V roce 1991 jste byl náměstkem na federálním ministerstvu vnitra. Pamatujete si, jak jste na zprávu o puči v SSSR reagoval?
Tehdy se na ministerstvu rušila vojska pohraniční stráže a ministerstva vnitra, vytvářely se federální policejní útvary, vznikaly nové zpravodajské služby. Byla to doba velké transformace a my jsme byli ponořeni do vlastních problémů. Ta zpráva mi přišla jako z jiného světa a nevyvolala ve mně žádné větší obavy. Jistě, bylo to pár týdnů po odsunu sovětských vojsk, věděl jsem, že Sovětský svaz je sud prachu, který hrozí rozpadem. Nás se to ale už tolik netýkalo.
Co jste tedy podnikli?
Neměli jsme s takovými situacemi žádné zkušenosti a nikdo přesně nevěděl, co by se mělo udělat. S ministrem vnitra Langošem a ministrem obrany Dobrovským jsme vytvořili krizový štáb, v jehož čele jsem stál. Chtěl jsem, aby v něm byli představitelé všech bezpečnostních složek: náčelník generálního štábu, šéf vojenské rozvědky a kontrarozvědky, zástupci policie, BIS a podobně. Shodli jsme se pak, že nezbývá než situaci pasivně monitorovat. Vojenská rozvědka prováděla rádiové odposlechy bývalých spřátelených vojsk, kontrarozvědka sledovala náladu v armádě, se zahraničními zpravodajskými službami jsme si vyměňovali údaje o tom, co se děje. Před důležité objekty jsme demonstrativně postavili obrněné transportéry.
Ministerstvo vnitra prý tehdy neúspěšně žádalo, aby byly u hranic rozmístěny armádní jednotky.
Bylo to jen ve fázi nápadu, nikdo se tím vážně nezabýval. Zaznamenali jsme, že na Slovensku bouchalo šampaňské v nějakých kasárnách, ale žádné skutečné nebezpečí návratu starých pořádků jsme neregistrovali. Byl to pro nás spíš nácvik krizové situace. Věděl jsem, že se tato země již začíná vkliňovat do západního světa a lidé jsou přesvědčeni, že dokážou uhájit svou suverenitu.
Kdy jste takové přesvědčení získal?
Už na začátku revolučních událostí v listopadu 1989, ještě před generální stávkou. Ráno jsem stál na Václaváku u vchodu do metra, viděl jsem vestibul stanice polepený všemožnými plakáty, byl jsem z toho všeho pohnutý. Ten okamžik mě přesvědčil o tom, že zpětný vývoj nemůže nastat.
Jenže historici nehodnotí puč jako akci, která by vůbec neměla naději na úspěch. Kdyby převrat uspěl, Jakešův režim by se už nevrátil, ale nebojíte se, že by Česko dnes nebylo členem západních struktur a že by u nás možná probíhaly podobné spory jako na Ukrajině?
To by muselo na mezinárodním poli dojít k jednáním o novém rozdělení sfér vlivu. Jsem ale přesvědčený, že Československa by se už netýkala. Mohla se týkat Pobaltí, Běloruska, Ukrajiny. My už jsme do toho světa nepatřili. Zároveň u nás existovala silná vůle po vstupu do NATO a EU. Jistě, nevěděli jsme o všem, co se dělo v armádě, v rozpuštěných vojscích pohraniční stráže a podobně. Nicméně jsme se to pomocí BIS snažili sledovat a naše informace svědčily o tom, že před pučem, během něj i po něm tito lidé – až na pár nostalgických skupinek – spíše mířili do byznysu nebo do důchodu. Nejevili žádnou hlubší snahu vracet poměry zpátky. Mimochodem, „staré struktury“, které tehdy seděly v našem krizovém štábu, náčelník generálního štábu armády, šéf rozvědky a podobně, ti všichni si počínali naprosto profesionálně. Dost jsem je tehdy sledoval a nepozoroval jsem u nich ani náznak potměšilé radosti, chovali se jako lidé, kterým leží bezpečnost státu skutečně na srdci.
A co případné skryté ovlivňování poměrů ze strany Ruska – pomocí agentů, lobbistů a podobně? K tomu všemu by bezpochyby ve velké míře došlo, kdyby puč uspěl.
Klíčové pozice jsme měli v rukou my. Spíš jsem si v té souvislosti uvědomil zranitelnost československé federace, už tehdy existovaly silné náznaky, že se republika rozdělí. Některé slovenské bezpečnostní složky vypovídaly federaci poslušnost. Bylo cítit nebezpečí, že Slovensko by skutečně mohlo sklouznout do sféry vlivu SSSR. Svědčily o tom některé postoje nejen Mečiara, ale i třeba Jána Čarnogurského. Později za Mečiarovy vlády se Slovensko skutečně začalo vzdalovat EU i NATO a zahájilo námluvy s Ruskem.
Slovenský premiér Čarnogurský se stavěl proti tomu, aby rada obrany státu převrat odsoudila, místopředseda federální vlády Rychetský dokonce odmítal tuto radu vůbec svolat – prý aby to nevypadalo jako vyhlášení války. Váhavě si počínali i další politici, třeba Čalfa a Dubček. Nevadila vám taková pasivita?
Přičítal bych jejich jistou bezradnost tomu, že se v té situaci neorientovali a že byli podobně jako mi všichni hodně vtaženi do vnitropolitických problémů. Částečně asi vývoj v Sovětském svazu podcenili. Nechtěli také vyvolat paniku. Neměl jsem ale pocit, že by vzhlíželi k nějakému světlu na východě. Čarnogurský to viděl možná jinak, myslel už tehdy separatisticky. Z federálních představitelů byl cítit bezmocný klid, neznepokojovalo je to. Kdyby převrat trval déle, asi by se k tomu postavili mužněji.
Jak vnímáte Rusko dnes?
Současné Rusko mě znepokojuje daleko víc než SSSR v době puče. Je to obrovský kolos ovládaný z jednoho centra byrokracií zděděnou po KGB. Jako ministr vnitra jsem se snažil, aby se diverzifikovaly energetické zdroje, abychom nebyli závislí jen na ruském plynu. Mám pocit, že od té doby se situace spíš zhoršila, dnešní Evropa je na Rusku závislá víc než dřív.
