Jiří Pehe vznesl v komentáři pro Právo zajímavou otázku: Neposloužil by Václav Havel české společnosti více, kdyby se nestal prezidentem a zůstal intelektuálem, který by události nevytvářel, ale interpretoval?
Dvakrát plus
Pochopitelně že „kdyby“ neexistuje, ale v obecnější rovině je ta otázka důležitá. Zřejmě každý si někdy pokládá otázku, jestli to, co dělá, je to, co dělat má. Ti, kteří pak svou práci vnímají jako službu, se mohou ptát, jestli by nebyli prospěšnější v jiné úloze. Položit si takovou otázku v případě Václava Havla je pak dvojnásob zajímavé, byť tak Jiří Pehe činí za něj.
Podle Peheho nemohl Václav Havel v pozici politika bránit zkorumpování a zformalizování zdejší politiky, potažmo demokracie. Debatu tak podle něj ovládli neoliberálové. „Leckdo se může ptát, zda Havel nemohl být české společnosti i po roce 1989 užitečnější v roli intelektuálního disidenta než politika,“ píše Pehe a dodává: „Nestalo se, takže se už nikdy nedozvíme, zda by se v opačném případě v nitru občanské společnosti přece jen nevytvořilo okolo tak výjimečné osobnosti společenství, které by si skutečně zasloužilo název Pravda a Láska, a mohlo přinejmenším zmírnit příšerný sešup české politiky a intelektuálních elit v posledním desetiletí.“
Jiří Pehe sice píše, že by se „leckdo mohl ptát“, přesto je zřejmé, že on by si tuto alternativní cestu Václava Havla přál. Zkusme s ním proto polemizovat.
Od roku 1989 stále silněji vnímáme problém, že se zajímaví lidé politice vyhýbají. Nevstupují do stran, nevídáme je v parlamentu ani ve vládě. Převládl dojem, že tam slušní lidé nechodí, a když už, tak neuspějí.
Je proto symbolicky důležité, že se protagonista nepolitické politiky Václav Havel do praktického politického života zapojil. Dokonce i všechny jeho neúspěchy a chyby se v tomto ohledu počítají jako kladné, protože dokazují, že prostě vysněný a bezchybný politik neexistuje. Každý se u toho zapotí a tak trochu zašpiní, protože je třeba přemíra kompromisů.
Nehledě na hodnocení konkrétních kroků Václava Havla je nutné říct, že posloužil dvěma silnými rozhodnutími: Zaprvé dokázal do politiky vstoupit a za-druhé z ní dokázal dobrovolně vystoupit. Obojí je v novodobé tradici něco výjimečného.
Vítané lákadlo
Nemáme bohužel po ruce „historii kdyby“, takže nemůžeme nahlédnout, co by se stalo, kdyby Václav Havel zůstal nestranným intelektuálem i po roce 1989. Pakliže se ale podíváme na dění posledních dvaceti let, dá se s úspěchem pochybovat, že by tím společnosti posloužil více.
Život v demokratické společnosti je pochopitelně v mnoha ohledech odlišný od té totalitní. Řeší se řada praktických, až technických otázek, které přehlušují ty intelektuální. Nad tím je možné naříkat, ale to je tak všechno. Václav Havel by nepochybně psal výjimečné eseje, divadelní hry, dokázal by kolem sebe vytvořit myšlenkové klubko, jeho hlas by však byl slyšet méně a méně. Kritiku jevů by musel opakovat a časem by se veřejnosti omrzel.
Navíc nelze tvrdit, že by byl ve funkci prezidenta pasivním pozorovatelem. Jeho veta zákonů či podněty Ústavnímu soudu poměrně výrazně ovlivnily podobu zdejší politiky. Stejně tak například výběr lidí do centrální banky či Ústavního soudu. Jako intelektuál by těžko zasáhl do podoby české ústavy, kam mimo jiné prosadil ochranu životního prostředí. A především: nemohl by fungovat jako lákadlo pro zahraničí.
Havel si intelektuální rozměr zachoval i v úřadu prezidenta, který ale význam jeho úvah zvyšoval a neoslaboval. A byť to není zcela přesné srovnání, na polském hrdinovi Lechu Wałęsovi můžeme možná nahlédnout, jak by ono Peheho „kdyby“ dopadlo. Tedy špatně.
Bez družiny
Václav Havel je ke všemu poměrně dost nepraktický muž. Tedy v aktivistické rovině. V období komunismu mu byl motorem jasný nepřítel, který jej nejen hnal kupředu, ale zároveň svým tlakem kolem něj vytvářel silné magnetické pole, jež lákalo spojence. Po roce 1989 se toto pole rozpustilo a najednou se ukázalo, jak Václavu Havlovi vůbec nejde kolem sebe vytvářet mocenské centrum. Dělalo mu dobře, když jej lidé chtěli následovat, ale to se dělo jaksi mimoděk.
Není navíc nic nestálejšího než intelektuální družina, protože každý má svou představu, jak by svět měl vypadat. Zřejmě by neuplynulo mnoho času a Václav Havel by se stal osamělým. Naznačuje to i Peheho zmínka o tom, že by Havel měl více kritizovat neoliberalismus. Jenže to je přání z roku 2011, a nikoli z roku 1993.
Opusťme nyní debatu o kdyby a vraťme se k současnosti. Vytvářet dnes v lidech dojem, že je vlastně lepší se politice vyhnout, je chyba. Potřebujeme přesný opak a jako argument, že to jde, lze použít právě Václava Havla.
