Provozní ředitel genocidy

Soudní proces po letech zapomnění ukázal, že o tom, co se v letech 1933 až 1945 ve třetí říši odehrávalo v souvislosti s pronásledováním a vyvražďováním židovského a dalších neárijských etnik, věděli obyčejní lidé, ale i historici překvapivě málo. Sociálním vědám dominoval totalitární diskurz, který vysvětloval fungování hitlerovského Německa (ale také stalinského Ruska) pomocí jednostranného modelu, v němž fanatická, brutální menšina pevně a nekompromisně ovládala porobenou většinu. Dnes víme, že realita byla mnohem komplikovanější.

Eichmannův proces tak znamenal důležitý předěl: Bezprostředně po válce se lidé samozřejmě ptali – kdo byli pachatelé, dozorci ve vyhlazovacích táborech, příslušníci operačních oddílů (Einsatzkommandos), organizátoři represí? Co je vedlo k páchání tak obludných zločinů? Měli nějaké společné znaky? Především díky čerstvým vzpomínkám přeživších se zrodil prototyp sadistického psychopata v uniformě SS, postupem času zkarikovaný do podoby nevěrohodného antičlověka. K pochopení genocidního systému to bylo málo.

S Eichmannem vstoupil v šedesátých letech na scénu zcela odlišný typ zločince – byrokrat himmlerovského typu, věrný otec a manžel, milovník zvířat a správné životosprávy, který genocidu řídí od stolu a vlastníma rukama nikoho nezabije ani nezraní. Je jen součástí jemu samotnému nepochopitelného soukolí, plní rozkazy, o nichž nepřemýšlí a jejichž celkový dopad mu nedochází. Tento obraz pomáhala razit i očitá svědkyně procesu s Eichmannem a proslulá filozofka Hannah Arendtová. Teze o „banalitě zla“, s níž přišla v později hojně publikované a překládané knize Eichmann v Jeruzalémě, na první pohled vysvětlovala nepochopitelný „průmyslový“ charakter vyvražďování a také jeho nebývalý rozsah.

Podle německého historika Klause-Michaela Mallmanna však Arendtová spíše ztížila pochopení motivů a pohnutek a obestřela vyvražďovací politiku a její konkrétní pachatele odosobněným zlem: „Šoa se stalo automatismem bez jednajících lidí a pachatelů, poháněným abstraktními a bezejmennými strukturami a institucemi.“

Obraz „poslušného podřízeného“ představoval šikovnou strategii pro obhajobu, nebyl to však celistvý, živoucí a uvěřitelný portrét. Podle britského historika Davida Cesaraniho, jenž o Eichmannovi napsal i do češtiny přeloženou biografii, se stejně jako nacistická vyhlazovací politika vyvíjeli a procházeli zvraty i její hlavní vykonavatelé.

Eichmann… kdo to je?

Adolf Eichmann vyrůstal v rakouském Linci. Nedokončil střední školu a zprvu se živil jako obchodní zástupce, v roce 1935 se oženil. Z mdlé životní perspektivy nedostudovaného jej vytrhl až příchod nacismu. Vstoupil do NSDAP a SS, kde začínal jako administrativní síla v koncentračním táboře Dachau. Poté v nacistické hierarchii rychle stoupal. V roce 1940 se například zabývá projektem Madagaskar – nucenou deportací Židů na vzdálený ostrov v Indickém oceánu. V té době již má na Hlavním říšském bezpečnostním úřadu (RSHA) na starosti „židovskou problematiku“ na celoněmecké úrovni.

Po nacistickém vpádu do SSSR se protižidovská politika dále radikalizovala a nejvyšší nacističtí pohlaváři se rozhodli Židy, z nichž tisíce již umíraly v přeplněných ghettech, buď upracovat k smrti, nebo je rovnou povraždit. Eichmann se účastní konference ve Wannsee v lednu 1942, na níž vojáci, policisté a technokraté rýsují represivní struktury operace a ladí technické detaily. Připadla mu role vrchního logistika, stal se jakýmsi provozním ředitelem genocidy. Jeho „hvězdná“ hodina přišla v roce 1944, kdy byl spolu s dalšími pověřen deportací a likvidací Židů v Maďarsku. V rozporu se svými pozdějšími tvrzeními si počínal iniciativně a agresivně si vynucoval plnění úkolů spojených s deportacemi. Před hrozícím obklíčením Budapešti sovětskými vojsky uprchl nejprve do Berlína a pak se skryl ve svém domovském Rakousku.

Eichmannovi prodloužil o sedmnáct let život fakt, že o jeho skutečné roli ve vyvražďovacím mechanismu dlouho věděli jen zasvěcení. Nepatřil ke známým esesákům a velitelům táborů, kteří mohli obtížně skrýt svou identitu a na něž spravedlnost dopadla hned po válce – jako například na velitele Osvětimi Rudolfa Hösse. Eichmann byl sice vyšetřován, na stopě mu byla i americká CIC, ale s pozměněnou identitou a s pomocí podpůrných pronacistických a také církevních sítí nakonec v roce 1950 unikl do Argentiny, kam ho následovala i jeho rodina. Těžil i z toho, že úsilí dopadnout a potrestat nacistické vrahy začalo na konci čtyřicátých let opadávat. Sovětsko-americká konfrontace ukončila vzájemnou spolupráci v trestním stíhání, obě velmoci si navzájem uzavřely archivy. Západní i východní Němci zase příliš netoužili rozviřovat svoji hnědou minulost.

Podle nedávno zpřístupněných dokumentů přitom západoněmecká tajná služba BND věděla minimálně od padesátých let o skutečném místě Eichmannova pobytu. Klíčová stopa však přišla až od bývalého vězně z koncentračního tábora, který pracoval v Buenos Aires a jehož dcera si shodou okolností našla novou známost – Eichmannova syna Klause. V září 1957 poslal otec Klausovy přítelkyně zprávu o svém podezření hesenskému státnímu zástupci a také jinému bývalému vězni Fritzi Bauerovi, který se jako jeden z mála německých úředníků zabýval stíháním nacistických zločinců. Bauer tuto klíčovou informaci nejprve postoupil Izraeli – německým vyšetřovacím orgánům příliš nedůvěřoval. Ani Izrael se ale zpočátku do akce nehrnul, mimo jiné kvůli obavám z mezinárodního skandálu, který by hrozil, kdyby se únos nezdařil. Akce však nakonec byla odsouhlasena.

Dům v Garibaldiho ulici

Eichmann si sice změnil jméno, příliš se ale neskrýval, rozhodně ne tak dobře jako jiný válečný zločinec Josef Mengele. Do Buenos Aires odletěl početný izraelský tým pod vedením šéfa Mossadu Issera Harela. Agenti několik dní sledovali Eichmannovy zvyky a nakonec ho unesli v momentu, když šel neosvětlenou ulicí ze zastávky autobusu do svého domu v Garibaldiho ulici. Převezli ho do připravené vily, kde ho vyslýchali a čekali na termín odletu speciální linky izraelských aerolinií El Al. Eichmann měl být propašován v pilotní kabině a pro tento účel byl omámen sedativy.

Dne 23. května 1960 mohl izraelský premiér David Ben Gurion oznámit v izraelském parlamentu Knesetu senzační zprávu, že Eichmann je v rukou Izraele. Některé kruhy v Bonnu z ní však příliš nadšené nebyly. Kancléř Konrad Adenauer zmobilizoval své spolupracovníky a zadal jasný úkol – minimalizovat poškození pověsti, které by jeho země mohla utrpět v případě, že by Eichmann příliš mluvil. Kancléřovou hlavní starostí bylo, aby se neotevřely životopisy řady aktivních politiků jako například Hanse Globkeho, jednoho z jeho nejbližších spolupracovníků a zároveň spoluautora některých nařízení rasových norimberských zákonů. Za zády Izraelců se Němci pokoušeli přímo od Eichmanna dozvědět, co vše ví a hlavně na koho. Ministr obrany Franz Josef Strauss dokonce podmiňoval štědré dodávky zbraní tím, že se Izraelcům podaří proces „zúžit“ jen na Eichmanna.

Reakce německých nejvyšších míst tak přesně zapadala do celkové nálady tamní většiny, která jen neochotně prolamovala sebezáchovné mlčení o vině a spoluvině Němců a také Rakušanů na šoa. Musela přijít až nová generace, aby se začala ptát, komu sloužili otcové za třetí říše. 

Ani americká CIA nebyla příliš nadšena, když se o Eichmannově únosu dozvěděla, třebaže i ona podle některých indicií věděla minimálně od roku 1954, kde by se Eichmann mohl ukrývat. Američané se obávali, že by Eichmannovy výpovědi mohly poskytnout sovětskému bloku propagandistickou příležitost k tomu, aby ukázal SRN jako útočiště bývalých nacistů. Podle historika Timothyho Naftaliho například šéf CIA Allen Dulles intervenoval u časopsiu Life, který se chystal vydat část Eichmannových pamětí, zaznamenaných ještě během jeho argentinského pobytu. V nich se měl objevit i Hans Globke a zmínku o něm Life údajně vypustil. Izraelci si také nenechali ujít příležitost proces využít pro své politické cíle. Například ministryně zahraničí Golda Meirová tlačila na to, aby byla zdůrazňována role jeruzalemského velkého muftího Hádže Amína al-Husajního v kontextu jeho kontaktů s nacismem. Proces však proběhl férově a světová veřejnost jeho výsledek přijala.

Moderní manažer

V roce 2006 Izrael zpřístupnil další dokumenty týkající se Eichmannova procesu, především pasáže z jeho ručně psaných pamětí a záznamy rozhovorů s obhájcem Robertem Servatiem. Eichmann například přiznal, že jednou viděl na vlastní oči menší plynovou komoru a také hromadu těl lidí, kteří byli zplynováni. K Hitlerovi měl respekt, považoval ho za dobrého agitátora, ale ne za velkého státníka. Svůj pevně zakořeněný postoj k Židům před soudem skrýval, ale podle historika Mallmanna rozhodně byl přesvědčený antisemita.

Ve své stylizaci před soudem měl však Eichmann svědomí čisté, nikoho nezabil a jen poslouchal rozkazy shora. On a jemu podobní si vytvořili vlastní morální okruhy, v nichž měly hlavní slovo disciplína, věrnost, povinnost, plnění úkolů. Z toho pramenila jejich hrdost nad dobře splněným úkolem, ale i frustrace, když se práci nepodařilo dotáhnout do úspěšného konce.

Soud během procesu Eichmanna tlačil do opačného extrému. Žaloba ho pasovala do role bezmála architekta celého vyvražďování, který svou temnou vůlí poháněl vražednou mašinerii. Podle Cesaraniho by však jeho titul měl znít spíše provozní ředitel, bez jehož energie a iniciativy by se genocida zadrhla již na svém počátku. Své akce neorganizoval „od stolu“, naopak byl velmi mobilní, intenzivně cestoval po celé Evropě, dohlížel na své podřízené, kontroloval je, popoháněl, inspiroval. Vybudoval si spolehlivý tým oddaných a respektujících spolupracovníků, byl inteligentní a vnímavý k nadřízeným, horlivý a iniciativní, s dobrým rodinným zázemím, nevynikal výraznými neřestmi, které by ho sváděly ke korupci. Prostě ideální typ manažera, jehož by ve svém týmu uvítal každý ředitel firmy. Výjimku představovalo jeho maďarské období. Tehdy byl prý často pod vlivem alkoholu, mnoho času trávil mimo práci a plně si užíval nabytou moc, která ho zcela pohltila a zkorumpovala.

Absence patologických rysů, ať již sadisticko-násilnických (odporný vrah) či socio-patických (fanatický úředník bez osobního života), je na Eichmannově nejnovějším obrazu nejvíce znepokojující a ztěžuje nalezení uspokojivé odpovědi na otázku, proč se genocida odehrála a zda a jak je možné takovým událostem předcházet.

Autor je historik.