Náš prezident, Gustáv Husák
Výročí smrti nejúspěšnějšího reprezentanta komunismu stojí za povšimnutí
Doba českého komunistického úpadku má své jasně deklarované „hrdiny“ – zločince Klementa Gottwalda, zrádce Vasila Biľaka, vysmívaného hlupáka Miloše Jakeše. Na jednoho se ale ve výčtech figur z první řady často zapomíná – Gustáva Husáka. Příští týden uplyne od jeho smrti dvacet let.
Husák skutečně není českou veřejností vnímán tak jednoznačně negativně jako jeho zmínění souputníciGottwald či Biľak. Strávil deset let v komunistickém vězení, vytrpěl si tedy své. Mnozí oceňují i jeho řádně nabyté právnické vzdělání, nespornou inteligenci a mimořádný řečnický talent, což byla výbava, která jako by ho tak trochu vyvazovala z tvrdého stalinského jádra. Za pražského jara ’68 patřil na správnou stranu a vedení po příchodu okupantů – jak pravila legenda – se pak ujal jen proto, aby to nevzal někdo horší. A konečně, byl prezidentem, což v Česku tradičně vzbuzuje úctu.
Realita je ale o dost jiná. Pro komunistické pohlaváry (stejně jako pro ty nacistické) platí, že jakékoli pokusy o hledání nějakých dobrých stránek těchto lidí coby politiků předem vylučuje zločinná povaha jejich režimu. A platí to i obráceně: za komunismus jako za nějakou anonymní strukturu se nemohou schovávat lidé, kteří stáli za nejdůležitějšími rozhodnutími.
Husák je toho modelovým dokladem. Od začátku stalinismu v Československu patřil k jeho horlivým, chladnokrevným tvůrcům. Vězení bylo jen epizodou, která na směřování zaníceného komunisty nic nezměnila. Po propuštění se dostává opět nahoru a pouze se přizpůsobuje poměrům – v čase tání je reformátorem, pak zase vůdcem kolaborantského režimu, jakýmsi druhým protektorem vyslaným tentokrát nikoli z Berlína, ale z Moskvy. Jako důležitý reprezentant komunistické moci nás provází po celou dobu jejího trvání a není nic, co bychom mu mohli s vážnou tváří přičíst k dobru. Husák se totiž ve finále stává nejúspěšnějším a tedy i nejničivějším představitelem československého komunismu, mužem, který po neskutečných peripetiích a vynaložení obrovské vůle dokázal naplnit svůj dávný sen – učinit z nás na dlouhých dvacet let de facto součástSovětského svazu.
Proto je Husák pro pochopení československých poválečných dějin asi nejdůležitější figurou. Při pohledu na záplavu literatury o nacistických bossech ve zdejších knihkupectvích je načase, abychom si mohli něco detailního číst i o tomto muži z Dúbravky, který si nezasloužil tu klidnou smrt v ústraní, jaká ho potkala v listopadu 1991.
