Kuponová privatizace slaví dvacet let. Posunulo se nějak poznání tohoto experimentu za posledních deset let? Nikoli. Vše, co lze konstatovat nyní, bylo nad slunce jasné už při desátém výročí.
Zatímco obecně platí, že je lepší nevymýšlet dávno vymyšlené, osvědčené a vyzkoušené, v případě privatizace to nešlo. Privatizovalo se sice leckde na světě, ale vždy pouze některé podniky či některá celá odvětví (zpravidla šlo o infrastrukturu či těžký průmysl), ale dělo se to (kromě Chile, o kterém se ještě zmíníme) většinou postupně a zpravidla pouze v zemích, kde osvědčeně fungoval kapitálový trh a burza.
Privatizovat celou ekonomiku byla výzva, která neměla precedens a experimentování (zkoušení nevyzkoušeného) si vysloveně vyžadovala. Otázka ovšem je, zda ten experiment musel vypadat zrovna tak, jak byl u nás proveden.
Kapitalismus od roku 2001
Důležitou charakteristikou kuponové privatizace bylo to, že se rozdávaly podíly v podnicích mizerných, průměrných i vynikajících a dále v podnicích, o kterých se předpokládalo, že jsou příliš důležité či velké na to, aby mohly padnout (ČEZ, banky, doly, některý strojírenský a chemický průmysl). Těch horších podniků a těch, které neměly šanci na přežití, byla samozřejmě po čtyřiceti letech plánování a izolace většina.
Tento proces spolu s podpisem Václava Klause na kuponové knížce dokázal zajistit politickou podporu pro privatizaci jako takovou, tedy pro ostatní metody (restituce, přímé prodeje, prodeje managementu apod.). Kdyby vláda prodala nejlepší či strategické podniky zahraničnímu kapitálu, musela by rozdávat jen škvár a rozdávat škvár by politicky nešlo.
Tím se dostáváme k prvnímu paradoxu. V určitém okamžiku si 70 až 80 procent obyvatel v každé postkomunistické zemi podle průzkumů myslelo, že privatizace je podvod, ve kterém se dostávají k ekonomické moci bývalé komunistické struktury (bankéři, protekční pracovníci podniků zahraničního obchodu, ministerstev, plánovací komise, rozvědek apod.) a to nejlepší si rozebere zahraniční kapitál. Tento pocit se v České republice díky kuponové privatizaci dostavil později než v Maďarsku či Polsku. Přebírání ekonomické moci bývalými komunistickými ekonomickými elitami je totiž něco, čemu se zřejmě nedalo zabránit. Česku slouží ke cti, že to výrazně narušily velmi úspěšné restituce.
Druhým paradoxem je rychlost. Masová kuponová privatizace se rozjela rychle, ale nakonec toho mnoho neurychlila. Oddálila proces zavedení bankrotu, bez něhož tržní systém připomínal papiňák. Zaváděli jsme kapitalismus, ale institut bankrotu jsme spustili až v druhé polovině devadesátých let. V Polsku a Maďarsku spustili insolvenční řízení daleko dříve a bankrot se stal účinnou privatizační metodou. Pro Česko bylo výhodou, že mělo nízké zahraniční zadlužení. V Maďarsku museli to nejlepší hned prodat do zahraničí, aby splatili dluhy rozmařilého gulášového socialismu.
Když budeme mluvit o rychlosti, nakonec se to všechno nějak zaseklo. Kuponový experiment proběhl sice rychle (skončil v roce 1993), ale pak jsme tu měli sedm let kombinaci Divokého západu (koncentrace majetku, boj o majority, krachy bank, kapitálový trh bez regulace či mafiánský kapitalismus) a bankovního socialismu. Privatizační experiment skončil až v roce 2001, když Zemanova sociální demokracie dokončila privatizaci bank a zavedla konečně reálný kapitalismus, jehož začátek vlastně můžeme odpočítávat až od pádu IPB. Z tohoto pohledu nebyla maďarská ani polská privatizace o moc pomalejší, respektive polská o něco ano, protože Poláci začali třeba energetiku privatizovat až vloni.
Až napodruhé
S luxusem pohledu zpět se dnes jeví jako rozumné začít privatizací bank (již tehdy do rukou strategických partnerů) a nepovolit nezprivatizovaným bankám zakládat privatizační fondy, jejichž pozice byla v součtu velmi silná. Jenže „privatizační“ fondy státních bank vznikly proto, že jednu chvíli ovládaly Koženého Harvardské fondy díku slibům desetinásobku asi 80 procent kuponů. Stát se vyděsil a popostrčil státní banky, aby založily fondy a slibovaly násobky také.
Taktéž se jeví jako rozumnější dát větší prostor zahraničním strategickým partnerům. Kromě Škody Mladá Boleslav a tehdejšího Sklo Union Teplice jsme tu možná mohli mít slušně fungující Poldi Kladno, Tatru Kopřivnice, Zetor a leccos jiného.
Bývalý ministr pro privatizaci Tomáš Ježek často mluví o tom, že hlavní chybou „kuponovky“ byl jediný odstavec zákona, který nedostatečně oddělil majetek správců fondů od majetku podílníků fondů. Těch chyb ale bylo mnohem více: některé fondy od začátku nedodržovaly předepsanou regulaci (kolik z portfolia lze investovat do jednoho podniku). Některé fondy dodržovaly tyto limity už při nákupu podniků, jiné je nedodržovaly nikdy.
Jinak platí, že divoké poměry přišly až po skončení kuponové privatizace. Okamžitě se etablovala silná politická lobby, která i skrze oficiální financování politických stran dohlédla na to, abychom zavedli standardní regulaci kapitálového trhu až někdy v roce 1997, tedy o pět let později, než bylo potřeba. Mezitím se fondy transformovaly na holdingy, na což byla obvykle používána hotovost z ovládaných podniků. Tak například vznikla ekonomická síla dnešní skupiny PPF. Nepřehledný postkuponový chaos a neprůhledné vlastnické kaskády umožnily tunelování bank ve velkém, protože nikdo vlastně nevěděl, komu banky či úvěrované skupiny patří.
V rámci výročí kuponovky se ovšem zapomíná na podstatnou součást privatizace, tedy na prodeje podniků na úvěr. Tato metoda (zpravidla s kupony kombinovaná) způsobila možná větší patálii než rozptýlené vlastnictví z kuponovky. Manažeři či noví vlastníci podniků si nabrali úvěry, které potom nespláceli. Buď je od začátku splácet nechtěli, anebo byli nuceni tunelovat podniky, aby si splátky úvěrů mohli dovolit.
Chile v sedmdesátých letech privatizovalo na úvěr a celé to skončilo krachem bank, novým zestátněním a v osmdesátých letech se muselo privatizovat znova. V České republice se de facto stalo totéž. Ekonomiku táhly jen podniky vlastněné zahraničními strategickými partnery, jinak zprivatizované podniky většinou nedopadly dobře. Za druhý chilský pokus v českém podání lze považovat právě dotažení privatizace bank z let 1999 až 2001.
