsou na úplně jiné kvalitativní rovině než rozhodnutí diktatury. Navíc řešíme něco zcela jiného než likvidaci ideových nepřátel. Dnes nikdo Vojtěcha Filipa nekriminalizuje ani mu nezakazuje, aby normálně působil v politice a kandidoval do parlamentu. Akorát mu můžeme zakázat, aby to bylo pod hlavičkou demokracii nebezpečné ideologie.
Pokud jde o působení komunistů v posledních dvaceti letech: uměli sice napsat politický program tak, aby je za to nešlo popotahovat, my ale také víme, že vždycky byli mistry v přetvářce. Dnešní fasáda zkrátka nejde oddělit od tristní historické zkušenosti, k níž se komunisti sami hlásí. Každý úředník a každý soudce stojící na stráži demokratických pravidel politické soutěže by se měl tedy ptát: Proč KSČM, pokud je demokratická strana, trvá na názvu komunistická, který bude už navždy spojený se samými nedemokratickými principy, jako je diktatura proletariátu, snaha potlačit třídu „vykořisťovatelů“ a nazírání na soukromé vlastnictví jako na krádež. Proč se hlásí k názvu, který je i v českém právním řádu spojený s označením zločinecký? A proč prostě nenazve svoji činnost jinak?
Možnost
Otázku, v čem je to důležité, výstižně popsal ústavní soudce Vojtěch Cepl před čtyřmi lety v Respektu, když obhajoval, proč na zákaz komunistické strany není pozdě: „Doba nazrála k tomu, že je třeba zakázat slovo komunismus jako označení politické strany. Nejsem tak naivní, že bych tím zrušil toto společenství. Mně jde jenom o to slovo. Jazyk je totiž, obdobně jako právo, důležitým nástrojem komunikace a koexistence lidí.“
Je samozřejmě nejisté, že soudci Nejvyššího správního soudu, jimž zřejmě případ přistane na stole, budou ctít stejnou logiku jako Vojtěch Cepl. I tak má ale snaha ministerstva vnitra smysl. Dává komunistům najevo, že se jejich existenci snažíme bránit a nebudeme jen trpně přihlížet, jak tu oživují normalizaci (viz nedávná debata o protikomunistickém odboji v parlamentu). Nastolení tématu protiprávnosti komunistické strany může přinést i řadu drobných užitků – třeba že bude těžší, aby ve státních školách působily učitelky, členky komunistické strany, jako je obdivovatelka Gottwalda Marta Semelová.
A konečně – rovněž někdejší ústavní soudce Vladimír Čermák prohlásil, že problém české společnosti je, že se nesnaží dobře pojmenovat svoji totalitní minulost. Právě soudní spor o zákaz komunistické strany je dobrou možností, jak v tomto pojmenování postoupit o výrazný kus dál.
