GENETICKÁ CHYBA SYSTÉMU

Jaký nový pohled vaše kniha o komunismu nabízí?

V první řadě jsem měl výhodu, že jsem komunismus studoval téměř padesát let. Podnikl jsem studijní cesty do mnoha zemí s komunistickou vládou, včetně pěti návštěv Československa během zdejší komunistické éry. V šedesátých letech jsem strávil rok v Sovětském svazu jako student na výměnný pobyt a Rusko jsem navštívil více než čtyřicetkrát. Bylo jistě výhodou mít spoustu zkušeností z první ruky, včetně Číny, a moci si otevřeně pohovořit s obyvateli těchto zemí, jak s komunisty, tak s nestraníky.

Ale asi ještě větší výhodou bylo napsat tuto knihu, až když komunistické režimy v Evropě přestaly existovat a když se zpřístupnila spousta archivů. Takže jsem mohl číst a čerpat z nich, včetně přepisů ze zasedání politbyra a ze setkání vůdců zemí Varšavské smlouvy, interních debat vedoucích k invazi do Maďarska v roce 1956 a k invazi do Československa v roce 1968. O těchto zdrojích se v době, kdy jsem začínal svou akademickou kariéru, jakémukoli politologovi nebo historikovi ani nesnilo. Postkomunistické období také vyprodukovalo velké množství pamětí a příležitostí k rozhovoru s lidmi, kteří sehráli klíčovou úlohu v pozdějších letech komunismu. Mnohokrát jsem se například setkal s Michailem Gorbačovem a mnohokrát jsem rozmlouval s některými z nejvlivnějších politiků a sovětských poradců z období perestrojky, včetně Alexandra Jakovleva,  Anatolije Černjajeva a Georgije Šachnazarova.

Ve své knize věnujete kapitolu i pražskému jaru, které je podle vašeho názoru nedoceněné. Proč?

Pražské jaro bylo mnohem důležitější, než si obecně lidé v dnešní České republice uvědomují. Kvůli sovětské invazi nemělo čas se vyvinout v důkladnější demokracii, ale zavedlo svobody, které v této zemi neexistovaly po dvacet let, což svědčí o rostoucí politické pluralitě. Ponecháno vlastnímu vývoji – bez zásahu sovětských tanků – zavedlo by Československo od komunismu k sociální demokracii. Sovětští vůdcové si stěžovali, že se z Komunistické strany Československa stala sociálnědemokratická strana. Ve skutečnosti strana obsahovala širokou paletu politických názorů a nedostatkem konzervativních komunistů rozhodně netrpěla. Ale reformní tendence měly tak silnou a rostoucí podporu české společnosti, že by jistě zvítězily, nebýt srpna 1968.

Historický význam pražského jara spočíval v tom, že předvedlo, že takovéto radikální reformní hnutí může pocházet zevnitř vládnoucí komunistické strany. To byla změna tak podstatná, že si vyžádala zásah půl milionu zahraničních vojáků, aby byla zastavena.

Jaký vztah měli k pražskému jaru tvůrci pozdější perestrojky?

Nejdřív bych chtěl předznamenat, že perestrojka byla jakožto mezinárodní historická událost samozřejmě mnohem důležitější než pražské jaro, neboť nastala v hegemonické mocnosti, Sovětském svazu, a trvala ne pouhých osm měsíců, ale téměř sedm let. A k vaší otázce – kolem Gorbačova se vyskytovali lidé, kteří měli pro pražské jaro pochopení. Mezi nimi byl Šachnazarov a Černjajev, z nichž každý strávil několik let v Praze. Byli – a samozřejmě sám Gorbačov také – poněkud ovlivněni i „eurokomunisty“, jako byl například vůdce italské komunistické strany Enrico Berlinguer, pro kterého pražské jaro bylo inspirativní. Italští komunisté byli jedni z mála zahraničních komunistických stran, které odsoudily sovětskou invazi do Československa.

Mohlo být tedy pražské jaro přímou inspirací pro Gorbačovovy reformy?

Přímou inspirací ne. Gorbačov a jeho stoupenci měli spoustu vlastních důvodů, proč reformy zahájit, ale uvědomovali si, že obě hnutí mají společné rysy. Například když Gennadij Gerasimov, mluvčí sovětského ministerstva zahraničí – který strávil několik let v Praze prací pro časopis mezinárodního komunistického hnutí World Marxist Review –, byl v roce 1987 dotázán, jaký je rozdíl mezi pražským jarem a perestrojkou, odpověděl: „Dvacet let.“ Jinými slovy, spojil oba procesy do souvislosti a legitimizoval pražské jaro, i když to trvalo několik let, než si celé sovětské vedení přiznalo, že jejich invaze z roku 1968 byla zcela nesprávná a neospravedlnitelná.

Jak pražské jaro, tak Gorbačovovy reformy byly původně vyvolány nutností ekonomických reforem. Byla to jen vhodná záminka pro potřebné uvolnění režimu, nebo by se tyto změny uskutečnily v každém případě?

Pokles tempa hospodářského růstu a technologický rozdíl mezi komunistickou Evropou a západními ekonomikami ve prospěch Západu byly jistě skutečným podnětem k reformě v Československu i o dvacet let později v Sovětském svazu. Ekonomické otázky byly skutečnou spouští reforem, ale v obou zemích figurovali straničtí intelektuálové a nepočetná menšina komunistických funkcionářů, kteří viděli ekonomické problémy jako příležitost k tlaku také na kulturní liberalizaci a politické reformy.

Během své první návštěvy Prahy v březnu 1965 jsem potkal řadu lidí, kteří se v roce 1968 stali důležitými reformátory – někteří z nich také patřili k iniciátorům a vůdčím členům Charty 77 v letech Husákovy „normalizace“. Už v roce 1965 mi říkali, jak mylné bylo přijmout sovětský model vlády v Československu, v zemi se skutečně demokratickou tradicí, jakou Rusko nikdy nepoznalo.

Kdo třeba konkrétně?

Jedním z těch, s nimiž jsem vedl už v roce 1965 zajímavý rozhovor a se kterým jsem udržoval kontakt až do jeho smrti, byl Zdeněk Mlynář. Byl už v té době v čele skupiny stranických intelektuálů, kteří o případných právních a politických reformách uvažovali. Následovně se stal hlavním autorem části o politickém systému v Akčním programu Komunistické strany Československa, zveřejněném na začátku dubna 1968, dokumentu, který sovětské vedení nesmírně polekal. Zpočátku bylo snadnější konzervativní komunisty přesvědčit, že by mělo být učiněno něco pro zlepšení ekonomiky, než je přesvědčit, aby přijali svobodu projevu či svobodné volby, ale pro některé reformátory jak zde, tak mnohem později v Moskvě byla politická změna ještě vyšší prioritou než ekonomické reformy.

A obdobně tedy postupovali i reformátoři v SSSR?

V sovětském případě mluvil Gorbačov v roce 1985 více o znovuoživení sovětské ekonomiky a sovětské společnosti než o politické reformě, ale do roka či do dvou přikládal vyšší prioritu politické změně – a ukončení studené války – než reformám hospodářským. V tomto ohledu jsou příznačná dvě důležitá plenární zasedání ÚV KSSS v roce 1987 – lednové plénum zařadilo politické reformy odhodlaně na program jednání, a teprve červnové z téhož roku podobně podpořilo hospodářskou reformu. Technokratický předseda Rady ministrů SSSR Nikolaj Ryžkov, který měl na starosti chod sovětské ekonomiky, dokonce později obvinil Gorbačova z „nesmyslné politické akcelerace“, jež se střetávala s „akcelerací ekonomickou“, upřednostňovanou Ryžkovem.

Gorbačovovi lze klást za vinu, že příliš pomalu přijímal tržní reformy, ale v rámci sovětského vedení byl nejsilnějším zastáncem reformy politické. Zatímco Dubček byl v roce 1968 centrista uvnitř politbyra, přestože slušný člověk s ochotou naslouchat druhým, Gorbačov stanul daleko na reformním křídle politbyra sovětského. V důsledku svých přesvědčovacích schopností a pravomoci úřadu generálního tajemníka byl schopný dotlačit kolegy k přijetí dalekosáhlých institucionálních změn včetně otevřených voleb do zákonodárného sboru, které šly proti jejich zájmům a přirozeným tendencím.

Na pádu komunismu tedy přikládáte větší podíl osobě Michaila Gorbačova než ekonomické situaci v SSSR?

Že sovětská perestrojka – nebo ve skutečnosti konec komunistické vlády v Sovětském svazu – byla ekonomicky předurčena, je pouhý mýtus. Přestože je pravda, že pokles tempa ekonomického růstu byl podnětem ke změně, v roce 1985 nebyly v Sovětském svazu žádné známky sociálních nepokojů, fungovaly všechny nástroje vysoce autoritářského režimu a disidentské hnutí bylo ještě slabší a nepatrnější než o dvacet let dříve.

Měli bychom si uvědomit, že jedním z rozdílů mezi demokraticky zvolenou vládou a vládou vysoce autoritářskou je, že zatímco ekonomický neúspěch pravděpodobně povede k nahrazení demokratické vlády, má autoritářský režim řadu prostředků k udržení moci. Sovětský systém s odměnami za konformní chování a bohatou škálou postihů za jakoukoli formu politické neposlušnosti mohl přežít ještě několik desítek let a jen se reformami záplatovat. V roce 1985 v Sovětském svazu nenastala žádná krize. Nešlo tedy o případ krize, která by vyvolala politické reformy, ale spíš o reformy, jež vyvolaly politickou krizi. Lidé, kteří tvrdí, že Gorbačova donutil k přijetí změn stav ekonomiky, mají skutečně potíže vysvětlit, proč Gorbačov kladl větší důraz na vytváření politických institucí, kterými podkopával jak demokratický centralismus, tak strukturu moci komunistické strany, než na zavádění tržní ekonomiky.

Často uváděnou příčinou je vyčerpání země z prohraných závodů ve zbrojení.

To je další mýtus, že právě Reaganovo zvyšování amerických vojenských výdajů – včetně jeho Strategické obranné iniciativy (SDI) z roku 1983 (projekt vesmírného systému protiraketové obrany) – donutilo Sovětský svaz přiznat porážku. Dokonce i podle vlastní Reaganovy optimistické prognózy měl vývoj SDI trvat dvacet let a nejkvalifikovanější vědci v Sovětském svazu – Roald Sagdejev (vedoucí sovětského vesmírného výzkumu) a Andrej Sacharov (vynikající fyzik a zároveň disident, kterého Gorbačov přivedl zpět do Moskvy z provinčního exilu) – Gorbačovovi říkali, že Reaganův vesmírný systém raketové obrany je jen plýtvání penězi. Nefungoval by a nikdy by neměl šanci zastavit všechny přilétající rakety vybavené několika jadernými hlavicemi a zabránit jim v dosažení cíle. Také bychom si měli uvědomit, že vojenská převaha Spojených států nad Sovětským svazem byla daleko výraznější od konce čtyřicátých do šedesátých let než v letech osmdesátých. A ani v době, kdy byla vojenská převaha USA naprosto jasná, nepřiměla Sovětský svaz k reformě systému, ani ke smířlivější zahraniční politice.

Změna tedy mohla přijít pouze zevnitř?

Spíš z vrcholu politické hierarchie. Úřad generálního tajemníka ústředního výboru disponoval obrovskou mocí, která dodávala osobě jeho držitele obrovský potenciální význam. Nic proto nebylo důležitější než skutečnost, že když tři nemocní a staří vůdci v rychlém sledu zemřeli, pozice generálního tajemníka padla do rukou Michaila Gorbačova. Jak asi víte, Gorbačovovým nejlepším přítelem – přirozeně s výjimkou jeho ženy Raisy – byl v průběhu pěti let, od roku 1950 do roku 1955, kdy studoval na Právnické fakultě Moskevské univerzity, Zdeněk Mlynář. Už v červnu 1979 mi Mlynář popsal Gorbačova jako „nepředpojatého, objektivního a inteligentního antistalinistu“. Jelikož to byl u člena Brežněvova nejvyššího vedení unikátní soubor vlastností, začal jsem se o Gorbačova od této chvíle obzvlášť důkladně zajímat.

Bývalý člen ÚV KSSS Nikolaj Ryžkov, daleko konzervativnější komunista než Gorbačov, jej popsal ve svých pamětech jako „cizáka v Brežněvově ústředním výboru“. Záhada byla, říká Ryžkov, že systém Gorbačova „vytvořil, opečovával a formoval“, a přesto se proti tomuto systému „Gorbačov už dávno vnitřně bouřil“. Stejně tak, jen jinými slovy, mi v rozhovoru popsal Gorbačova jeho poslední prezidentský tiskový mluvčí Andrej Gračev jako „genetickou chybu systému“.

Proč Gorbačov nechal komunistické režimy ve východní Evropě padnout?

Jako generální tajemník Gorbačov už od počátku rozhodl, že by se Sovětský svaz měl nadále zdržet vojenských intervencí typu Československo v srpnu 1968. Skutečně vedoucím představitelům zemí východní Evropy oznámil, že je pouze na nich, aby si dokázali udržet podporu vlastního lidu. Gorbačov by samozřejmě raději viděl ten druh politického vývoje ve východní Evropě, jaký od roku 1988 sám sledoval – bez konečného úspěchu – v Sovětském svazu, a to vývoj od komunistické vlády k socialismu sociálnědemokratického typu. Ale v roce 1988 dal veřejně jasně najevo, že Sovětský svaz už v těchto zemích vojensky intervenovat nebude. Poprvé tak učinil na devatenácté stranické konferenci v létě téhož roku, ale jeho poznámky vzbudily větší pozornost, když stejné body uvedl v hlavním projevu v OSN v prosinci 1988. Řekl, že lid v každé zemi má právo se samostatně rozhodnout, v jakém druhu politického a ekonomického systému chce žít. Toto, říkal, je „univerzální princip“, který se týká jak socialistických, tak i kapitalistických zemí a neumožňuje žádné výjimky. Tento projev ideologicky předznamenal konec studené války. Gorbačovovy snahy – nebo, přesněji, jeho zdržení se zásahu – v roce 1989 ukázaly, co měl na mysli v roce 1988.

Proto se vládci komunistických zemí, s výjimkou Ceauşeska v Rumunsku, vzdali moci prakticky bez odporu?

Ano, když občanům střední a východní Evropy došlo, že se mohou vzepřít svým komunistickým vládcům, a dokonce je pokojně odstranit, aniž by to mělo za následek příjezd sovětských tanků, které jim vnutí režim ještě přísnější, kolaps těchto komunistických režimů nastal přirozeně a rychle. Navíc Gorbačov a Jakovlev (který měl roku 1989 mezinárodní politiku v rámci ústředního výboru na starost) silně „doporučili“ východoevropským vůdcům nezasahovat vůči demonstrantům silou. Zejména východoněmečtí vládci – jak mladší Krenz, tak starší Honecker – byli připraveni přistoupit k násilným represím. Krotilo je pouze vědomí, že sovětské vedení je v tom nebude podporovat.

Nebyla náhoda, že pouze rumunské vedení bylo v neúspěšné snaze udržet si moc připraveno mnoho svých občanů pozabíjet, neboť ze všech zemí Varšavské smlouvy měl Gorbačov a sovětské vedení nejmenší vliv právě v Rumunsku. V Československu, Polsku, Maďarsku, NDR, a dokonce i Bulharsku si komunističtí vůdci uvědomili, že pokusit se udržet si moc za použití síly by nemělo naději na úspěch, a to vzhledem ke změně mezinárodního klimatu, zvýšenému očekávání svých vlastních občanů (v důsledku reformy v Sovětském svazu a transformace sovětské zahraniční politiky), a především kvůli sovětskému odmítnutí podpořit násilné represe.

Měl Gorbačov se svým nenásilným přístupem šanci udržet Sovětský svaz pohromadě poté, co ztratil východní Evropu?

Sovětský svaz by mohl být zachován, pokud by Gorbačov byl ochoten využít všech nátlakových prostředků, jež mělo sovětské vedení k dispozici – armádu, KGB a vojska ministerstva vnitra. Což je to, co mnoho lidí ve vedení strany, armády a bezpečnostních sil po něm chtělo. Stále požadovali „přímou vládu prezidenta“, což byl eufemismus pro stanné právo. Nakonec, když Gorbačov ve snaze zachovat určitý druh svazku naopak činil další a další ústupky národům, které SSSR tvořily, zosnovali proti němu v srpnu 1991 puč. Z různých důvodů, v neposlední řadě díky odmítnutí Gorbačova a Jelcina přistoupit s nimi na kompromis, stejně jako kvůli nekompetentnosti samotných pučistů, se pokus o převrat nezdařil.

Zdá se mi, že po tom, kdy země východní Evropy přestaly být komunistické a získaly nezávislost, neexistoval žádný jiný způsob, jak zejména pobaltské státy udržet v rámci Sovětského svazu, než návrat ke krutému a trvalému přinucení. Protože to však bylo vyloučeno, bylo jasné, že v nejlepším případě bude zachován (nebo vytvořen) menší a volnější svaz (volná federace, nebo dokonce konfederace). Gorbačov později mluvil o vztahu, který by připomínal spíše Evropskou unii než Sovětský svaz. Ve své konečné podobě navrhovala nová Smlouva o svazu vytvořit SNS, Společenství nezávislých států.

Vytvoření menšího svazu by bylo možné, kdyby Boris Jelcin proti němu nehrál ruskou kartu. Jakmile Jelcin požadoval „nezávislost“ Ruska na svazu – i když Rusko bylo v rámci Sovětského svazu dominantním partnerem –, těžko mohl být federální nebo konfederační svaz myslitelný, neboť Rusko zabíralo tři čtvrtiny jeho území s polovinou obyvatel. Jelcinův požadavek byl stěží v ruském národním zájmu, ale v osobním zájmu Jelcinově bylo vystrnadit Gorbačova z Kremlu a sám se do něj v co nejkratší možné době nastěhovat.

Uvědomoval si Gorbačov, když spustil perestrojku, že Sovětský svaz vstupuje na nezvratnou cestu ke svému rozpuštění?

Samozřejmě že si to nemyslel. Opravdu, bez jeho liberalizace a částečné demokratizace sovětského systému a jeho přeměny sovětské zahraniční politiky by k žádnému rozpadu Sovětského státu nedošlo. Gorbačovovy názory se radikálně vyvinuly, když byl generálním tajemníkem. V roce 1985 chtěl zreformovat a zlepšit stávající systém. V létě roku 1988 dospěl k závěru, že reforma nestačí. Systém musel být demontován a nahrazen něčím jiným. Stále si nicméně přál zachovat obnovený svaz. Musíme jasně odlišit transformaci sovětského systému, kterou Gorbačov z roku 1988 vědomě sleduje, a rozpad sovětského státu, kdy tvrdě pracoval, aby mu zabránil. Během posledního roku ve funkci věnoval obrovské množství času snaze přesvědčit vůdce sovětských republik, aby jakýsi svaz zachovali. Ale rozpad sovětského státu byl hlavním nezamýšleným důsledkem liberalizace a částečné demokratizace.

Jaký mají Rusové názor na Gorbačova dnes?

Z průzkumů veřejného mínění víme, že pouze malá menšina Rusů si Gorbačova cení vysoko. Nemělo by se zapomínat, že po většinu období perestrojky byl Gorbačov nejpopulárnějším politikem v Rusku i celkově v Sovětském svazu. Jelcin jej předstihl podle tehdejších nejspolehlivějších průzkumů veřejného mínění teprve v květnu 1990, ale již v posledních dvou letech vlády Gorbačovova popularita zcela jistě prudce klesala. A dál padala, když přestal Sovětský svaz existovat. Částečně proto, že byl mnoha Rusy obviňován z nepopulární politiky Jelcinovy vlády devadesátých let, během níž lidé přišli o své úspory, nerovnost mezi lidmi se exponenciálně zvyšovala a ruské přírodní zdroje byly prodávány malému počtu předem vybraných zájemců za ceny mnohem nižší, než byla jejich tržní hodnota. Gorbačov se stavěl proti těmto politickým krokům, ale zřídkakdy dostal prostor v hromadných sdělovacích prostředcích, a pro mnoho Rusů byl zkrátka tím, kdo uvedl do pohybu síly, které vedly k nepopulární hospodářské politice Jelcinovy éry. (Tyto politické kroky nebyly samozřejmě všechny špatné. Vytvoření tržního hospodářství, i když zkorumpovaného, znamenalo, že místo nedostatku a front bylo v obchodech všechno zboží pro každého, kdo přišel s penězi na nákup.)

A co rozpad SSSR?

Hned jsme u toho – z něj je Gorbačov v současném Rusku obviňován především. Z průzkumů víme, že rozpadu většina Rusů lituje; tak jako ztráty sovětského statusu supervelmoci. Zatímco někteří lidé během perestrojky obviňovali Gorbačova z toho, že uvnitř Sovětského svazu příliš pomalu uznává různá národní hnutí za nezávislost, dnes je v Rusku viněn z toho, že je nezastavil, nerozdrtil. Odmítal metodu trvalého použití síly, která by byla k rozdrcení těchto hnutí potřebná, když už byla očekávání tak vzrušená. Již předtím, než svou politikou posílil možnost, že by národní nezávislost svazových republik v rámci Sovětského svazu mohla být proveditelná, mohl být status quo udržován předchozím systémem odměn a trestů, aniž by bylo zapotřebí vyvíjet masivní nátlak.

Většina dnešních Rusů tedy u muže, který je zbavil komunistické diktatury, nechápe jeho velikost?

Většina Rusů Gorbačovovi moc nerozumí, třebaže ho významná menšina Rusů oprávněně považuje za největšího reformátora v ruské historii. Nejsem si také jistý, nakolik je pochopen v Česku. Při své předposlední návštěvě Prahy v roce 2009 jsem navštívil Muzeum komunismu. Zatímco některé z exponátů byly působivé a vhodné, to málo, co v něm bylo řečeno o Gorbačovovi, bylo naprosto zavádějící a povrchní. Je také třeba si uvědomit, že bez Gorbačova by nedošlo k žádné sametové revoluci. Je pochopitelné, že se většina lidí ve většině zemí otevřeně nepostaví vysoce autoritářským vládcům, připraveným použít proti nim všechny síly státního nátlaku, pokud si nemyslí, že mají alespoň šanci na úspěch. Po srpnu 1968 většina Čechů jasně zastávala názor, že odpor vůči režimu, který vděčí za svou existenci sovětským tankům, je marný. Gorbačovovo jasné veřejné zřeknutí se „Brežněvovy doktríny“ v roce 1988 zásadně změnilo politické klima. Takže i když Gorbačov je v tuto chvíli ve své vlastní zemi prorokem beze cti, doufám, že někteří Češi letos zvedli sklenici k přípitku při jeho osmdesátých narozeninách. Alespoň to by si zasloužil.

Archie Brown (73) 

Britský historik a politolog. Zabývá se především dějinami komunismu, Sovětského svazu a studené války. V letech 1971–2005 přednášel na Oxfordské univerzitě a hostoval na Yaleově, Kolumbijské a Notredamské univerzitě. Člen Britské akademie věd a Americké akademie věd a umění. Je autorem knih The Gorbachev Factor (Gorbačovovův faktor, 1996), za kterou získal prestižní britské ocenění Mackenzie Prize za nejlepší vědeckou knihu roku; Seven Years that Changed the World: Perestroika in Perspective (Sedm roků, které změnily svět: Perestrojka v souvislostech,2007) a Vzestup a pád komunismu, jež před pár týdny vyšla česky. I za tuto knihu A. Brown získal ocenění Mackenzie Prize.

Autor je spolupracovníkem Respektu.

(Recenzi knihy Vzestup a pád komunismu čtěte na straně 64)